V celé Evropě to poprvé v eurovolbách opravdu vře. Euroskeptici, reformátoři a dokonce i federalisté se pustili do boje o směřování Unie. Kritika, či odmítání unijních institucí, se poprvé politicky výrazně zhmotnila a donedávna absurdní instituce se v samém srdci Unie může stát nástrojem změny. I europolitici (zvláště v Berlině) začínají mluvit o europarlamentu pohrdavě. Lisabonská smlouva mu totiž určila spolurozhodovat o devadesáti procentech legislativy a ta tvoří padesát procent všech zákonů. Co se stane až kritici Unie, kteří mají tentokrát šanci získat 20 – 25 % zastoupení, získají jednou většinu.
29. října A. D. 2004 byl za milióny eur uspořádán v Římě velkolepý mejdan, na kterém se sešlo pětadvacet nejvyšších představitelů evropských států se svým doprovodem. Televizní reportáž řídil slavný Franco Zeffirelli, módní návrhář Valentino navrhl kostým pro uvaděčky, primátor Říma odklonil veškerou dopravu a dodal třicet tisíc řezaných květin. Na piazze před Kapitolem – dávným svědkem oslav Imperium Romanum, kde vrcholila posvátná procesí, vlála teď vlajka s chlubným nápisem Europae Rei Publicae Status – založení evropské republiky!
Už 35 let financujeme drahý a podivný evropský parlament. Jeho složení není výsledkem názoru voličstva na práci Komise, nýbrž nahodilosti politické nálady, většinou opoziční vůči vládě v jednotlivých zemích a evropské volby nerozhodují o bytí či nebytí bruselské vlády, ani nevytvoří novou exekutivu. Připomíná proto ruskou dumu, je to pseudodemokratický orgán, nehádá se v něm vládní a opoziční strana, nesmí požadovat zásadní změnu, pouze radí a diskutuje v rámci integrační ideologie. A totéž platí o volební kampani, v níž nepředkládají národní strany evropský program, žádají po voličích jen souhlas s Unií a vymezují se proti nesouhlasu. Chápou volby jako barometr svého domácího úspěchu a kariérní prebendy pro své zasloužilé politiky. Není proto divu, že účast ve zbytečných volbách stále klesá a dosáhla už jen 43 procent. Kampaň totiž přispívá k „existencionálnímu zmatení voličů, kteří nevědí, kam vlastně patří, kam spěje jejich stát, a jestli s hybridní a nečitelnou Unií jejich politici vůbec mohou něco dělat.“ (Profesor Dominique Reynié)
Letošní desetileté výročí vstupu postkomunistických států do Evropské unie (z kulturního hlediska západních) je příležitostí k zamyšlení nad tímto gigantickým projektem politického sjednocení evropských národů a snad i možností vyvrátit alespoň některé bludy. Dnes je zřejmé, že tu proti sobě stojí v celé Evropě dva nesmiřitelné tábory a v ostré potyčce mezi nimi je obětí především zdravý rozum. Na eurofilní straně stojí téměř všichni politici všech vládních stran a mocná mašinerie Unie (Komise, europarlament, Evropský soudní dvůr) a několik tisíc nevládních organizací, projektů, včetně mnoha iniciativ státních univerzit, které Unie finančně podporuje. Na straně druhé, s výjimkou některých liberálů, stojí malé, různorodé okrajové strany často levicových nebo nacionálně pravicových radikálů, jedna umírněná euroskeptická strana anglických konzervatistů a vůči Unii značně kritická britská média i stále větší pochybnosti občanů evropských zemí o smyslu budování jednotného státu.