To není apríl !!!

Ministerstvo financí ve svém oficiálním dokumentu kritizuje zdanění super hrubé mzdy. Napadá tak odvážně hlavní princip Topolánkovy a Kalouskovy daňové reformy.

Cituji:“ Má-li se zjednodušit způsob zdaňování příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a administrativní zátěž na straně daňových subjektů i na straně správců daně, je třeba zjednodušit způsob stanovení základu daně u poplatníků s těmito příjmy (zaměstnanců). Zavedením tzv. superhrubé mzdy od r. 2008 (tj. navýšením hrubé mzdy o tuzemské nebo zahraniční pojištění placené zaměstnavatelem) se totiž způsob stanovení základu daně u poplatníků s těmito příjmy (a je jich většina) značně zkomplikoval. Z hlediska komparace s daňovými systémy ostatních států EU i mimo EU se jedná o značně nestandardní postup při stanovení základu daně u zaměstnanců. Je třeba uvést, že existují značné rozdíly mezi tuzemským veřejnoprávním pojištěním a zákonnými pojistnými systémy v jiných státech (z hlediska povinností zúčastněných subjektů, v sazbách, v pojistných výjimkách, ve způsobu zastropování atp.). Do budoucna s největší pravděpodobností nebude možné ani zcela eliminovat rozdíly mezi tuzemskými vyměřovacími základy pro sociální a zdravotní pojištění a základem daně (daň má daňový subjekt jen povinnost zaplatit, kdežto z titulu zaplacení pojištění občanovi vznikají právní nároky na různá plnění – na důchod, zdravotní péči, nemocenské dávky atp.)“.

Tolik doslovná citace z oficiálního dokumentu ministerstva financí Reforma daňového systému 2010, který v dubnu podepsal a rozeslal ministr financí Miroslav Kalousek. Tentýž ministr Kalousek , který nám v poslední době s vážnou tváří tvrdí, že mu na ničem nezáleží víc, než na zjednodušení daňového systému.

A nejspíš proto nám daň z příjmu od prvního ledna zaplevelil „ nestandardní“ konstrukcí superhrubé mzdy , která „ značně zkomplikovala způsob stanovení základu daně“.

To opravdu není apríl. Vítejte v Absurdistánu.


PS. Media dnes velmi selektivně citují z Ekonomického přehledu České republiky, který publikovala OECD. Nalistoval jsem, co se v něm píše o dani ze "super hrubé" mzdy a musím říci, že to stojí také za citaci:
" Ve snaze snížit statutární daňovou sazbu byl rozšířen daňový základ, takže nyní zahrnuje platby pojistného pro sociální odvody jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců. Tento "superhrubý" základ je neobvyklý, neexistuje v žádné jiné zemi v rámci OECD. Teoreticky nevytváří žádné významné deformace, ale nepřináší ani žádné velké výhody". Tolik citace ze zprávy OECD, kterou ale v dnešních novinách ( s výjimkou LN) nenajdete. Inu nový velvyslanec ČR u OECD Karel Dyba (ODS) nezvládl svou práci úplně perfektně.

Na debatu o sazbách je ještě čas

Předseda ČSSD Jiří Paroubek zveřejnil svou představu možného posílení daňové progrese, se kterou se zcela neztotožňuji. V sociální demokracii se o tomto tématu vede vnitřní odborná diskuse, která přirozeně zahrnuje i jiná možná alternativní řešení, než je to, o němž hovořil předseda ČSSD. Myslím si ale především, že na definici počtu pásem, rozsahu pásem a výše jednotlivých sazeb u daně z příjmů je na jaře 2008 ve skutečnosti ještě dostatek času. Šance na změnu či korekci současné daňové politiky ( šité nespravedlivě na míru jen těm nejbohatším) bude ve skutečnosti až po parlamentních volbách v roce 2010.

Dříve , než se vrhneme na bezesporu atraktivní konkrétní daňové propočty, musí si ČSSD ujasnit, jakou chce dělat daňovou politiku a jak ji zasadí do celkové koncepce své hospodářské a rozpočtové vize pro období po roce 2010, pro případ, že vyhraje volby a sestaví vládu.

Jsem přesvědčen, že prioritou naší rozpočtové politiky by v letech 2010 až 2014 mělo být vyrovnání veřejných rozpočtů při udržení solidního tempa hospodářského růstu a současně příprava na přijetí společné evropské měny. Tomuto cíli by pak měla napomoci i konkrétní daňová politika.

