Bojíme se vlivu Číny, bojíme se Islámského státu, bojíme se Ruska, bojíme se nárůstu vlastního xenofobního extremismu. Tyto strachy jsou tak časté, že se hodí otázka − proč přesně a čím přesně se cítíme ohroženi? Bojíme se zjevně toho, že nás cosi cizího převálcuje, že nebudeme moci zůstat sami sebou, že nám někdo − nebo něco − vezme naše svobody.
Když jste ve stavu krize hodnot − ať už jako jedinec, společnost či civilizace −, jakékoliv akce a rozhodování trvají mnohem déle, bývají nekonzistentní a nezřídka se točí v kruhu. Celkem logicky tyto "neefektivity" plynou z toho, že směr cesty není daný. Na (duchovní) krizi hodnot tedy lze pohlížet i z psychologicko-ekonomického pohledu: nejsou-li hodnoty pevné, dochází k zbytečným výdajům energie a takový hodnotový zmatek má své nedozírné ekonomické náklady.
Když se obchodoval ne/odchod Řeků z eurozóny, kromě politiků měli jediné pořádné slovo ekonomové. Což je vlastně − když se na to člověk podívá z odstupu − zvláštní. Že by někdy o rozpadech říší či království rozhodovali ekonomové? Jistě, ekonomika je důležitá, ale přece ne natolik, aby se podle ní nebo jejích reprezentantů a obhájců měl rozhodovat osud Evropy. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že se Evropská měnová unie rozpadne kvůli pár procentům růstu.
Komenský, jeden z mála světově známých českých myslitelů, napsal krásnou a známou knihu Labyrint světa a ráj srdce. V ní předešel dobu a toto téma − klamavé reality, která je ve skutečnosti virtuální a skutečná realita je "někde za ní" − je dodnes živé a točí se na něj filmy, třeba Matrix. Často přemýšlím nad tím, zda ho někdy napadlo, že by titul jeho knihy mohl dávat smysl i naopak − Labyrint srdce a ráj světa.
Je to totiž právě většinou naše srdce (nebo kde symbolicky sídlí duše člověka?), které je labyrintem. Je to mé srdce, které je neklidné, jak to koneckonců napsal před stovkami let Augustin: mé srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě (míněno Hospodine). Když už jsme u toho, všimli jste si někdy, že většina moderních písniček zpívá o podobném tématu jako ty náboženské středověké? Akorát dnes jsou písně povětšinou zpívány (anonymní, nedosažitelné) ženě, kdežto v dobách našich předků byly písně povětšinou pěny Hospodinovi. Dosaďte si jedno místo druhého a z kancionálů mnohdy získáte to, co z dnešního rádia: písně o složitosti lásky, o lehkosti lásky, o oddanosti, bolesti, o iracionalitě a o neovladatelnosti, o strachu z neopětované i opětované lásky, o nalezení smyslu života a o neschopnosti být bez objektu naší lásky. Zdá se, že ona emoce byla podobná − jen její objekt se změnil. Nicméně je to právě ona láska, láska srdce, která dává najednou životu smysl… a zároveň jej komplikuje.
V této pradávné otázce, která od nepaměti byla doménou etiky, figuruje slovo vyplatit, které má kořen v ryze ekonomickém slově platit. Nelze tedy zapřít, že je tato otázka stejně tak doménou ekonomie jako etiky: vyplácí se dobro? Tedy přeloženo do moderního jazyka: je dobro dobrou investicí?