„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč!“ Takhle pěkně vytržený z kontextu a s patřičným výkladem jevil by se výrok milosrdného a mírumilovného Ježíše Krista poněkud krvelačným a bojechtivým. Mohli by jej pozvednout na svůj praporec coby heslo zdejší bojovníci za naše civilizační hodnoty.
Že je pan Martin Konvička… jak to teď říci, aby nešlo o slovo žalovatelné… tedy, řekněme: osobnost mentálně a morálně značně nekonvenční, to je zřetelné. Ještě že Staroměstským náměstím při jeho akci nekráčela první dáma, paní Ivanka Zemanová, která, dbalá doporučení svého manžela, je, jak známo ozbrojena pro případ, že by ji musulmané chtěli ukamenovat či převléknout do burky. Mohli mít Konvičkovci první padlé ve svém spravedlivém boji. Sice za značně ostudných okolností, ale z takových oni mají kabát, lidově řečeno.
Budiž, v srpnu 1968 nám sfoukl svíčku svobody a nakročení k demokracii brutální a hanebný útok vojsk Varšavské smlouvy pod ideovým vedením a vojenským velením Moskvy. Jediné, o co se snaží současní rusofilové tuto agresi opřít je tzv. zvací dopis. Podepsáni na něm byli Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek.
20. srpna 1968 jsme seděli s kamarády v žižkovské vinárně Pod viechou. Byla proslulá tím, že se v ní konal jeden z prvních zdejších striptýzů, výdobytků uvolnění v druhé polovině šedesátých let. Strana s vedoucí úlohou přestala být tolik prudérní, jak bylo dlouholetým zvykem.
Mnozí čeští politici vnímají imigranty jako manu nebeskou. Kdyby jich nebylo, museli by si je vymyslet. Vymezit se vůči „čmoudům“ přináší předvolební jistotu. Ať už je to vymezení jakékoliv.