CO BYLO POTŘEBA ZMĚNIT NA NĚMECKÉM TRHU PRÁCE, ABY ŠLAPAL JAKO HODINKY?

Na počátku nového milénia německá vláda cítila, že musí dojít k razantním změnám. Ty se měly v první řadě týkat trhu práce. V první řadě bylo potřeba zvýšit celkovou flexibilitu trhu práce. Podnikům mělo být umožněno lépe se přizpůsobit podmínkám panujícím na trhu. Všem také bylo jasné, že zlepšit fungování trhu práce nepůjde bez částečného snížení ochrany zaměstnance před výpovědí. Právě kvůli této vysoké ochraně se firmy nehnaly do uzavírání dlouhodobých pracovních smluv s novými zaměstnanci. Na německém trhu práce měly dostat větší prostor pracovněprávní vztahy na dobu určitou.



K snížení nezaměstnanosti měly vést tyto tři cesty:

1. Zvýšení poptávky po pracovních silách prostřednictvím snížení pracovních nákladů.

2. Rozšíření nízkopříjmového sektoru. Nižší nástupní mzda měla pomoci prosadit se i jedincům, kterým bránila v úspěchu na trhu práce nízká kvalifikace, věk, délka setrvání ve stavu nezaměstnanosti apod. Podniky si tedy mohly stanovit nižší mzdu (na základě kolektivní smlouvy).

3. Poslední cestou k nižší nezaměstnanosti mělo být zvýšení flexibility trhu práce. Politici si začali uvědomovat, že podniky čelí na trhu velkému konkurenčnímu tlaku. Podnikům proto mělo být umožněno, aby se mohly neustále přizpůsobovat měnícím se ekonomickým podmínkám. V praxi se tak pod pojmem „flexibilita trhu práce“ rozumí přechod od smluvně regulovaných pracovních podmínek (pevná pracovní doba, kolektivně dohodnuté mzdy, zdravotní pojištění, příspěvky na dovolenou, ochrana zaměstnance před propuštěním) na organizaci práci do značné míry bez přesně stanovených pravidel.

Konkrétní kroky německé vlády

U moci byla v Německu na začátku nového milénia koalice sociálních demokratů (SPD) a Zelených. Všem bylo jasné, že se musí něco změnit. Německá ekonomika nutně potřebovala reformy, které budou reagovat na nepříznivý vývoj německé ekonomiky (respektive na ekonomickou stagnaci) a na problémy s nezaměstnaností v průběhu 90. let i na přelomu tisíciletí. Proto byl v roce 2003 vyhlášen německou vládou program Agenda 2010. Na jeho tvorbě se podílela i tehdy opoziční strana CDU-CSU. Program měl zajistit udržitelnost systému sociálního zabezpečení, nastartovat ekonomický růst a vytvořit potenciál ke snížení nezaměstnanosti. To vše do roku 2010. Vláda tehdejšího kancléře G. Schrödera pověřila s výše popsaným zadáním reformy trhu práce odbornou komisi pod vedením bývalého personálního šéfa automobilky Volkswagen Petera Hartze. Ta přišla s návrhy, na jejichž základě vznikly celkem čtyři zákony, kterým se dodnes přezívá „Hartz“.


