Pavel Kopecký

28. 06.

Zemanova představa

Pavel Kopecký Přečteno 3364 krát

Miloš Zeman má dost přesnou představu, co většina obyvatel chce. Ční proto nad stranami, jejich partikulárními zájmy, politikařením a „konečně dělá pořádek“. Nasazuje jakousi velice původní, originální verzi „nepolitické politiky“. Pod vedením Jiřího Rusnoka, který kdysi neváhal přiznat, že vhodil hlas Václavu Klausovi, vzniká nová Zemanova vláda. Toť podobný triumf, jako když stávajícího prezidenta přivítaly ovace delegátů na sjezdu ČSSD. Byl zase tak trochu jejím předsedou.

Hlava země nesporně jedná proti ústavním zvyklostem, ale jednak není prvním polistopadovým prezidentem, jenž si pohrává s výkladem Ústavy (což jisté kritiky poněkud znevažuje), za druhé se ve svém lehce dobrodružném jednání opírá o něco mohutnějšího.

Jeho politická konstrukce stojí na přinejmenším dvou masivních pilířích a ty jsou propojeny v jeden celek. „První občan“ Zeman je výlučný tím, že ho přímo zvolily masy. Veškerý lid, což při každé vhodné i nevhodné příležitosti nezapomene zmínit, a tento lid je pořádně rozezlen na poměry. Výraznou většinou (právem) nevěřil kvalitě vlády Petra Nečase, načež si po jejím pádu žádá logické řešení – předčasné volby.

O těch však Miroslav Kalousek nechce zatím ani slyšet. Má zřejmě jisté mimopolitické obavy z konce funkčního období Sněmovny, a tak zuřivě brání demokracii. Má nepřeberné zkušenosti, zvláště šlo-li o jeho vlastní postavení. To se pak před řádnými sněmovními volbami vytasil například se sloganem o „předstírané demokracií“, již však blíže neobjasnil. Pár dnů nazpátek zase vyrukoval se skutečným „blocbusterem“: budováním putinovského režimu. Opustil tak o málo starší nápad „dát si panáka s panem prezidentem“ a podprahově volá na pomoc putnovsky laděné odpůrce Hradu…

Spolu s ním mává 101 horkou jehlou shromážděnými podpisy také ódéesácká složka koalice. Zhrzená tím, že nebyla inaugurována Miroslava Němcová (to snad ani nikdo soudný nemohl čekat), která již dala jasně najevo, jak by naložila s orgány činnými v trestním řízení. I tady už existuje hezký precedens čunkiády; skutečná myšlenková vyprázdněnost ODS.

Současně s tím vysvítá relativita „nepřekročitelných hodnot“ v české politice, kde bývaly stojedničkové koalice pravicí vysmívány. S postupujícím procesem „balkanizace“ původní převahy 118 hlasů nastala ovšem situace jiná. Vývojem vygradovala až k tanci kolem zlatého telete. Nebývale křepčí zvláště Karolína Peakeová, a to rovnou dvěma nejspíš dobře zúročenými veletoči vzápětí po sobě. Její další mediální výstupy pak dále naznačují, že není všem dnům konec.

Miloš Zeman se tomu všemu nejspíše směje. Předčasné volby nepotřebuje a sám sobě dělá prostor v řadě ohledů. Mediálně dominuje, s ústavní žalobou si starosti dělat nemusí, své věrné odměňuje (ministerstva, velvyslanectví apod.) a v neposlední řadě tahá za nos Sobotkovo křídlo sociáldemokracie, když lavíruje a dělá předvolební kampaň SPOZu. Straně, kterou si zprvu stvořil jen proto, aby zjistil, jestli zůstal populární.

Psáno pro Parlamentní listy

25. 06.

