Myslel jsem, že tohle hnusné heslo už neuslyším, ale je zase zpátky.
Jürgen Habermas se postavil na obranu německého kancléře Scholze, který odmítá Ukrajině dodávat těžké zbraně. Cituji z jeho článku pro Süddeutsche Zeitung:
"Jak si tedy vysvětlit vyhrocenou debatu, která se rozpoutala kolem politiky – opakovaně potvrzené kancléřem Scholzem – solidarity s Ukrajinou v souladu s německými partnery v EU a NATO? Mladší členové naší společnosti, vychovávaní k citlivosti v normativních otázkách, neskrývají emoce a nejhlasitěji požadují důraznější podporu Ukrajiny. Působí to dojmem, že je nová válečná realita vytrhla z pacifistických iluzí (viz ministryně zahraničí Baerbocková).
(…)
Tím jsme se dostali k jádru konfliktu mezi těmi, kteří se důrazně vrhli na vlastní perspektivu národa bojujícího za svou svobodu, volnost a život – a těmi, kteří si ze zkušeností studené války odnesli jiné poučení a mentalitu. Jedna skupina se na válku dívá jen optikou vítězství a porážky, ti druzí vědí, že válku proti jaderné mocnosti nelze „vyhrát“.
Tento rozdíl je zřejmý, porovnáme-li obdivovaný hrdinský odpor a ochotu k obětem, kterou projevilo ukrajinské obyvatelstvo, s tím, co by se dalo očekávat od „našeho“ západoevropského obyvatelstva. Do obdivu k Ukrajině se mísí údiv nad jistotou vítězství a odvahou vojáků a rekrutů všech věkových kategorií, odhodlaných bránit svou vlast před vojensky silnějším nepřítelem. My na Západě se naopak spoléháme na profesionální vojáky, které si platíme, abychom se v případě, že taková situace nastane, nemuseli sami chopit zbraně.
Tato postheroická mentalita se mohla v západní Evropě rozvinout ve 2. polovině 20. století pod jaderným deštníkem USA. Mezi politickými elitami a drtivou většinou obyvatelstva se prosadil názor, že mezinárodní konflikty lze řešit jen diplomatickou cestou a sankcemi – a že v případě vypuknutí vojenského konfliktu je třeba válku co nejrychleji urovnat, neboť vítězství/porážka již nejsou možné. Jak to vyjádřil Alexander Kluge: 'Válka nás může naučit pouze uzavírat mír.' "
Habermas obnovil starou kapitulantskou pacifistickou ideu "besser rot als tot", která dominovala pacifistickému hnutí na Západě během studené války. Mohutné demonstrace západních pacifistů protestovaly proti umístění raket středního doletu, které chtěly západní státy instalovat na svém území jako obranný krok proti už nasazeným sovětským raketám středního doletu SS 20. Habermas se zřejmě rozvzpomněl na své mladší roky, kdy pochodovali ulicemi pacifisté a křičeli, že lépe býti rudým než mrtvým. Možná pochodoval a křičel spolu s nimi. My jsme na to zoufale koukali přes železnou oponu a doufali jsme, že Západ ty rakety přeci jen nasadí. Díky odvaze Helmuta Schmidta, tehdejšího sociálně demokratického kancléře Západního Německa, byly rakety skutečně umístěny a Západ tak uniknul o vlas ruskému jadernému vydírání.
Dnes se situace opakuje a Habermas se na obranu dnešního německého kancléře Scholze odmítajícího dodávat Ukrajině těžké zbraně vytasil se stejnými argumenty, jaké padaly před čtyřiceti lety. Jen nechtěl být tak drsně otevřený jako tehdejší pacifisté a zabalil kapitulantství do umné mluvy, ale podstata je stejná. Píše, že válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát. Takže kdyby Rusko napadlo Německo, tak se Německo nebude bránit, protože válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát? Nebo za něj budou bojovat profesionální vojáci, jak píše jinde, a pan Habermas si uchová krásně čisté pacifistické ruce? Ale tak to přece nechodí. Zemi musí bránit všichni, zejména když má nepřítel převahu.
Můžete být sebelepší filosof, ale když jste posera, tak vám to stejně není nic platné.
