Dnes uplynulo sto čtyřicet let od narození originálního českého filosofa a spisovatele, samotáře a excentrika Ladislava Klímy, který se celým svým nedlouhým životem snažil oprostit od iluze falešného světa a nalézt Absolutno. A který inspiroval i český underground.




22. srpna 1878 se v Domažlicích narodil spisovatel a výstřední filosof, který své rozervané myšlenky dováděl až do mystické bizarnosti. Ladislav Klíma byl pro jedny člověk, který až chorobně kupil hromady hrubých nechutností, pro jiné byl pronikavě myslící a nepokořený duch. Byl duchovní aristokrat či fantasta s vykolejeným mozkem? Smrt nakonec sklátila nezřízeným životem vydrancované Klímovo tělo už v nedožitých padesáti.
Protivilo se mu vše, co lidé považovali za kulturní a společenské. Silně introvertní a současně s mohutnou inteligencí Klíma se dostával do problémů s hygienou, s alkoholem, se světem kolem sebe. Sebe a lidstvo považoval za znesvářené moci. Když jako student prohlásil Habsburky za prasečí dynastii, byl vyloučen ze všech škol v mocnářství. Svou distanci od společnosti pak vystupňoval až do obtížně stravitelné krajnosti.
Za podstatné Klíma měl to, jak intenzivně myslil, ne to co napsal. Výsledky svých bojů se světem se ale pokusil přeci jen vyjádřit ve svém prvním spisku „Světa jako vědomí a nic“ (1904). Vyjadřuje v něm svůj názor, že existence světa je závislá na individuálním lidském Já. Díky tomuto textu ho objevil básník Otokar Březina. Jeho okouzlil Klímův zjitřený mysticismus. O Klímu se zajímal i F.X. Šalda a další osobnosti, pro širší českou veřejnost však zůstal nečtený a neznámý.
Jeho filosofické evangelium byl totální solipsismus a autosugesce. Subjektivní myšlení Klíma povýšil až na nelidsky sebestředný „egosolismus“, tedy učení kde „já“ je totálně vším, kde Klíma je prostě sám sobě absolutnem. Pro svůj způsob života měl jako důvod svůj jediný veliký životní cíl – absurdní sebebožství a své sebezbožnění vyjádřil v pojmu „deoessence“ Pro profesora Patočku byla Klímova filosofie jen epigonstvím německých originálů. Jeho postřeh že cesta k nadčlověku vede přes zhovadilost se ovšem tomuto soudu vymyká.
Svůj příběh Klíma popsal sám v knize „Vlastní životopis“ (1924). Oddával se rád samotářským meditacím, válel se nahý v mechu. Svým názorem, že hédonismus náleží spíš vepřům a ne lidem směřoval logicky k chudobě, ze které ho nevytrhlo ani skromné dědictví po otci, úředníkovy. Jako samozvaný samobůh většinu své energie věnoval nezávislosti na ničem, tedy ani na vlastním těle. Pověstné se staly jeho kousky s polykáním myši uzmuté kočce, či červů v zkažených uzeninách.
O Klímu literáta se později soustavně zajímal zejm. Bohumil Hrabal. Byl pro něj zjevením moderní absurdity a grotesknosti, prorok odmítnutí zmanipulované civilizace. Pamětníci uvádějí, že po hospodách Hrabal rád Klímu citoval. Klímova lidská a kulturní revolta zaujala český underground, ve kterém měl tento autor až kultovní význam. Inspiroval např. „Plastic People of the Universe“ a jeho texty upravil Vratislav Brabenec pro jejich album „Jak bude po smrti“ (1979).
Klímův literární génius není pro konzervativního čtenáře. Jeho pověstná záliba v perverzi, sadismu a až fekálním hnusu všeho druhu může mnohým připadat patologická. A nejspíš i nekřesťané mohou vidět jako nevkusný např. jeho protikřesťanský spisek „Bílá svině“, kde útočí na ženskou ikonu katolické církve poněkud pornografickým způsobem. Jde o ostrou satyru na křesťanskou církev v Nietscheovském stylu. V Klímových fantaskních textech lze ale objevit naprosto originální tajemné snové obrazy.
V roce 1928 vyšlo jeho expresionistické romaneto „Utrpení knížete Sternenhocha“. Perverzní příběh mladého šlechtice a jeho ženy Helgy, kterou miluje i nenávidí a která ho všemožně ponižuje a týrá. A jejíž přízrak, po té co ji uvrhne do hladomorny, ho jako strašidelná Daemona pronásleduje až k šílenství. A v klímovském „nadšílení“ se tímto utrpením z červíčka Sternenhocha stává Ubersternenhoch, balancující uprostřed svých snů a postmortality. Knížete nakonec najdou usmívajícího na zbytcích mrtvoly jeho ženy..
Možná si někdo vzpomene na také nedoceněný film Jana Němce „V žáru královské lásky“ z roku 1990, který byl plánován už od 60. let, ale k realizaci však z politických důvodů léta nedošlo. Klímův příběh zasadil tento film o kontrastu moderní žižkovské televizní věže s ulicemi zanedbaného starého Žižkova. A roli pološíleného knížete, štvaného svými běsy si zdařile střihl Vilda Čok, roli přízračné Daemony Ivana Chýlková.
Pro Klímu byl náš svět prostě jen autosugescí a stále se snažil se od falešné skutečnosti všemožně oprostit. Kardinální omyl filosofie podle něj je, že odervala věci od Já. Ve vztahu k Já prismatem hnusu ze světa protkaného hnilobou viděl šanci na své snící božství v podobě absolutního Jsem. Protože každý dřívější i budoucí vesmírný život je u Klímy věčný sen Boha: „groteskně ludibristní, vznešeně ludibristní Sen“.
Představa jiného boha byla pro něj přitom nezajímavá. Jak říkal, bohové hrají v kostky, místo aby se dívali na svět. A tak proč se dívat na ně ? Samorostlý chmurný samobůh své vykolejené sny radši topil v chlastu až do konce svých dní. Karel Čapek o něm v nekrologu tehdy decentně napsal „Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes“. Klímova vzpoura napřáhnutá k Absolutnu nebyla gestem intelektuála, byla skutečně žitou. A to z něj dělá ještě větší originál než jeho texty.

Publikováno na www.denikreferendum.cz