Iránský prezident: pragmatická naděje

Pavel Kopecký Přečteno 1584 krát

Ajatolláh Alí Chameneí, národností Ázerbajdžánec, se během íránských prezidentských voleb vyjádřil na adresu politických elit USA, jež pochybovaly o regulérnosti hlasování. Odkázal je, slušně, ale jasně, do patřičných mezí. Snad při tom pomyslel na „bushovské“ sčítání hlasů na Floridě…

Když se pojednou nejmenovaní bezmezně diví, jak to přijde, že nezvítězil kandidát náboženských konzervativců, nýbrž pragmatický klerik Hasan Rúhání (nar. 1948), chce se nad nimi až mávnout rukou. A ocitovat výrok triumfujícího kandidáta po vyhlášení skrutinia: „Toto vítězství je vítězstvím moudrosti, umírněnosti, pokroku, uvědomění, odhodlání a víry nad extremismem a špatným chováním.“

Íránská islámská republika není žádným rájem obzvláštních svobod, svobod srovnatelných se dnešním západním civilizačním okruhem, leč to „země Árijců“ nebyla vlastně nikdy. A ani průběh minulého prezidentského klání nebudil tak úplně důvěru. Nicméně místní kulturní úspěchy (občas připomínající Československo 60. let) a v regionu relativně liberální politické poměry naznačují, že plochost či předsudečné zjednodušování nejsou na místě. I kdyby nás k tomu vyzýval největší z Velkých bratrů…

Samozřejmě, multietnická a nábožensky neunifikovaná země, s jejímž předrevolučním, striktně proamerickým královským režimem měla ČSSR velmi solidní vztahy, není žádný beránek. Dokonce mezinárodní sankce nedokáží zabránit jejímu jadernému vyzbrojování nebo přímému vměšování teheránského nacionalismu do dějů Libanonu, Iráku a naposledy Sýrie. Ostatně v nich rozdmýchané konfrontace měly často důležitý aspekt snah o oslabení šíitské státnosti, nicméně jejich dopady bývají v posledku spíše opačné.

Na rozpínavosti bohovládného Íránu s jeho stále modernější armádou a úspěšnou rozvědkou se po Rúháního triumfu v prvním kole (obdržel 50,68 % hlasů) nezmění ani ň. Přesto se ale ozvali syrští vzbouřenci, aby jej vyzvali k zásadnímu přehodnocení vztahu k Assadovi.

To si sice režim nemůže dovolit a sám „první občan teokracie“ by ani neměl k dané změně patřičné páky, avšak určité změny navenek i dovnitř očekávatelné jsou. Republika pravděpodobně získá lidštější nátěr, ubyde arogantní provokativnosti charakteristické pro laického veterána tajných operací Ahmadínežáda. Muže, který měl při vedení v nespočtu ohledů rozporné země problém dodržovat také základní „dress code“.

Novopečená hlava světské moci má pro potřebné změny chřadnoucí ekonomiky a politiky –„podpořit spravedlnost a občanská práva po celé zemi“ – slušné předpoklady. Jde o zkušeného vyjednavače, spisovatele a polyglota, absolventa východních i západních univerzit. Přitom blízkého spolupracovníka zesnulého Chomejního, z kteréhož důvodu ho nebude lehké obvinit ani z kontrarevolučního Rouhání (další přepis vítězova jména, jež znamená „Duchovní“). V prezidentském pořadí má šťastné číslo sedm a vzbuzuje naděje změn. Zázraky však nečekejme, to by byl jen nový extrém.

Článek vychází z textů zveřejněných časopisem Revue Politika a deníkem E15

19. 06.

Volební ekrazit

Pavel Kopecký Přečteno 3625 krát

Minulý pátek jsem při obědě s přáteli podotknul, že pokud kvůli „tomuhle“ nepadne vláda, je konec vší naději. Stalo se; naštěstí, i když pozdě. Kabinet Petra Přesčase, opravuji, Nečase měl skončit nejpozději, a to se zaťatými zuby, před třemi lety. Česká republika snad hůř vedena nebyla.

