Lisabon: Dead can Dance!

"Nepřítel si myslí, že obětujeme levé křídlo, my však nepřítele překvapíme tím, že obětujeme křídla obě." Tak zní strategický plán generála z filmu Šíleně smutná princezna. Dobře, Evropa si irským NE dala něco jako vlastní gól. Ale to, co jsme předvedli my, připomíná "obětování obou křídel".

Každý ať tancuje sám
Kabinet pracně spoluvytvoří, podpoří a podepíše strategii... ale jakmile zazní hřmot děl, začne střílet zbrkle do vzduchu. A zatímco se ostatní snaží najít konstruktivní řešení, mluvíme pro jistotu o předpreventivní kapitulaci. Vrcholem všeho je milosrdný nápad prezidenta České republiky, že napíše ústavu vlastní. Ale to je právě přesně to, o čem to není. Ono to nefunguje tak, že si každý píše vlastní ústavy. Jde o to, napsat cosi společně, proto je to tak těžké. Máme 27 zemí, násobek vrcholných představitelů z každé země, krát 3-4 koaliční vládní strany v každé zemi, krát více než desítka ministerstev každé země. Napsat vlastní ústavu, kterou překvapivě ostatní zamítnou, je snadné. A dokáže to každý. Potíž je v tom, napsat ji společně.

Let’s rock!
Lze pochopitelně tančit sám na své vlastní rytmy, lze hrát tenis sám, lze hrát bowling sám, ale většinou to nebývá taková zábava. A když spolu tančí více lidí, musí se nutně hrát jedna melodie na jeden rytmus. A že nehraje neustále moje oblíbená hudba? Nelze. Trucováním v rohu, že netančím na hudbu rocku toho roku asi náladu nezvýšíme. A moc si nezatancujeme.

Apropos, co dělali naši mocní zastupitelé minulé roky, když se skutečně psalo? Kde byly jejich brilantní myšlenky a neodolatelné nápady, které dodnes tajily? Teď je trošku pozdě spisovatelského bycha honit.


Komu vadí Lisabon?
Shodou okolností mne irské NE zastihlo na chicagské konferenci o budoucím ekonomickém uspořádání planety. Bavili jsme se o tom, proč celý svět sleduje průběh amerických primárek; zatímco o uvažovaném evropském prezidentovi pomalu neštěkne ani mediální pes.

Je ovšem pravda, že snahu vrátit Evropu do centra dění sami Evropané v referendech už třikrát zamítli. A je celkem jedno jaké důvody k tomu trojímu NE vedly. Zajímavá je jiná věc: proč se ve Francii, Nizozemsku nebo koneckonců v Čechách či jinde nekonaly velké protesty proti letošní ratifikaci Lisabonu? Proti radaru se demonstruje do úmoru, ale co je nějaký radar proti té tak strašidelné ztrátě národní suverenity?

Ustávkujem slunce, ale nic proti Lisabonu
Francouzi a Němci stávkují proti vysokým cenám pohonných hmot, nebo nízkým cenám mléka; ale je zajímavé, že žádný tamní lidový ochránce národní suverenity neuspořádá happening či průvod městem. Ve Spojených státech cena pohonných hmot vzrostla mnohem dramatičtěji a nikdo tam ani necekl. V Evropě prostě rádi protestujeme proti větru, dešti i tomu, že se Země otáčí kolem Slunce. Tak proč si aspoň jednou nezabojovat proti "bruselské byrokracii"?

Nové směřování Evropy zřejmě nikomu nevadí natolik, aby vyšel do ulic. Všimněme si, že irská Sinn Féin se sice hrdě hlásí k tomu, že ztorpédovala irské Ano. A získává díky tomu politické body. Ale strany v dalších zemích, které rozhodly, že se referendum konat nebude, o své politické body nepřicházejí. Lidem zřejmě plno věcí nevadí, pokud jim vysloveně nevnucujeme, že by jim vadit měly...

Vrtěti psem
Média jsou teď plná textů o Lisabonské smlouvě. Evropa si opět vysloužila pozornost díky tomu, že se jí něco nepovedlo. Naopak své úspěchy moc prodávat neumíme. Koneckonců i tyto vážené Hospodářské noviny prezentovaly Maďarsko, které smlouvu ratifikovalo již dávno, jako "šplhouna".