Pokud chceme vyrovnat veřejné rozpočty, musíme skoncovat s neproduktivním a rozpočtově riskantním daňovým populismem, který předváděla a předvádí ODS. Snížení rozpočtového schodku musí na pár let dostat jednoznačnou přednost před snižováním celkového daňového zatížení. Cesta k posílení konkurenceschopnosti naší ekonomiky vede jinudy než přes fiskálně vyčerpávající spirálu mezinárodní daňové soutěže. Dlouhodobý úspěch zaručí naší zemi pouze efektivnější investice do vzdělání, podpora vědy a výzkumu, snížení administrativní zátěže, pružný pracovní trh a sociální stabilita. V porovnání s těmito klíčovými prioritami není sazba daně z příjmu fyzických osob zase tak dramaticky důležitá.

Nelze ji ale pominout při úvahách o spravedlnosti, sociální soudržnosti a motivaci lidí k vlastní ekonomické aktivitě.

Je jasné, že změny v dani z příjmů, jež prosadila Topolánkova vláda zrychlí sociální diferenciaci v české společnosti. Jak rychlý bude tento pohyb, v němž se od středních vrstev velmi viditelně oddělí vrstva těch „superbohatých“ velkoryse osvobozených od břemena daňové solidarity, ukážou až analýzy situace jednotlivých sociálních skupin na konci tohoto volebního období.

Je také zřejmé, že jedna sazba daně ze „super hrubé“ mzdy je podvod, který umožňuje vládě tvrdit, že faktické 23 procentní zdanění příjmů jednotlivce je formálně 15 procent.

Stále více lidí také chápe, že celou Topolánkovu daňovou rošádu zaplatí střední a nižší příjmové skupiny prostřednictvím dramaticky zvýšených nepřímých daní. To vše přispívá k tomu, že je vládní daňová reforma vnímána jako nespravedlivá. Velká část občanů je navíc (navzdory intenzivní masáži některých médií) trvale ztotožněna s principem, že bohatší mají platit vyšší daně ( i prostřednictvím vyšších sazeb).

To vše představuje pro ČSSD dostatečně silnou výzvu k tomu, aby představila vlastní reformu daně z příjmu. Uvnitř ČSSD je dnes už poměrně široká shoda na tom, že by mělo dojít k demontáži stávajícího systému zdaňování „super hrubé“ mzdy a také na tom, že by měla být posílena daňová solidarita vyšších příjmových kategorií obyvatel s těmi ostatními. Hovoříme o posílení daňové progrese.

Je ale velmi důležité, aby se rozumná idea posílení daňové progrese nestala strašákem, jehož prostřednictvím bude sociální demokracie zbytečně a nespravedlivě diskreditována u ekonomicky aktivních středně příjmových skupin obyvatel. ČSSD bude nepochybně podsouváno, že útočí na úspěšné příslušníky středních vrstev, že je chce demotivovat vyšším zdaněním. A to je nesmysl. Protože naším cílem není a nebude zvýšení daně z příjmů pro nízko a středně příjmové skupiny.

Uvažované zvýšení daňové progrese bychom podle mého názoru neměli v žádném případě cílit na ty, kdo vydělávají ( sami, či s partnerem v domácnosti) méně než pětinásobek průměrné mzdy.

Ke zvýšení daňové progrese u nejvyšších příjmových kategorií může vést několik cest. Chci zmínit dvě , které si lze představit poměrně jednoduše. První cestou je návrat ke zdanění hrubé mzdy v rámci několika (2 až 5) pásem a sazeb daně z příjmu s tím, že pro 90- 95 % obyvatel budou sazby nově nastaveny tak, aby nebyly vyšší než současná sazba 23%.

Druhou možností je cesta, kterou se zčásti vydala slovenská strana SMER- sociální demokracie. Ta po volbách zachovala jednu sazbu daně z příjmů fyzických osob, omezila však účinek slev na dani pro nejvyšší příjmové kategorie.

Myslím, že v probíhající diskusi uvnitř naší nejsilnější opoziční strany by měly být zváženy minimálně obě tyto varianty.

