Jak jsem se zmýlil v Karlu Schwarzenbergovi a proč se mnozí mladí lidé mýlí dál.

Když se stal Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí za zelené, byl jsem přesvědčen, že s ním sdílím jako mladý člověk mnoho hodnot. Byl jsem rád, že se stal členem vlády a naivně jsem doufal, že donutí českou politickou scénu k reformě.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jej vlastně neznám. Že jsem si vytvořil fiktivního Karla ve své vlastní hlavě. Znal jsem jen roušku jeho evropské identity, asociaci se zelenými, jeho bodrý styl a vágní minulost v boji za lidská práva v sovětském bloku. Kdovíproč jsem si myslel, že jeho konzervativní vizáž je jediným zbytkem aristokratického zpátečnictví. Že je ve skutečnosti pokrokovým a společensky citlivým člověkem.

Mýlil jsem se. A jsem pevně přesvědčen, že obrovské množství mladých lidí se mýlí i dnes, když jej považují za nejlepšího prezidentského kandidáta.

Kšandy a motýlek

Karel Schwarzenberg je roztomilý. Je humorným zpestřením jinak škrobeného Nečasova kabinetu a mluví jako postava z Haškova románu. A přestože se už desítky let obléká hipstersky jako poslední Doctor Who, jeho popularita mezi mladými je docela čerstvá.

Když kandidoval v letech 2002 a 2004 na senátora, na volební mítinky podle jeho slov chodili spíš lidé středního a staršího věku. Teprve jadrný jazyk, působení ve vládě za zelené a časové protnutí jeho stylu s nastupujícím světovým trendem v oblékání z něj udělaly hvězdu mezi mladší generací.

Oba tyto fenomény jsou do velké míry náhodné. Schwarzenberg nejenomže není politicky zelený, ale i shoda jeho jazykového a módního stylu se současným trendem je čistě neúmyslná. Karel Schwarzenberg se tak stal lifestylovým politikem proti své vůli.

Císař je nahý

S podstatou jeho politického působení to už vypadá hůř. Jestliže se nedopustil korupce, pak je to především proto, že se nedopustil ani ničeho jiného. Svoji stranu i úřad ministra zahraničí vede jen de jure a faktické otěže nechává Miroslavu Kalouskovi respektive občanským demokratům.

Kdyby byla volební kalkulačka jen na evropskou politiku, patrně by mi s Karlem Schwarzenbergem vyšla značná shoda. Nic z té shody by se ale nezakládalo na realitě, protože nic ze svých klíčových názorů na evropskou integraci za pět let na ministerstvu zahraničí neprosadil. A naše pověst v Bruselu tomu odpovídá. I z jediné rázné výhružky demise kvůli fiskálnímu kompaktu se vyklubal vtip. Nejsmutnější a nejsymboličtější na tom bylo, že Nečas tuhle rádoby výhružkou prakticky ignoroval. Jako kdyby byl Schwarzenberg jen nevinným bláznivým dědou.

Jeho evropský federalismus není na zahraniční politice ČR znát ani při pohledu lupou. Jeho morální a protikorupční kredit není znát ani v jeho straně, jejíž je předsedou, ani ve vládě, jejíž je prvním (sic) místopředsedou. Jak si tedy můžeme myslet, že něco zvládne a prosadí na Hradě? Bohužel nemůžeme. Místo činů od něj slyšíme, že nejlepším hajným je pytlák a že když se seká les, létají třísky. Nebo jak praví dnes už lidový a nevtipný vtip: „Když se krade, tak spím.” Na otázku, jak chápe osobní kontakty Kalouska se zbrojařem Hávou, kupříkladu odpověděl: „Asi to není dobrý, ale ty věci jsou tak dávno. Mě už to nezajímá.”

Karlu Schwarzenbergovi chybí v repertoáru věta typu: „Kdo o křivárně mlčí, sám křivárnu dělá.” Nebo víc v jeho stylu: „Kdo na ohaře neřve, sám zajíce rdousí.” Bez ní nám uniká celistvost jeho postavy.

Jsem přesvědčen, že nikdo z jeho příznivců nebere v potaz neschopnost Karla Schwarzenberga měnit byť své nejužší okolí, zlepšovat politiku kolem sebe, ba vykonávat své politické funkce. Je úplně jedno, jestli je to jeho fyzickým stavem, osobností nebo absencí organizačního talentu.

Jsem si jistý, že až nebezpečně velkou část jeho oblíbenosti tvoří jen charisma a povrchní dojem z umělé pop-artové kampaně. Jeho mladí voliči by si to měli alespoň přiznat. I když ho chtějí tento víkend volit.

