Obsáhlé interview o událostech v Egyptě pro Respekt.cz

Proč se dva a půl roku po revoluci, která měla ukončit desetiletí autoritářské vlády, zase střílí?

Každá revoluce má své dozvuky a různé délky nestabilního období, podle toho, jak dobře se zvládne proces přechodu k novému systému. Egyptská revoluce z 25. ledna 2011 nebyla nikdy završená. Skočila v únoru vojenským převratem, kdy armáda odstavila Mubaraka, aby uspokojila lidi. Jenomže tzv. hluboký stát, čímž se myslí protirevolučně naladěné spojenecké klientelistické sítě zájmových skupin z doby diktatury, zůstal téměř nedotknut a proces inkluzivní demokratické transformace byl nahrazen trvalým společenským konfliktem.

Co udělal Muhammad Mursí špatně, že i lidé, kteří dříve oslavovali jeho zvolení, vyšli do ulic a přiměli armádu a i během revoluce nenáviděné policii k ukončení jeho vlády?

Navzdory deklaracím, které činil před prezidentskou volbou, se Mursí nestal prezidentem všech Egypťanů, ale vládl ve prospěch Muslimského bratrstva. Neřešil palčivé problémy, jako jsou nezaměstnanost, zvláště mladých lidí, přebujelá a neefektivní státní správa, reforma represivních složek, korupce, klientelismus a nestejné uplatňování lidských a občanských práv. Bratrstvo se snažilo ovládnout státní instituce a homogenizovat egyptskou společnost, ve které by pak koptové, šíité, ateisté nebo dokonce muslimové jiného uvažování a chování byli druhořadými občany. Lidé, kteří pak vyšli proti Bratrstvu do ulic, měli různě nastavené hlavní důvody svých stížností. Některým šlo hlavně ekonomickou situaci, jiným o pluralitní společnost a dalším o bezpečnost. Část tábora proti Mursímu se skládala z Mubarakových pohrobků a přátel „hlubokého státu“. Zájmy všech těchto lidí se letos v červnu protnuly a vyústily v sesazení Mursího.

Lze ještě říci, kdo je v právu? Na jedné straně stojí přívrženci svrženého prezidenta, který se zpronevěřil svým slibům, že bude vládnout ve prospěch všech Egypťanů a vládl především ve prospěch „svých“ islamistů. Na druhé straně je armádou dosazená vláda, která nechala střílet do protestujících demonstrantů.

Největší obětí současné estrémně polarizované situace je racionalita. Obě strany se nenávidí s fanatickou zarputilostí a navzájem se démonizují. Malá část Egypťanů se snaží zformovat jakýsi třetí tábor lidí, kteří jsou proti autoritativnímu stylu Bratrstva a současně proti politizované armádě a nereformované policii, nicméně tahle skupina lidí je příliš malá a její hlas zaniká v rachotu mobilizačních bubnů obou hlavních nepřátel. Odvolávat se na legitimitu nebo mluvit o právu v situaci, kdy v podstatě neexistují standardní politické instituce a jasný plán transformace k demokracii je výrazem nepochopení demokracie. Bratrstvo si myslí, že 51% mandát z voleb dává bianko šek prezidentovi, ale legitimita nestojí pouze na volebním výsledku.

Má vláda a armáda podporu veřejnosti i po krvavých útocích na islamisty z minulého týdne?

Stále má. Hodně Egypťanů by si přálo i tvrdší zásah. Částečně je to výsledkem intenzivní mediální masáže, která Muslimské bratrstvo popisuje jako zrádce a teroristy. I když je pravda, že se v Egyptě pohybují islamističtí extrémisté, že se na demonstracích Bratrsva objevila vlajka al-Káidy, že někteří z islamistů měli střelné zbraně nebo že docházelo k porušování lidských práv ze strany příznivců Bratrstva vůči opozici nebo i náhodným lidem, označit statisíce členů Muslimského bratrstva za teroristy je nebezpečnou paušalizací. Politický problém, právě proto, že začal produkovat extrémisty, se měl řešit politickou cestou. Egyptská armáda a policie navíc není stavěná na zvládání situací, kdy čelí civilistům, byť se v jejich řadách pohybují ozbrojení jedinci. Podobně brutálním způsobem zasahovaly v minulých dvou letech proti neislamistickým demonstrantům.