U koho by si ale Maďaři měli "šplhat"? Nebyli to snad maďarští politici, spolu s těmi českými i irskými, kdo projekt spoluvymyslel, podpořil a podepsal? Žádní bruselští spiklenečtí federalisté, ale naši volení zástupci! Abychom se tím neustále vztyčeným a osočujícím ukazováčkem brzy nepíchli do vlastního oka.

Které housle hrajeme?
Že nemá Evropa vlastní přirozenou identitu? Poznáte ji okamžitě a intenzivně, jakmile Evropu opustíte. Že je třeba se dívat na společné snahy skepticky? Zatím byla naše společná historie naopak velice úspěšná, jednotným trhem počínaje, eurem a rozšířením konče.

To naopak dějiny národních států jsou krvavé a často provázené chudobou a úpadkem. Že nám alibistická pozice v závětří USA vlastně nakonec vyhovuje (aspoň nemusíme nic řešit)? Dobrá, hrát druhé housle je fajn, ale co až budeme brzy hrát třetí a na dohled budou ty čtvrté? Nebude pozdě eurobycha honit?

Konečně na přední stránce novin
Paradoxně jen díky irskému ne získala Lisabonská smlouva publicitu, kterou si zasloužila. Také se hezky ukázalo, jak jsme opět neměli náhradní plán. Teprve teď (pozdě!) si musíme vyjasnit, co takové NE znamená.

Že se daná země nebude (protože nechce) účastnit rychlejší Evropy? Pakliže ano, je to nová informace a Irové by měli mít šanci se rozhodnout znova! Koneckonců noviny Irish Independent zahajovaly v úterý palcovým otvírákem: Už se ví, proč jsme řekli ne! Většina lidí (více než 70 %) si totiž myslela, že se bude moci hlasovat znova. A že "Brusel" možná mezitím ještě něco přihodí.

To je dost nekolegiální strategie, a pokud ji chceme hrát také, je to vození se po zádech našich sousedů. Kdyby tuto "baggar-you-neighbour" - hru na okrádání souseda - hrál každý, nikam se nikdy nepohneme. A když už k této nízké strategii přistoupíme, asi bychom ji neměli nahlas přiznávat nebo se ji dokonce chlubit a tvářit se jak jsme geniální a jak jsme nad všechny vyzráli ... jak to činí někteří naši volení zástupci.

Dead can Dance!
Irský deník si také všiml, že jediní, kdo přispěchal smlouvu prohlásil za mrtvou, byli čeští politici. Naše unijní strategie "nevíme, nezajímá, nechceme" začíná být příslovečná. Ale žádný strach, dokud se v Evropě tančí, ještě se neumřelo. Buď s námi nebo bez. Trucování v rohu je také strategie. Některé holky to imponuje. Ale, mezi námi, je to taktika trošku pubertální.


V notně kratší verzi vyšlo v HN.

Překrásná síň hanby a reklamní nebe naší doby

Procházeli jste někdy přestupem metra pod stanicí Můstek? Je tam taková novodobá síň hanby, vyrobená z reklam.
Ale o tom později... V cizině si vždy jako prvního všímám reklam. Člověk pozná národ mnohem lépe a rychleji po pár minutách pečlivého sledování reklamních spotů (kam míří nesrovnatelně větší míra peněz) než čtením vědeckých rozborů.

Více »

Deset let eura - nač prezidentský skepticismus?

Kluk leží na lopatkách a volá "odvolej" na svého přemožitele. Až po chvíli mu realističtější kamarád přispěchá na pomoc se slovy "takhle ti to neodvolá".

Když naši politici hrdě uvažují o tom, že do eurozóny není třeba spěchat, vybaví se mi vždy právě tahle scéna z filmu Obecná škola. Už teď jsme totiž víceméně na posledním místě. Ostatní země uvažují o mnohem bližších termínech vstupu než my. Takže pokřikování o ležérním tempu z konce pelotonu vyznívá - řekněme zábavně. Stejně tak jako poučky věnované 23 zemím, které eura již přijaly, nebo se na to co nejdříve chystají.

Hůl se nemusí vždy najít

Článek prezidenta republiky Deset let eura: důvod k oslavě? (HN 4. června) byl relativně střízlivým - byť skeptickým - ohlédnutím za dekádou společné měny. Nad některými předestřenými argumenty je však třeba se zamyslet hlouběji.