Něco nadčasového v sobě ale kabinet měl: obsahoval hodně z „étosu“ 90. let. Také okolnosti jeho demise k nim odkazovaly, když premiér odporoval nevyhnutelnému s podobnou hysterií a dětským vzdorem, jako když měl ze Strakovky zmizet Václav Klaus. Rovněž podpůrný nápis „Miluji svoji mámu“ na tričkách dcer Jany Nagyové byl stylový. Evokoval dobové zvolání: „Tati, my ti věříme.“

„Šéf“ snad stokrát rekonstruované vlády o přinejmenším tisíci vnitřních krizích byl vskutku nemožný od začátku až do hořkého konce. Ani na letní přituhnutí kolem účetní, co si to uměla „moc dobře spočítat“, nesvedl reagovat důstojně. Vždyť pro křivost svých výmluv a omluv nakonec vypadal, že se klidně ospravedlní i za vraždění Rudých Khmérů, hlavně aby zůstal u „žlabu“.

Naštěstí pro naši zem mu nepomohla ani svěcená. Ani zastání mladého veterána české konzervativní politiky, „dědičného“ poslance Marka Bendy, jenž znovu skvělým způsobem potvrdil úroveň svých mravů a rozumových schopností.

Kdo však nahradí předsedu vlády, který nejspíše s rozkoší poslouchá dominantní osobnosti? Měly by to být předčasné volby, jsou potřebné jako sůl nad mafiánské zlato. Protože ale nejsme v pohádce, nýbrž v systémovém marasmu České republiky, je bezmála všecko možné.

Hodně bude záležet na prezidentovi, jemuž pravice nemohla k „100 dnům v Palermu“ přichystat hezčí dárek. Může se rozkročit, taktizovat, jednat jak libo – navíc oproštěn od „putnovského“ rizika.

Za nejdelší konec provazu tahá Miroslav Kalousek. Zatím se tváří, že stojí o stejný „koaliční půdorys“. Tím provokuje k zamyšlení, neboť pokud by chtěl definitivně vytlačit ODS z prvního místa napravo od středu, zkrácené funkční období by bylo ideálním prostředkem. Vedení „jediné čisté pravice“ si přece nemůže přát, aby se na trampoty ódéesky zapomnělo. Nasvědčují tomu též stále kratší prodlevy mezi dřímáním Karla Schwarzenberga.

Pokud hlasování v řádném termínu míní Kalousek opravdu vážně, pak k tomu má setsakramentské důvody. Ovšem jaké? Velké tunely (církevní restituce a spol.) již přeci dokonány jsou… Snad může mít nějaké obavy z obsahu Spisů, leč ani to se mi nezdá, neboť byl vždy nechvalně proslulý několikastupňovým krytím svých kulišáren.

Nejpravděpodobnější je, že ministr financí v demisi taktizuje a předstírá jednání. Aby posléze s trudným výrazem oznámil, že nutno dát prostor rozčílenému lidu. Navenek však zatím drží „lidoveckou“ basu s bratry a sestrami ve zbrani. Myšlenku další spolupráce může dávkou volebního ekrazitu odpálit kdykoli.

Psáno pro Parlamentní listy

15. 06.

Přežít svoji smrt

Pavel Kopecký Přečteno 4336 krát

„Přežil jsem svou smrt“ je název působivého československého filmu. Režisér Vojtěch Jasný v něm vykresluje až surreální zážitky vězně německého koncentračního tábora. Boxera, který se bije za svůj život v „továrně na smrt“. Zázračně přežívá a podává svědectví o tom, jak může zdegenerovat lidství v zemi vyspělé kultury.

O úpadku kultury může ale kupodivu svědčit taky to, když se někdo pokouší svoji smrt přežít. Mám na mysli politickou kulturu, politickou smrt a českého premiéra Petra Nečase. To je zcela zoufalá postava. De iure zůstává předsedou vlády, ale legitimitu už žádnou nemá. A podle všeho zřejmě ani mezi vlastními. Nikoliv jenom kvůli čerstvému skandálu, jenž se dotkl jeho nejbližšího okolí, ale už pro předchozí neprofesionalitu při vedení pravicové koaliční vlády.