Návrhy počítaly s tím, že se od základů změní fungování úřadů práce. Ty se měly přeměnit na „agentury“, které budou nezaměstnaným mnohem aktivněji zprostředkovávat práci. V jednoduchosti se jedná o to, že nezaměstnaný od „personální agentury“ nepobírá dávku, ale v podstatě měsíční mzdu. Poté je dle poptávky zákaznické firmě krátkodobě nebo dočasně „propůjčen“. Pozitivem pro nezaměstnaného je, že neztrácí kontakt s pracovním trhem. Výhodné je to i pro podniky, které mají možnost si zajistit dočasnou pracovní sílu či si s minimálními náklady otestovat svého budoucího zaměstnance.
V České republice úřady práce splňují jen velmi málo podmínek, kterými se blíží fungování personálních agentur. Tak především nárok na podporu v nezaměstnanosti má ten, kdo splní předem stanovené podmínky. Ty se týkají především doby, po kterou musel být žadatel účastníkem systému pojistného na důchodové pojištění a po kterou musel přispívat na státní politiku zaměstnanosti. Po splnění těchto podmínek má žadatel nárok na podporu v nezaměstnanosti. Její výše začíná na 65 % předchozí čisté mzdy a postupně se snižuje. Celková délka podpory se odvíjí od věku žadatele. Co je ale podstatné – v českém prostředí neexistuje vztah mezi podporou v nezaměstnanosti a na druhé straně odváděnou prací žadatele v době pobírání dávek. V českém prostředí tak na rozdíl od Německa neplatí, že nezaměstnaný od úřadu práce pobírá ne dávku, ale de facto plat za odváděnou práci.
Další normy reforem Hartz pak omezily ochranu zaměstnanců před výpovědí. Díky tomu napomohly vzniku atypických forem zaměstnání, jako je práce na dobu určitou nebo na zkrácený úvazek. Také byla nově definována výše státního příspěvku pro dlouhodobě nezaměstnané. Dávka přezdívaná „Hartz IV“ nahradila dřívější podporu v nezaměstnanosti. Ta se ještě několik let po ztrátě místa vypočítávala z výše předchozího platu. Nezaměstnaní se tak mohli spolehnout na pohodlný finanční polštář. Jejich motivace hledat si práce logicky nebyla příliš vysoká. Systém byl nově upraven tak, že v prvním roce bez práce má bývalý zaměstnanec nárok na 60 % svého dosavadního příjmu. Po jeho uplynutí pobírá už pouze paušální částku, která se pohybuje kolem 400 EUR, plus příspěvek na bydlení. Zvláštní ustanovení platí pro lidi předdůchodového věku. Ti mají právo pobírat déle vyšší podporu. Výše podpory se drobně liší podle věku nezaměstnaných či toho, zda žijí v jednočlenné domácnosti, nebo se starají o rodinu. Každopádně se díky této změně výrazně zvýšila motivace nezaměstnaných aktivněji hledat novou práci.
Proti zavedení reforem trhu práce se přitom bouřily odbory, v Německu se mohutně protestovalo. Reformy však nakonec prošly díky tomu, že panovala politická shoda. Politici napříč politickým spektrem si uvědomovali, že se v ekonomice musí něco změnit. Pikantní je, že reformy prosadila levicová Schröderova vláda. Tu nakonec stálo prosazení reforem vítězství v parlamentních volbách v roce 2005. Od té doby v Německu vládne CDU-CSU pod vedení A. Merkelové. Ačkoliv tvrdá opatření na trhu práce prosadila ještě Schröderova vláda, provedené reformy chválila po svém nástupu k moci strana CDU/CSU. Její předsedkyně Angela Merkelová Gerhardu Schröderovi dokonce osobně poděkovala. Právě po nástupu Angely Merkelové docházela na trhu práce k nejviditelnějšímu zlepšování. V roce 2005, kdy se koalice vedená A. Merkelovou dostala k moci, dosahovala míra nezaměstnanosti v Německu vrcholu 11,2 %. Do roku 2008 však poklesla na 7,4 %. To bylo způsobeno tím, že reformy Hartz začínaly zabírat.

Program Agenda 2010 v sobě nesl celou řadu plánů na další reformy, které ale bohužel nebyly všechny důsledně dotaženy:

• Vláda chtěla usilovat o snížení zdanění
• Omezení povinnosti disponovat koncesí u některých povolání
• Posílení malých a středních forem podnikání – podpora se týkala např. dotací či dotací z úvěrů pro nově zakládané podniky
• Zvýšení podílu municipalit na daních, které plynou do spolkového rozpočtu
• Podpora modernizace bydlení
• Byl přijat plán na penzijní reformu, kde mělo dojít ke zvýšení hranice odchodu do důchodu
• Ve zdravotnictví byla zaváděna finanční spoluúčast pacienta

