Velmi mne zaujal článek Lubomíra Martínka Evropské hodnoty jsou? http://www.pritomnost.cz/cz/spolecnost/1900-evropske-hodnoty-jsou. Zejména proto, že je skvěle napsaný a že je podložený přesvědčivými argumenty. Během jeho čtení však ve mně rostl pocit, že mu přinejmenším něco chybí – že vyznívá příliš postmodernisticky, jakoby do ztracena. Nejen tvrzením, že „naše“ evropské hodnoty nejsou pouze naše, s čímž rád souhlasím, ale že jsou vlastně neuchopitelné, s čímž už (nerad) souhlasit nemohu. Podle mne uchopitelné jsou, je jen třeba oddělit zrna od plev.
Karel Čapek: „Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útokem na bezpečí světa.“
Rád čtu komentáře Jiřího Peheho; ne vždy s ním sice ve všem souhlasím, ale často mi mluví z duše. Jeho poslední komentář pro Český rozhlas Evropské míčky v globálním ping pongu, reprodukovaný 19. 1. na Aktuálně.cz (https://blog.aktualne.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=28715), je toho snad nejlepším příkladem.
Přibližně před rokem jsem zde na Aktuálně publikoval krátký blog s názvem Silvestr brněnským zastupitelům: „Chlouba Brna“, „silnice 21. století“ https://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=26599. Bez jakékoli reakce dotčených zastupitelů či úředníků – až do letošního Nového roku, kdy jsem na spojce mezi Bystrcí a Medlánkami objevil zákaz vjezdu, s výjimkou pro ty, kdo si ji vyjednají na ÚMČ neboli Úřadu městské části.
Vleče se to celými dějinami: vždy vystoupí nějaký výjimečný jedinec, získá ohlas který navodí kladné společenské změny, avšak obvykle jen na určitou dobu. Staří Židé měli Mojžíše, avšak dlouhodobě žít v jeho intencích nedokázali. Neudržela se antická řecká demokracie ani římská republika. Také křesťanství, jakmile začalo usilovat o moc, se pokazilo. Islám se částečně pokazil ještě za Mohamedova života, později ještě víc.
Nikdy jsem neměl dobrou mechanickou paměť; „šprtací“ předměty byly vždy mou achilovou patou, a tak mi nezbylo než se s tím nějak vypořádat. Lidský mozek má naštěstí obrovské kompenzační schopnosti, a netýká se to jen paměti, platí to obecně. Každý máme nějaké slabiny, avšak je možné se nimi do značné míry vyrovnat.
Slovo korektní (correctus) lze chápat ve třech významech. První je jasný, korektní znamená správný. Se dvěma dalšími je to složitější. Druhý význam má společenský akcent a znamená kultivované a neurážlivé chování. Je poněkud problematický, neboť někdy zavání pokrytectvím. Třetím možným významem je pojem politické korektnosti. Přestože i zde může jít o korektnost v základním slova smyslu, je nejproblematičtější, mimo jiné proto, že zavání machiavelismem.
Když jsem kdysi učil na brněnské lékařské fakultě psychologii a hovořil jsem o druzích myšlení, snad nikdy jsem neopomenul zmínit se o myšlení právníků – jako o kolejnicovém, v němž špatně nastavené výhybky mohou „vláček“ zavézt úplně jinam než k cílové stanici neboli k právu. To jsem ovšem netušil, že se sám jednou stanu obětí tohoto myšlení a že na to budu jen zírat.
Být víc než ostatní je odvěkou lidskou touhou. Je-li tato touha přebujelá, je za tím nejčastěji napoleonský (klausovský, zemanovský atd.) komplex. Komplex démona, nazývajícího se Nadčlověk, jak byl do světa vypuštěn romantismem, rozvinut pre-ideologem fašismu a nacismu Friedrichem Nietzschem a později ekonomem-filosofem Freidrichem von „Hájek“, je ovšem snad ještě horší.
V dnešním globalizovanénm světě, v němž je všechno propojeno nekonečnou sítí navzájem se podmiňujících vztahů a příčin, bychom podle mého názoru měli do nového roku přát vše nejlepší všichni všem.