Bohuslav Sobotka

30. 01.

Nebudu se chovat pokrytecky

Bohuslav Sobotka Přečteno 37786 krát

V pondělí jsem při návštěvě Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně odmítl zaplatit nový regulační poplatek 30 korun.

Jsem přesvědčen o tom, že zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví je v rozporu s právy, které garantuje článek 31 Listiny základních práv a svobod, jenž zní: “ Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“.

Zavedení regulačních poplatků v tzv. reformě však podle mého názoru znamená, že veškerá, i ta nejzákladnější zdravotní péče, a to včetně péče neodkladné, má být občanem (pojištěncem) přímo placena. Jsou –li dnes však prakticky všechny formy zdravotní péče, tj. jak péče ambulantní i nemocniční, jakož i předepsání léčiva zatíženo poplatky, nejde už nadále o „bezplatnou zdravotní péči“, kterou pro občany účastnící se zdravotního pojištění požaduje a předpokládá citovaný čl.31 Listiny.

Ustanovení čl. 31 Listiny sice obsahuje dovětek „ za podmínek, které stanoví zákon“, tyto podmínky mohou podle mého názoru vyloučit z režimu bezplatnosti nadstandardní zdravotní péči ( například na pomezí medicíny a kosmetiky) nebo „ nemocniční hotelové služby“, musí ale zachovat zdravotní péči v zásadě bezplatnou, jinak je totiž dotčena již samotná podstata základního práva na bezplatnou zdravotní péči, což přímo zakazuje jiný článek Listiny. V čl. 4, dost.4 Listiny se jasně uvádí:“ Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“.

Toto jsou jen některé důvody, proč jsem se jako poslanec připojil ke skupině 67 poslanců ČSSD, kteří podali Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných částí zákona č. 261/2007 sb., jež obsahují zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví. Ústavní soud dosud o této naší stížnosti bohužel nerozhodl.

Na přelomu loňského a letošního roku jsem se také připojil k iniciativě několika desítek občanů, kteří vyzvali k neplacení regulačních poplatků až do definitivního rozhodnutí Ústavního soudu o jejich ústavnosti. Tuto iniciativu jsem vnímal i jako veřejný apel na Ústavní soud, aby o stížnosti rozhodl co nejdříve.

I v rámci této výzvy k občanské neposlušnosti bych pokládal za pokrytecké, pokud bych si ušetřil osobní nepříjemnosti a regulační poplatek při návštěvě nemocnice v tichosti zaplatil. Jako důvod pro nezaplacení jsem v nemocnici výslovně uvedl rozpor s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Předpokládám, že nyní bude Fakultní nemocnice poplatek vymáhat a v konečném důsledku zaplatím vyšší částku, jako přirozenou sankci za vědomý projev občanské neposlušnosti.

Každý projev občanské neposlušnosti je z povahy věci velmi kontroverzní záležitostí a v demokratickém právním státě by k němu mělo docházet jen ve výjimečných případech. Plošné zavedení regulačních poplatků (v možném rozporu s ústavním pořádkem) však za takový případ pokládám. Poplatky, tak jak je prosadil ministr Tomáš Julínek, mohou omezit přístup ke zdravotní péči, neobsahují skutečnou sociální klauzuli ani dostatečný rozsah logických a přirozených ( skutečně lidských a humanitárních) výjimek.

Jeden příklad za všechny. Lidé, kteří žijí ve speciálních ústavech sociální péče. Jako jsou třeba Habrovany na okrese Vyškov. Klienti ústavu mají natolik těžké zdravotní postižení, že jim prakticky neumožňuje život nikde jinde než v ústavu. Obtížně mohou najít práci, jak stárnou, přidávají se další zdravotní a psychické problémy. Jsou to většinou velmi chudí lidé. Už před poplatky jim zůstávalo po zaplacení všech pravidelných výdajů jen několik stovek korun měsíčně kapesného. Po novoročním zvýšení spoluúčasti u léků a po zavedení „regulačních“ poplatků jim nezůstane vůbec nic. Jsou zcela odkázáni na milodary a podporu příbuzných, pokud ještě nějaké mají. Dostali se do nelidské a nedůstojné situace.

