Finanční svět s veškerými svými finančními institucemi a nástroji, investicemi a transakcemi, zisky a ztrátami, filantropií a kořistnictvím je výsledkem evoluce, která trvá už čtyři tisíce let. A obráží stav myšlení, kultury, civilizace, etiky a aspirací lidí.

Díky „nejlepšímu britskému historikovi své generace“, jak Nialla Fergusona nazval deník The Times, se z finančních dějin stává napínavá tragikomedie lidské vynalézavosti, vykutálenosti, naivity, nedbalosti, zabedněnosti, bigotnosti, chamtivosti, odvahy a strachu. Ferguson chrlí závratným tempem 400stránkové i delší historické bestellery, televizní pořady, novinové články a eseje. Během minulých deseti let publikoval dějiny britského impéria i amerického impéria, rodu Rothschildů, „věku nenávisti“ 20. století a studii o vlivu peněz na moderní politiku.

Ve své předposlední knize The Ascent of Money: A Financial History of the World (Vzestup peněz. Finanční dějiny světa) Ferguson popisuje vývoj platidel od mezopotamských a egyptských destiček s účetními zápisy přes kovové mince a jejich papírové náhražky až po virtuální peníze objevující se jen v počítačích na bankovních kontech a převodech v několikanásobně vyšším objemu než peníze reálné. Úvahu o funkci peněz začíná takto:

„Chudoba není důsledkem vykořisťování chudých, ale nedostatku finančních institucí.“

Prosperita je přímo úměrná tomu, kolik lidí si může půjčit od kolika půjčovatelů, v nakolik širokém spektru ekonomiky a na jak velkém území. Západní civilizace vytvořila takovou nebývalou prosperitu, protože umožnila téměř všem svým občanům půjčovat a vypůjčovat si peníze prostřednictvím dobře organizovaných finančních institucí. Posloužily jí k tomu důmyslné finanční nástroje, díky nimž se podnikání, kterému se dříve věnovala (a v jiných civilizacích dodnes věnuje) výlučně vládnoucí třída, postupně rozšířilo prakticky do všech vrstev společnosti. Tento druh finančnictví je proto nejen nedílnou součástí západní civilizace, ale i ji spoluvytváří.

Oním zázračným podnětem k prosperitě bylo vědomí, že peníze samy o sobě nemají žádnou trvalou hodnotu, nýbrž jen tu, kolik jich jsou lidé ochotní poskytnout za zboží či služby. A že placení či neplacení reálné hodnoty – a tudíž její vytváření – závisí na důvěře. Proto vedle hmatatelných peněz vznikly listiny s názvem směnky, slibní úpisy či dluhopisy, které umožnily obchodovat s velkými objemy zboží. Jejich součástí byl služební poplatek neboli úrok, který podle Fergusona pravděpodobně vznikl ve starobabylonské říši. Ze záznamů transakcí během vlády jejího krále Chammurapiho v letech 1792 až 1750 před naším letopočtem vyplývá, že se tento služební poplatek ve starobabylonské říši účtoval za zapůjčení komodity, například zrní nebo dobytka.

Obdobný systém půjček existoval i v Číně a v Indii, kde bylo také vynalezeno to, čemu se dnes v Evropě říká „arabské číslice“. Do Evropy je zavedl – pod správným názvem indické – na přelomu 12. a 13. století matematik z Pisy Leonardo Fibonacci, známý také pod přezdívkou Leonardo Pisano. A sestavil z nich ve své knize Liber Abaci (Kniha počtů) účetní systém, z něhož vznikl základ novověkého západního finančnictví. Součástí systému byly všemožné přepočtové tabulky násobků a mocnin, nula, desetinná soustava a v této souvislosti i důležitý výpočet úroku, jenž byl do té doby kvůli nepraktickým římským číslicím neproveditelný.

Z tohoto systému pak vzniklo italské bankovnictví, které ve 14. století ovládl florentský rod Medici. Ten byl do té doby znám jako gangsterský klan stíhaný v několika italských státech. Medicejští si však po zatčeních a popravách svých pěti ostrých hochů spočítali, že získají vyšší a bezpečnější blahobyt mírumilovným půjčováním a směnou, nejprve na pouličních pultech (italsky „banco“) a později v palácích. O generaci později už byli jednou z nejmocnějších evropských rodin, z níž vyrostli tři vévodové, dva papeži a dvě francouzské královny. Finančním vynálezem, na němž zbohatli, byly papírové směnky, které církví zakázaný úrok maskovaly obchodními přirážkami a směnnými kurzy. Díky nim jejich zisky nakonec několikanásobně převyšovaly obvyklé úroky tehdejších nenáviděných lichvářů. Trvalou prosperitu jim na několik generací zaručilo pečlivě vedené podvojné účetnictví, jehož některé účetní knihy se zachovaly.

