Média musí být nepochybně kritická vůči každé vládě, té odporné nezbytnosti, musí její činy poměřovat tradiční morálkou a přízemním realismem, jinak bychom rezignovali na zlepšování světa a politici by nás brzy přivedli svými megalomanskými nápady a korupcí na mizinu. Někdy mám však neodbytný dojem, že je dnešní komentariát všude v Evropě, a to bez ohledu na politický předsudek, naprosto jednotný ve svém pesimismu a negativismu, jinými slovy až na malé výjimky (anglický Standpoint) není loajální vůči městu a reálnému světu a dokonce ani vůči sobě, jako by se divil, že jsme ještě nespáchali sebevraždu.
Není to tak dávno, co si švédský král Karel XVI. postěžoval, že se v poslední době v (rovnostářském) Švédsku velmi rychle zvyšuje rozdíl mezi nejméně a nejlépe placenou vrstvou občanů. Začátkem května mu dala za pravdu organizace (OECD), která na semináři v Paříži představila zprávu o rostoucí platové nerovnosti příjmů za posledních dvacet let ve vyspělých dvaceti státech světa.
Žádný výrok Margarety Thatcherové nezpůsobil takový poprask, jako když prohlásila (1987), že „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“ A jak už se to politikům stává, její výrok byl vytržen z kontextu, v němž napadla socialistickou doktrínu závislosti na státu, pasivního očekávání a aktivních nároků, kde každá smůla, neštěstí i každá křivda musí být kompenzována společností – a taková (charitativní) společnost opravdu neexistuje, existuje jen vláda a daně, mohli bychom dodat v jejím duchu.
Kdyby návštěvník z kosmu, nejlépe etnograf, měl možnost navštívit královskou svatbu v Londýně a podle ní posoudit anglickou společnost, nebyly by jeho závěry příliš přesné. Kdyby však měl možnost zeptat se přítomných Angličanů, jak to ve Spojeném království opravdu chodí, byl by zmaten ještě víc. Dozvěděl by se například, že se ovšem jednou stane korunní princ William, který se právě oženil v plukovnickém stejnokroji (v Irsku neexistující) Irské gardy, nejvyšším velitelem armády. Musel by si ovšem všimnout zrádného slůvka „ovšem“ a ještě zjistit, že armádě dnes vládne jeho pětaosmdesátiletá babička, hlava státní církve i mnoha jiných států (15), nemluvě o britském společenství a která jmenuje premiéry, vyhlašuje ve sněmovně každoročně program vlády, má novoroční projev k národu, dokonce pasuje občany na rytíře. Nemohl by však ani tušit, že nepsaná ústava „mluví“ o její roli jako o „dobře uvážené nečinnosti.“ Usoudil by zřejmě, že stejně jako ve faraonském Egyptě tu vládne absolutní náboženská monarchie a nikoli, jak říkají domorodci, rodinná firma, jejímž úkolem je udržovat ceremoniální majestát tradice a hlavně rozdávat úsměvy i dobrou náladu.