Takhle asi nějak podobně začínala francouzská revoluce. Pařížská chudina – někým též zvaná lůza – vytáhla do ulic drancovat krámky pekařů, protože si nemohla koupit vysokým zdaněním zdražený chléb. Dnešní lůza londýnská a birminghamská drancuje obchody se šatstvem a elektronikou, které věří, že má právo si přivlastnit, aniž by si na ně musela vydělávat, nebo zničit, aniž by je musela opravovat. Pařížská lůza hladověla po chlebu, anglická lůza hladoví po smyslu života, o který ji připravilo půl století degradace státního školství, v němž dnes hlavní starostí učitelů je, jak z každého pracovního dne vyváznout bez zranění.

Totéž může kdykoli vypuknout v kterékoli západoevropské zemi s velkými počty nedovzdělané a nezaměstnatelné mládeže žijící na sociální podpoře a bez výhledu na úspěšnou životní kariéru. Česko má štěstí, je téměř bez lůzy. Zatím.

Hrr na boháče, křičeli ti i oni – a mínili tím ty pařížské pekaře a londýnské krámkaře. Ty, kteří měli něčeho trochu víc a byli na ráně. Ty, kterým se dnes říká střední třída. Ty, kteří jsou páteří každého státu, žijícího z jejich daní. Ty, kteří potřebují od státu největší ochranu, protože oni celý stát živí, včetně těch, co ji rabují. A bez jejichž bezpečné prosperity se každý stát hroutí.

Krachu a revoluci se každý stát přibližuje každým zvýšením daní, jimiž je střední třída nucena živit rostoucí chamtivost rostoucích počtů těch, kdo jí vládnou. Tehdy to byly královské Versailles, dnes jsou to nekonečné úřady, od městských přes státní po Brusel. Jenže ty ta rabující lůza nevidí. Zatím.

Nepotrvá dlouho, než se před zdivočelou mládeží budou vládci opět muset barikádovat. Ti bruselští jsou už zabarikádovaní. Před krachem vzdělanosti, který degradací školství způsobili, svou třídu barikádují elitními „evropskými školami“ v exkluzivních čtvrtích evropských měst, s nejlepšími učiteli, s nejmodernějšími pomůckami a s výslovným cílem (slovy zakladatele Jeana Moneta) vychovávat „děti evropského myšlení, školené a vybavené dokončovat a konsolidovat práci, kterou začali jejich otcové a uvádět v život sjednocenou a úspěšnou Evropu“.

Je těch dětí třiadvacet tisíc, v sedmi zemích, v čtrnácti školách, z toho čtyři v Bruselu a dvě v Lucemburku. Stojí 300 milionů eur ročně. Nás. Z našich daní. Aby jim EU mohla říkat školy „veřejné“, asi deset procent volných míst zbývá na děti pracovníků NATO a jejich velvyslanectví, kteří ale platí školné. Třetí kategorie je čistě teoretická: děti kohokoli, kdo by chtěl platit školné 15.000 eur ročně. Za předpokladu, že zůstala volná místa nezaplněná dvěma kategoriemi předchozími. To se stává jen zázrakem, v samotném Bruselu nikdy. Tam jak byrokracie bobtná, se ke čtyřem školám dětí byrokratů musela začít stavět pátá.

Naše na věčné časy vládnoucí elita. Exkluzivní, znamenitě propojená nepotismem a sítí spolužáckých kontaktů, do nichž se jiné děti nedostanou. Tvořená s vědomím, že negramotům ze státních škol se snadněji vládne.

A teď, světe zboř se, jí lůza drze říká, že už to její vládnutí možná nebude jen tak ledajaká procházka po zelené louce. Zatím to za ni schytává ta střední třída. Zatím.

Vyšlo v MFDnes