To, co znamenal Masaryk pro politiku českou, mohl by Čedomir Jovanovič jednou znamenat pro Srbsko. Pokud přežije. Pod jeho vůz někdo nedávno připevnil bombu a začátkem ledna někdo uvolnil matky u kol jeho volebního autobusu. Na dálnici Bělehrad – Novi Sad kolo za jízdy upadlo a Jovanoviče s celým štábem zachránila jen duchapřítomnost řidiče.
Návrh skupiny sedmapadesáti převážně sociálně demokratických poslanců na zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archívu bezpečnostních složek podepsalo prakticky celé vedení ČSSD. Komunistické poslance prý museli od podpisu téměř odhánět. Jde o zásadní spor o výklad dějin v zemi, která svoje dějiny nezná, nesnáší, a sto padesát let se je snaží přepisovat do mýtů, které se jí stále pletou s politikou. Pokud měl být listopad roku osmdesát devět cestou k občanské a společenské svobodě, je dobré nazvat hned teď tento pokus o zničení svobody bádání pokusem o kontrarevoluci.
Pro pokračování velmi zajímavé diskuze o Kosovu si dovoluji připojit několik tézí, jejichž smyslem je ukázat na mýty, často převzaté přímo z nacionalistické propagandy jedné ze stran krize, které se tradičně do podobných diskuzí v českých médiích a politice nabalují. Proloženě proto na začátku každého bodu uvádím mýtus sám – komentuji neproloženě:
Vážným kandidátem na příštího srbského prezidenta je radikální ultranacionalista Tomislav Nikolič. Otevřeně podporoval všechny balkánské války a etnické čistky devadesátých let, pokud se netýkaly Srbů. Váleční zločinci jsou pro něj hrdiny. Prosazuje umístění ruských vojenských základen na území Srbska, které by se, podle něj, mělo stát součástí budoucího pravoslavného rusko-bělorusko-srbského soustátí. Roztržka Západu s Ruskem v otázce Kosova a zřejmě nevyhnutelné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku jeho šance na zvolení výrazně zvyšují.
Ještě jednou děkuji za reakce na první blog k tomuto tématu. Nesouhlas některých kolegů blogerů se soustředil zhruba do tří oblastí. Pro zjednodušení by se daly nazvat Zahraniční vztahy, Domácí politika a Osobní důvody. Poslední pominu a pokusím se přinést více důkazů k podpoře svého názoru ve dvou speciálních pokračováních. Zde tedy několik ilustrací k podpoře tvrzení, že Václav Klaus konzistentně v okamžicích krize projevuje nestatečnost a nedůstojnou podlézavost k autoritářským „silným“ politickým figurám.
Už jenom Klausovo opakované odmítnutí veřejné televizní debaty s protikandidátem Janem Švejnarem by mělo volitelům stačit k tomu, aby ho poslali do politického důchodu. Když už v jeho verzi české parlamentní demokracie nejde o občany, neměl alespoň odmítat diskuzi kandidátů před voliteli v Senátu. Jeho instinktivní panická reakce byla nejenom politicky hloupá a pro senátory urážlivá, ale především navýsost zbabělá. Jenomže to je, bohužel, skutečný Václav Klaus.
Vláda má na svém středečním zasedání kromě jiného analyzovat i účinnost zákona o svobodném přístupu k informacím z hlediska rozsahu uplatňované veřejné kontroly činnosti orgánů státu. Její názor na připravený materiál ministra vnitra bude mimořádně zajímavý. Přístup k informacím o činnosti státních úřadů a úředníků je totiž jedním z nejdůležitějších znaků moderní demokracie a Evropská unie se po většinu času snaží sledovat chování byrokracií národních vlád v tomto směru velmi pečlivě. Není totiž jednodušší cesty ke korupci a zneužívání moci, než právě ve státní správě a jí podřízených systémech.