Do ČSSD a do politiky jsem šel proto, abych racionálně a bez populismu reprezentoval zájmy lidí se středními a nízkými příjmy. Těch, kdo v Parlamentu tlumočí požadavky majetkových a příjmových elit, je víc než dost. Ukazuje to koneckonců i výsledná podoba tzv. reformy veřejných rozpočtů. Zásadní odmítnutí poplatků je tak i logickým důsledkem tohoto mého rozhodnutí.

PS. Poplatek jsem odmítl zaplatit bez přítomnosti médií. Pokládal bych za neslušné, zatahovat medializací do problému lékaře, kteří za nic nemohou. Informace o nezaplacení se včera dostala do novin (MFDnes) bez mé aktivní účasti, zřejmě od někoho z ostatních pacientů nebo od někoho z nemocnice, pátrat po tom nebudu.

28. 01.

Prezident za všechny peníze

Bohuslav Sobotka Přečteno 7742 krát

Bude li nakonec zvolen pan Václav Klaus prezidentem České republiky i na druhé funkční období, bude mít český daňový poplatník oproti svému rakouskému, německému či slovenskému sousedovi jednu velkou výhodu. Bude přesně do posledního haléře vědět, kolik to stálo.

Totiž 270 000 000 000 korun.

Významný lidovec a ministr v Topolánkově vládě Cyril Svoboda v jednom za svých e-mailů podle iDNES napsal:“ Podpora Václava Klause dává reálnou šanci získat pro majetkové vyrovnání státu s církvemi plnou podporu poslanců a senátorů ODS…KDU-ČSL musí tento dlouhodobě odkládaný problém definitivně uzavřít. Za jeho řešení je tedy třeba zaplatit, a já věřím, že ODS pak svému závazku čestně dostojí“.

O něčem takovém se spekulovalo. Nechtěl jsem tomu příliš věřit a ve svém minulém komentáři k církevním restitucím jsem si z této možné souvislosti dělal tak trochu legraci. Ale po přečtení vyjádření Cyrila Svobody už mi to k smíchu nepřipadá.

Jde tedy o politický obchod nebývalých finančních rozměrů. Lidovci umožní zvolit pana Václava Klause prezidentem republiky a ODS zaplatí 270 miliardami korun z peněz daňových poplatníků za majetkové vyrovnání s církvemi. Topolánek nakupuje, lidovci (se) prodávají.

Žádná politická garnitura po roce 1989 si v demokratickém systému nedovolila veřejně ani tajně něco takového udělat.

Škoda, že ODS neustále odmítá podpořit přímou volbu prezidenta všemi občany. To by vyloučilo nejen podezření na možné zákulisní manipulace s hlasy poslanců a senátorů, ale i takovéto gigantické korupční obchody na úkor státu a daňových poplatníků. Pokud by totiž kandidát na prezidenta potřeboval v přímých volbách získat nadpoloviční většinu politicky aktivní veřejnosti, nikdy by si nemohl dovolit být spojen s takovýmto skandálním obchodem. Zájem na takto předraženém narovnání s církvemi má jen určitá společenská minorita, která rozhodně není voličsky rozhodující. Prezidenta ale přímo kvůli ODS volit nemůžeme a tak oněch 270 miliard korun možná pomůže panu Václavu Klausovi udržet se na Pražském hradě za pomoci hlasů poslanců a senátorů KDU-ČSL.

Zvýšení státního dluhu o 270 miliard korun ( státní garance není nic jiného než poukázka na budoucí výdaje) ve prospěch narovnání s církvemi přitom v roce 2006 neměla ve svém volebním programu žádná politická strana, zastoupená v Poslanecké sněmovně. Toto opatření má na výdajové straně mnohem větší dopad, než celá tzv. reforma veřejných rozpočtů, kterou vládní koalice s velkým humbukem těsně protlačila v polovině roku 2007. Poskytnutí takovéto garance povede k porušení konvergenčního programu, pokud jde o závaznou výši deficitu veřejných rozpočtů. Nic z toho ale obchodníkům s hlasy nevadí.

V těchto dnech jsem skutečně rád, že v Poslanecké sněmovně zastupuji ČSSD, která s tímhle vším nemá nic společného. A že můžu volit Jana Švejnara.