Prvním ministrem zůstal zatím proto, neboť jde o slabocha. „Politicky promiskuitního“ zbabělce, jenž se opírá o podobně „kvalitní“ lidi, kterým je jasné, že konec stávající konstelace moci by jim vážně narušil „domácí rozpočty“ a nejrůznější uplatnění vůbec. Ostatně mediální výstupy paní předsedkyně Němcové mluví za vše…

Nečas, někdejší svazák, čekal ve stínu předchozích vůdců Občanské demokratické strany dosti dlouhý čas. Vlastně celou generaci, než si jako správný aparátník „vyseděl“ kýžené židle předáka partaje a kabinetu. Nyní si z toho důvodu neumí, nechce umět představit, že by se jich vzdal. Dokonce navzdory bezpříkladnému skandálu v českém polistopadovém prostředí.

Razie protimafiánského Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) se totiž dotkla jemu nejbližších. Především byla zatčena ředitelka premiérova sekretariátu Nagyová. A to „den poté“, co kvůli ní tento zbožný konzervativec oznámil rozvod od stolu a lože s manželkou a matkou svých čtyř dětí.

Páně Nečasova stávající partnerka měla tvořit významný článek v rozvětvené síti krajně pofidérních lobbistů, (ex)politiků, vysokých státních úředníků a – považte – hodnostářů vojenské tajné služby, kteří upláceli a zneužívali svých pravomocí. Například při „futrování“ nestabilní trojkoalice nebo sledování sokyně v lásce… Prostě satiricky laděný skandál kosmických rozměrů.

Pokud jsou obvinění pravdivá, Nečas musel o všem vědět. Pročež se nad ním vznáší pořádně urputný Damoklův meč. Že to není vůbec žádný „Pan Čistý“, jak ho „na růžovo“ léta barvila pravicová média, plyne již z faktu, že se spoustu hodin po (mezinárodní) policejní akci skrýval. Když pak konečně vylezl ze skrýše, tvrdě zaútočil na orgány činné v trestním řízení. Totéž následně zopakoval v parlamentu, kde jeho agresivita zoufalce dostoupila vrcholu.

Už tohle samotné ukazuje, že Nečas byl od začátku hrubou chybou zatím stále ještě největší pravicové formace Česka. Za šťastnou budoucnost ODS bych však nyní nedal ani zlámanou grešli. Je pravděpodobné, že nebývalá kauza přeskupí role v českém stranickém systému. Právem se tudíž objevilo srovnání se zásadním slovenským případem „Gorila“.

Události nesporně podpoří různá populistická uskupení, co již nějakou dobu – jako v celé dezorientované Evropě – zvedají hlavu. Pár hlasů to může nahnat i ideově zmateným lidovcům Pavla Bělobrádka, kteří se posud nevzpamatovali z toho, že od roku 2010 prvně nezasedají ve Sněmovně.

Nejvíce profitovat bude z úpadku a pádu občanských demokratů někdo jiný, jejich úhlavní nepřítel. Vladimír Mečiar měl pravdu: je to koaliční partner. TOP 09 ministrů Kalouska a Schwarzenberga. Zatímco druhý jmenovaný při premiérově parlamentní apologii standardně stařecky klímal, první se vehementně zastával svého vládního šéfa. Ovšem takhle předestřený závojíček je hodně průhledný. Svůj starý sen, stát se hegemonem pravice, má machiavelista Kalousek na dosah. Premiérovi tak do hrobu předčasných voleb určitě pomůže.

Komentář zveřejnil v krácené verzi slovenský deník Pravda

15. 06.

Soumraky a úsvity

Pavel Kopecký Přečteno 2716 krát

Pan premiér České republiky Petr Nečas je smolař, všech smolařů král. Když nastoupil v čelo ódéesky, bylo to kvůli personální nouzi kleptokratické strany, jíž pomáhal zakládat. Inu, Pan Čistý.

