Jiří Wolker v jedné své baladě psal o tom, že nejhlouběji v srdci chudáka je nenávist - nenávist k bohatým, nenávist ke světu materiálního dostatku, který on chudák sice pomáhá vytvářet, ale na kterém mu není dovoleno participovat. Nenávist k těm, kteří mu brání dostat spravedlivý podíl z hroudy zlata, ze které je podle jeho názoru zhotoven klíč k bráně do rajské zahrady. Často je to právě nenávist ze silně pociťované křivdy, která nás vede k přáním a tužbám, která jsou v pozadí mnohých našich činů i problémů.

Nenávist je vlastní sestra msty. Člověk, který utrpěl křivdu nebo ponížení, má v srdci bolest a chce, aby ti, kteří mu ji způsobili, zažili na vlastní kůži to samé. Aby trpěli stejně jako trpí on. To je pravý smysl pomsty. Tito lidé nenávidí nikoli proto, že jsou to lidé špatní, že by chtěli urvat také kousek toho bohatství sami pro sebe, ale jejich bolest na duši je často tak velká, že je až k nevydržení. Msta i nenávist jsou vlastnosti, které člověku zaslepují oči i duši, posouvají jeho hodnotový systém a navíc nenávist mění a posunuje zásady slušného chování často až za hranice zákonnosti. Takoví lidé si pak ani neuvědomují, že pokud jejich nenávist dosáhne kritické meze, jsou snadno manipulovatelní a zneužitelní. To velmi dobře věděli všichni revolucionáři, věděli to jak Robespiere tak i Lenin, Stalin, Hitler, Castro i mnozí jiní. Vyjímečnost Sametové revoluce je mimo jiné i v tom, že se nezrodila z nenávisti, ale spíše z vědomí nesvobody a neschopnosti lidí déle tolerovat násilí, které na nich bylo pácháno.

Je tu nutné připomenout, že to byla zase nenávist k bohatým, (nikoli touha po spravedlivém světě, ve kterém by byl každý odměněn podle svých zásluh), ze které se zrodilo komunistické hnutí nejen v Rusku, ale i v bývalém Československu, Číně a i jinde ve světě. A není od věci dodat, že právě nenávist je zásadním principem rasismu i komunismu – rozdělovat lidi a štvát je proti sobě. „Kdo není s námi, je proti nám“ říkával Klement Gottwald a jemu podobní. Nenávist a pomsta stála jak za pádem dávné Tróji a za mnoha dalšími válkami a lidským utrpením, byla i v pozadí obou světových válek a nedávno i válek v Iráku a Afganistánu.

Obávám se, že od doby Jiřího Wolkra se v tomto směru mnoho nezměnilo. Nenávist k bohatým je tu dnes stejně jako před sto lety. Pokud jen tak rychle očima přelétnete mnohé komentáře u celé řady blogů a nejen na Aktuálně.cz, není moc o čem diskutovat. Dnes, stejně jako kdysi, platí falešná představa, že poctivý člověk se k bohatství spravedlivou cestou dostat nemůže. A tak nezbývá než konstatovat, že chudí dnešního světa jsou stejně zoufalí ze své chudoby a neschopnosti změnit svůj vlastní osud, stejně jako jejich otcové, dědové i pradědové. A k tomu se v současných Čechách přidává frustrace z neschopnosti nejen současné vlády, ale i vlád předchozích. Olej do ohně přilévá i frustrace z vládních programů nebo reforem, které toho mnoho neřeší, z neschopnosti nebo nepoctivosti jednotlivých politiků, jejich arogance a nadřazenosti, která dále polarizuje společnost. Z tohoto nedobrého ovzduší se snaží těžit všechny tzv. levicové vlády a politické strany, a zejména pak někteří politikové, kteří jsou mistři manipulace lidské bídy. Slibují nesplnitelné, rozdávají z toho, co není jejich.

Pro normálního člověka, který je odkázán - pokud se informací týče - převážně na masová media a který se nedostane za zavřené dveře politických klubů, kde se mezi povedenými politiky domlouvá strategie, nebo lépe řečeno, kde se politikaří, je tato situace nepřehledná a záhadná. Jistě, politika se bez politiky dělat nedá. Ale politika je něco jiného než technologie moci, ve kterou se současná česká politika poněkud zvrhla. Obávám se, že ono pletichaření o tom, jak hlasovat a jak přehlasovat, jak vyvolat vládní krizi a kdy vyslovit nedůvěru vládě, nepřipomíná ve svém výsledku nic jiného než život ve strašlivě zkresleném světě plného záhad a nevěrohodných a falešných prohlášení, který se moc neliší od absurdního světa komunismu, ve kterém nám bylo po válce dáno žít. Popravdě řečeno to jde tak daleko, že s trochou nadsázky by se dalo mluvit i o totalitní demokracii. Ale to teď nechme stranou.