PS. Na konci loňského roku předložili poslanci ČSSD do Parlamentu opakovaně novelu ústavy, která zavádí přímou volbu prezidenta. Pokud by ODS tento návrh podpořila, mohl by se již příští prezident volit přímo všemi občany. Pokud ODS svůj dosavadní odmítavý přístup nezmění, bude potřeba vyčkat případné změny poměrů sil ve Sněmovně a Senátu po roce 2010.

26. 01.

Drahé přátelství Renče a Dalíka

Bohuslav Sobotka Přečteno 8105 krát

MF Dnes tuším jako první informovala v úterý o tom, že státní akciová společnost České dráhy a její dceřiná firma ČD Telematika finančně podpořily vznik nového filmu Filipa Renče Na vlastní nebezpeční. V titulcích filmu se pak podle ČTK objevilo poděkování panu Marku Dalíkovi, který si ve filmu prý také zahrál epizodní roličku.

Nemám nic proti režisérovi Renčovi. Retro muzikál Rebelové pokládám za stylově dokonalý, Requiem pro panenku patří rozhodně mezi dobře natočené filmové příběhy. To, že před volbami „pomohl“ ODS se svým klipem „Indiana Jones“ je věcí jeho svobodné politické (či komerční) volby ( tady si uměleckou úroveň netroufám hodnotit). Chápu, že filmování je v dnešní době nákladná záležitost. Za zamyšlení ovšem stojí následující skutečnosti:

1. České dráhy a.s. jsou ročně dotovány několika miliardami korun z rozpočtu státu a krajů. Ani tyto dotace však nestačí a každý rok proto dochází k omezování rozsahu osobní dopravy, zejména na venkově. Přes tuto skutečnost mají České dráhy peníze na to, aby financovaly hranou filmovou tvorbu.

2. Když už se České dráhy a.s. rozhodly investovat do filmu ( osobně si myslím, že by se raději měly věnovat provozování osobní a nákladní železniční dopravy), bylo by podle mého názoru mnohem transparentnější, kdyby na uvedenou dotaci vyhlásily výběrové řízení a možnost požádat o grant měli i ostatní filmoví tvůrci. Takto to vypadá, že režisér Renč získal dotaci díky známostem v ODS, která má jako vládní strana na státní akciovou společnost personální vliv. Toto podezření potvrzují i zveřejněné výroky pánů Renče a Dalíka: „ Pomohl mi sehnat peníze. Dal mi kontakty na případné sponzory, uvedl podle Mf Dnes Filip Renč. „Tak to mezi přáteli chodí“, doplnil ho rovněž podle Mf Dnes Marek Dalík.

3. Pan Marek Dalík Filipovi Renčovi nepomohl ze svých privátních prostředků, jak by se u pravicově orientovaného podnikatele dalo předpokládat, ale zřejmě mu pomohl získat peníze ze stoprocentně státem kontrolovaných společností. Jenom to vysvětluje, proč si zmiňovanou epizodní roli a poděkování v titulcích nevysloužil místo Marka Dalíka raději tehdejší generální ředitel ČD Bazala ( ve skutečnosti by ovšem měl Renč poděkovat spíše daňovým poplatníkům, kteří ze svých daní ČD a.s. dotují). V každém případě své přátelství pánové Renč a Dalík utužili za státní peníze.

4. Není to poprvé, kdy České dráhy financují aktivity, spojené nepřímo s ODS. V roce 2007 přispěly 2 miliony korun formou inzerce časopisu 51 Pro, který vydávají lidé blízcí ODS a jejímu předsedovi Topolánkovi. České dráhy a.s. tak začínají vypadat trochu jako pokladnička nejsilnější vládní strany.

Myslím, že kdyby se něco takového opakovaně stalo v minulých letech za vlády ČSSD, žádala by všechna media jednotným hlasem svých komentátorů hlavu nejen vedení Českých drah, ale i ministra dopravy Řebíčka, který se ve všech těchto pochybných kauzách činí zdařile zcela neviditelným. Nic takového se ale v našem mediálním a veřejném prostoru neděje. To, co by dříve působilo jako nepřijatelná politická korupce a klientelismus , se dnes přechází téměř mlčením. Problém ale je, že s jídlem obvykle roste chuť. Laťka politické kultury může i u nás klesat dál. A proto se nedá vůbec odhadnout, nač si současná vládní garnitura troufne příště. Pro začátek dostane od státní ČD a.s. režisér Filip Renč peníze i na svůj další film Hlídač č.47.

