O dvojí české společnosti

21. 08. 2015 | 11:44
Přečteno 13185 krát
Jak jsme se nedávno dozvěděli, je česká společnost tvořena minimálně dvěma velkými skupinami. Ta větší a podstatně důležitější, jejíž zájmy vyjadřují čeští politici, hlavně ti, kteří to o sobě nejvíce tvrdí, například pan president Zeman. To je skupina normálních obyčejných lidí. Těch je prý asi 70%. A ti ostatní? To jsou jakési odporné elity, které se flákají po kavárnách, nad tou první skupinou „normálních“ lidí se jen povyšují a předstírají, že oni všechno vědí lépe, když je nad slunce jasnější, že přece všechno nejlépe ví náš pan prezident (slunce naše jasné), který svou jasnozřivostí je schopen zasahovat i do výběru akademických senátů, které jmenují profesory, a to jsou nějaké kapacity.

Jak se chovají „normální“ lidé? No přece „normálně“. Co to ale je chovat se normálně? Nemusíme chodit příliš daleko, abychom si na to vzpomněli. V těchto dnech si opět připomínáme výročí sovětské (přesněji řečeno ruské) okupace tehdejšího Československa. Česká republika je jeho přirozeným nástupcem. Všichni pamětníci vědí, a těm, kteří si to nepomatují to připomínám, že po ruské okupaci nastala v tehdejším Československu skutečně tuhá normalizace poměrů.

Veřejnost musela být napříště přesvědčena, že veškerá naděje na lepší budoucnost, nebo cokoli krásného nemá v lidském životě jakoukoli naději na úspěch. Kdo nebyl ochoten tvrdit, že bílé je černé a pravda je lež, nebyl v tomto systému považován za normálního, neměl právo studovat a podobně. Prostě podle tohoto přístupu jakékoli jiné jednání není normální. Stejně jako podle tohoto pojetí života není normální chovat se altruisticky, ale sobecky. Jednat slušně, ale neurvale a tak dále a tak podobně.

Jak vidíte, vážení čtenáři, u nás nic nového pod sluncem. Že je v tuto chvíli situace jiná, než byla po ruské okupaci v roce 1968? Zajisté nás neokupují žádná cizí vojska. To, co nás i nadále okupuje je náš vnitřní strach z neznámého, který je sice pochopitelný, ale který může vést často i lidi jinak rozumné k nepředloženému a iracionálnímu jednání a proto je dobře, že se našla skupina lidí, která nás na toto nebezpečí svou výzvou upozornila. Měli bychom jí být vděčni.

Dříve nám tyto primitivní politické hodnoty vnutili ruští okupanti, kteří uvěřili, že v Praze Američané věší jejich bratry Čechy na kandelábry a proto je musí jít zachránit. Ve skutečnosti šlo o to zachránit komunistický režim. Dnes nám jsou tyto hodnoty vnucovány z našeho nitra a to je daleko zrádnější. Jak píše Carl Gustav Jung:

„U primitivů, jak známo, platí: cizí je nepřátelské a škodí. (V některých jazycích byly ještě v pozdním středověku pojmy „cizáci“ a „bída“ totožné. – Poznámka redakce) Toto dělení má smysl, a proto také normální člověk necítí potřebu si tyto projekce uvědomovat, i když je to stav nebezpečně iluzorní. Všechno, co dělá vlastní národ, je dobré, Všechno, co dělají ti druzí, je špatné. I jednotlivce ovládá táž primitivní psychologie, proto působí dráždivě každý pokus, který by tyto projekce – po věky nevědomé – mohl přivést do vědomí, říká Carl G. Jung.

