Nechtěli jsme superúředníka, budeme mít superministerstvo

Práce na změně služebního zákona probíhá na ministerstvu vnitra v naprostém utajení, konec konců, proč by veřejnost něco měla vědět. Jde přeci jen o pouhý zákon, který měl pomoci omezit korupci. A navíc utajovat informace patří na ministerstvu vnitra jaksi k náplni práce. A tak nezbývá nic jiného než čekat, s čím se těsně před projednáváním zákona vyleze, přemýšlet, zda se vůbec zákon bude ještě projednávat ve výborech nebo se to rovnou rychle odhlasuje. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy by poslanci nevěděli, o čem hlasují.
Ale počkejme si a vraťme se ještě k některým výrokům politiků, které stihli pronést, než se téma zcela vytratilo z veřejného prostoru. O nesmyslnosti tvrzení, že převodem na ministerstvo vnitra původně navrhovaný generální ředitel si zachová stejné kompetence, jsem psala již v minulém blogu. Teď se zamysleme nad jiným tvrzením, že lidé přicházející zvenčí (tj. zejména z podnikatelské sféry), přivanou svěží vítr do zkostnatělých byrokratických struktur. Obrazně řečeno: přivanou, zavanou a odvanou…
A v tom je jádro pudla. Představme si, že se připravuje nová legislativa nebo třeba jen vyhlášky, normy, standardy týkající se nějakého odvětví. Přijde nám špičkový manažer ze soukromé firmy z tohoto odvětví a tento manažer jistě dané problematice rozumí. Při práci ve vysoké funkci ve státní správě se nejen dostane k informacím, které jiné firmy nemají, ale bude přímo obsah těchto zákonů či podzákonných norem vytvářet. Až splní svůj úkol, tak se mu firma jistě patřičně odmění. Říká se tomu princip otáčivých dveří – vejdeš, něco ovlivníš a vyjdeš a navíc s informacemi a kontakty k nezaplacení. Samozřejmě mohou existovat i polootáčivé dveře – kdo si ještě vzpomene na to, jak jeden bývalý šéf BIS se po odchodu stal vedoucím Casina, které vlastnila ruskojazyčná mafie?
Všechny civilizované země se samozřejmě snaží, aby se prostor pro takovéto propojení státní a soukromé sféry minimalizoval. Vezmeme-li v úvahu, že u nás do toho ještě přímo vstupuje politika (což měl zákon omezit, ale zřejmě omezovat nebude), tak není překvapivé, že možnost přijímat úředníky zvenčí se stalo součástí velkého politického boje. Nejde jen o trafiky…
Zároveň je zjevné, že se zde vytváří již druhé superministerstvo. Prvním je ministerstvo financí, ke kterému patří Finančně analytický útvar. Ten vznikl z iniciativy EU, aby se omezilo praní špinavých peněz. Byli jsme poslední zemí, která jej vytvořila, a jsme jediná země, kde není tento útvar nezávislý, ale je podřízen ministrovi, který se tak může dostávat k velmi citlivým informacím. Navíc ministr financí fakticky určuje, jaké peníze bude mít státní správa k dispozici. Druhé superministerstvo bude ministerstvo vnitra. Vezmeme-li v úvahu zkušenosti spjaté s érou některých bývalých ministrů, například Standy (Grosse) či Íčka (Langer), nebo vzpomeneme-li na takové nedávné drobnosti jako byli dva policejní prezidenti, tak se opravdu máme na co těšit.

Opoziční smlouva č. 2

A konečně je klid. Kalouskova opozice se na služebním zákoně dohodla s koalicí, média nám zprostředkovávají optimistické obrázky, jak legislativci coby pilní mravenečkové rychle dávají dohromady změny v paragrafech služebního zákona. Poklidné vody nezčeřil ani pan prezident, který se hned na počátku nemalou měrou zasloužil o „netradiční“ způsob projednávání tohoto klíčového zákona; ve svém komentáři lehce něco vytknul a zároveň trochu pochválil. Prostě pohoda. V tuto chvíli si jen málokdo uvědomuje, že jsme vlastně svědky „Opoziční smlouvy č. 2“.

Ta první v roce 1998 po „mobilisační“ kampani probíhající ve „spálené zemi“ vyústila v dohodu Václava Klause a Miloše Zemana a nejen tak ukončila (respektive nezahájila) slibovanou protikorupční „akci čisté ruce“, ale možnosti korupce ještě rozšířila, když se strany „spravedlivě“ rozdělily o posty ve správních a dozorčích radách nejrůznějších institucí. Vytvořil se tak větší prostor pro stranické „trafiky“, zároveň s tím vzrostl vliv politiků, nikoli politický ale kořistnický.

