Vedru a dusnu připišme ničím nerušené a čím dál vynalézavější pubertální imbecility českých politiků včetně aristokratických (v Německu přezdívaných „urozený Švejk“) a odhlédněme od nich o kus dál na námět mnohem větší morální komplexity: Tři miliony zabitých lidských embryí během uplynulých dvaceti let. To jen v Británii, kde se vede jakás takás statistika. Z jiných zemí ji nemáme, ale můžeme si je představit v zemích podobně vědecky vyspělých, takže celosvětově klidně desetinásobek. Nejsou to embrya zabitá potraty, nýbrž vědeckými experimenty umělého plození známého pod zkratkou IVF. „In vitro fertilisation“. Laboratorní výroba dětí ve zkumavkách.
Češi dokáží z každé hloupé komedie udělat umělecké drama, pochválil je anglický herec a dramatik Peter Ustinov, když mu jakési pražské divadlo jednu takovou komedii hrálo. Tak si dnes z nedostatku opravdických pouličních dramat stylů norského nebo anglického potřebovali z průvodu šašků ulicemi Prahy udělat drsnou kovbojku na nevyšší úrovni národní politiky a mezinárodní diplomacie, v níž se střílelo ostrými nadávkami. Všichni všechny brali smrtelně vážně. A málokdo si všiml, že mezi těmi hanlivě míněnými jmény chybělo ono správné křesťanské „sodomité“. Znalost bible holt v Česku chátrá i u věřících.
Takhle asi nějak podobně začínala francouzská revoluce. Pařížská chudina – někým též zvaná lůza – vytáhla do ulic drancovat krámky pekařů, protože si nemohla koupit vysokým zdaněním zdražený chléb. Dnešní lůza londýnská a birminghamská drancuje obchody se šatstvem a elektronikou, které věří, že má právo si přivlastnit, aniž by si na ně musela vydělávat, nebo zničit, aniž by je musela opravovat. Pařížská lůza hladověla po chlebu, anglická lůza hladoví po smyslu života, o který ji připravilo půl století degradace státního školství, v němž dnes hlavní starostí učitelů je, jak z každého pracovního dne vyváznout bez zranění.
Zkoprnělým komentátorům trvalo pár dní, než jim došlo, že řádění v britských městech nemá nic společného s multikulturalismem, imigrací ani rasou. Jeho oběti jsou pracovití a podnikaví občané všech ras a kultur. Jedním z nerozšířenějších klipů z rabování byl záběr, v němž jeden běloch za zevlování několika černochů krade notebook z tašky zraněného a krvácejícího Asiata, bělocha, který si myslel, že mu všichni jdou na pomoc. Rabují rodilí britští teenageři všech ras a mají jednu jedinou společnou kulturu: Žádnou. Tu, co v nich už půl století pěstuje dnes už dokonalá demontáž britského školství podle marxistické šablony rovnosti všech a likvidace rozdílů.
Nemluvíme o pravici vládní (dnes levicové), ani krajní (dnes scvrklé tak, že na oslavy Hesse se jí sjelo z celé Evropy jen pět tisíc), ani okrajové (Mach a Bobošíková), ani o lidovcích (snad už dekalouskizovaných?)
Padesát let ekonomického bláznovství. Tak v kostce v podtitulku knihy „How The West Was Lost“ shrnuje ekonomickou politiku Západu mladá, bystrá a pohledná Afričanka Dambisa Moyo, rodačka ze Zambie, absolventka Oxfordu a Harvardu, analytička Světové banky a jedna ze stovky nejvlivnějších osob světa roku 2009 podle magazínu Time. Ve svém předchozím bestselleru „Dead Aid“ (Mrtvá pomoc) vysvětlila a dokumentovala (jako jeden z prvních ekonomů), jak je systém finanční pomoci Třetímu světu kontraproduktivní, neboť z obdarovávaných zemí dělá natrvalo žebráky.
„Před válkou nám sem jezdili bohatí Češi v těch svých škodách a tatrách a my jsme jim dělali sluhy,“ vyprávěl mně před nějakými dvaceti lety na toskánské pláži Forte dei Marmi stařičký hrabě spřízněný s aperitivem Martini-Rossi, který před válkou pomáhal prodávat v bohatém Československu a s nostalgií vzpomínal na hotel U tří pštrosů. „A tak to zase bude,“ dodal.
Z norského masakru se nová evropská pravice (zkratkovitě označovaná jako „kontradžihád“) hned tak nevzpamatuje. Chtěl-li ji někdo zlikvidovat, těžko si k tomu mohl vybrat vhodnější zbraň než samozvaně pravicového psychopata masakrujícího evropské teenagery. Nic naplat, že Evropská pravicová blogosféra spěchala s distancujícími se vysvětleními nešťastníků, jejichž jmen zneužil k citacím ve svém spisu, dnes Nory přezdívaném „Sein Kampf“. Spoluúčastníkem jeho „křížové výpravy“ a spolupachatelem masakru se stává bezmála každý, kdo kdy někde upozornil na probíhající islamizaci Evropy a katastrofální výsledky multikulturalismu.