25. 01.

Julínkovy arbitráže

Bohuslav Sobotka Přečteno 5605 krát

Na první pohled to sice ještě není úplně patrné, ale největším rizikem pro budoucí stabilitu našich veřejných rozpočtů je současný ministr Tomáš Julínek a jeho plán na privatizaci zdravotních pojišťoven.

Ministr Julínek se již nechal slyšet, že má v plánu převést stávající veřejnoprávní zdravotní pojišťovny na komerční akciovou bázi a že nevylučuje i budoucí prodej části jejich akcií soukromým investorům. Nechci nyní vést polemiky o tom, zda je správné, aby povinnou zdravotní daň vybíraly a spravovaly soukromé subjekty ( osobně si myslím že ne). Chci se zaměřit na jiný, rizikovější aspekt Julínkova reformního plánu. Není to totiž nic nového. Na Slovensku už ze zdravotních pojišťoven akciovky mají a přináší to nové, netušené možnosti. Nikoliv pro pacienty, jak se původně za Mikuláše Dzurindy slibovalo, ale především pro zahraniční investory, důkladně chráněné příslušnými mezinárodními smlouvami o podpoře a ochraně investic.

Slovenská vláda Roberta Fica nedávno prosadila novelu zákona o zdravotních pojišťovnách, v níž nařídila zdravotním pojišťovnám , aby zisk z veřejného zdravotního pojišťění vrátili zpět do zdravotního systému. Poprvé k tomu má dojít v roce 2009. Jedná se tedy o zákonné regulační opatření, kterým se slovenská vláda snaží snížit zisky akcionářů pojišťoven ve prospěch stability systému zdravotního pojištění. Ale protože tamní zdravotní pojišťovny již mají formu akciových společností a také zahraniční akcionáře, na slovenskou vládu se řítí vlna arbitráží. K žalobě se chystá holandský akcionář pojišťovny Důvěra, rakouský akcionář pojišťovny Apollo a také kyperský vlastník Evropské zdravotní pojišťovny. A jak to ve světe mezinárodních arbitráží chodí, nebudou to spory o drobné. Například akcionář z Důvěry požaduje po vládě 15 miliard slovenských korun.

V našem současném systému správy zdravotního pojištění, který má od počátku devadesátých let veřejnoprávní charakter, zatím taková rizika nehrozí. Vláda má dokonce pravomoc procentuálně omezit náklady zdravotních pojišťoven, které mohou legálně vynaložit na svoji činnost ( platy, marketing) a na správu pojištění. Mimo tyto limity není možné prostředky ze zdravotní daně odčerpávat mimo systém poskytování zdravotní péče.

Pokud ministr zdravotnictví Julínek uspěje se svým nebezpečným plánem na privatizaci zdravotních pojišťoven, bude vše jinak. Budeme se moci konečně vydat slovenskou cestou. A až se pak jednou nějaká příští vláda pokusí omezit odliv peněz ze zdravotnictví prostřednictvím veřejné regulace, ocitneme se ve stejné situaci, jako dnešní vláda v Bratislavě. Na minovém poli mezinárodních arbitráží. Pak nezbude, než s láskou vzpomenout na reformátora Tomáše Julínka. Opravdu nevím, kde mu v té době bude konec, jsem si ale jist, že dodatečné náklady v řádu desítek miliard korun po něm jeho nástupce nikdy nevymůže.

Nebylo by skutečně lepší se poučit, a hloupě neopakovat slovenské chyby s privatizací zdravotních pojišťoven?

24. 01.

Narovnání s církvemi je předražené!

Bohuslav Sobotka Přečteno 5387 krát

Nejspíše nebudu sám, kdo si myslí, že 270 miliard korun z kapes daňových poplatníků za hlasy lidoveckých poslanců pro Václava Klause je poněkud přemrštěná částka.

Ale teď vážněji. Rád bych se zabýval především finančními aspekty zvoleného způsobu narovnání mezi státem a církvemi.

