Před několika dny jsem se probíral komentáři pod jedním blogem. Původní téma nemělo po chvíli pranic společného s následnou, nepříliš zajímavou, nicméně podstatnou diskusí na téma editorské cenzury pana Stejskala.

Avšak ten zde zastupuje redakci internetových novin Aktuálně.cz a je ze zákona zodpovědný za formální korektnost obsahu těchto stránek. Po právu namítá, že prostor, který je veřejnosti poskytnut notabene zdarma, se řídí kodexem diskutujích a ten je závazným principem pro každého bez výjimky. Prostor je vymezen pro diskusi, pro výměnu názorů, pro domluvu mezi lidmi. Dává možnost nové organizaci společnosti. Pokud tomu dobře rozumím, tyto stránky tedy nejsou určeny pro pouhé výlevy frustrovaných jedinců, kteří se bohužel snaží na sebe upozornit nikoli silou své myšlenky, ale silou a množstvým vulgárních slov nebo často nepodložených nařčení. Obsah jejich komentářů velmi často nemá nic společného ani s tématem, ani s diskusí, ba ani s obyčejnou slušností.

Dovolte mi malou odbočku. Jakkoli je řeč jedním z nejpřirozenějších projevů člověka, formální stránka jeho mluveného nebo psaného projevu – volba konkrétních slov, vět a jejich spojení, vypovídá o jeho konkrétním původu, vzdělání nebo sečtělosti. Poukazuje na jeho postavení ve společnosti, na jeho životní postoj.....je to jen jiná forma lidského portrétu nebo DNA. Vypovídá i o tom, jak se člověk zrovna cítí, zda je v dannou chvíli rozladěn či v dobrém rozmaru, zda jsou ohroženy jeho názory nebo život. Vulgární slova (jak na to upozorňuje Milan Kundera v knize Curtain) mají svůj původ v lidové řeči, obecně používaném a nekultivovaném mluveném jazyku – z francouzského „vulgaire“. V češtině se často zaměňovala slova „prostý“ a „sprostý“, tedy poukazovalo se na řeč převážně venkovských lidí, kteří mluvili lidovým – tzv. „sprostým“ jazykem. Tady je původ toho, co dnes označujeme za vulgární slova.

Jan Werich zase říkal, že vulgární slova jsou opravdu sprostá jen tehdy, pokud jsou sprostě míněna. Jazyk tedy umožňuje téměř ve všech situacích použití jakéhokoli slova – tedy i tzv. vulgárního, pokud za tím není zlý úmysl nebo snaha někoho zranit, ublížit mu, poškodit nebo očernit, a pokud není na výběr jiné, lepší slovo, které by umožnilo popsat danou situaci, myšlenku nebo názor přesněji.

A tady jsme u jádra věci – chcete-li „cenzury“ pana Stejskala. Domnívám se, že jeho zásahy nemají za úkol bránit šíření myšlenek tak, jako v totalitních režimech, ale mají chránit konkrétní lidi před nedoloženým nebo křivým nařčením a před nejrůznějšími výlevy lidské zloby. Svatou povinností pana Stejskala je chránit otevřený a demokratický prostor výměny názorů. Pokud by se z diskuse stala pouhá snůška hloupostí, nadávek a vulgarismů, ti, jejichž názor má nějakou váhu, kteří nás svými slovy obohacují a inspirují, by přestali své úvahy zveřejňovat. Tím by zaniklo něco, co je zvláště v této problematické době tolik důležité. Myslím, že nejde o „ubohost českých internetových diskusí“, jak si stěžují Jiří Pehe nebo Jan Kasl, ale ona „ubohost“ je spíše reflexí politického stavu současné české společnosti. Otevřená a férová diskuse je očišťujícím prvkem každé demokratické společnosti. Jde o to naslouchat a být slyšen.

O slovo v internetovém diskusním prostoru se může přihlásit každý, kdo se může připojit na internetovou síť a kdo má odvahu své myšlenky vystavit veřejné kritice. Je to prostor abstraktní svou formou, ale konkrétní svou funkcí a dosahem. Otevírá příležitost jedněm formulovat určitý názor a druhým se k němu vyjadřit – i když ke škodě věci - převážně pod rouškou anonymity. Člověk je svobodný pouze tehdy, pokud se za své názory a životní postoj může postavit veřejně a plnou vahou své osobnosti.

Není to „edičně-cenzorská“ ruka pana Stejskala co mě tu trápí. Ani to není to, že někteří diskutéři sem píší hlavně proto, protože musí něco říct, ale spíš to, že někteří sem píší jen proto, protože musí říct něco.