Vyšlo v Lidových novinách
Zloději publikovali druhou várku kompilace z ukradené mailové korespondence pedagogů z FAMU.
Vyzývám všechny slušné lidi na FAMU, nečtěte to, ignorujte to, někdo se nás snaží stáhnout do morální stoky mafiánských praktik, nedopusťme, aby tyto praktiky ovládly naší mysl a posléze i fungování FAMU, izolujte ty, kteří se neštítí tyto metody používat.
Budou do nás pouštět tohle svinstvo a doufat, že se pod tlakem té špíny rozložíme a rezignujeme. To nedopusťme, vydržme ten tlak. Ignorace je nejlepší zbraň. Nakonec ten kal spadne zpět na ně.
Slušnost je jediná možná cesta vzájemné spolupráce a respektu.
Včera jsem se účastnil schůze katedry produkce FAMU, kde pracuji jako externista. Řešila se výpověď šéfky katedry Karly Stojákové, která odešla na protest proti zveřejnění soukromé mailové korespondence mezi ní a celou řadou jejích kolegů, kteří "náhodou" stojí v jakési opozici proti stávajícímu vedení fakulty. Jejich mailová koresponcence byla kýmsi ukradena a vybrané útržky zveřejněny.
Důvodem jejího odchodu byla i reakce děkanky, která sice krádež soukromých mailů odsoudila, ale současně se začala seriozně zabývat jejím obsahem. Karla Stojáková odmítla dál pracovat v prostředí, kde se mafiánské praktiky zřejmě stávají běžným způsobem fungování. NIkde totiž nemá zaručeno, že jí zase někdo hackne její soukromou mailovou korespondenci a její obsah bude pak předmětem jednání oficiálních činitelů, jako se to stalo v tomto případě.
Na schůzi katedry jsme především vyjádřili podporu Karle Stojákové, kterou považujeme za skvělou manažerku, jež pozvedla katedru za dobu své působnosti na vysokou úroveň a všichni si jí za to velmi vážíme. Odsoudili jsme samozřejmě krádež soukromé koresponcence. A hlavně zde převládl mezi přítomnými názor, že řádný člověk nebude šířit, číst (pokud to není nezbytně nutné) a vážně brát to, co si lidé řekli mezi sebou v soukromí. Jako civilizovaní a kulturní lidí respektujeme hranici mezi soukromým a veřejným světem, kterou ostatně chrání poměrně tvrdě i trestní zákon. Přišlo nám tedy chybné, že děkanka ve svém prohlášení na sociální síti začala rozebírat obsah soukromých mailů a vyvozovat z něj nějaké závěry.
Paní děkanka dorazila na naše jednání a dál trvala na tom, že má nejen právo, ale i povinnost reagovat na obsah sourkomých mailů svých kolegů, protože z nich vyplývá jejich snaha nějak manipulovat s poměry na fakultě. Společenská závažnost obsahu mailů jí prý k tomu dává právo. Na to řada z nás namítala, že jediné, co by jí dávalo toto právo, by byl zřejmý projev trestného činu. Ať nám tedy řekno, co konkrétně jí tak znepokojilo. To odmítla, že to nemá ještě podrobně nastudované a že na tom bude sedět s právníky.
Názor děkanky sdíleli i někteří přítomní studenti, kteří argumentovali tím, že jejich kolegové, o nichž se v mailech hovoří s despektem, jsou tím dotčeni a žádají o řešení této situace. Nelíbí se jim, že o nich jejich pedagogové ve své soukromé koresponcenci hovoří urážlivým způsobem. Je těžké říkat dotčeným studentům, aby nebrali vážně to, co si soukromě napíší mezi sebou jejich pedagogové.
Ale za sebe říkám, že by ani tito postižení studenti neměli překračovat hranici mezi soukromým a veřejným. Většina z nás by asi nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl, jak v soukromí mluvíme a vyjadřujeme se. Argument, že se to stejně profláklo, pro mne neplatí. Jestliže budeme vážně řešit to, co si lidé napsali soukromě mezi sebou, pak defacto legitimizujeme krádež soukromé korespondence a děláme z ní součást fungování našeho světa. A v takovém světě rozhodně nechci žít.