Euroskeptik je politik, který přijímá pro svou zemi všechna nařízení evropských institucí se skeptickým postesknutím, že nic nenadělá, a souhlasí zvyšovat jejich výdaje o polovinu míň, než chtějí euronadšenci. Tuto definici vymyslel David Cameron, když během dvou podzimních týdnů „s rozhořčením“ přijal do britského práva podle příkazu Evropského soudu volební právo vězněných zločinců a schválil zvýšení rozpočtu EU o 2,9 procent.

Ztráta volebního práva zločinců spolu se ztrátou svobody byla odedávna samozřejmou a logickou součástí trestu za spáchaný zločin. Chránilo to veřejnost před politickým vlivem zločinců. Či přinejmenším ji to chlácholilo k domněnce, že ji to chrání. Chlácholení je důležitější součást politiky než chránění. Kdo umí dobře chlácholit, nepotřebuje vlastně v politice dělat nic jiného. Evropským institucím bychom všichni fandili víc, kdyby nás uměly všechny líp chlácholit.

A bylo by zajímavé hádat, proč jim tolik záleží na tom, aby zločinci směli volit. Dávají tím najevo, že je už jedno, kdo volí či nevolí, protože občanova volba či nevolba na evropské politice tak jako tak nic nezmění? Nebo nám tím bezděky sdělují, že je-li už politika plná zločinců netrestaných, je nefair vylučovat z ní zločince, kteří měli tu smůlu nechat se potrestat? Nebo je to jen další nevinný a pochopitelný projev potřeby europolitiků, eurobyrokratů a europrávníků neustále vykazovat novou činnost, aby je někdo nepodezíral, že nemají nic na práci a nechtěl je propustit? A že tedy ta nová činnost taky něco stojí? Proto si taky na ni musíme zvyšovat rozpočet?

Připomeňme si, jak se to zvýšení rozpočtu vyvíjelo. EU si nejprve navrhla zvýšení o 2,9 procent. „Jsem euroskeptik,“ odpověděl na to Cameron a pohrozil, že žádné zvýšení neschválí a bude naopak žádat jeho snížení. Mezitím už však (s euroskeptickým povzdechem) schválil zvýšení britského příspěvku o 430 milionů liber ročně, který zaplatí propuštěním několika set tisíc státních zaměstnanců, omezením obranného rozpočtu, odebráním příspěvků na děti střední třídy a zrušením příplatků na bydlení nejnižší třídy. Takže EU už věděla, z čeho si ten rozpočet zvýšit. Nemohla ty nové miliony přece nechat ležet ladem.

EU na to odpověděla tím, že navrhované zvýšení rozpočtu zvedla na 6 procent. Cameronovi tím dala příležitost zahrát si hrdinu a přesvědčit dalších dvanáct zemí, aby přijaly to původní zvýšení 2,9 procent, s nímž všechny už počítaly. Prohlásil to za „spektakulární úspěch“. Tím jako věrohodný euroskeptik odzbrojil všechny případné další euroskeptiky, kteří by se ještě pořád bláhově domnívali, že by se EU měla uskrovnit stejně jako evropští občané. Ti teď budou zřejmě z politického spektra přesunuti na extrémistický okraj společnosti.

Chytrá, tahle EU. (A kdo to vlastně je?) Až si bude příště chtít zvýšit rozpočet o 5%, ví, že jí je vrchní euroskeptik schválí, jestliže sama navrhne 10. A tak už to půjde dál, dokud bude z čeho brát občanům, kteří na to nebudou moci nic změnit.

Když jsem se tuhle vizi pokoušel nastínit před deseti lety, označil mě jeden známý redaktor za „paranoika, který si je svého zdravotního problému zřejmě vědom“. Nebudu ho raději jmenovat, aby dnes nemusel chodit kanály.

Vyšlo v MFDnes