To je docela důležitý poznatek, který je bohužel zcela zřejmý jen u ptáka. U člověka mnohdy ne. A nejde jen o zpívání, tam to asi nikomu nevadí, nakonec mnoho mile šeptajících lidí se stalo slavnými. Jsou ale jiné činnosti, které je zapotřebí se učit, aby je člověk uměl a znal, tedy teoreticky i prakticky. K tomu máme školy a celý systém pre- i postgraduální výchovy. Ve zdravotnictví to přes veškeré stesky docela funguje, a tak zpravidla vyšetřují, ošetřují a operují ti, kteří se to naučili nejen ve škole ale také v další praktické přípravě pod vedením v oboru zkušených odborníků, kteří je naučili potřebným dovednostem. I když - i tady hrozí změna k horšímu, týká se to zejména geriatrie, ale to je nad rámec tohoto krátkého článku. Každý obor má své určité specifické výkony, kterým se adepti v průběhu přípravy učí, aby je znali a uměli. Nu a mezi tyto výkony patří také různé způsoby evaluace (zhodnocení) funkčního stavu a potenciálu člověka, kterými disponují obory rehabilitace, geriatrie, medicína dlouhodobé péče, paliativní medicína, psychiatrie, každý z nich s ohledem na specifickou problematiku a potřeby svých pacientů. Lékaři se učí těmto komplexním problémům teoreticky rozumět i prakticky je provádět.

Nedávno jsem psala o inspektorech sociálních služeb a jejich časté a naprosté neznalosti například problematiky demence. Naivně jsem si myslela, že požadavek, aby byla smlouva o službě vytvořena tak, aby jí člověk s demencí rozuměl, je vrcholem neználkovství v této oblasti. Mýlila jsem se, to je jen běžný „standard“, průměr, ze kterého osoby rozhodující o osudu sociálních služeb či lidí v nich někdy jen vybočují (a to oběma směry). V diskusi se objevilo mnoho daleko více absurdních situací než jsem čekala, a to týkajících se nejen inspekcí sociálních služeb, ale také hodnocení nesoběstačnosti pro příspěvek na péči – jednoho z pilířů zákona o sociálních službách (108/2006 Sb.). Pilíř je to, jak se čím dále tím více ukazuje, pěkně pískový.

Jedna z kolegyň mi napsala o staré paní (87 let), která měla pokročilou demenci a žila v domově pro seniory. Paní se postupně vracela do svého dětství a často hovořila o své mamince, hovořila o ní, jako že žije. Pracovníci jí to nevyvraceli, správně podle mého názoru. Je přece hrozné se každý den několikrát znovu dovídat zcela novou a hned zapomenutou informaci, že vám umřela maminka. Využívali princip tzv. validace, pracovali s jejím tématem, povídali si s ní o mamince, ale také o životě, kterým žije nyní, pokud to bylo možné, pomáhali jí se vším, protože si již nedokázala poradit ani s těmi nejzákladnějšími potřebami denního života – a pečovali o ni laskavě, znale a kvalifikovaně.

Bylo nebylo. Do zařízení dorazila sociální pracovnice, jejímž úkolem bylo posoudit stav „klientky“ a provést sociální šetření v místě, kde žije. Paní byla po ranní toaletě, čistě umyta a oblečena, upravena a v dobré náladě po snídani. Jen znalý téhle problematiky si dokáže představit, kolik práce ze strany ošetřujícího personálu dosažení tohoto stavu znamená. Na otázky z předepsaného „ dotazníku“, které kladla sociální pracovnice, paní odpovídala jednoznačně: ano, uvařím si, ano najím se sama, nakupuji – ano, nakupuji přece ještě mamince, starám se o maminku.... a tak dále. Sociální pracovnice uzavřela, že je paní zcela soběstačná (vzdyť se ještě stará o maminku) a že tedy příspěvek na péči nepotřebuje. Protože ale byla paní hodně stará a sociální pracovnice přece jen má „sociální“ cítění, navrhla jí přiznání alespoň toho nejnižšího příspěvku – 800 Kč na měsíc.

Tahle příhoda a skutečnost, že se v současné době připravují další modifikace metodického postupu o posuzování funkčního stavu, mi připomenuly onu analogii s učením zpěvu. Mnohé metodické pokyny, návrhy, vyhlášky, dokonce návrhy zákonů jsou připravovány ministerstvem bez jakékoli součinnosti s odbornou veřejností. To naštěstí neplatí o podkladech, které jsou připravovány odborem posudkové služby MPSV. Zde je opravdu myslím poctivá snaha materiály konzultovat, to se týká nejen původní vyhlášky k uvedenému zákonu ale i dalších úprav. Tyto podklady nejsou špatné ani chybné (a ani ty původní nebyly) – chybná je jen jejich aplikace.

Problémem je totiž skutečnost, že sociální pracovníci (pracovnice) nejsou schopni funkční posouzení provést. Ve škole ani jinde se to neučili a neumějí to. To mi opakovaně potvrdily tři kvalifikované sociální pracovnice, se kterými úzce spolupracuji. To není nic proti nim, jejich kvalifikace je jiná. Navíc mnoho lidí pracujících jako sociální pracovníci ani tuto odbornou kvalifikaci nemá. Je to jako kdybychom chtěli po lékárníkovi, aby operoval oční zákal, když je také zdravotník.

Posouzení funkčního stavu je odbornou záležitostí vlastní několika lékařským oborům (viz výše), některé testy a škály mohou provést po zaškolení sestry či lékaři jiných oborů, a to v případě určité specifické problematiky. Na základě poznatků o funkčním stavu pacienta a potřebách z toho vyplývajících, je teprve možné vyplnit dle „metodického listu“, matrici či dotazník, na jehož základě se dalším „úředním“ postupem rozhodne o přiznání příspěvku na péči.

Předem slyším námitku, že takové vyšetření je přece velmi drahé. Ano to je pravda. Vyšetření specializovaným lékařem, eventuálně psychologem či ergoterapeutem je například tak drahé jako komplexní vyšetření pro nastavení dlouhodobé a velmi náročné léčby. Což ale poskytování příspěvku na péči tou „nákladnou léčbou“ není? Což tam neprotéká daleko více miliard než na léčbu těch nejnákladnějších onemocnění? Nezasluhovalo by si tedy posouzení funkčního stavu tu základní vstupní investici do skutečně odborného vyšetření, vyhodnocení funkčního stavu a potřeb a nastavení potřebného plánu péče? Netvrdím, že by se v systému dalo příliš ušetřit, ale mohlo by se zajistit, aby byla péče (a prostředky ji umožňující) cílená opravdu na ty, kteří ji potřebují.