V tomto týdnu Sněmovna přijala novelu vysokoškolského zákona. Pokud mne paměť neplete, tato novela se projednávala 8 let, za stejnou dobu se post ministra školství změnil nejméně 8x, na přípravě se podíleli také střídající se náměstci (vybavuji si jich pět), ředitelé odboru vysokých škol (snad jen tři). Vyjednávání se účastnila reprezentace vysokých škol (Česká konference rektorů a Rada vysokých škol), byli k nim zváni další pracovníci MŠMT a také představitelé Akreditační komise.

Za těch 8 let vyjednávání prošel návrh neuvěřitelnými proměnami. Poměrně záhy padla naděje, že by novela řešila otázku financování veřejných vysokých škol a stabilizaci jejich rozpočtů. Novela se nakonec soustředila na proces akreditací, zejména na zavedení tzv. institucionální akreditace a zejména na podobu a pravomoci úřadu, který bude do budoucna o akreditacích rozhodovat. Ovšem i toto obsahové zúžení nezabránilo, aby se v průběhu oněch osmi let na stůl dostaly návrhy, které vytvářely prostor pro vyvádění peněz ze školství, rozšiřovaly prostor pro klientelistické vazby, nekontrolovaný business se vzděláním, respektive s tituly. Podobu to mělo různou, od jakýchsi outsourcingů v podobě nespecifikované certifikační instituce rozhodující o tom, kdo může hodnotit kvalitu programů, přes uzavřené hodnotící panely na bázi klientelismu, institucionální akreditaci posuzované jen podle „papíru“ bez reálné konfrontace s realitou, až po sofistikovanější snahy zeslabující nezávislé působení a rozhodování nové akreditační instituce.

Těch problémů bylo hodně a nutno říci, že současná předkládaná novela tato rizika do určité míry eliminovala, dokonce v rámci možností řeší i postavení zahraničních škol působící na našem území (což je dost velký průšvih) a podařilo se zabránit pozměňovacímu návrhu, jež by dával soukromým vysokým školám pravomoc nostrifikovat zahraniční vysokoškolské vzdělání (například v oblíbených programech dle ukrajinských „akreditací“). Přesto určitá rizika zůstala, a některé přijaté pozměňovací návrhy je posílily.

Základní logika novely je pozitivní a měla by vést k tomu, že se posílí určitá autonomie rozhodování vysokých škol a zároveň i jejich odpovědnost za svá rozhodování. Nový úřad bude rozhodovat o akreditacích programů (přičemž rozhodování by mělo být více spojeno s konkrétním hodnocením a návštěvou na dané škole), hodnotit vysoké školy a také rozhodovat o institucionální akreditaci, kde by v případě velmi kvalitního a fungujícího vnitřního systému zajišťování kvality vzdělávání, mohla škola v určité oblasti sama rozhodovat o svých studijních programech. Jistým rizikem je to, že podoba institucionální akreditace, jak ji novela přijala, je světovou premiérou a hodně bude záležet na podzákonných právních předpisech a praxi nového úřadu, aby vše neskončilo jen zvýšenou administrativní zátěží, kterou by splnily všechny školy aniž by se projevil jakýkoli impuls ke zvyšování kvality.

Druhým rizikem zůstává komplikovaný systém rozhodování a pravomocí v hierarchii univerzita a fakulty. Právnickou osobou je univerzita, fakultám ale zůstávají rozsáhlé pravomoci, přičemž jen málokdy při hodnocení škol vidíme náznaky synergie, které by univerzitě a jejím jednotlivým součástem prospívaly. Institucionální akreditace se přitom vztahuje k univerzitě jako právnické osobě, jež ovšem jen minimálně může ovlivňovat dění na fakultách. Vezmeme-li v úvahu, že i v akademickém prostředí se více než dlouhodobé koncepce a nastavování systému zajišťování kvality často sledují mocenské pozice jednotlivých aktérů a jejich současné/budoucí přístupy k omezeným a nejistým finančním zdrojům, riziko formalismu a čistě administrativních přístupů při nastavování systému hlídání kvality je vysoké.

Třetí riziko ovšem vidím ve složení Rady daného úřadu. Na rozdíl od Akreditační komise, jež má 21 členů a pokrývá hlavní vědní oblasti, nyní bude Rada jen patnáctičlenná. Z toho bude 5 členů z praxe a jeden student. Zbývá tedy 9 členů z akademického prostředí, přičemž pozměňovací návrh ještě předsednictvu (tj. třem členům z akademického prostředí) zakázal být v pracovněprávním vztahu na vysoké škole. V rámci dohody sice může odučit nějaký ten kurz, ale fakticky se nebude moci podílet na výzkumech, školit doktorandy, být u státnic, v oborových a vědeckých radách, habilitačních a profesorských komisích, tj. být v kontaktu s vysokoškolským prostředím, o jehož podobě a kvalitě bude spolurozhodovat. To samozřejmě může ovlivnit i rozhodování významných odborníků, zda mají zcela „obětovat“ svůj odborný život a přijmout tuto funkci. Nelze tak vyloučit, že do vedení se místo uznávaných odborníků z vysokých škol dostanou jacísi administrátoři bez větší autority v akademické obci. Akademický vliv na posuzování kvality vysokého školství může tak být výrazně zeslaben.

Je samozřejmě vhodné se vyvarovat střetu zájmů, ovšem výčet vylučující politické i vysokoškolské funkce (například poslanec, rektor, děkan, člen akademického senátu apod.), mohl být zcela dostatečný a nebylo nutné jej ještě zpřísňovat. A je možná i signifikantní, že v novele nejsou žádná opatření, která by vymezovala možné střety zájmů zástupců praxe, takže vlastník soukromé školy není nijak limitován v členství v Radě, nikomu nevadí členství ve správních či dozorčích radách vysoké školy (i u veřejných vysokých škol se v těchto radách občas setkáváme se známými osobnostmi, například s knížetem z Hluboké). Spolupráce s praxí je nesporně důležitá, ale ne každá je nutně přínosem.

Žádný zákon není dokonalý. Osobně se domnívám, že tato novela je nejméně riziková ze všech těch, které se postupně za 8 let projednávaly. Přesto je nutné si uvědomit, že rizika existují. Je možné, že místo posílení koncepčního přístupu a skutečného nastavení systému kvality se jen posílí byrokratická zátěž, místo synergie v rámci univerzit zesílí konflikt mezi univerzitou a jejími součástmi a že místo posílení spolupráce vysokých škol s praxí začnou ještě více do našeho vysokoškolského prostředí pronikat praktiky podnikatelů s tituly.

Hodně bude záležet na konečné podobě předpisů MŠMT, na složení Rady i nastavení procedur posuzování. Ale bude záležet i na (akademické) veřejnosti. Ani sebelepší zákon nepomůže tam, kde chybí schopnost koncepčního nastavení systému a vidina bezprostředních zisků a mocenských pozic likviduje dlouhodobější podmínky kvalitního vzdělávání a výzkumů.