…a probouzí ze zlého snu politického sebeklamu. Z naivní čtyřicetileté víry, že kontinentálci jsou rozumní pragmatici a realisté, jak napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která od šedesátých let usilovala o vstup do Evropského hospodářského společenství, aby se jí to v roce 1973 po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru stále svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do Maastrichtské smlouvy (1992), která dala vzniknout EU, proti tomuto „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali. Předpokládali totiž, že bude bránit budování (tehdy ještě) korporativního anglického socialismu.
Prosincový jistě ne poslední záchranný summit v Bruselu jen znovu potvrdil, že každý další krok k fiskální federaci eurozóny, je čím dál obtížnější. Pochopitelně. Evropské hospodářství stagnuje, eurozóna je v recesi, Německo zpomaluje a těsná unie předpokládá hlubokou finanční solidaritu věřitelských států a nejen bankovní unii, bankovního komisaře a tvrdý německý deflační diktát na rozmařilé dlužníky.
Kdykoli přijde komise Evropské unie s dalším regulačním nápadem, strhne se většinou povyk. Média se plní úšklebky a vtipy nad absurdním předpisem či směrnicí, které nikdy neuznávají heterogenní (mnohovrstevnatou) svobodnou společnost a vytvářejí většinou proti zavedenému zvyku a tradici daleko větší třenice a nesoulad. Jsou často snahou něco vyrovnat, ve všem hledají univerzální symetrii, a ať už se jedná o ty integrační nebo o návrhy na rozvoj s přívlastky jako obnovitelné, udržitelné a bezpečné, mají jedno společné. Neohlížejí se na náklady a ve svém úhrnu vedou k hospodářské stagnaci. Má se za to (dlouho to zřejmě v dnešní krizi nevydrží), že to komise myslí dobře, byť někdy trochu pomýleně, a jde-li o čirou absurditu, tak jako v případě kariérních kvót pro ženy, jež mají vyrovnat do 40% údajnou diskriminaci žen na vedoucích místech nepochybnou diskriminací mužů, je to považováno za úlet, vykolejený byrokratismus, což se úředníkům stává, i když důkladně promyslí neblahé důsledky zásahu do citlivého společenského organismu, což se zas tak často nestává.
Už od červnových voleb je francouzská vláda pod palbou kritiky. Není divu. Stát zhltne 57% HDP, má největší byrokracii ze všech vyspělých zemí (90 úředníků na tisíc obyvatel, Němci 50), zaměstnává každého čtvrtého občana, zvyšuje státní dluh, letos má vyskočit na 91% HDP, deficit na 4,8%, deset let roste deficit běžného účtu, má 11% nezaměstnanost (-25% mládeže) a nejbyrokratičtější (ochranářské) překážky obchodní aktivitě, rozvoj malých firem se kvůli tomu většinou zastaví na 49 zaměstnancích, a také nejvyšší daně v Evropě. Ratingové agentury, Světová banka, MMF a hlavně obchodní a průmyslové kruhy ve Francii považují další zdaňování za sebevražedné a tvrdí, že bez reformy pracovního trhu a snížení státních výdajů v nadcházející recesi stoupnou úroky státu nad splatitelnou obsluhu dluhu. Teď se poprvé rating Francii o trošku snížil.
Tak je to na stole. Evropská komise přijala léta připravovaný plán viceprezidentky unie Vivien Redingové na rovnější zastoupení žen (40%) ve vedení a správních radách podniků. Zatím se týká pouze velkých firem (circa 5 000), které zaměstnávají nad dvě stě padesát zaměstnanců a mají obrat vyšší 50 milionů eur. Po schválení parlamentem EU nastoupí sankce, byť podle osvědčené salámové metody postupných krůčků, zatím ponechané na libovůli jednotlivých států.