Už nejsme malí; začínáme přemýšlet o věcech, které nás dosud nenapadaly. I když některé jsme si – snad skoro všichni – uvědomovali už dávno.
Pamatuji si, jak mi vadilo, když se dospělí přede mnou bavili, jako kdybych nebyl. Svět se mi tehdy zdál dvojí – svět slov a vět, které byly určeny mně, a ten pravý, ten jejich. Co jsem se natrápil: Jak to vlastně je? Co si myslí a jací jsou ve skutečnosti?
K sepsání tohoto článku mne inspirovala letošní vedra, avšak některé myšlenky, se kterými bych se v něm chtěl svěřit, nosím v hlavě už skoro padesát let.
Prošel jejich zahradou, připlížil se k jejich domečku a užasl: uprostřed obýváku stály troky a v nich se umývala jeho milovaná. Uviděl její nahá prsa, a když vstala, uviděl ji celou. (Připomněl si Verneův Tajemný hrad v Karpatech: tam si jeho pán pouštěl na jakémsi zařízení, předchůdci televize, svou již mrtvou lásku, operní zpěvačku; ta ale byla oblečená.) Pak přišla na řadu její mladší sestra a pak ta nejmladší. Jako by mu chtěly ukázat vývoj ženského těla od děvčátka k dívce, co už má nádherná prsa a co se jí mezi nohama rýsuje tmavý trojúhelník. Byly jak tři nahé princezny... To se nestává ani v pohádkách.
„Já ti nevím… já si myslím, že všechny ty ‚úžasně‘ krásné ženy jsou nějaké divné.“
„Ale ne, i mezi nimi se najde… To jsou jenom takové mýty: ‚krásná, ale hloupá‘, ‚hloupá blondýna’...“
„Já nemluvím o tom, že jsou hloupé!“
Ať již tomu bylo s ostudnými gaunery Tluchořem, Šnajdrem a Fuchsou a se stejně ostudným pádem Nečasovy vlády jakkoli, je nepochybné, že na závěr dokázala protlačit komplot, jakým byly církevní restituce. Podle práva, zejména podle tzv. práva přirozeného, to byl podvod, podvod na národu, a ať nikdo neříká, že ho nelze napravit. To, co bylo podvodem, zákonem či smlouvou uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, a má-li být naše společnost do budoucna lepší než jak tomu bylo dosud, napraveno být m u s í.
„Pravoslaví je nejmýtičtější“ napsal kdysi jeden z našich největších evangelických myslitelů a masarykolog Josef L. Hromádka. „Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané zjevení… Pravoslavný kněz je především vykonavatelem zázraků, čarodějem, vodičem Boží milosti, pasivním prostředníkem, nikoli učitelem… Smutný je fakt, že církev posvěcuje carský absolutismus a v odměnu jím je chráněna. Poslušný sluha, ale ne Páně, ale každého pána chlebodárce… Proto i ruský filosof věří v různé -ismy a věří ve svého Marxe a Lenina – církevní a náboženské ovzduší tak zdeformovalo mentalitu pravoslavného člověka…“
Nikdy jsem dobře nechápal, proč se naši lidé v létě jakoby na povel „valí“ do středomoří. Sám jsem tam byl jen dvakrát, a to vždy v záři, kdy tam bylo příjemněji, levněji a pláže nebyly přeplněné.
Matka ležela na břiše, na dece s norskými vzory; před její hlavou stál bílý smaltovaný hrníček plný lesních jahod. Občas jsem si nějakou ujedl, ale hlavně jsem se věnoval lezení a povalování se po matce. Měl jsem dva, tři, nebo čtyři roky? Asi tři – míň mi snad být nemohlo.
Nevím, zda premiér Sobotka opět nešlápl vedle, když za ministryni školství zvolil právničku Kateřinu Valachovou. Její první programové vyhlášení, že chce zavést povinnou předškolní docházku, ve mně vyvolává obavu, že její šlápnutí vedle to asi je.