Přesto si nejprve neodpustím ( ač římský katolík) několik spíše politických poznámek na okraj celé věci. Nelze oddiskutovat, že minulý komunistický režim církve strašlivě poškodil. Po roce 1948 poškodil a zničil všechny struktury tehdejší občanské společnosti, které přestály nacistickou okupaci jen díky silným kořenům zapuštěným v době demokratické první republiky. Ne všichni se ale po roce 1989 dočkali podobně velkorysé náhrady jako církve. Tisíce družstev a spolků komunisty zabavené majetky nikdy zpět nedostaly, natož aby mohly počítat s nějakou formou finanční kompenzace. Napravování křivd rodilo bohužel křivdy nové.

Nečekané poskytnutí 270 miliard korun musí také velmi překvapit všechny, kdo před volbami v roce 2006 uvěřili ODS, která tvrdila, že je naše republika po osmi letech vlád ČSSD na pokraji bankrotu a rozpočtové katastrofy. Zejména, když to Topolánek, Tlustý a Kalousek opakovali i v loňském roce při zdůvodňování potřeby tzv. reformy veřejných rozpočtů. Důchodce, kteří musí platit vyšší DPH a poplatky za léky, i 580 tisíc rodin s dětmi, které díky tzv. reformě přišly o dětské přídavky jistě potěší skutečnost, že si stát ve stejné době může velkoryse dovolit garantovat takové výdaje. Pečlivě konstruovaný mýtus o rozpočtové katastrofě, způsobené vládami ČSSD, se tak definitivně hroutí. A nejen kvůli tomu, že poslední rozpočet roku 2007, připravený ještě Paroubkovou vládou, skončil historicky nejnižším deficitem veřejných rozpočtů ve výši 2% HDP.

Za morálně spornou pak pokládám skutečnost, že narovnání s církvemi mají podle plánu Topolánkovi vlády v příštích letech zaplatit generace poplatníků , které s komunistickým režimem neměly a nemají vůbec nic společného.

Ale zpět ke zvolenému finančnímu mechanismu. Vůbec nechápu, jak mohl předseda vlády Topolánek a ministr financí Kalousek přistoupit na tak nevýhodný a nákladný způsob vyplacení finanční kompenzace. Podle informací z médií má stát údajně církvím zaplatit 83 miliard korun během 60 let. Vydán má být současně fyzicky i majetek za cca 51 miliard korun. Díky dohodnutému úročení 4,85 % tak celková částka finanční kompenzace naroste na neuvěřitelných 270 miliard korun. Pro srovnání - tedy zhruba na dvojnásobek částky, kterou v roce 2000 garantovala Zemanova vláda při pádu IPB ( což tehdy kritizovala jak ODS, tak současný ministr financí).

Přitom existuje mnohem úspornější řešení. Stát by na poskytnutí finanční kompenzace ( výši částky nechci v tuto chvíli hodnotit, jistě by mohla být i nižší než 83 miliard korun) použil výnosy z připravované privatizace jiného státního majetku. Bylo by to logické i symbolické. Náhrada by církvím byla vyplacena jednorázově či během dvou let. Stát by tak ušetřil desítky miliard korun, jež bude muset v příštích šedesáti letech zaplatit na vysokých úrocích (83 miliard je stát schopen během dvou let najít, jen v rezervních fondech ministerstev se v tuto chvíli nachází 90 miliard korun, stát připravuje privatizaci svého hodnotného podílu v Letišti Praha a.s.).

Samozřejmě, je to řešení mnohem méně zbabělé, než to, které zvolila Topolánkova vláda. Celý problém by se rozpočtově vyřešil do voleb a nebyl by svalen jako nečekané finanční břemeno na budoucí vlády. Veškeré rozpočtové důsledky by nesla vláda, která přijala příslušné rozpočtové a politické rozhodnutí. Bylo by to poctivé a transparentní.

Navíc by mělo podle metodiky Eurostatu zhruba podobné dopady na statistické hodnocení našeho deficitu a veřejného dluhu jako nyní připravovaná státní garance.

Skutečně nerozumím tomu, proč se vláda chystá vyhodit desítky miliard korun takto nevhodně zvoleným finančním mechanismem. Napadá Vás nějaká odpověď?

16. 01.