Ta druhá opoziční smlouva se realizuje nyní. Také jí předcházela velká mobilizační kampaň zaměřené na „odstranění“ Kalouska, také se sliboval boj proti korupci. Služební zákon jako nejdůležitější součást protikorupčních opatření byl ve volebních programech i v koaliční dohodě, mnoho poslanců i senátorů z různých stran se zavázalo k jeho podpoře, přípravu zákona monitorovaly nevládní organizace (zejména sdružené v Rekonstrukci státu). Výsledkem je dohoda Kalouskovy opozice a vládní koalice na variantě zákona, kterou pravděpodobně postihne osud většiny našich protikorupčních zákonů – budou bezzubé. A je dokonce dost pravděpodobné, že korupční prostor ve velké politice ještě zvýší.

O tom, co se přesně dohodlo, vlastně moc nevíme. Kalouskova opozice (v níž je Kalousek nejen nekorunovaným králem, ale podle četnosti vystupování v médiích zřejmě i tiskovým mluvčím) si v parlamentu bouřlivě stěžovala na to, že neměla dostatek času k prostudování zákona. Takže nyní, ke všeobecné spokojenosti, budou mít nejen poslanci, ale také odborníci z řad veřejnosti asi dva dny na to, aby se s prací desítek legislativců předem seznámili, než začne druhé čtení zákona. A pak to již asi půjde ráz na ráz. Dohoda je uzavřena. Jak transparentní projednávání u zákona, který má být vlajkovou lodí protikorupčních opatření této vládní koalice, u zákona, který je hodně složitý a kde nastavené vztahy, kompetence, hierarchie, kvalifikační požadavky na uchazeče o funkce, předcházení střetů zájmů, organizace vzdělávání a úřednických zkoušek hrají velkou roli a kde i drobné změny, mohou zcela zlikvidovat jeho účinnost. Ale tady nešlo o dílčí změny, ale o zásadní změnu celé koncepce. Ono opravdu není jedno, jestli je někdo generálním ředitelem na Úřadu vlády nebo jen náměstkem ministra vnitra; mluvit o stejných kompetencích je výsměch zdravému rozumu. On také ředitel školy i školník mají zajišťovat hladký průběh vzdělávacího procesu na škole a stejné kompetence zjevně nemají.

Na závěr jen poznámku k Evropské unii. Veřejnosti se prezentuje, že tento zákon musíme udělat kvůli EU. Ano, EU tlačí na přijetí zákona, protože ji nebaví dávat miliardy na projekty, které jsou nekvalitní, jsou zdrojem politických trafik, případně rozkradené, protože je zde silné propojení politicko-ekonomických skupin ovlivňujících fungování státní správy. Ale ten zákon nepřijímáme kvůli EU, potřebujeme ho především my, protože v černé díře mizí miliardy a mělo by být v našem zájmu vyčerpat jak evropské tak „vlastní“ peníze maximálně efektivně.

Opoziční smlouva č. 2 nastavuje podmínky do budoucna, z marasmu, který systémově nastavila opoziční smlouva č. 1, jsme se ještě nedostali. Opoziční smlouva č. 2 se nesporně dotkne i dalších zákonů. Proslýchá se, že další významný protikorupční zákon (zavádějící registr smluv) se bude vyznačovat tím, že všechny podstatné informace budou začerněné. Uvidíme… Mimochodem, máme před senátními volbami – ptejme se kandidátů, jak se jim takto pojatý „boj“ proti korupci líbí.

Amico di Amici již otevírá šampaňské – kastrace služebního zákona probíhá úspěšně

Projednávání služebního zákona je skvělou ilustrací toho, jak se mnozí politici snaží zabránit omezení korupčního prostředí v Čechách. Strategie je jasná - zákon, vzhledem k jeho protikorupčnímu potenciálu, nelze odmítnout; formálně se k němu hlásí řada politiků, obsahovaly jej volební programy politických stran a navíc na nás tlačí „Evropa“ (kterou již přestalo bavit vyhazovat evropské peníze do černé díry pod jménem Česká republika). A tak jsme si v Čechách opět zahráli hru na přijímání zákona, který vlastně mnozí politici nechtějí, ale nemohou to říci přímo, a tak jej v zájmu „vylepšení“ alespoň vykastrují.

Více »