Česko je rekordmanem ve zdražování

Naše ekonomika má tradičně vyšší míru cenové stability. Například v letech 2002 až 2007 se průměrná roční míra inflace pohybovala v pásmu od 0,1 procenta (rok 2003) až 2,8 procenta (roky 2004, 2007). Bylo to přitom období, v němž ekonomika významně zrychlovala svůj růst, vstřebala cenové (v tom i daňové) dopady vstupu do Evropské unie a také vlivy reformy veřejných financí, kterou v roce 2004 zahájila koaliční vláda vedená ČSSD. Slovensko, Maďarsko i Polsko nám v tomto období mohly nízké tempo zdražování zpravidla jen závidět. Až do roku 2007 tak naše země bez problému plnila i inflační kriterium pro vstup do eurozóny. Na nízké inflaci se významně podílelo posilování české koruny, ale také úsporná vládní rozpočtová politika, která působila protiinflačně.

Počátkem letošního roku je už ale vše jinak. Ve středoevropském regionu se Česká republika za první tři měsíce roku 2008 stala smutným rekordmanem ve zdražování. Lednová (7,5%), únorová (7,5%) a březnová inflace (7,1%) nás dostala před Slovinsko ( cca rok po přijetí eura v březnu 6,9%), Maďarsko (6,7%), Slovensko (4,2%), Polsko (4,1%), Rakousko (3,5%) i Německo, kde v březnu dosáhla inflace v meziročním srovnání 3,1%.

Významný podíl na našem nepěkném umístění v tomto regionálním žebříčku má tzv. reforma veřejných financí, která byla zahájena legislativními změnami k 1.1.2008. Vláda totiž hrubě podcenila dopady daňových změn na růst cen. Zvýšení nepřímých daní a poplatků o cca 42 miliard korun koncentrované do krátkého časového období se ukázalo jako příliš masivní. Opozice to nemusí nijak složitě dokazovat. Topolánkova vláda se z amatérismu usvědčuje ve vlastních dokumentech. Ještě při odůvodňování reformních zákonů v létě 2007 vláda tvrdila, že roční míra inflace v roce 2008 nepřesáhne i po započítání daňových změn 3,2 až 3,8 procenta.

V lednu 2008 ( to je reforma bezpečně schválena i koaličními rebely a již účinná) už je i ve vládních materiálech všechno jinak. Makroekonomická predikce MF obsahuje výhled inflace na rok 2008 ve výši 5,5 procenta. Navíc se zde poprvé přiznává, jak značný měla jednotlivá reformní opatření vliv na vzestup cenové hladiny na konci roku 2007 a počátkem roku 2008. Cituji: „ Změna snížené sazby DPH z 5% na 9% se dotýká cca 28% objemu položek spotřebního koše. Celkový vykázaný statistický dopad na cenový růst z tohoto titulu může činit cca 1,1 p.b. Mezi další administrativní faktory vyšší inflace bude patřit zejména zvýšení spotřební daně z cigaret (0,6 p.b.), poplatky u lékaře (0,5 p.b.), zavedení ekologických daní (0,2 p.b.).“ Tolik zdroje ministerstva financí. Přímé dopady tzv. reformy veřejných financí do inflace tak mohou činit až 2,4 procentního bodu, tj. cca 40% očekávaného průměrného ročního vzestupu cen v letošním roce.

Bez vládní reformy by se letošní inflace mohla pohybovat kolem 3 %, tedy na úrovni sousedního Polska či Slovenska. S tzv. reformou porostou ceny a tím i životní náklady mnohem rychleji. Poděkujme Topolánkovi, Čunkovi a Bursíkovi.

PS. Dnes, tj. 23.4. publikovalo MF nový odhad inflace a růstu na letošní rok. Odhad inflace MF zvýšilo na celoročních 6% a odhad růstu z původních 4,7% na 4,9% HDP. V roce 2007 ( před tzv. reformami) naše ekonomika rostla o 6,5 % HDP při inflaci 2,8% a deficitu veřejných rozpočtů 1,6% HDP.

Má naše soc. dem. vůbec nějaký program?

Když si čtu často opakovaná tvrzení o tom, že naše sociální demokracie nemá žádný program a vyžívá se jen v „opoziční destrukci“, vždy dojatě téměř pláču. Jako stranický místopředseda odpovědný za programovou oblast tuto „spravedlivou“ kritiku beru dosti osobně a rád bych z ní vyvodil rozhodným způsobem odpovědnost. Má žena mne sice utěšuje, že není až tak zle, ale bojím se, že není zcela objektivní…

Provedl jsem kdysi s kolegy drobné srovnání programového zázemí ČSSD s jinými levicovými a středolevými stranami, jako je třeba Labour Party, SPD nebo SPÖ. Zjištěním bylo, že máme po roce 1989 více různých programů, více programových jednání a více závěrů než jiné strany. Poprosil jsem i o věcný rozbor, v čem jsou ty naše programy mělčí nebo horší než ty ostatní. Ale ukázalo se, že programy jsou vcelku podobné. Kupodivu ty české jsou často konkrétnější a častěji inovované, než ty zahraniční. Občas jsme i docela progresivní ( a liberální).

