Mám v knihovně zvláštní oddíl nazvaný AŽ BUDU V PENZI s dodatkem: a bude pršet. Jsou tam samá klasická díla, která bych si skutečně rád přečetl, a zatím jsem nenašel čas, nebo spíš trpělivost. První jsem tam před lety umístil Proustovo Hledání ztraceného času, když jsem na sedmatřicáté stránce prvního dílu zjistil, že hrdina žužlá stále tutéž sušenku, kterou si vložil do úst na straně jedna. Představa, že ji snad konečně spolkne až na straně stodvacetčtyři, mě odradila.
Týden před vánočním svátky roku 1897 napsala osmiletá Virginie O´Henlon dopis do redakce deníku The Sun v New Yorku.
Třetinu života prospíme a dodnes pořádně nevíme, proč se to děje. Snad nejuznávanější je hypotéza, která říká, že spánek je zapotřebí k tomu, aby během něj tělo trochu vychladlo. Mozek totiž usilovně pracuje i v nejhlubších fázích spánku, kdy ležíme „v bezvědomí“, při snech má dokonce vyšší spotřebu kyslíku než za plné bdělosti.
Tento týden jsem se dočetl v novinách, že „pacient má nově právo sepsat takzvanou „living will“, tedy dispozici, ve které stanoví, jakého postupu se mají lékaři držet v případě, že třeba nebude schopen komunikovat, že takový dokument musí mít úředně ověřený podpis a bude pak platit pět let a že žádaný postup nesmí vést k ukončení života lékařem.“