Odpovědnou funkci převzal po uctívaném Klausovi – jehož bychom se teď, po nové stoleté vodě, mohli ptát, jak že je to s těmi změnami klimatu – a po rázném, ač nebystrém Topolánkovi. Při svém osobnostním formátu pak ovšem nemohl coby stranický lídr nezklamat a ODS průběžně chřadla.

Do spojité nádoby premiérství se Nečasova svrchovaná nezpůsobilost přelila vrchovatě. Kabinet plus jeho sněmovní podpora byla slátána z neuvěřitelných výlupků, včetně politické divize bezpečnostní agentury. Postupně došlo i těm pomalejším voličům, jaká bezmyšlenkovitost je dovedla k víře, že Miroslav Kalousek zabojuje s korupcí či zvelebí veřejné rozpočty. Nebo že jím za ruku vedený Karel Schwarzenberg hodlá důstojně obhajovat národní zájmy.

Ano, Nečasovo vládnutí ztělesňovali hlavně představitelé menší koaliční TOPky a on byl zpravidla ten slabší vzadu. Pan Nejistý, nedochůdče, které užívalo údernou slovní „pyrotechniku“, ale podprahově vysílalo signály slabosti a křeče.

Přes průšvihy, co by v demokraticky vyspělé zemi zničily 3x tři vlády, se přeci zdálo, že ke zrůdnosti „přenošený“ spolek dovládne své čtyři roky. A na Nečase se bude nakonec vzpomínat jako na mátožného, leč premiéra. Nikoliv jako na kdysi ostudně vymeteného Vladimíra Špidlu, s nímž byl nemálo srovnáván.

On ho však nakonec „vzal“ o vzdálenost ke Slunci a zpět, jelikož pozdější eurokomisař Špidla nikdy paragrafy na krku neměl. Není ani vyloučeno, že megaskandál předsedových nejbližších se rozlije do daleka, v širá kola a změní v povodeň. Zkrátka zasáhne další (stranické) subjekty. Už padla nejen trestní obvinění, ale též srovnání s pozoruhodnou slovenskou kauzou „Gorila“.

Lví podíl na prvním ministrem zuby nehty odmítaném pádu má nicméně podle všeho „Lvice“, jeho milá/spolupracovnice Nagyová. V zákulisí proslulá dravostí už delší čas. Její, a nejen její, bezuzdnost nejspíš překonala všechny meze, přičemž byla spolu s dalšími zatčena den poté, co katolicko-konzervativní šéf vlády oznámil, že se kvůli ní rozvádí.

Tyto, jak doufám, teprve se rozbíhající události jsou podle všeho pozitivním zlomem v našem polistopadovém vývoji. O čemž svědčí mimo jiné zneklidněnost exprezidenta, expremiéra a expředsedy poslanců Václava Klause. Samotný Nečas dlouho mlčel, schovával se, a tím neplánovaně prozradil víc, než by bylo v jeho situaci rozumné…

Vyčkejme, kam se události dále vyvinou, nicméně jedno je jisté, bakchanálie teď slaví populisté. Od lidí kolem Slávka Popelky, přes miliardáře Babiše až po „Úsvit…“ Tomia Okamury. Oni nám to přece dávno říkali! Však ještě uvidíme.

Glosa vyšla v Parlamentních listech

14. 06.

Bezpečnostní krátkozrakost

Pavel Kopecký Přečteno 3256 krát

Syrská arabská republika je každodenní „host“ evropských médií. Dlouho byly zmínky o ní vzácností, ale to se radikálně změnilo před zhruba dvěma roky. Od oné doby se stala obdobně integrální součástí zahraničního zpravodajství jako třeba Severní Korea. S tím propastným rozdílem, že KLDR není reálné bezpečnostní riziko pro Evropu.

