„Mučení je pro mnoho vlád stále nezbytným nástrojem. Používají psychiatry, chirurgy a odborníky z celé řady dalších oborů, aby lidi přinutili k přiznání. Nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo přestat, a naopak najdeme mnoho důkazů o tom, že v 21. století to bude ještě horší.“Albert Joyce, profesor lékařské etiky, UCLA, San Francisco
*
… ať tě přes ní nemajznu, stávalo nad karetním stolem hand made vyvedeno v hospodě Na Růžku. Stejná varování vysílají do éteru mnozí z nás autorů po dočtení některých recenzí. A jsou tací chlapáci, kteří majznou i bez varování. Někdy se horkým hlavám autorů nedivím. Taky by se tento můj obdeníček dal nazvat O zodpovědnosti dojmologů.
O víkendu mi padlo oko na starší rozhovor s herečkou Ivou Janžurovou: „Příroda by možná mohla naplnit potřebu člověka něčemu věřit...“
Šli jsme, já a můj pes, na první květnovou procházku. Země byla jako pod rentgenem. V květech jabloní se schovávala příští jabka a bezy voněly snad až tak, jak ty pověstné šeříky před čtyřiašedesáti lety, kdy nás osvobodili vojáci převážně z východu s hvězdami „jako z malin, kdo je pozval, dětičky, Stalin, inu Stalin..“
Měl jsem v posledních měsících velké štěstí. Dělal jsem s lidmi, kterých si vážím, na docela velké společné práci. Poslední den minulého měsíce šla ta práce mezi lidi. Premiéra muzikálu Kladivo na čarodějnice. Tenhle zápis v mém blogu je tak trochu ješitník. Tak mi to pro jednou, prosím, odpusťte.
Tehdy jsme vybírali účinkující do muzikálu Kladivo na čarodějnice (30. dubna měl v Divadle Milenium premiéru a jakási paní za ČTK zcela po právu napsala, že jsem tam vytvořil „poněkud obhroublé texty“. Ona inkvizice ale byla trošku obhroublá, takže to ani necítím jako výtku. Dvě dámy v hledišti při pěti odehraných představeních prý už zkolabovaly. Že by slovo mělo nějakou váhu? :-). Ale zpátky do šedivého listopadového dne...