Politika je krom jiného boj dobra se zlem. O dobro jde soudným lidem, vedeným nadosobními a nadmateriálními cíli. Jejich opakům jde hlavně o prosazení se za každou cenu. Příkladů z minulosti lze uvést bezpočet; u nás to po Listopadu 1989 začalo bojem „lžiláskařů“ klausovců s „pravdoláskaři“ havlovci.
Pokud někdo z našich politiků veřejnost „tragicky“ poznamenal, byl to především Klaus. Zeman s Babišem, Okamurou a dalšími na něj pouze navázali.
Společnost štěpí různí jednotlivci a různé skupiny; na jedné straně jsou to lháři a demagogové, na druhé straně jsou to „pravdoláskaři“. Pravda se sice obhajuje snadněji než lež, avšak obvykle je méně působivá, neboť neodpovídá nižším, účinnějším složkám lidské psychiky a je a vždy byla vystavována útokům „nepravdoláskařů“. Sokrates byl odsouzen k smrti, neboť byl údajně neznaboh a kazil mládež, Ježíš byl ukřižován, Hus upálen. Masaryk, dokud se nestal prezidentem, to měl přetěžké, Havel podlehl demagogovi a lháři Klausovi.
Jako každý společenský úkaz, i vlastenectví má různé intenzity a podoby. České vlastenectví lze rozdělit na velké dřívější a malé současné, přičemž obojí lze dál dělit.
Demokratický střed, a je to nezpochybnitelné, neleží uprostřed mezi levicí a pravicí, ale je nebo měl by být mírně, avšak viditelně posunut doleva. Pouze tak to totiž odpovídá demokracii jako politickému systému sloužícímu všem lidem. Náš premiér a „politolog“ (uvozovky proto, že je pravicový a tedy tendenční) to buď neví, nebo to ignoruje.
Celý život se zabývám zdravým a nezdravým lidským myšlením a kdykoli narazím na to nezdravé, vadí mi to, někdy i rozčiluje.