Byl jsem nějakou dobu odpovědný za přípravu dlouhodobé vládní hospodářské strategie. Připravoval ji tým mladých lidí, většinou z IES FSV Univerzity Karlovy. Později tento tým přešel do gesce mého vládního kolegy Martina Jahna. Mladí ekonomové z IES byli doplněni o kolegy z právnické fakulty. Strategie se diskutovala dlouho ve stranických komisích ČSSD, na úřadu vlády, s experty, zaměstnavatelskými i zaměstnaneckými organizacemi. Strategii příznivě oponovala OECD.

Tato vládou přijatá Strategie hospodářského růstu byla okamžitě terčem posměšků a v ní prognózovaná tempa růstu byla odmítána jako zhola nemožná. Jenže tempa růstu HDP podle neideologických absolventů IES se stala realitou. Už tři roky se náš hospodářský růst drží na úrovni nad šest procent. Dynamizace růstu měla podle modré opozice přijít po daňovém zvýhodnění vysokopříjmových vrstev. Toto nespravedlivé zvýhodnění nastává až letos, ale všichni analytici naopak prognózují zvolnění růstu. Ekonomiku totiž určuje řada jiných věcných faktorů než zbožná přání našich originálních konzervativních myslitelů typu Římana, Julínka, Nečase či Topolánka.

Strategie hospodářského růstu stále zůstává nejkomplexnějším dlouhodobým hospodářským programem v ČR, který rovněž rámuje všechny ekonomické vize ČSSD. Ukazuje na celou šíři hospodářské problematiky, kterou jistě nelze redukovat na vzorec daňové sazby. Proto zahrnuje témata kvality hospodářských institucí nebo kvality lidských zdrojů. Na Strategii navazoval volební program ČSSD v roce 2006 a v jejím rámci se pohybuje i současná programová vize, která se paralelně diskutuje k podzimním krajským volbám.

Zvykl jsem si na to, že je tady povinností znovu a znovu psát o tom, že ČSSD nikdy neměla žádný program kromě kverulantství vůči všemu, co navrhuje Topolánkova vláda. Nevím, kdo to „nařídil“ a proč se to dodržuje, ale funguje to mediálně velmi spolehlivě. Pravdou také jistě je, že kdo nechce číst, žádný náš program nikdy nepřečte. Skutečně vtipné pak je, když se tím v médiích veřejně chlubí.

Jak si lze krásně vymýšlet v komentáři DNES

Komentátor významného deníku Mf DNES Pavel Páral pravidelně, poctivě a úporně obhajuje ve svých ekonomických komentářích politiku současné vlády. Má na to podle mého názoru právo, žijeme ve svobodné zemi. Problém je v tom, že když mu občas dojdou provládní argumenty, jednoduše si nové vymyslí. Ne že by fakta pouze zkresloval, ohýbal či špatně interpretoval. Prostě zapojí fantazii a vytvoří virtuální realitu. Takový malý soukromý „matrix“ podle Pavla Párala. A teď konkrétní příklad z poslední doby. Stojí za to.

Více »

Jak jsme snížili daň z příjmu živnostníkům

Když tak sleduji diskuse pod mým blogem na téma zdaňování za vlád vedených ČSSD, nemohu si odpustit pár zajímavých čísel.

Pokud se podíváte do tabulky ministerstva financí, jež uvádí celostátní daňové příjmy podle jednotlivých typů daní, zjistíte, že mezi léty 2005 a 2006 došlo k výraznému poklesu objemu daně z příjmu, kterou zaplatili daňoví poplatníci, provozující samostatně výdělečnou činnost, tedy živnostníci ( neboli OSVČ).

V roce 2005 odvedli živnostníci do státního rozpočtu na dani z příjmů celkem 26,5 miliardy korun. V roce následujícím to bylo už jen 17,8 miliardy korun a v roce 2007 17 miliard korun.

Jaká byla příčina tohoto poklesu daňového zatížení ? Změna zákona o dani z příjmu, kterou prosadila vláda vedená ČSSD od 1.1.2006 a to zčásti zpětně i za daňové období roku 2005.