Z medicejského bankovnictví se v 17. století stal vzor pro nizozemské a anglické banky, které obohatily obchodování i sebe rozšířením repertoáru papírových peněz. Amsterdamská Wisselbank založená v roce 1609 byla v podstatě směnárnou pro několik měn používaných v té době v Nizozemsku. Usnadnila obchod vydáváním šeků a zavedením přímého mezibankovního převodu. Zhruba o 50 let později vymyslela stockholmská Riksbank další trik, který urychlil podnikání. Poptávka po půjčkách peněz byla vyšší než hotovost této banky, a proto namísto peněz začala používat papírové směnky, dluhopisy, převody a přípisy na konta. K ní se brzy připojily další banky ochotné takové směnky a dluhopisy přijímat a připisovat na svá konta, aniž by byly kryty hotovostí.

Na konci 17. století přišla s třetím nápadem londýnská Bank of England. Spočíval v půjčování peněz vládě výměnou za podíly ze zisku. Tím vznikla první akciová společnost se státní účastí a téměř s výlučným monopolem na tisk státní měny. Na ní byla geniální věta, kterou lze dodnes najít na anglických bankovkách, ale málokdo si jí všímá. Gentlemansky poctivé přiznání, že držitel bankovky nedrží v ruce žádné peníze, nýbrž slib: „Bank of England slibuje držiteli, že mu po předložení vyplatí částku...“ Prohlášení je uvedeno na každé bankovce i s podpisem guvernéra banky. V jaké formě bude částka vyplacena, se už neuvádí.

Tím hlavní roli převzaly cenné papíry, s nimiž začali všichni obchodovat v dobré víře, že mají peníze. Ty si pak začali ukládat do jiných bank, které neměly licenci bankovky tisknout, ale jen je přijímat a vydávat. A půjčovat se ziskem. Tentokrát už podle vzoru stockholmské Riksbank, tedy půjčovat víc peněz, než měly v hotovosti, a vlastními směnkami a dluhopisy vytvářet další použitelné, ač oficiálně neexistující peníze. To zahájilo prosperitu západní civilizace a podnikatelské příležitosti pro stále vyšší počet občanů v neustále rostoucím množství ekonomických odvětví.

V následujících staletích se objevovaly další a čím dál důmyslnější vynálezy, jak vykouzlit peníze z ničeho, přičemž všechny byly založeny na důvěře v slib, že to někdo někdy zaplatí: pojištění, akcie a podíly, státní obligace, hypotéky, penzijní fondy, hedge fondy, termínovaný předkup dluhopisů, akcie a měny, arbitráže a deriváty a investice pomocí půjček. Všechno jsou to však dvousečné nástroje. Při opatrném zacházení vytvářejí nekonečný růst blahobytu. Při neopatrném se však z nich stávají obrovské příležitosti pro kejklíře a šejdíře, kterých Ferguson uvádí štědrý počet.

Snad největším podvodníkem finančních dějin byl na začátku 18. století sympatický a charismatický Skot John Law. Ten musel před zákonem uprchnout nejprve do Nizozemska, kde si důkladně prostudoval jeho finančnictví. S touto znalostí se pak vrhl na finančně zaostalou Francii. V ní pod alchymistickým heslem „vyrábím zlato z papíru“ bez jediného vlastního šestáku a s využitím francouzského absolutistického systému založil Banque Générale, která tiskla papírové bankovky zvané livres. Tato banka získala na příkaz krále Ludvíka XV. na nějakou dobu monopolní postavení a jejím prostřednictvím se musely provádět veškeré transakce. Díky tomu ovládla peníze všech Francouzů.

Banka také pomohla Lawovi vybudovat obchodní síť, pro kterou se mu podařilo u vlády zařídit monopol na všechny mezinárodní transakce. Ze zisku zaplatil všechny královy dluhy a za odměnu obdržel licenci na výběr přímých daní. Z nich pak různými úplatky získával přízeň a podporu vlivných a mocných lidí. Ti ho učinili generálním kontrolorem celého francouzského finančnictví a šéfem všech mincoven. I je však nakonec obral. Vytvořil totiž finanční bublinu, k níž mu posloužila kolonie Louisiana. Ovládl finančně nejen ji, ale i světový monopol na prodej jejího tabáku a kožešin. Pak vytiskl a dal ve Francii do oběhu tak obrovské množství livres, že vyvolal masivní inflaci, která celou aristokratickou i nově zbohatlou Francii přivedla na mizinu.

„Finanční trhy,“ uzavírá Ferguson, „jsou pro lidstvo zrcadlem, které mu každou hodinu odhaluje, jak si ceníme sebe samých i zdrojů světového bohatství. A není vinou zrcadla, že vedle krásy lidí odhaluje i jejich nedostatky.“

Vyšlo v týdeníku Euro