Ministr Pospíšil ohrožuje nezávislost soudců

Bohuslav Sobotka Přečteno 7017 krát

Na internet pronikly některé informace o chystané reformě justice, kterou vládě předložil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Rozhodně nepatřím mezi nekritické obhájce současného stavu v justici. Určitě je mnoho věcí, které je nutné a naléhavé na práci soudů změnit a zlepšit. A zdaleka to není jenom rychlost jejich rozhodování. V porovnání se špatnou situací v policii (postupný leč zrychlující se profesní rozklad policejních struktur za ministrování Ivana Langera) a v soustavě státního zastupitelství ( za Vesecké a po Čunkovi rychle ztrácí nezávislost, respekt i prestiž), se mi jeví situace v našem soudnictví přece jen o málo lepší. Zejména pokud jde o nezávislost rozhodování soudů a jejich odolnost politickým a komerčním tlakům, nespornou a viditelnou především na odvolacích stupních. To je obrovská deviza, kterou dnes soudy mají. Klíčová pro zachování právního státu, pro udržení svobody a ochrany práv občanů.

Jako opoziční poslanec jsem nicméně připraven se v příštích měsících na Pospíšilovy reformy dívat věcně a rozumné záměry podpořit.

Pan ministr má však některé nápady, jež je nutné odmítnout velmi důrazně a od samého počátku. Ohrožují výše zmiňovanou nezávislost. Jde především o vnesení tzv. laického prvku do hodnocení kárných provinění soudců. Dnes jsou v kárných senátech zastoupeni výhradně soudci, v budoucnu by tam měli zasednout i delegáti advokátní, notářské a exekutorské komory a také právnických fakult. Na první pohled to vypadá zajímavě, „laici“ v kárných senátech omezí profesní solidaritu soudců, jež se v rozhodování těchto senátů možná čas od času projevuje.

Jenže současně se tím vytvoří nový prostor pro korupci a nepřímý nátlak na soudce. Funkce v kárném senátu zvýší prestiž i moc každého advokáta či exekutora. Může mít také vliv na množství jeho klientů a tedy i výši příjmů. Vznikne ekonomicky motivovaná poptávka. Skrytě bude možné s těmito funkcemi v senátech obchodovat. Většinou komerčně, někdy možná i politicky. Navíc se „laikové“ v kárných senátech budou dostávat do skutečně permanentního a těžce rozlišitelného střetu zájmů. Příklad: O žalobě proti exekuci může rozhodovat třeba soudce, jehož kancelář sousedí s kanceláří jiného soudce, jehož provinění právě řeší kárný senát za účasti žalovaného exekutora. Soudci se znají, třeba jsou i přátelé, exekutorovi jde o miliony korun. Lze tady spoléhat na nějaké „čínské zdi“ a profesní etiku? Laický prvek v kárných senátech je velké riziko. Soudcovská samospráva sice občas přinese falešnou solidaritu, vytváří však mnohem lepší obranu proti možnému ekonomickému či mocenskému nátlaku na justici zvenčí.

Totéž se týká i jmenování soudních funkcionářů, tedy předsedů a místopředsedů soudů. Ústavní soud před časem zrušil ustanovení zákona, podle něhož mohl soudního funkcionáře odvolat ten, kdo ho předtím jmenoval. Ministr Pospíšil chce do zákona vrátit pravomoc ministra spravedlnosti a prezidenta republiky soudní funkcionáře odvolávat, možná navrhne i odpovídající změnu ústavy. Jde o klasický zásah výkonné moci do moci soudní. I zde hrozí riziko mocenského zneužití. Daleko lepším řešením by bylo jmenovat soudní funkcionáře pouze na časově omezené období ( například na 6 let, aby se lišilo od funkčního období ministra i prezidenta) tak, aby nebyl odvolatelný a současně mohl funkci vykonávat pouze jedno funkční období. Popřípadě by funkcionáře soudů mohl jmenovat výhradně nově vytvořený kolektivní orgán soudcovské samosprávy. Každé z těchto řešení je lepší než návrat k možnosti, že výkonná moc potenciálně zneužije tuto svoji pravomoc k nátlaku na představitele soudní moci.

Jsem přesvědčen, že zejména po tom, co "výkonná moc" předvedla v kauze „Čunek,“ prudce roste hodnota všech mechanismů, jež zajišťují či mohou zajistit nezávislost justice. Tady by neměl být prostor pro žádné riskantní experimenty.

Archiv článků: leden 2008