První výraznou změnou bylo rozšíření možnosti daňově uplatnit výdajové paušály podle §7 odst. 9 zákona o dani z příjmů. Živnostníci nemusí, pokud se proto rozhodnou, dokládat jednotlivé daňově uznatelné výdaje, ale mohou se rozhodnout pro tzv. výdajový paušál ve výší 40, 50.60 nebo 80 procent z jejich příjmu podle typu podnikání.

Druhou výraznou změnou, která fakticky snížila živnostníkům ( a v tomto případě i zaměstnancům) daň z příjmů, bylo zavedení možnosti společně zdaňovat výhodnější ( nižší) sazbou příjmy manželů s dětmi.

Třetí důležitou změnou, jež se dotkla plošně všech poplatníků daně z příjmu, bylo snížení nejnižší sazby daně z příjmu z původních 15 na 12 procent. Velká část živnostníků totiž zdaňovala a zdaňuje v nejnižším pásmu daně z příjmů.


Díky těmto pozitivním změnám zaplatili živnostníci na dani z příjmů v roce 2007 o 30% méně něž v roce 2005.

Jsem zvědav, jak z tohoto pohledu dopadne tempo poklesu daňové zátěže živnostníků mezi roky 2007 a 2008.


PS. Na základě diskuse pod blogem doplňuji údaje České správy sociálního zabezpečení o vývoji počtu OSVČ v letech 2005 až 2007 (uvádím součet OSVČ, které vykonávají podnikatelskou činnost jako hlavní i vedlejší). Z uvedených údajů je zřejmé, že v těchto letech počet živnostníků v zásadě stagnoval a neovlivnil výběr daně z příjmu.

2005 - 910 tisíc
2006- 903 tisíc
2007- 917 tisíc

Umlčené výročí aneb Husákův omyl

Když nejstarší politická strana slaví 130 let existence, je to docela velká sláva. Je to příležitost k tomu, abychom se zamysleli nad slavnými i stinnými stránkami naší historie. ČSSD je jediná funkční politická strana, jejíž dějiny jsou tak dlouho a těsně spojeny s historiií našeho národa.

Slavnostní shromáždění na Žofíně mělo nabitý sál. Mezi hosty byli premiér Robert Fico, doma i v Evropě stále vlivný Gerhard Schröder a čelní reprezentanti pražského diplomatického sboru, včetně velvyslance USA. Koneckonců, první předseda obnovené ČSSD Jiří Horák byl také občan USA. Z obrazovky účastníky pozdravili předseda socialistické internacionály Papandreau, předseda evropských socialistů Rasmussen, rakouský premiér Gusenbauer, a dlouholetý exilový předseda české sociální demokracie a odpůrce komunistického režimu Hrubý.

Součástí slavnostního shromáždění bylo vyznamenání zasloužilých členů ČSSD plaketou Vlastimila Tusara (první sociální demokrat, který byl premiérem Československa). Všechny tyto plakety byly uděleny ( řada již bohužel posmrtně, ocenění přebíraly manželky, děti či jiní příbuzní) těm členům, kteří byli pronásledováni po roce 1948 a zasloužili se o přetrvání sociální demokracie v exilu a uchování jejího demokratického dědictví doma. Tedy té sociální demokracie, která nikdy neztratila místo ve světové organizaci sociálních demokratů. Mezi vyznamenanými nechyběl ani nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, velký český ekonom Josef Macek, profesoři Krejčí a Horák, exilový předseda Hrubý. Za vyznamenané promluvil emotivně šestaosmdesátiletý Radomír Luža, účastník odboje, exilu, historik, publicista. Připomenul nejen prožité útrapy ale také to, proč stojí za to, být sociálním demokratem.

V sále se často ozýval potlesk. Zažil jsem už v politice hodně, členem obnovené ČSSD jsem od prosince 1989, ale toto byl jeden z nejdojemnějších momentů. Stejně jako střízlivá slova filosofa Erazima Koháka, který připomenul, že slova ve vnímání lidí mění obsah, a kdysi posvátné pojmy se stávají „profláknutými,“ aniž by se jejich obsah stával méně naléhavým.