Člověk s nenávistí v srdci jen velmi špatně rozeznává příčiny své vlastní nemohoucnosti a frustrace a zároveň přestává rozlišovat, co se okolo něj doopravdy děje. Přestává rozlišovat do jaké míry je jeho osud zaviněn jeho osobními vlastnostmi a schopnostmi nebo do jaké míry se on sám stává obětí vládní a politické mašinerie. A tak mu nezbývá než svou bídu svádět na nespravedlivou společnost, na daňovou politiku státu, byrokracii, korupci....člověk s nenávistí v srdci hledá něco nebo někoho, do koho by mohl promítnout vinu za svou vlastní bídu a kdo by mohl ztělesňovat všechno to zlo, co ho v životě provází. Myslím, že to byla osobnost Václava Havla, která tuto úlohu v posledních letech jeho života – i když nespravedlivě – splňovala. S konkrétním zlem se totiž člověk vyrovnává snáz než s abstraktní státní mocí. A tak namísto konkrétních skutků a činů, které by vedly ke změně této situace mnozí lidé čekají, že to někdo za ně vyřeší, že se najdou stateční a odvážní jedninci, kteří za ně ponesou kůži na trh nebo že se stane zázrak. Namísto tvrdé práce a odvážných činů jsou to přání a tužby, které mají přivodit změnu k lepšímu a zjednat pro všechny spravedlivý život.

Ale je čas Vánoc a novoročních svátků „....a lidé potají v sobě i v druhých to lepší hledají....“ Pro ty hodné je to právě čas vánoční, který je spojen s naplněním mnoha tužeb a přání. Ať jsme křesťany nebo ne, z touhy po obyčejné lidské spravedlnosti doufáme, že Bůh bude odměňovat podle toho, kdo si co zaslouží. Že odmění dobré skutky a lásku v srdci hojnými dary a zlé činy naopak potrestá. Mnohdy se šak vstává, že Bůh trestá mnohé z nás splněním našich často i těch největších a nejtanějších přání.

Někdo si přeje peníze, jiný moc a slávu, cesty do daleka, úspěchy v práci nebo i jen opravdovou lásku. Každý z nás si něco přeje. Každý z nás do těch tužeb a přání vkládá naději na ukončení bolesti a trápení nebo vyřešení svých životních prolémů, dosažení cílů.....myslím, že na tom není nic špatně, že bez snů a přání se snad ani žít nedá. Ale jak je to s tím božím trestem? Je to kvantita a nebo kvalita těch přání, proč Bůh trestá, nebo je problém někde jinde?

Mohlo by se zdát, že problém je v přáních, v jejich nemravnosti nebo naší neskromnosti. Možná si přejeme víc, než si zasloužíme. Nebo by se dalo říct, že je problém v lidské hlouposti, protože každý přece ví, že za peníze si opravdovou lásku, přátelství ani zdraví nikdo nekoupí. Tohle je naprosto zřejmé, pokud se to druhých lidí týká a zcela logicky namítáme, že vlastně všechno to, co si ti pošetilí lidé přejí, jsou nakonec hlouposti, bez kterých se dá i tak dobře žít. Pokud se týká našich vlastních přání, často vidíme situaci jinak.

Ano, dalo by se říct, že problém je v lidech nebo v jejich hlavách, v nichž se ta neskromná přání rodí. Na tom se myslím snadno a rychle shodneme a problém nastane až ve chvíli, kdy se začneme ptát, které konkrétní lidi tu máme na mysli. Pro mnohé to budou ti bohatí, pro jiné mocní, tuneláři a zloději a ostatní si najdou třeba někoho jiného. Jen málokdo se asi obrátí sám k sobě, jen málokdo začne zpytovat své vlastní svědomí a své pohnutky ke svým činům, přáním a tužbám. A když připustíme, že na světě jsou kromě zlých a špatných lidí i lidé dobří, kam se zařadíme my sami? A pokud jsme si vědomi, že jsme ne všechno v životě udělali dobře, znamená to zároveň, že patříme mezi špatné lidi?

Musím říct, že problém nevidím v lidech jako takových. Každý z nás má nějaké slabosti, které nás konec konců činí lidmi. Vždy převažují ty či ony vlastnosti, které definují náš osobní charakter a povahu. Kde je tedy problém? Domnívám se, že v oné nenávisti, ve mstě a v lidech, kteří je vědomě zneužívají. Nevidím problém našeho světa v lidech bohatých nebo mocných, vidím problém v lidech, kteří z lidské bídy a toho horšího v nás nebo z pouhé nevědomosti bezostyšně profitují. Obávám se, že splněním našich vlastních přání se náš život nezmění. A pokud se změní, pokud se vyřeší některá z našich trápení, nevyřeší nebo neulehčí se většinou náš život samotný. Hlavně se splněním přání se povětšinou nezmění lidé. Jedno trápení je po čase nahrazeno trápením jiným, jeden problém je vystřídán třeba hned několika problémy dalšími a často ještě složitějšími. A tak zákonitě jedno přání je vystřídáno přáními jinými.

Mě v životě zajímá to, co lidi spojuje, ne to, co je rozděluje. Ono to při mém povolání snad ani jinak nejde. Myslím, že nikoli nenávist, ale víra v lidské dobro je tím, co dává nám lidem smysl života. Neměli bychom zapomínat na to, že větší radost nám často udělá to, když splníme přání lidem okolo nás, než splnění přání našich vlastních. A ať má v životě kdokoli tužby a přání jakákoli, člověk by nikdy neměl zapomínat na to, že i ta nejtajnější přání by se mohla jednou splnit a stát se naším trestem. Nemyslím, že by lidé měli akceptovat svou bídu i postavení v současním světě, ale že by za pohnutkami ke změně neměla nikdy stát ani nenávist a ani pomsta nebo cokoli podobného. Hledejme radši v našich srdcích to lepší a dobré, co v nás je, a věnujme pozornost věcem, které jsou pro náš život opravdu podstatné.