Jedna kolegyně ve své dizertační práci srovnává etiku alokace zdrojů v jednotlivých zdravotnických systémech a zabývá se tak i vývojem těchto systémů u nás a v Evropě. To srovnání je zajímavé. Na západ a sever od našich hranic je tomu tak, že nejprve expertní týmy připraví analýzy a představí východiska. K tomu se rozvine široká veřejná diskuse, která vyústí politickým rozhodnutím ve změnu, která je nejvíce přijatelná. U nás to je již po mnoho let tak, že sice vědecké týmy připravují podklady (ty jsou však jaksi trpěny nikoli diskutovány), o zdravotnictví se diskutuje stále, ale zejména na povrchu spoluúčasti – a změny nastávají na základě politických rozhodnutí, která se ani o jedno ani o druhé neopírají.

Z rozhodnutí je možné detekovat zájmy různých silných skupin a vcelku je také dobře známo, kdo které i vcelku rozumné rozhodnutí politicky zhatil, či naopak kdo podpořil nesmysl či tunel. Vývoj se ubírá tam, kde se „točí“ více peněz, a tam geriatrie opravdu nepatří. Nedávno působil na Ministerstvu zdravotnictví projekt „Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví“, který shromáždil velmi slušné podklady pro další diskusi a rozhodování. K dlouhodobé péči jsme připravili východiska pro diskusi svépomocí na naší fakultě, ale snad také dost dobře vypovídají o situaci a stavu u nás i v Evropě. K připravovanému Plánu Alzheimer poskytli podklady odborníci, kteří se sešli opakovaně, zcela dobrovolně, ve svém volném čase, v zájmu věci. Jedním z významných závěrů zmíněného Kulatého stolu k budoucnosti financování zdravotnictví bylo, že je třeba zaměřit pozornost na zajištění adekvátní péče o naši stárnoucí populaci... Výsledky byly prezentovány. Prezentovány – tečka, by se mělo zdůraznit.

Jak se tedy dívám na současnou diskusi ke zdravotnictví: mnoho argumentů je rozumných, opravdu potřebujeme restrukturalizaci respektive, jak se říká, optimalizaci lůžkového fondu. Opravdu potřebujeme lepší návaznost akutní- následné- dlouhodobé péče. Rozumná je podle mého i určitá arbitrární hranice délky pobytu, která se zvažuje, že by mohla být 3 měsíce, potom by nebyl pobyt ukončen, ale nastal by jiný režim financování. Ostatně to jsme navrhovali již dávno v roce 1992 v materiálu „Úkoly a cíle české geriatrie“. Rozumná je také lepší koordinace a spolupráce se sociálním resortem na poli zajištění dlouhodobé péče, která nyní navíc vychází s memoranda o spolupráci nedávno podepsaného oběma pány ministry. Až potud tedy dobré.

Pokud se podíváme na stav připravovaných vyhlášek – je to zcela jinak. Je vidět, kdo a jak silně a efektivně prosazuje své zájmy. Je vidět snaha, aby optimalizace lůžek byla taková, že na jednodenní intervenci naváže „následná“ péče stejného oboru – a máme zase svá stará velká dobrá oddělení. Je to až tak, že nám dokonce z následné péče vypadla geriatrie, jak se tak o tu následnou péči všechny obory perou. Ministerstvo na jedné straně deklaruje, že se místo akutní péče posílí péče následná, ale jestli jsem tomu dobře rozuměla, proporce alokovaných prostředků zůstane zachována. Jak to lze vysvětlit?. Se starými lidmi, jejich potřebami a geriatrií se tedy nepočítá?

Již od roku 1992 čeští geriatři vysvětlují po řadě všem ministrům a jejich spolupracovníkům, že staří lidé potřebují léčit. Samozřejmě, potřebují také jiné specializované obory, ale v situacích akutních geriatrických syndromů potřebují akutní geriatrii. To není diskriminace z důvodu věku (jak někdy slýcháme) stejně tak jako gynekologie není diskriminace z důvodu pohlaví. Alespoň každá fakultní a krajská nemocnice by už měla své akutní geriatrické oddělení dávno mít. Vznikají ve všech okolních zemích, jen u nás neumíme navázat na dávnou tradici moudrých předků, kteří založili ve 20. letech minulého století první geriatrickou kliniku na světě. Stonání starších lidí trvá déle. I to je zcela známý a nepopiratelný fakt. Častěji než mladší potřebují další doléčení a rehabilitaci. Proto má pro ně obrovský význam kvalitní geriatrická následná péče, specializovaná na jejich specifické potřeby, zejména ohrožení nesoběstačností, frailty a podobně. Velký význam má vytvoření interprofesionálního léčebného programu vycházejícího z funkčního geriatrického vyhodnocení stavu staršího pacienta, tato funkční geriatrická evaluace je specifickou záležitostí, ostatní obory tyto metody ve svém instrumentáriu nemají. Je to jediná garance včasného propuštění staršího člověka. Cílem funkční geriatrické evaluace a doléčení je co nejrychlejší návrat do života, do normálního života i ve velmi vysokém věku, do kompenzovaného stavu soběstačnosti při chronickém onemocnění. Dobře (odborně) vedené geriatrické léčebny to činí. Neodborně vedené léčebny tak nečiní. Kdo my měl být garantem kvality lékařské péče? Jak je potom možné, že Česká lékařská komora vydala počátkem roku své závazné stanovisko, že primářem LDN může být lékař prakticky jakékoli odbornosti (třeba plastický chirurg), a to v době, kdy kromě základního oboru geriatrie máme ještě nástavbu medicíny dlouhodobé péče? Neodborná následná péče pacienty jen dlouhodobě ukládá, takže se mohou potom všichni jevit jako pacienti dlouhodobí. Možná se tak jeví i Ministerstvu zdravotnictví, ale to jen do té doby, než onemocní jejich babička, potom se pro ni shání „něco odborného i při jejím věku“, co by ji vrátilo do života.

Dlouhodobá péče má sloužit (jen) těm, jejichž zdravotní stav se přes veškerou snahu odborné medicíny stabilizoval ve stavu nesoběstačnosti. Tito lidé potřebují zdravotní péči ke stabilizaci svého stavu a zajištění dobré kvality života, potřebují však také další služby, některým z nich se u nás říká sociální (i když ti lidé mohou být bohatí), dohromady to tvoří komplex dlouhodobé péče. Většina lidí, kteří potřebují dlouhodobou péči, jsou lidé vyššího věku. To ale neznamená, že starší pacienti jsou jen pacienty dlouhodobé péče a že by jim z důvodu věku neměly být poskytnuty výhody moderní specializované péče (včetně té geriatrické) a moderního včasného a správného doléčení (zejména geriatrického).

Pokud to tedy reformátoři s reformou myslí opravdu vážně, a tomu věřím, protože pana ministra znám a mám k němu důvěru, měli by zvážit výše uvedené a další odborné materiály a podklady, omezit vliv nátlakových skupin snažících se o zachování svých lůžkových „základen“ na únosnou míru a vytvořit takový systém a návaznosti, aby odpovídal potřebám i této velké a v normální kulturní zemi neopominutelné skupiny lidí, lidí vyššího věku.