A to je také vlastní důvod, proč se ozvalo tolik potrefených hus, a nejen politických, ale i novinářských. Proto je dobré, že takové texty, jako je výzva vědeckých pracovníků a akademiků existují. Tím spíše, že to není poprvé, kdy se podobná situace v tomto národě opakuje, jak připomněl i přední český publicista Lukáš Jelínek. S podobnými problémy se musel vyrovnávat i profesor Tomáš G. Masaryk, zvláště v období tak zvané „hilsneriády“. Tyto události rozhodně stojí za připomínku. Už proto, abychom si uvědomili, že většina, ač zmítána nejrůznějšími vášněmi a strachem, ještě nemusí ztělesňovat pravdivý názor. Události proběhly ve zkratce takto:

„Zlá kampaň byla ta „hilsneriáda“, když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě,“ říká profesor Masaryk. „Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“

V rozhodnutí aktivně vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu utvrzovalo profesora Masaryka také zjištění, že i zástupci české inteligence, dokonce profesoři univerzity připouští existenci něčeho takového jako je „rituální vražda“.

T. G. Masaryk se postupně začal seznamovat se všemi podrobnostmi Hilsnerova procesu. Studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, konzultoval své názory s různými odborníky. Sotva dva měsíce po svém prvním vystoupení v deníku Neue Freie Presse, vydal brožuru „Nutnost revidovati proces polenský“, kde bod za bodem rozebíral neopodstatněnost jednotlivých důkazů a polenský proces připodobňoval k Dreyfusově aféře. Pověru o rituální vraždě T. G. Masaryk rázně odmítal:

„Že by rituální vražda vyplývala z ducha náboženství židovského, to právě křesťan nesmí tvrdit; křesťan přejímá přece Starý zákon, a ten že by měl takového ducha? Ani v talmudu rituální vražda se nehlásá. Není také žádné tajné sekty praktikující vraždu rituální.“

Masarykova brožura logicky oslabovala argumenty obhajující rituální vraždu. Sám Masaryk si byl jistý, že po jejím vydání a uveřejnění v tisku bude muset dojít k revizi celého případu. Proti vydání brožury se ale postavilo státní zastupitelství a zakázalo její distribuci. T. G. Masaryk byl dokonce úřady obviněn za narušování klidného průběhu soudního procesu s Leopoldem Hilsnerem. Na T. G. Masaryka začal útočit tisk. Ve velmi ostrých článcích byl bezostyšně obviňován z korupce a skrytých úmyslů.

T. G. Masaryk na to opět vzpomíná ve svých Hovorech: „Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne – nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů.“

Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici. T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“

Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog.

T. G. Masaryk stále neochvějně obhajoval své stanovisko k rituální pověře: „Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždě nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž také odůvodnil. A to se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat? Moje kritika procesu polenského je stejnou vědeckou prací jako jiné mé práce vědecké.“
Polenský případ s odsouzením Leopolda Hilsnera pak ve společnosti postupně vyšuměl. Hilsner dostal milost a po devatenácti letech dožil jako neznámý muž ve Vídni. Jeho případ nebyl nikdy revidován.

Situace, před kterou stál profesor Masaryk, se té naší s neznámými běženci velice podobá. Židé v Evropě odedávna žili, ale přesto byli jiní a panovalo o nich mnoho předsudků. Byli jiní, měli jiné zvyky a to se neodpouští. Je až neuvěřitelné, kolik inteligentních a vzdělaných lidí se chlubilo svým antisemitismem. Jejich kritický rozum (v tomto případě) jakoby přestal pracovat. Proto se mohlo profesoru Masarykovi také stát to, co se mu stalo.

A na konec ještě drobnou poznámku. Jestliže slušnost, krása, cokoli pozitivního, vzdělanost, nesobecké jednání a podobně nepatří do světa normálních lidí, ale jakýchsi podivných elit, které prý rozdělují společnost, pak si nepřeji mít s takovým světem takto normalizovaných lidí nic společného.

Já jsem ale přesvědčen, že normální je usilovat o svět, kde právě něco takového normální je, bez ohledu na to, jak velkému počtu lidí se ve svém životě něco podobného podaří realizovat. Prostě elitou je z tohoto hlediska dnes každý, kdo se snaží jednat rozumně a pozitivně, napříč všemi společenskými vrstvami, a to je docela povzbuzující závěr.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy