Jako velkou chybu v datech označil první náměstek ministerstva školství Ladislav Němec v rozhovoru pro Aktuálně.cz informace o procentu romských dětí přeřazovaných do bývalých zvláštních škol. Ministerstvo podle něj přece nemá žádnou právní oporu, aby etnicitu žáků zjištovalo. Čísla jsou tak postavená na vodě a problém žádný není. Kolikrát jsme již tuhle písničku z úst ministerských slyšeli a pro velký úspěch ji tahle kapela, byť s novým kapelníkem, hraje dál. Co naplat, že v posledních letech provedla řada různých subjektů výzkumy prokazující pravý opak. Asi se nám to všechno jenom zdálo.
Výstavba našich dálnic je neefektivní a pomalá, také příliš drahá. Ovšem spojení jednotlivých částí republiky pomocí silnic s vyšší přepravní kapacitou, které se zároveň budou vyhýbat sídlům, je naprostou nutností pro budoucí rozvoj. Název R43 jsem zvolil, jelikož se, za svou (ne)existenci trvající již skoro 72 let, stala symbolem.
Případ z Širokého Dolu se hluboce dotýká každé milující matky.
Když před 62 lety vystoupil v Paříži francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s deklarací v níž vyzval Francii, Německo a další země, aby vytvořily první konkrétní základ evropské federace, byl to pět let po skončení druhé světové války velmi odvážný krok. Dnes vidíme, že se Schumanovu ideu ale podařilo v mnoha směrech naplnit v podobě současné Evropské unie.
Pamatuji si, že v lepších květinářstvích v předválečné republice byly vždy těsně před vánocemi k dostání ratolesti exotické žlutě kvetoucí mimózy. Dívali jsme se na ně do výkladů, tušili jsme jejich cizokrajnost a dálky. V květinářství přecházely krásné slečny, které jemnými dotyky upravovaly noblesní kytice a balily je do nafialovělých hedvábných archů. Když jsem se v dětství na tyto větvičky dívával přes sklo výkladů, ani mne nenapadlo, že strom, který je nese, se jmenuje akácie, česky kapinice. Jsou to tropické suchomilné stromy nebo keře, je jich přes tisíc pět set druhů a polovina z nich je domovem v Austrálii, kde kvete vegetace po celý rok, každý rod a druh jindy.
Už ve škole obvykle děti slýchají od učitelů dějepisu okřídlené Ciceronovo rčení Historia magistra vitae. Je to skutečně tak, jenže ve skutečnosti málokdo tuší, co si pod touhle formulí představit. Vždycky jsem měl rád dějepis, ale připadal jsem si tak trochu méněcenný, jelikož pro matematiku a fyziku bylo zapotřebí logické myšlení a pro jazyky nadání, kdežto dějepis většina vnímala jako souhrn nějakých dat, které je třeba se holt nabiflovat. A to dokáže s trochou snahy každý. Až později jsem si uvědomil, že pochopit dějiny je něco mnohem složitějšího a že existuje řada technicky nadaných lidí, kteří jsou však v jistém smyslu omezení. A taky jsem pochopil, co že vlastně znamená onen výrok o tom, že historie je učitelkou života.