Dále už můžeme navázat polickými kroky vlády A. Merkelové, která se úřadu ujala v září roku 2005. Merkelová chtěla pokračovat v programu Agenda 2010, ale v moderní modifikované podobě. Důraz kladla na snižování pracovních nákladů formou přesunu zdanění směrem k nepřímým daním. Po nástupu A. Merkelové se proto zvedla sazba DPH z 16 na 19 %. Musíme si také uvědomit, že po roce 2005 vládla v Německu koalice CDU/CSU spolu se socialisty z SPD. Ti usilovali o zvýšení daní pro nejbohatší. Výsledkem bylo, že daň z příjmu fyzických osob pro nejvíce vydělávající vzrostla ze 42 na 45 %. Vláda A. Merkelové se také zasazovala o podporu vývoje a výzkumu. Náklady na vědu a výzkum by se měly dostat ke 3 % HDP. Jenže nakonec se největší výzvou pro vládu A. Merkelové stalo něco úplně jiného. Vládní koalice A. Merkelové musela zemi provést dlouhou ekonomickou krizí.
Po vypuknutí finanční krize se německá vláda A. Merkelové snažila hodit pracovnímu trhu další záchranné laso v podobě programu Kurzarbeit. Tento program byl zahájen na jaře roku 2009. Program de facto dotoval zaměstnancům zkrácený pracovní týden a ušetřil německým firmám náklady spojené s propouštěním (odstupné, rekvalifikace, změna pracovního procesu). Je pravdou, že i díky tomuto opatření míra nezaměstnanosti v roce 2009 stoupla pouze o dvě desetiny procentního bodu a v roce 2010 již klesala. Dle odhadů se v Německu během poslední krize podařilo díky programu Kurtzarbeit a zkrácení pracovní doby zachránit více než 1,2 milionu pracovních míst.
Naopak v eurozóně nezaměstnanost v roce 2009 proti roku 2008 skokově povyskočila o 2,0 procentního bodu, v České republice dokonce o 2,3 body. Ačkoliv program Kurzarbeit dočasně dokázal pomoci německému trhu práce, má rozhodně své mouchy. Za první rok fungování německého kurzarbeitu vyplatil stát podle oficiálních údajů 5,1 miliardy eur. Ty šly do kapes zhruba 1,5 milionu žadatelů, s čímž Německo původně ani nepočítalo. Následně začal počet kurzarbeiterů klesat. Problém Kurzarbeit spočívá v tom, že z veřejných peněz pomáhá firmám v problémech na úkor těch úspěšných. Druhým negativem je, že program Kurzarbeit by měl řešit cyklické problémy. V praxi však v některých případech řeší strukturální problémy a drží nad vodou ty firmy, které by bez podpory z trhu odešly. Jednoduše pokud někdo vyrábí boty, které vycházejí z módy, podporu z Kurzarbeit by jen zneužíval. Takovýto podnik by se měl zaměřit na změnu podnikatelského plánu. Problémem programu Kurzarbeit je také to, že mnoho pracovních míst může s koncem podpory z programu zaniknout. Čím déle tedy program trvá, tím víc jeho efektivita klesá.
Česká vláda se v oblasti Kurzarbeit od Německa již inspirovala a kurzarbeit začíná platit i u nás. Zaměstnanci podniků, které kvůli hospodářské krizi či přírodní katastrofě nebudou mít pro své lidi práci na plný úvazek, by měli za dobu výpadku dostávat 70 % mzdy. Polovinu výdělku má hradit zaměstnavatel a 20 % stát. O každé žádosti firem o tuto podporu by měl zvlášť rozhodovat vládní kabinet. Program však budí řadu rozporuplných reakcí. Svaz průmyslu a dopravy argumentuje, že program není dostatečně motivující. Náhrada mzdy při částečné nezaměstnanosti je nyní 60 %, zatímco při současném návrhu Kurzarbeitu by firmy hradily 50 procent. Rozdíl mezi 60 procenty náhrady mzdy bez Kurzarbeitu a 50 procenty hrazenými zaměstnavatelem podle Svazu průmyslu a dopravy není dostatečně motivující, aby firmy program využívaly. Hospodářská komora si na druhé straně stěžuje, že je současná podoba českého Kurzarbeit komplikovaná a realizovatelná v příliš dlouhém horizontu od vzniku problémů. Přesto se domníváme, že část podniků bude o Kurzarbeit v budoucnu žádat. Naše výtka směřuje k délce podpory pro firmy. Pokud systém nemá být zneužíván, měla by být limitována jeho délka. Pokud bude program v platnosti pouze několik čtvrtletí, může sloužit k překonání cyklického, tedy dočasného výkyvu v ekonomice. Dlouhodobé využívání tohoto programu konkrétním podnikem zavání zneužíváním veřejných peněz.




