OD BENEŠE K HÁCHOVI: KOLABORACE či „KOLABORACE“?
Pamatuji se ještě teď na svůj mladický údiv, když jsem se dočetl, že mé milované Jeromovy Tři muže ve člunu u nás poprvé přeložil Emil Hácha, že přeložil i dalšího mého oblíbeného autora - Kiplingovy Povídky z Indie - a sám psal básně. Cože, ten starý kožený ouřada na Hradě bez špetky charismatu, hrbící se před Hitlerem, to že byl básník slova, vládnoucí vytříbeným citem pro anglický humor a poezii? Později, když jsem se obeznámil s pohnutým osudem bývalého prezidenta nejvyššího správního soudu, později česko-slovenského a nakonec protektorátního prezidenta, jsem se zastyděl za svou nedovzdělanost a hlupství: školská oběť komunistické propagandy. Ten prvorepublikový přesvědčený demokrat a špičkový právní vědec měl plné právo si užívat v klidu důchod kdesi u jihočeských rybníků, uzavřít v sedmdesáti své básnické či vědecké dílo, těšit se z rodiny. Namísto toho vzal na sebe vědomě kříž hanby, aby zachránil jiné. Těsně po Mnichovu v těžké hodině národního bytí se nechal umluvit k dočasnému (jak se patrně domníval) přijetí uvolněné funkce státního prezidenta, po uprchlém Benešovi. Po tragickém Mnichovu však přišel stejně tragický 15.březen, a Hácha – který prvé tři roky okupace ještě udržoval spojení s londýnskou emigrací - byl vplétán hlouběji do mučícího kola svého protektorátního postavení (z něhož se později marně pokoušel vyzout nepřijatými návrhy na abdikaci) - až do hořkého konce těžké mozkové arteriosklerózy v červnu 1945, kdy „Rozhodnutí československé vlády jest nechati zemříti dr. Emila Háchu na Pankráci“ (doslovný citát).
Připomeňme si fakta: se stupňující se nacistickou persekucí Hácha denně řešil dilema mezi vnější loajalitou k Říši a pokusy o záchranu bližních. Zejména mu jako vzdělanci záleželo – po nacistickém úderu 17. 11.1939 – na budoucí inteligenci. Nevynechal proto žádnou příležitost k blahopřání k Vůdcovým narozeninám či k dílčímu vítězství Říše – a vždy následovala žádost o propuštění zatčených studentů a celých skupin obyvatel. Někdy šlo o desítky, jindy stovky a tisíce propuštěných. Výsledkem bylo, že – cituji z monografie Tomáše Pasáka - „v březnu 1943 na základě pravidelných intervencí byli propuštěni poslední vysokoškolští studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Studentské životy z akce 17.listopadu byly zachráněny“. To vše vykupovaly navenek stále trapnější projevy servility. Rozporuplná postava, zasluhující spíš hluboký soucit než kamenování. Prvním, kdo po válce hodil kamenem, ač sám nebyl bez viny, byl rovněž rozporuplný Edvard Beneš. Ale o něm jindy.
(Odvysíláno ve středu 14.1. na ČRO 3 Vltava deset minut před sedmou)
P.S. Koho zajímá můj názor na distanci kolegy Tomáše Halíka od "Je suis Charlie", odkazuji ho na Jasnou řeč J.Chuchmy, ČT ART, 12.1. ve 22.50, kde jsem byl v druhé půli po indispozici kolegy jediným hostem.