Pamatuji si, když jsme v minulém tisíciletí jako děti závodily, jakou jsme měly radost, když jsme byly na „bedně“. Moje jméno se objevilo na nástěnce a byl jsem na něj hrdý. Někdy tam byly i fotografie oslavujících dětí s diplomy. Ta doba ale skončila, teď se za své jméno a za sebe stydíme. Žijeme ve zvláštním světě, kde nikdo neexistuje, nikdo nevyhrává, všichni se jmenují N/A.

Jsme jak zaostalé domorodé kmeny, které se bojí, že jim fotografie sebere duši. GDPR, tedy ochrana našich dat, to říká. Nezodpovědní rodiče pak trestají své děti podpisem stohů papírů, aby se dala vystavit jejich školní fotografie (z výletu, ze hřiště, ze soutěže), kde by se jejich dítě „nedej Bože“ objevilo.

Památka na třídy duchů

Ochráněné děti bez podepsaného souhlasu se z fotek musí vystřihávat či zakrývat. Stále se ale může stát, že fotografuje jiná paní učitelka, takže chudáci zodpovědné děti (i dospělí) musí být neustále ve střehu, kde se fotí a schovávat se ve křoví. Nejlepší strategií je, když budou nosit permanentně na hlavě papírový pytel, uvidí-li kameru či blesk.

Ostatní chudáci se sice můžou chovat normálně, ale budou mít „nechtěné“ památky na své mládí. Naštěstí lze souhlas zrušit a paní učitelky rádi projdou všechny starší fotky a děti, kterým rodiče souhlas se zveřejněním fotek zrušili, musí opět ze všech fotek vystříhat. A co děti, které ze škol odešly? Platí ještě jejich souhlas? Fotky opravdu vypadají moc hezky, když je tam jedno rozesmáté dítě a kolem několik bílých fleků.

Kam se to řítíme? Žádné skupinové fotky, žádné vzpomínky na výlety, žádné zachycené okamžiky kolektivních her v přírodě. Ale šťastné skupinky duchů.

Na bedně už vždycky sám

Mám velikou radost, když mi dítě přinese výsledek nějaké soutěže (je jedno, jestli sportovní či vědomostní) a je třeba na desátém místě. Jsem hrdý na to, co dokázalo v konkurenci několika škol. Samozřejmě, musím gratulovat všem lepším. Jmenovitě:

1. XY105620 - 62 bodů
2. XZ502455 – 60 bodů
3. XG054050 – 54 bodů

Ti byly opravdu dobří. Jejich rodiče a učitelka musí být také pyšná. Ale mám radost i z druhého dítěte. To bylo 3. v hodu čímkoliv. Lepší byly jen:

1. N/A (5,50 m)
2. N/A (3,14 m)

Ti se mají a doma to celá rodina jistě oslavila a děti se určitě se pochlubily dědečkovi a babičce a ukázaly jim své umístění a výkony.

GDPR zabilo radost a přirozenost

Ach jo. Osobně si myslím, že se to s hysterií okolo ochrany osobních dat přehání. Moje podoba je prostě moje podoba a nemíním venku chodit s pytlem na hlavě. Nestydím se za svoje jméno. Nemám stále rukavice, aby někdo nezískal můj otisk. Nebojím se prezentovat své názory.

Vždyť některé nesmyslné údaje (fotky, jména) se až přehnaně chrání, a přitom na státních webech dostanete bez problémů jméno, adresu, datum narození nebo i majetek (katastr, obchodní rejstřík). Spíše bych doporučil intenzivní kurz, jak se chovat na sociálních sítích včetně varovných příkladů, jaké údaje tam lze vyčíst (bydliště, majetek, rodina).

Mám však zvláštní pocit, když se dítko přede mnou snaží zakrýt, co dělá na mobilním telefonu, a přitom v tom samém okamžiku o něm mají veškeré informace všichni ostatní (jen já ne): tvůrci aplikací, výrobci mobilů, poskytovatelé cloudových a mapových služeb, dále pak tajné služby, sousedi, kamarádi.

Svět se zbláznil. A to není konec …