Nejstarší kandidát pro nejmladší voliče

A co udělal Karel Schwarzenberg jako předseda vládní strany pro mladé lidi, že jej zato mají tak rádi? Tedy kromě toho, že se zastává školného, mrazení a škrtů ve vzdělávání a zvyšování daní na položky, které tvoří největší výdajovou část studentů a mladých pracujících?

Je předsedou strany, která do českého prostředí zavedla ekonomicky absurdní a pouze politicky motivovaný fiskální fetišismus. Je předsedou strany, jejíž ministr prohlásil, že „jestliže se propadneme víc, tak budeme škrtat víc”, což je první zásada ekonomie pro debily. Straší Maďarskem a Řeckem, přestože jsme nikdy nebyli ani na míle daleko jejich situaci a ani jsme tam nemířili.

Špatné prospekty absolventů a mladých uchazečů o zaměstnání jsou v přímé souvislosti se špatnou ekonomikou naší země, která nedokáže vytvářet nová pracovní místa. A špatná ekonomická situace je v přímé souvislosti s kontraproduktivním fiskálním fanatismem vlády, jejíž je Karel Schwarzenberg oficiální dvojka. Vlády, která přikládá nominálnímu cílení deficitů větší důležitost než hospodářské stabilitě, vzdělanosti nebo výkonu spravedlnosti.

Podílí se tak na tom, že naše hospodářství není schopné absorbovat příval absolventů, kteří promují a maturují uprostřed krize. Značná část z nich tak míří ze školy rovnou zpět k rodičům, na pracovní úřad nebo na dočasné a mizerně placené a napůl nelegální nádenní práce a brigády. To ovlivňuje jejich celoživotní šance na uplatnění a buduje pomalu, ale jistě celou jednu hluchou generaci.

Losnu nebo Mažňáka?

Karel Schwarzenberg mě zklamal. Ale zklamal ve mě něco, co jsem si sám ve své hlavě vytvořil. Co nikdy nebylo reálné. Moc by mě mrzelo, kdyby se takhle nechali oklamat tento víkend další lidé. Alternativa přitom existuje.

V onom panoptiku, kterým je česká prezidentská volba, je jenom jeden člověk, kterého jsem schopen bez skrupulí a bez váhání zvolit prezidentem v jakémkoli kole. Člověk, jehož jedinou brzdou u mnoha mladých lidí je jeho čitelná stranická příslušnost.

Ta však není bezmeznou a cynickou loajalitou k moci. Je vyjádřením koherentní sounáležitostí s myšlenkovým proudem, na němž byla založena síla poválečné Evropy. Pokračování humanismu, renesance, Masarykova dědictví a Pražského jara.

Jiří Dienstbier je představitelem toho proudu progresivní evropské sociální demokracie, který kvůli egomanům bez skrupulí, jako je Miloš Zeman, už léta skomírá. Čím větší mandát pro Jiřího Dienstbiera, tím větší mandát pro lepší sociální demokracii, která mně i vám s největší pravděpodobností bude brzy vládnout.

Nesmírně mě těší, že ohromné množství středově až pravicově smýšlejících lidí uvažuje o volbě Jiřího Dienstbiera. A to přesto, že se značná část naší kulturní elity vyjadřuje pro Karla Schwarzenberga. Jen mě mrzí, že si tyto kulturní osobnosti rovněž neprošly schwarzenbergovskou katarzí.

Mrzí mě, že nepostavili svou podporu reálnějšímu a lepšímu kandidátovi, který není spjat s nejnepopulárnější a v mnoha ohledech úplně nejhorší vládou v historii této země. Mrzí mě, že je nenapadlo, že by takový kandidát neprošel druhým kolem ani proti Zemanovi ani proti Fischerovi. Mrzí mě, že preferují rakousko-uherskou nostalgii a relikvii starých časů. Člověka, který se za poslední léta ukázal jako nečitelný a neartikulovaný. V přeneseném a s trochou vtipu i v pravém slova smyslu.

Pozitivních věcí o Jiřím Dienstbierovi bylo řečeno až moc. Proto mi odpusťte negativní ladění tohoto článku. Nechci tvrdit, že Karel Schwarzenberg je nejhorším ze všech kandidátů. To však neznamená, že v prvním kole není kandidát mnohem lepší. Pro mladé i pro starší. A tím je Jiří Dienstbier.

Text byl zveřejněn 9. ledna 2013 v Deníku Referendum.