Boje v Sýrii nejsou žádný zpravodajský stereotyp, vycpávka, informační vata, nýbrž živý konflikt se zatím desítkami tisíc mrtvých. Vypukl v přímé návaznosti na takzvané arabské jaro, kdy zemi zachvátily nepokoje, jež nakonec přerostly v regulérní vojnu. Její konec zatím nevidět a dokonce nikdo ani nemůže s jistotou garantovat, že se neprotáhne na desítky let. To se alespoň stalo sousednímu „pidistátu“ Libanon, kde také pohromadě žije výbušná směs náboženských skupin.

Při syrské válce jde o mnohé, tudíž je zcela na místě obezřetnost při užívání adjektiva „občanská“. Přímo, nebo nepřímo je do ní namočena spousta aktérů. Povstalecké skupiny jsou vnitřně roztříštěné, navzájem dokonce na smrt znepřátelené. Což umožňuje Assadovi, aby jejich operační schopnosti příležitostně podlamoval i cestou tajného vyjednávání. Zásadní úlohu mezi vzbouřenci hrají cizí náboženští extremisté, kteří se těší přízni zejména nejmenovaných sunnitských států Arabského poloostrova. Jejich vlády se jako čert svěcené vody bojí nikoliv „křesťanského“ Západu, s tím mají kvalitní vztahy, ale svých šíitských souvěrců v Íránu. A převratem v sousedním Damašku by dosáhly jeho podstatného oslabení.

Vnitřní rozklad rebelů však bude pravděpodobně pokračovat. Zvláště proto, neboť se obrací karta válečného štěstí. To se postupně přiklonilo k vládním jednotkám, jež zvolna získávají zpět ztracená území.

Štěstí s tím však po pravdě řečeno nemá mnoho společného. Zato zvýšená podpora baasistům ze strany Teheránu a Moskvy ano. Nezanedbatelný podíl má i pomoc libanonského Hizballáhu. Zneklidněného možností, že by se přes Sýrii nedovážely vyspělé íránské zbraně, jimiž ohrožuje na Spojené státy významně navázaný Stát Izrael.

Dosavadní převaha v letectvu a těžkých zbraních, formování nových polovojenských skupin, výcvik i plánování ve značně úzké spolupráci s cizími poradci, přímé angažmá vysoce kvalitních zahraničních geril s bohatými zkušenostmi z městských bojů, to vše významně mění situaci. Povstalci, provládní propagandou označování unisono za teroristy, jsou zatlačováni do kouta. Mnozí pojednou zdůrazňují, že předtím spíše vítaný plán mírové konference v Ženevě odmítají…

Není náhodné, že v posledních týdnech zesílily apely islamistických autorit k překonání vnitřních rozporů mezi musulmany a padlo také embargo na dovoz zbraní do Sýrie, jež dlouho uplatňovala nositelka Nobelovy ceny za mír, Evropská unie. Narostla rovněž americká vojenská přítomnost v Jordánsku. Ale především hlasitěji než dříve zaznívají výzvy některých s regionem historicky spjatých evropských mocností, aby bylo s assadovským režimem skoncováno. A to pod záminkou nasazení zbraní hromadného ničení, především plynu sarinu. Což není než variace na starší předehry k intervenci do strategicky ležících zemí. Nemluvě o tom, že není tak docela jasné, kdo nervově paralytickou zbraň vlastně uplatnil.

Tváří v tvář vývoji v Afghánistánu, Iráku nebo naposledy v Libyi je úsilí nejmenovaných euroatlantických aktérů o vystupňování konfliktu nemoudré. Z řady složitých příčin. O nich se bohužel mluví pouze málo, přitom některé se starého kontinentu dotýkají bezprostředně. Kupříkladu mnoho občanů jistých členských států EU odešlo z ideových důvodů válčit do Sýrie na straně protivládních sil, přičemž už pouhý jejich návrat z vítězného měření sil by znamenal pro domovské oblasti zvýšené bezpečnostní riziko…

Celé je to absurdní. Spatřujeme v podstatě opakování starých chyb, byť zatím poněkud mírněných nedávnými špatnými zkušenostmi. Vidíme bezpečnostní krátkozrakost.

