Česká televize se snaží prezentovat jako moderní a sebevědomá instituce veřejné služby. Natáčí film o Boženě Němcové, uvádí speciální vysílání k výročí srpna 1968, připravuje pořad o dezinformacích. Jak více veřejnoprávní by ještě mohla být? Problém nastává, když si divák listující programy na svém přijímači ani nevšimne, že na Českou televizi přepnul. Jako když běží pořad Všechno, co mám ráda. Neslouží totiž téměř ničemu jinému než komerčním zájmům.
Ačkoliv českou politiku v posledních měsících zaměstnávaly především diskuze o tom, do jaké míry lze natahovat ústavu v rámci prezidentových kompetencí při jmenování ministrů, první záchvěvy Zemanova „extenzivního“ výkladu ústavy se objevily při procesu jmenování velvyslanců. Konflikt z roku 2013 s tehdejším ministrem zahraniční Schwarzenbergem, vedl k zamrznutí jmenovacího procesu na několik měsíců. Následky přetahované, jež se vyřešila až nástupem Zemanovi nakloněné Rusnokovy vlády, doznívaly vzhledem ke zvykovému čtyřletému velvyslaneckému turnusu právě v posledních dvanácti měsících.
Před jednapadesáti lety jsem se jako prcek probudil u babičky ve vesničce na severu Čech, na křižovatce stál ruský voják a ukazoval tankům a nákladním autům, kterým směrem mají jet zachránit socialismus. V rozhlase vyzývali hlasatelé, aby Češi přišli bránit budovu rozhlasu, ale hlavně aby zachovali klid a jak bychom řekli dnes: nepouštěli se do žádných velkých akcí.
Před pár dny vydala Správa národního parku Šumava tiskovou zprávu, jejíž obsah naprosto neodpovídá tomu, co v lese denně vidím a co na Šumavě pozoruji celý svůj život. Chování Správy NPŠ je pro mě nepochopitelné. Místo aby se snažili obnovit přirozenou strukturu lesa, vzniká na kůrovcem zdevastovaných plochách opět smrková monokultura. Stejně tak mě zaráží tvrzení, že padlé dřevo zadržuje vodu. Jistě, zadržuje, ale nezadrží jí snad zdravý strom výrazně více? Proto jsem se rozhodl sepsat reakci na tvrzení Správy NPŠ, která jsou podle mého soudu a mých celoživotních zkušeností lživá.
Důvěra v prezidenta Miloše Zemana stoupá. Ano, už je tomu tak, slyšel i četl jsem dobře. Tedy alespoň to vyplývá z průzkumu agentury STEM. Velkému státníkovi a intrikáři nyní podle agentury důvěřuje 57 procent národa. To je hodně, až tak, že průzkum sestavený podle určitého reprezentativního vzorku českých občanů, mi připadá dost nevěrohodný.
Chránit a obnovovat lesy a změnit globální potravinový systém, včetně omezení živočišné výroby, to jsou nevyhnutelné kroky, které musí nastat, abychom zastavili ničení přírody, cenných ekosystémů či pokles biodiverzity a zároveň mohli vyřešit klimatickou krizi. Tak se ve zkratce dá interpretovat dnes vydaná speciální zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) o změně klimatu a využívání půdy.
Jména účastníků dnes už ikonické demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí nejsou Čechům zcela neznámá, za poslední léta se opakovaně objevovala v tisku, tváře některých z nich jsme viděli na televizních obrazovkách. Asi nejsilněji do povědomí Čechů vstoupili básnířka Natálie Gorbaněvská, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov, kteří několikrát navštívili Českou republiku a zájemci se s nimi mohli setkat tváří v tvář při diskusích a číst nebo sledovat rozhovory s nimi v našich médiích. V loňském roce u nás poprvé veřejně vystoupila i osmá účastnice demonstrace, Taťána Bajeva. Československo ani Českou republiku naopak nikdy nenavštívil nejmladší demonstrant, básník Vadim Delone, který po odpykání téměř tříletého trestu za účast na demonstraci emigroval do Francie, kde v roce 1983 zemřel. V Československu jsme mohli přivítat počátkem devadesátých let, nedlouho před smrtí, lingvistu Konstantina Babického. Českou republiku navštívil několikrát neoficiálně také Vladimir Dremljuga. Prahu, Karlovy Vary a další místa navštívila také Larisa Bogoraz, které bych ráda věnovala tento text. Dnes by se totiž Larisa Iosifovna Bogoraz-Bruchman dožila devadesáti let.