Vláda vyhlásila výjimečný stav, který byl v platnosti během třicetileté vlády Husní Mubaraka; obnovila speciální policejní jednotku, která za Mubaraka mučila odpůrce režimu; spekuluje se dokonce o propuštění bývalého diktátora na svobodu. Dochází tedy ke kontrarevoluci, kterou vedou mubarakovské elity?

Mubarak sám je dávno mimo hru. Ale je pravda, že lidé, kteří tvořili jeho režim, začínájí teď vystrkovat růžky, ukazovat se na veřejnosti a dokonce se z nich stávají guvernéři v egyptských provinciích. Sami o sobě ale netvoří jednotnou ideologickou frontu a nejsou soustředěni kolem jedné strany nebo osoby. Jejich zájem je jasně pro status-quo a netají se s tím, že tzv revoluci z 25. ledna odsuzují. Zatím tuto potenciální antireovluční sílu ale nikdo nesešikoval.

Pokud ano, tak neuvědomují si tato rizika mladí demonstranti a liberálové, kteří svržení Mursího podpořili?

Uvědomují. Například hnutí „6. Dubna“, které stálo v zárodku revoluce, kritizovalo vměšování armády do červnových a červencových demonstrací. Tzv. třetí tábor jsem již zmiňoval. Ale většina revolucionářů se spojila s ďáblem, aby porazila satana. Myslí si, že v případě potřeby vyrazí znovu do ulic, tentokrát proti armádě a policii. Myslí si, že návrat do minulosti se opakovat nemůže.

Proč islamisté svou nenávist vůči nové vládě ventilují například i pálením křesťanských kostelů?

Zaprvé, lidé, kteří napadli kostely, nelze jednoznačně identifikovat jako členy Bratrstva. Mnoho z nich jsou nejspíš radikální islamisté, kteří na Bratrstvo nemají vazby. Vůdcové Bratrstva ale minimálně poskytli pro útoky živnou půdu svými sektářskými a protikřesťanskými výroky. Z toho důvodu, že koptský patriarcha se veřejně, spolu s představitelem muslimské Al-Azhar, postavili za armádu. Radikálové si tak vybíjejí vztek a současně chtějí zavléct zemi do konfliktu a chaosu. Zadruhé, je také pravda, že se policie vypařila a kostely nechránila, ani se nevyskytovala poblíž. S útoky přitom musel každý, kdo plánoval rozehnání demonstrací Bratrstva, počítat. To je vodou na mlýn různým konspiračním teoriím o tom, kdo na kostely zaútočil a proč jim v tom kromě lidských řetězů z řad obyčejných Egypťanů nikdo nebránil.

Jak podle vás Muslimské bratrstvo na odstavení od moci zareaguje? Sáhnou k teroristickým metodám? Obrátí svou zlobu i proti Západu?

Uvnitř Bratrstva se vytvořily minimálně tři mládežnické frakce, které volají po reformě, nenásilí a zapojení do politiky i za současných podmínek. Vedení Bratrstva, od něhož se již dříve odlouplo reformní a méně dogmatické křídlo, tvrdohlavě odmítá realitu a politický kompromis, ale zatím k násilí nevybízí. Myslím si, že si uvědomuje, jak moc by se tím marginalizovalo. Muslimské bratrstvo je ale podmnožinou islamistů, z nichž ti radikální spojují osud Bratrstva s útokem na islám jako takový. Dále si pak armáda po každém zásahu proti demonstrantům vytváří řadu nepřátel z řad pozůstalých po obětech. Tito lidé se mohou radikalizovat. Dohromady s extrémisty poskytnou svými aktivitami záminku pro utužení policejního státu.

Znamená odstoupení viceprezidenta egyptské prozatímní vlády Muhammada Baradeje, že se ohlašovaná demokratická náprava Egypta definitivně nepodařila?

Baradej není rytíř na bílém koni, se kterým stojí a padá naděje na egyptskou demokracii. Spoléhal bych se na mladou generaci prodemokratických revolucionářů, kteří si prošli za uplynulé roky obrovskou školou a už zjistili, že standardní politika je stejně ne-li více důležitá jako ta pouliční. Nicméně Baradej nějakou váhu měl, i kdyby to bylo jen tím, že má uznání mezinárodní komunity. Jeho odchod je spíše pozitivní, protože se neušpiní tím, že bude dělat fíkový list generálovi Sísímu a ve správný okamžik se ještě může zvenku zapojit do politického dění.

