„DĚLNIČTÍ“ PREZIDENTI: 3x NOVÁ ROLE
Doktor Hácha v březnu 1939 obětoval ve své trestuhodné politické malodušnosti mezinárodně i vnitřně stát, k čemuž neměl ani práva ani žádné legitimace. Jsou věci a principy, které se nikdy – za žádnou cenu, ani po nejkrutějšími hrozbami a nátlakem – neobětují. Podpis, vzdávající se svobodného státu, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím. Toto napsal ve svých Pamětech prezident, který v podstatě totéž, zač zavrhl svého předchůdce, učinil předtím i potom sám, a to jak v roce 1938, tak o deset let později. Vždy za vojensky méně bezvýchodné situace, než byl 15. březen 1939. Edvard Beneš byl postaven minimálně 2x v životě před úkol, jenž by byl nad síly i mravně mnohem silnější osobnosti. „Nikdy nebyl kritikem české společnosti ve smyslu Masarykově,“ píše historik Jan Tesař. „Spíš se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným prorokem“. Oblíbenou Benešovou pohádkou byl hodný báťuška Stalin a jeho „stále více se humanizující režim“. A tak v obraně před jedním diktátorem (jemuž v době Mnichova, zrazen spojenci, ustoupil) odevzdal takříkajíc na stříbrném podnose zemi i s odkrojeným kusem území a celou jednou skupinou obyvatel jinému krvavému diktátorovi, a jeho českému satrapovi Gottwaldovi. A neudělal to jen pod nátlakem, ale i z vlastního přesvědčení, a z víry v čestnost obou diktátorů. A tak tři měsíce po únorovém puči kryl Beneš před světem svou autoritou demokrata Gottwaldův zločinný režim. Odstoupil až 7. 6.1948, a stačil ještě poslat přátelské blahopřání svému nástupci, tedy „muži, který ho podvedl, a který hrál takovou roli při zkáze jeho a Masarykova dědictví“ (Eduard Táborský).
Co se týče obecné úcty, Beneš má jednu obrovskou výhodu: vše, co po čtyři desetiletí přišlo na Hrad po něm, bylo po lidské, vzdělanostní i mravní stránce hluboko pod ním. Beneš se sice také po válce vytasil se zlověstným novotvarem „vylikvidovat Němce v Čechách a Maďary na Slovensku“, ale přece jen kontrast mezi ním a Klementem Gottwaldem (který se do Moskvy „jezdil učit“, jak oponentům „zakroutit krkem“) byl drastický. A v Gottwaldově hrubozrnné tradici zdárně pokračovali dva Antonínové (dělnický spisovatel Zápotocký, a krásný, na známky se ideálně hodící Novotný, jehož veškerá aureola opadla, jakmile promluvil). Nedovzdělanost, prolhanost a zločineckou mentalitu Benešových nástupců na Hradě měl zastřít mediální kýč tzv. „dělnických prezidentů.“ Tam, vysoko nad řekou, za nás bdí jeden z nás: tato nová mediální role generovala i nová, pseudolidová oslovení – už nikoli „pan profesor /pan doktor“, ale „náš Kléma“, „náš Tonda“. To se předtím ani potom věru nedělo!
(Vysíláno ve čtvrtek 15.1. ČRO 3 Stanice Vltava deset minut před sedmou)
P.S. Koho zajímá, co si myslím o distanci mého kolegy Tomáše Halíka od „Je sui Charlie“, nechť si vyhledá kritický klub Jasná řeč Josefa Chuchmy, ČT ART, pondělí 12.1. ve 22.50, kde jsem byl v druhé půli poté, co indisponovaný kolega se nedostavil, jediným hostem.