Šestnáct let mi bylo v září 2001, byl jsem tehdy první měsíc na střední škole. Spolužák, se kterým jsem seděl v lavici a který se časem - než ze školy vyletěl - "prohulil" do stádia, kdy jeho nejčastější hláškou bylo "to je psycho", dosáhl tohoto věku o několik měsíců dříve, tedy ještě na základní škole. Několik týdnů před tím, než ukončily povinnou školní docházku, oslavily šestnáctiny také dvě spolužačky, které seděly v lavici přede mnou. Takových u nás ve třídě bylo ještě několik, další spolužáci a spolužačky měli tyto narozeniny o prázdninách, další pak v následujících měsících.

Proč o tom všem píši? Dočetl jsem se, že zásluhou jednoho z unijních návrhů - jenž mimo to obsahoval další prapodivné nápady jako například kvóty na kandidátkách, vytvoření společného evropského volebního obvodu s "panevropskými" kandidátními listinami, kde by členské státy měly podpořit prezentaci těchto stran v médiích, přičemž národní strany by měly prezentovat své začlenění do eropských stran - měli již šestnáctiletí dostat možnost volit do Evropského parlamentu. Obdobný nápad šířili před časem u nás i někteří pravicoví poslanci (Martin Komárek, Jan Farský, Marek Benda). Důsledkem realizace tohoto návrhu by nebylo nic jiného než to, že vhodit lístek do urny by mohli někteří z nás již coby žáci základních škol (!).

Nezralé děti
Podívám-li se bez růžových brýlí na mentální vyspělost mladých lidí v tomto věku, tak to nepovažuji za zrovna nejlepší nápad. Mám-li ještě jednou použít osobní příměř, ve věku kolem patnácti let jsme zkrátka ještě byli nezralé děti, které se zoufale pokoušely hrát si na dospělé a začínaly teprve objevovat taje tohoto světa se vším, co to doprovází. Za téhle situace, kdy jsme ještě mnohé dle zákona nemohli, bychom rozhodovali u voleb. A mám vážné pochybnosti o tom, že o patnáct let později je situace nějak výrazně odlišná. Spíše by bylo záhodnější vydat se v otázce volebního práva opačnou cestou.

Věk, kdy mohou mladí lidé volit, se v průběhu minulého století snižoval, zatímco věk, kdy začínají poznávat realitu života, se naopak v důsledku prodlužování školní docházky zvyšoval. Maturitě se ne nadarmo říká "zkouška z dospělosti" a tu většinou dnešní maturanti absolvují až okolo dvacátého roku života. A někam k této hranici, obdobně jako za první republiky, kdy byl minimální požadovaný věk o tři roky vyšší než nyní a mladí lidé, kteří nepokračovali na vysoké školy, mohli volit až několik let po konci svého studia, zatímco nyní naopak mají volební právo dříve, než složí závěrečné či maturitní zkoušky, by se měl posunout věk pro získání aktivního volebního práva. Ale to je vzhledem k okolnostem takřka nemožné, ačkoliv dnešní průměrný dospívající teenager, který obdrží čerstvě volební právo, je ještě studentem střední školy či učiliště většinou bez toho, aby poznal realitu života a získal nějaké životní zkušenosti. Ponechejme tedy alespoň věkovou hranici pro získání volebního práva na té úrovni, kde je nyní. Ať si žáci devátých tříd na možnost rozhodovat o naší budoucnosti ještě chvíli počkají. Ničemu to neuškodí, ba právě naopak.


Vyšlo 5. května 2016 v Lidových novinách