“Obchodní model Kypru je mrtev” (Angela Merkelová v Bundestagu). Nepochybně. Kypřané své bankovnictví nezvládli, tak jako Islanďané, Britové, Maďaři a celá jižní Evropa. Půjčovali nesolventním, hlavně svým soukmenovcům (v jistě ne poslední restrukturalizaci řeckých bank přišli o čtyři miliardy eur) a také hloupě věřili státním eurodluhopisům (nesolventních vlád) nerozborné společné měny. A podobně jako na Islandu, kde šlo dokonce o desetinásobek, má kyperský bankovní sektor osmkrát větší objem než celé hospodářství republiky a má-li ostrovní ministát banky zachránit, je bankrot bank i bankrotem státu. Na rozdíl od Islanďanů, kteří se na bankovnictví vyflákli, nikomu nezaplatili a vrátili se k rybolovu, kyperští Řekové žádnou ekonomickou náhradu za své bankovnictví nemají a v řízeném bankrotu pod dohledem Unie stejně o své finančnictví přijdou. Dvacetiprocentní konfiskace vyšších bankovních vkladů totiž není legitimní ztráta akcionářů/věřitelů, přestože komisař Oli Rehn teď považuje depozita nad 100 000 eur za věřitelské půjčky. Inu, kdo chce psa bít…
Média potřebují senzaci, musí nejen informovat a pitvat, ale také bavit. A tak se na sjezd sociálních demokratů sjeli novináři se slastným očekáváním, jak se zachová nový prezident (téměř otec zakladatel), když má teď vlastní ministranu a jehož spolustraníci před lety při prezidentských volbách zradili. A co udělá strana, které teď může mstivý prezident škodit, se svým propadlým prezidentským kandidátem?
Vznik nové německé protestní strany „Alternativa pro Německo,“ jejímž cílem je zrušit případně rozdělit společnou měnu, není nijak překvapivý, překvapit může, že to trvalo tak dlouho. Vždyť většina německých ekonomů a průmyslníků si byla při vzniku eura vědoma ohromného rizika, byla však politiky umlčena a maastrichtská smlouva měla Němce uchlácholit. Hlavní pojistka nezachraňovat deficity zadlužených států je dnes (eurovalem) ESM porušena, ba naopak má se stát svorníkem fiskální integrace. Eurokrize však vyjevila, že pravdu měli kritici, ale němečtí politici vinu odmítají a nadále trvají na záchraně eura, ať to stojí, co stojí, a tvrdí, že jde nejen o záchranu společné měny, ale i o záchranu Unie. Jeden z vůdců hnutí Hans-Olaf Henkel, bývalý prezident německého průmyslu, se příkladně kaje: „Podpora eura je můj největší životní omyl.“ Na rozdíl od nacionálně-liberálních miniskupin euroskeptiků v minulosti tvoří vedení strany slušný počet, ekonomů, právníků a křesťanskodemokratických disidentů, z nichž se někteří už delší dobu neúspěšně snažili do sporu s vládní politikou zatáhnout německý ústavní soud a vládu kritizovali za manipulaci parlamentu. Nakonec prosadili, že vláda nesmí stavět poslance Bundestagu před hotovou věc dohodnutou na mezinárodní úrovni.
Moc vody už uplynulo od hysterického projevu prezidenta Cartera (1977) „Ropa dochází“ a také moc lidí přibylo na zeměkouli od té doby, více než dvě miliardy. A přestože se spotřeba za tu dobu zvýšila ze 73 000 barelů denně na 89 000, zásob nijak neubývá, světová těžba roste, růst poptávky zpomaluje, a podle detailní sedmdesátipětistránkové studie Leonarda Maugeriho (a kol.) z Harvardské univerzity, při prosté projekci dnešních trendů by se produkce do roku 2020 zvýšila o 20 % a Severní Amerika by těžila tolik jako dnes Perský záliv. Otázka je, jestli to vůbec ještě bude potřeba.