Po Mursího svržení slibovala nová vláda brzké vypsání voleb. Chce tento slib dodržet?

Nejdřív se musí sepsat nová ústava nebo upravit ta stávající. Také se musí vytvořit volební zákon. Byla již vytvořena jakási komise, která pracuje na korekci těch částí, které jsou vnímány na „Mursího ústavě“ jako nejvíce problematické. Volby by měly údajně proběhnout do půl roku. Problém je, že za poslední dva roky už Egypťané volili tuším pětkrát a vlastně pokaždé byla jejich volba nějakým způsobem anulována. Za současného stavu volby samotné rány ve společnosti nezahojí.

Je dnes v Egyptě vůbec nějaká síla, která by dokázala vrátit Egypt na cestu, kterou se zdál jít v létě 2012?

Od samého začátku revoluce se Egypt nenacházel na nějaké dobré cestě. Co tato země potřebuje je proces národního usmíření, podobný tomu, kterým si prošli v JARu nebo Argentině. Armáda a policie nesmí Egypťany vydírat dvěma extrémy – neexistencí bezpečnosti a policejním státem. Bezpečnostní složky musí být podřazeny reformním civilistům a musí se objevit politické vedení, které začne skutečně inkluzivní proces transformace. Ústava je nesmírně důležitá, protože nastaví pravidla hry a vzájemný vztah institucí, ale musí se najít lidé, kteří půjdou příkladem a budou kultivovat společnost, která bude chápat demokracii i v té substantivní rovině. Je to otázka leadershipu, jak se moderně říká. Bohužel dekády diktatury vymýtily osobnosti toho schopné.

Bude v Egyptě dále eskalovat násilí?

Pokud budou státní instituce trvat na tom, že všichni muslimští bratři jsou teroristé, a pokud v egyptské vládě převládnou zastánci tvrdé linie, kteří se budou chtít vypořádat se všemi islamisty nezávisle na jejich politických postojích, tak bude přibývat extrémistů.

Jak dopadnou bouřící se metropole? Jsou na místě doporučení zahraničních států, které vybízejí své občany, aby se Egyptu vyhnuli?

Vždy jsem říkal, že letoviska jsou v bezpečí. Nyní je to poprvé, kdy za to ruku do ohně nedám. Situace je chaotická. Na jedné straně obtěžují anti-islamistické domobrany kohokoli, kdo má vous nebo nikáb, na straně druhé útočí radikální islamisté na všechny, o kterých si myslí, že podporují armádu. Zatím si je většina angažovaných lidí vědoma mezinárodního mínění, a tak se snaží cizincům ukázat co nejlepší tvář a démonizovat protistranu. Jenomže u extrémistů racionalita roli nehraje.

Stojí Egypt na pokraji občanské války a dá se jí případně zabránit?

Egypt na prahu občanské války zatím nestojí. Jestli se ovšem jiní islamisté jako např. salafité, kteří doposud stáli stranou, nebo dokonce fandili prospěchářsky armádě, stanou sami terčem, bude situace velmi vážná. Sekulární strany spolu s armádou a zástupci státních institucí a organizací brzy sepíšou novou ústavu, která opět nebude dílem společenského konsenzu. Dojde k volbám, ve kterých se pravděpodobně nějakým způsobem vyšachují islamisté - a to povede k dalšímu napětí. V Egyptě ještě zbývá několik rozumných osobností odmítajících násilí a návrat policejního státu. Pokud se jim podaří snížit nenávist a polarizaci ve společnosti, nemusí být řešení silové, ale politické.

Mění aktuální vývoj v Egyptě – ale i v Tunisku a Libyii - váš pohled na přínos arabského jara?

Nemění. Každá z arabských zemí jde vlastní cestou, na které leží překážky částečně specifické jednotlivým státům a částečně společné. Arabské jaro by se mělo nazývat spíše Arabským probuzením. Takový název přesněji popisuje největší přínos, a sice to, že lidé v arabských zemích přestali být inventářem a začali se domáhat práva na důstojný život. Že je to trnitá cesta, není překvapivé. Neměli bychom vynášet definitivní rozsudky pouhé dva roky od začátku Arabského probuzení. Pro lepší perspektivu a větší trpělivost se stačí se podívat na historii evropských demokracií.