Poslední den června. Zítra nejen začínají prázdniny pro školáky, ale vůbec zjemnělé tempo pro zbytek populace. Přes léto se prostě tak moc nepracuje, část lidí je na dovolené a vše se - nějak tak letně příjemně, vleče pomaleji než v plném proudu zbytku roku.
Občas mám pocit, že přirovnání ekonomiky k maniodepresivnímu pacientovi je celkem namístě. I ekonomika má tendence přehánět své výkyvy - pokud je nálada dobrá, ekonomika má psychologickou tendenci tuto dobrou náladu překlopit v mánii.
Usilovně vzpomínám, ale ne a ne si vzpomenout, zda se někde podařilo něco reformovat bez stávek. Vsadím se, že jinak to ani nejde. Na druhou stranu - blbě se reformuje a nutí lid k úsporám, aniž by se - alespoň symbolicky - začalo nahoře.
Koncem minulého týdne měl Jean-Claude Trichet snad nejzajímavější projev vysokého činitele EU za posledních několik let. To napsal Wall Street Journal a je třeba souhlasit. Trichet zde volá po hlubší fiskální integraci Evropy, ale zejména členů eurozóny. Navrhuje zřízení evropského ministerstva financí jakožto cestu k řešení současné situace kolem eura, anebo alespoň právo unijního veta nad národními rozpočty, a to zejména nad výší jejich dluhů.
Tak nastal Den dětí - za úvahu též stojí, zda nenastává věk dítěte, jak by to zřejmě nazval Nietzsche. Ten totiž kdysi psal o třech stadiích lidského ducha - první je věk velblouda.