Klíč ke zlepšení na německém trhu práce pod mikroskopem

V čem tedy spočíval úspěch německých reforem trhu práce? Pokud chceme hledat důvody zlepšení, musíme začít odspodu. Na začátku nového tisíciletí totiž Německo patřilo k 4 zemím s nejvyššími náklady na pracovní sílu. V roce 2000 činily průměrné hodinové náklady na zaměstnance 24,6 EUR/hod. Německo tehdy mělo o 7,9 EUR/hod vyšší náklady na práci než byl průměr v Evropské unii. Díky Hartzovým reformám se podařilo nárůst nákladů velmi výrazně zbrzdit. Pracovní podmínky (zejména pak mzdy, odměny) a pracovní doba totiž byly po reformě určovány při kolektivním vyjednávání stran a upraveny v kolektivních smlouvách bez vlivu vlády. Náklady na práci v Německu rostly od roku 2000 do roku 2014 průměrným tempem 2,0 % ročně, v zemích Evropské unie to bylo v průměru o 3,4 % ročně. V roce 2014 dosahovaly průměrné pracovní náklady v Německu 31,4 EUR/hod. Co je podstatné, v Německu se dnes vyrábí s nižšími náklady než u přímých konkurentů Německa – ve Francii, Belgii, Nizozemsku či v severských státech.




Dalším klíčovým znakem lepšící se kondice německého trhu práce byla rostoucí produktivita. Ta jednoduše řečeno udává vztah mezi výsledkem a časem potřebným k jeho dosáhnutí. Produktivita práce přepočtená na odpracovanou hodinu se v Německu mezi lety 2008 a 2013 zlepšovala průměrným tempem 0,3 % ročně. Ačkoliv se tento růst nezdá strhující, musíme si uvědomit, že v této době většina Evropy bojovala s krizí. I v této statistice Německo poráží své přímé konkurenty – Francii, Nizozemsko, Belgii či Lucembursko.

Nejlepším a nepřehlédnutelným důkazem o úspěchu reforem na trhu práce je to, že míra nezaměstnanosti v Německu klesala i během krize, kdy v okolních zemích (včetně České republiky) rostla. Zatímco v zemích Evropské unie mezi lety 2008 a 2013 se nezaměstnanost zvedla ze 7,0 % na 10,9 %, V Německu ve stejné době klesala ze 7,4 na 5,2 %. Díky poklesu míry nezaměstnanosti začal v Německu vznikat přirozený tlak na růst mezd. Německé firmy totiž začaly mít problémy sehnat dostatek kvalifikované pracovní síly. Kdo ji chtěl najmout, musel připlatit. Navíc meziroční inflace v uvedeném období činila v Německu 1,6 %. To znamená, že Němcům za krize mzdy reálně rostly. Mezi lety 2008 a 2013 jsme viděli v Německu růst reálných mezd o 0,6 %. Lidé se tak cítili bohatší a mohli utrácet. Tady najdeme další z důvodů, proč mohlo Německa růst. V České republice mzdy ve stejném období rostly ještě o krapet rychleji - o 0,7 %. Nicméně v letech 2012 a 2013, kdy dluhová krize dusila Evropu, reálné mzdy v domácí ekonomice padaly výrazně více než v Německu.



Text bude pokračovat v dalším dále.

Kapitoly:

1. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26197
2. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26198
3. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=2619
4. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26296
5. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26297
6. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26723