To, že se z eura stala silná a respektovaná měna, je velký úspěch, který není rozumné bagatelizovat. A to obzvláště ne, když si uvědomíme, že uvedené měně někteří věštili jepičí život. Realita je taková, že euro je zatím úspěšnější, než kdo čekal.

Rovněž tvrzení, že evropské státy zbrzdily svoji výkonnost po zavedení společného platidla, připomíná chůzi po ostří statistického nože. Máme snad lepší analýzy než Evropská komise, která uvádí, že díky společné měně eurozóna naopak roste zhruba o procentní bod rychleji než bez něj?

Argumentovat inflací je podobné. Ano, ve Slovinsku po zavedení eura stoupla. Je ale trošku zvláštní, že začala narůstat až s devítiměsíčním zpožděním. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy začala inflace nabobtnávat i v Česku. A shodou okolností je česká inflace vyšší než ta slovinská. Než touto holí začneme bít euro, měli bychom si ji nejdříve prohlédnout, zda vůbec drží pohromadě...

Inflační stašení inflací

Ano, euro přispívá v zemích s rychlejším růstem k inflaci. Ale nikoli tragicky. I z minulosti totiž víme, že žádné inflační horory se v žádné přistoupivší zemi neodehrávaly. Přes optické iluze zdražování se totiž inflace v žádné zemi dramaticky nezvedla. Tento fakt je dnes velice dobře zdokumentován a zatím nebyl zpochybněn. Analýzy naopak hovoří o tom, že euro přispělo k slovinské inflaci pouhými šesti (analýza slovinské vlády) nebo čtyřmi (analýza Evropské komise) desetinami procenta. Národná banka Slovenska čeká po přijetí eura nárůst inflace o zhruba 1,5 %. A konečně Eurostat odhaduje, že v roce zavedení eura do oběhu přispěla nová měna k inflaci v rozmezí 0,12 - 0,29 %.

Není jediný důvod, proč by Česko mělo být výjimkou. Leda by se strašení ze zdražování skutečně ujalo a lidé by jej sami zakomponovali do svých inflačních očekávání...

Panu prezidentovi také vadí, že eurozóna nemá jednotnou inflaci, protože "skutečná měnová oblast" by měla mít údajně inflaci jen jednu. To stojí za pozornost. Ale kdyby se inflace například v Čechách měřila po jednotlivých krajích, t aké bychom neměli jen "jednu inflaci". V každém kraji je trošku jiná cenová hladina, jiná rychlost růstu, jiné platy a nájmy. A ceny se tak mění různým tempem.

Bruselští úředníci nejsou

Drtivá většina evropských zemí před deseti lety předala svou suverénní měnovou politiku společné Evropské centrální bance. I tak velké a ekonomicky silné státy, jako je Německo, Francie či Itálie, se suverenity dobrovolně vzdaly ve prospěch měny společné. Protože to shledaly výhodnějším. V Česku, jehož HDP je menší než 1 % produktu těchto zemí, se ovšem o obavách ze ztráty suverenity hovoří ještě deset let poté...

"Bruselští úředníci nejsou schopni reagovat na měnící se podmínky." Čeští snad ano? Kdyby chtěla, umí ČNB zvrátit posilování koruny? Umí nakládat libovolně s inflací? Umí ji snížit, když chce?

Navíc nic jako bruselský úředník neexistuje. Ti, kteří tam bydlí a pracují, jsou občany členských států, včetně Česka. Je jen na politicích, jak toho dokážou využít.

Jak propadnout testem?

Euro možná skutečně stojí před svým prvním testem. Ale právě opevňování se na vlastním písečku - a představa, že by eurozóna byla silnější s 15 měnami než s jedinou - je spolehlivou cestou, jak v testu propadnout.

V období, kdy se svět lekl - a některé země odvracejí tvář od mezinárodního obchodu - by bylo velkou chybou vylévat jeden z největších výdobytků evropského trhu: společnou měnu.

Článek vyšel v HN.

České předsednictví - (bez)vlajková loď?

Tolik změn najednou v EU snad nikdy nebylo. A kdo bude mít zrovna v tuto rozhodující dobu zátěžových testů na starosti předsednictví Rady EU a držet otěže diskuse? L'enfant terrible Česká republika.

Více »