Řeklo by se, že to byla velká sláva, událost podobného významu jako sjezd druhé nejvýznamnější politické síly v zemi (měřeno počtem mandátů). České listy o této oslavě však až na výjimky (Právo) pomlčely. MfD informovala v této souvislosti o tom, že Paroubek je agentem 007. Chápu, že pro noviny je významnější gramáž nové vnučky pana premiéra než bezvýznamný Schröder. Co je nějaký Fico nebo Gusenbauer, proti havárii Paroubkova auta, že? Co jsou demokratické tradice a exilová činnost ČSSD proti zájmu českých soukromníků o lety do vesmíru (titulní strana MfD).

Nemohu se zbavit dojmu, že se nekomunistická a často aktivně protikomunistická tradice (podtržená smrtí řady soc.dem. v kriminálech minulého režimu) české sociální demokracie prostě nehodí do krámu těm, kdo chtějí zjednodušovat a házet tuzemskou levici a levý střed do jednoho (odpudivého) postkomunistického pytle.

I když je to už skoro dvacet let, vzpomínám, si, že totalitní a normalizační režim trpěl před rokem 1989 iluzí o tom, že když bude některé události mediálně ignorovat, jakoby se nestaly. Je úžasné, že si to pravděpodobně někteří lidé myslí i dnes. Ale je to naštěstí omyl. Řekl bych přímo Jakešovsko - Husákovský omyl.

Ve středu 2. dubna večer plynuly naše dějiny nejintenzivněji na Žofíně. Bylo fajn to zažít.

Hezký víkend

Konec mýtu o rozpočtové katastrofě

Český statistický úřad dnes podle ČTK uvedl, že deficit veřejných financí v roce 2007 poklesl na 1,58 procenta HDP . Rekordní pokles deficitu veřejných financí v roce 2007 potvrdil úspěšnost rozpočtové a hospodářské politiky vlád vedených ČSSD ( Zemanovou počínaje a Paroubkovou konče).

Česká republika tak ve skutečnosti s výraznou rezervou splnila cíle, dané původním konvergenčním programem z roku 2004, který předpokládal, že deficit veřejných rozpočtů nesmí v roce 2007 překročit 3,3 % HDP.

Rozpočet na rok 2007 včetně souvisejících legislativních opatření byl přitom připraven ještě vládou Jiřího Paroubka v srpnu a počátkem září 2006 a Topolánkova vláda, která jej formálně na konci září 2006 předložila do Poslanecké sněmovny , se od něj výrazně distancovala. Během roku pak pravicová vláda ani nepřijala žádná úsporná opatření, kterými by původně plánované výdaje korigovala směrem dolů.

Dobrý výsledek hospodaření státu v roce 2007 potvrzuje celkovou úspěšnost rozpočtové politiky vlád vedených ČSSD, která byla nastartována sociálně průchodnými reformami ve vládě Vladimíra Špidly v roce 2004. Ačkoli deficit veřejných financí ještě v roce 2002 překročil 6% HDP, v následujících letech začal klesat a to na 2,96% HDP v roce 2004, 3,57% HDP v roce 2005, 2,66 % HDP v roce 2006 a konečně 1,58% HDP v roce 2007. V poměru k HDP se také v uplynulých letech snižoval podíl veřejného dluhu a to z 30,38% HDP v roce 2004 až na 28,65% HDP v roce 2007.

Uvedená čísla jednoznačně ukazují, že ODS a její koaliční vláda při odůvodňování tzv. reformy veřejných financí ideologicky zkreslily skutečné výsledky hospodaření státu po osmi letech vlád vedených ČSSD a rozpočtová východiska tzv. reformy postavily na nereálných základech. Jinak by Topolánkova vláda nemohla s vážnou tváří tvrdit, že díky reformě „sníží“ deficit veřejných financí z 1,58% v roce 2007 na 2,9% HDP v roce 2008 a v roce 2010 na 2,3% HDP. Rozpočtové cíle tzv. stabilizace veřejných rozpočtů, bombasticky zahájené 1.1.2008 řadou restriktivních a daňových opatření, přitom byly výrazně překonány již v roce 2007 a aktuální konvergenční program Topolánkovy vlády ve skutečnosti plánuje zvyšování deficitu veřejných rozpočtů.

Je zřejmé, že smyslem tzv. reformy veřejných rozpočtů ve skutečnosti nebylo snížit deficit veřejných rozpočtů a zastavit zadlužování, jak neustále tvrdí Topolánkova vláda, ale ve skutečnosti bylo a je jejím cílem oslabit sociální stát a přenést daňové břemeno z nejvyšších příjmových kategorií obyvatel na střední vrstvy, důchodce a rodiny s dětmi.