O dlouhém milostném soužití se vypráví v Americe tato anekdota:
Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:
„Chceme se rozvést.“
„Kolik vám je?“
„Devadesát.“
„Co tak najednou?“
„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“
„Tak proč jste se nerozvedli dřív?“
„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, ač všechny umřou.“
Senátor Štětina svým vysvětlením požadovaného zákazu návštěvy Geerta Wilderse posunul myšlení české politiky o další velký krok dál směrem k sebevraždě demokracie a stětí hlavy západní civilizaci. Ve své ohajobě „parlamentu jako hlavního omezovatele svobody“ to učinil konkrétně třemi větami:
Během několika podzimních týdnů zažila Británie rychlý spád několika událostí, které by za normálního stavu demokracie měly otřást vládou, státními institucemi a možná celým politickým systémem. Že ničím neotřásly, se dá vysvětlit jen tím, že osud Británie se stal většině jejích občanů lhostejný.
Že nejsou chlapi, jsme si už postěžovali a potvrdí nám to každá žena, která nějakého chlapa hledá nebo třeba už ani nehledá, protože ví, že přece nejsou. Viz slavný inzerát typu: „Nehledám chlapa, který (následuje výčet všech možných protivností, kterých jsou chlapi schopni)..... takže vlastně nehledám chlapa.“
„Freakonomics“ je nově vymyšlené anglické slovo, které by se asi nejspíš dalo přeložit jako „Cvokonomie“ - ekonomie fungující cvokatě, nepředvídaně, bizarně. Taky je to titul zábavné ekonomické knížky mladých amerických autorů, ekonoma Stevena D. Levitta a novináře Stephena J. Dubnera (Allen Lane, Penguin Books, 2005). Zábavná je v tom, jak sleduje různé neobvyklé ekonomické události, které jsou normálním postupem zavedeného ekonomcikého myšlení nevysvětlitelné, dokud se u nich nezjistí přičiny a souvislosti, které s ekonomickou vědou nemají nic společného.
Největším politováním britských důchodců je prý to, že ve svém životě neměli víc sexu. Zjišťuje to britská sondáž televizní stanice UKTVGold, v níž se sedmdesát procent pětašedesátníků a starších přiznává, že největší chybou, kterou ve svém životě udělali, bylo to, že v mládí netrávili víc času milováním. To daleko před ostatními chybami. Na druhém místě byl nedostatek cestování, na třetím chybná volba životního partnera. Ta samozřejmě s tím nedostatkem sexu taky souvisí.
Mezi těch pár světlých stránek gastrožurnalistiky patří, že vás občas různé gastronomické instituce zvávají na pochutnání, jakých byste se jako obyčejní civilisté nedopídili, nebo byste na ně museli vydělávat hodně peněz. To v Česku žurnalistikou nejde, ani tou gastronomickou. Ona je zde pořád pokládaná za koníčka, kterým si pisálkové dělají radost občas vidět svoje jméno v tisku a subvencují si to celoživotními úsporami, záhadnými příjmy nebo dědictvím.
Bonvivánská okázalost se vrací do restaurací v okolí londýnské City s novými milionovými bonusy, které si po roce uskrovňování opět začali vyplácet londýnští bankéři. V módě jsou opět okázalé obědy za pět stovek liber (14.000 korun). Nejprve nesměle jen se šampaňským Dom Pérignon, teď už troufaleji i s dvacetiletým Château d´Yquem, které po staletí zušlechťovalo stoly aristokratické, ale u londýnských bankéřů se stalo nabubřelou snobárnou chlubící se astronomickými výdělky. Kdo nepije d´Yquem, není „in“.