Text je rozšířením článku, který vyšel ve slovenském deníku Pravda

08. 06.

Léčba viróz

Pavel Kopecký Přečteno 3670 krát

Když dva dělají totéž, není to nutně totéž. V západním diskurzu středního proudu, který se obvykle hlásí k liberálním ideám, vidíme tuhle selektivnost dennodenně. Podpora terorismu ze strany svobodomyslnějších zemí je něco na hony vzdáleného tomu, když stejně hanebnou činnost provozuje země méně demokratická. Neřkuli diktátorská nebo totalitní. Tedy pokud ovšem není právě teď spojencem té svobodomyslné.

Typický je pak daný přístup pro malý český (mediální) dvoreček, v jehož duchu vždy bohužel spočívala jistá služebnost. Zde se autoři nestranických sdělovacích prostředků chlubívají svou stranickostí a se svatým, či nesvatým nadšením lobbují za své miláčky a chlebodárce.

S vynalézavostí hraničící s drzostí „dohánějí“ třeba nedostatky stávajícího kabinetu, jehož kvality jsou pro kočku a pod psa. Takže když dejme tomu s vážnou tváří šíří Nečasovy kádrovácké třesky plesky o lidech kolem ÚSTRu, kteří učili marx-leninismus, odkrývají své pravé hodnotové pozadí. Ke všemu ještě dokládají intelektuální obzory svých černobílých pravd, jelikož zmíněnému sekulárnímu náboženství vyučoval na přání bostonských studentů i exulantský profesor filozofie Erazim Kohák. A to na základě přímo z Moskvy dovezených oficiálních materiálů! Jaká hrůza.

Organická provázanost nejmenovaných „nezávislých“ žurnalistů s politiky a/nebo zájmovými skupinami odkapává také z pokračující (post)volební dichotomie při posuzování skutků Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga.

Uveďme si hezký příklad. V našem nemírným pitím podlomeném národu se rychle rozběhla „viróza“, již přes prezidenta rozšířilo během oslav Dne vítězství ruské velvyslanectví. Hlava země se sice z choroby zázračně rychle vyléčila, ale ještě dlouho se bude její faux pas v tisku rozmazávat tak, jako by šlo o malomocenství. Ministr zahraničí Schwarzenberg, který vpravdě nemá vůči „Zemanově nemoci“ žádnou přehnanou imunitu, by na tom byl ve stejné situaci o sto dvacet sedm procent lépe. Systematický záměr izolovat jej v morovém baráku by prostě nebyl.

Jeho podstatně trapnější permanentní usínání, co již způsobilo i několik diplomatických trapasů, má přece neustálý generální pardon. Namísto toho, aby bylo konečně všeobecně označeno za zjevný projev senility u jednoho z nejhorších polistopadových „zaminirů“. Mimo jiné téměř hrobníka dnes zvláště potřebné ekonomické diplomacie.

A když už jsme u TOP 09 či „ohnivé vody“, připomeňme si též určitě nesouvisející mlčení sdělovacích prostředků ohledně silných slabostí Miroslava Kalouska. Bezúspěšný šéf státní kasy netaktně žertoval o přizdobování korunovačních klenotů „šavlí“, ale přitom je známo, že pro jeho těžkou podroušenost se již párkrát nekonala významná politická jednání. Nicméně přední likvidátor našeho hospodářství se dušuje, že ze zdravotních důvodů přestal pít. A svým způsobem to tak zůstane, byť by pod zjevným vlivem společenské únavy hovořil v Radiožurnálu ještě tisíckrát. I kdyby byl pro náš stát sebehorší virózou.

Článek zveřejnily Parlamentní listy

Archiv článků: červen 2013