Nosím to v sobě už delší dobu: 1. demokracie je jen jedna, jakékoli přívlastky či přídomky ji svádějí mimo její podstatu, 2. svoboda (libertas) je opojná, vzbuzuje podobné představy a touhy jako náboženství nebo nacionalismus, a nachází se v ní proto potenciál k potlačení zdravého rozumu, 3. kapitalismus je pevný a silný, demokracie je křehká a ve srovnání s ním slabá, 4. kapitalismus je dobrý i špatný, demokracie je „nejlepší ze všech špatných vlád“.
Nemohu nezačít Sokratem, který „snesl filosofii z nebes na zem“, a to hlavně na lidskou společnost a lidské myšlení. Je pozoruhodné, že přibližně ve stejné době vystoupili s něčím velmi podobným v Číně Konfucius a v Indii Budha.
„Je čas, aby se náš národ znovu povzbudil“
„Komenského Kšaft mi zůstal na cestě kolem světa vedle Kralické bible denním národním a politickým mementem.“
„Konflikt kritického vědění a mýtické víry se v celých dějinách jeví jako konflikt jedinců a minorit s majoritou.“
Euroamerická civilizace je dodnes vývojově nejdál a mnohé její ideové výdobytky jsou nezvratitelné. ‚Great Old Man of Europe‘ Tomáš Garrigue Masaryk vytvořil nadčasovou, všeobecně platnou, marxismus a křesťanství překonávající ideovou soustavu, která dosud nebyla plně pochopena.
Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka udělal to, co jsem, a určitě jsem nebyl sám, od něj již delší dobu očekával: vyzval „své lánské“ k otevřenímu boji, možná na (politický) život a na smrt.
Rozum říká, že soudní znalec by se měl snažit o co nejnezkreslenější a nejpřesněji formulované posudky, neboť jen tak si udělá jméno a bude žádaný. Chyba lávky! Je tu totiž ještě jeden rozum, který říká, že čím vadnější posudky tím lépe, protože pak bude žádán gaunery a podvodníky, a to je možná ještě větší “rito”.
Už delší dobu se proslýchá, že Nejvyšší soud je na rozdíl od Nejvyššího správního soudu prolezlý justiční mafií. Člověk si však stejně jako v mnoha jiných případech řekne, že do toho nevidí a že i kdyby ano, stejně s tím (nikdo?) nic nenadělá.
Americký spisovatel Kurt Vonnegut ve své poslední knize, literární závěti Muž bez vlasti, jejímž názvem i obsahem vyjádřil pocit, že Amerika se během jeho života tak změnila, že už ji nepokládá za svou vlast, napsal: „Svět ovládají takzvaná pépéčka, psychopathic personalities. Kvůli nim se celá naše země ocitla totálně vzhůru nohama… Pépéčka jsou na pohled normální, naprosto přesně chápou, jaké utrpení může jejich jednání způsobit, ale nestarají se o to. Nemohou se o to starat, protože jsou to magoři. Mají o kolečko víc… Vedou válku, která dělá z milionářů miliardáře a z miliardářů bilionáře… Financují George Bushe… Chopili se vlády nad komunikacemi a nad školami… Jsou odhodlaní každý zkurvený den něco udělat a nebojí se. Na rozdíl od normálních lidí nejsou nikdy sužováni pochybnostmi.“
Jiří Dienstbier je na české politické scéně posledním nositelem étosu Charty 77 a po ní následujícího disentu, který nám vybojoval samostatnost a svobodu. Donedávna byl, stejně jako předtím jeho otec, jedním z nejoblíbenjěších českých politiků, což ho vyneslo do pozice reálného aspiranta na post presidenta republiky. Bohuslavu Sobotkovi výrazně pomohl k vítězství v posledních parlamentních volbách.
Reakce na článek Jan Urbana Česká politika kulturního zoufalství
Karel Čapek v jednom ze svých nádherných článků, v recenzi knihy právníka a filosofa Emila Svobody Myšlenky o právu, etice a náboženství z roku 1920 napsal: