Je 14 dní do parlamentních voleb a politická levice u nás prožívá těžké časy. Na oslabení její autority sice měl podíl krach byrokratického experimentu před rokem 1989. Ten ale nevysvětlí, proč po tolika letech je vytěsňována populismem a oligarchy, když je mezi lidmi znovu poptávka po řešeních, které jsou své povahy spíše levicové. Je to tím, že levice u nás konzervativně ustrnula v přežilých tradicích, a nebo se hledáním nových témat utrhla od kontinuity sociální zkušenosti? A je naděje na obrat?



Levicovost je především spojena s úsilím reálně emancipovat nižší vrstvy. Ukotvení lidí kolem dominantních sociálně ekonomických hodnot je stále významné, proto má pravolevé dělení politiky i nadále platnost. Emancipační úsilí levice mělo samozřejmě různé podoby a proměňovalo se s vývojem společnosti. Pokud by nereagovala na vývoj, stala by se prázdnou formou bez heuristického obsahu. Potřeba modernizace politické levice však neznamená, že si vystačí s módními výstřelky, bombastickým ale jen povrchním aktivismem mesiášů. To nenahradí drobnou každodenní práci na reálných změnách.
Aktuální trend poklesu lidí hlásící se k levici není zjevný jen v ČR. Současně dochází k proměně struktury voličů levice. Ale zatímco u nás elektorát ještě pořád stárne a posouvá se k protestům často nelevicového, spíše úzkostného až fobického charakteru, v jiných zemích (např. Polsko, Rakousko, Německo, Španělsko) se již posouvá k mladším a vzdělanějším lidem, kteří sociálně ekonomickou a kulturně hodnotovou levici nevidí jako protimluvy. Ukazuje se, že vedle stigmatizace levice minulým režimem se dnes musí zvládat problém stařeckých neduhů tohoto už dvě století starého politického směru.

Znejistělá levice se bohužel dnes často vyčerpává absurdním ideovým sporem mezi tzv. pokrokáři a tradicionalisty. Obrození levice nepřináší ani bohémské experimenty ani konzervování ohrožených jistot. Levice musí emancipovat a ne konzervovat. Poznávání a zmocňování se osvobozujících možností je funkcí pokroku. Dědičná, pouze v tradicích vězící levice je protimluv. A tady chybí levicovým stranám živá voda nové sociální zkušenosti. Stranický život v zajetí bafuňářů, který jen krní v partokratických rituálech, těžko zrodí avandgardu. Ale je i omyl představa, že vtažením davu do politiky dojde k radikalizaci demokracie. Pravdivé není to, co jen na okamžik uspokojí vášně davu.
Politické sféra je svébytnou vrstvou společnosti. A politika je nesnadná práce, jak v oblasti organizační, tak v oblasti poznávací. Profesionálně vybavení pragmatici na levici proto působí v roli určitého stabilizátoru ideových sporů. Pokud ovšem v stranické krizi tito pragmatici přijmou pravidlo „dobrý každý den“, tak je to přinutí „smiřovat se s mloky“. Končí to v bažinách stagnace a mlácení ideologické slámy, místo reálné naděje na změnu. Vehiculum toho nového by měla tvořit mládež. U té je současně pochopitelná překotnost, sklony k vzpouře i sklony nahrazovat vzdělávání a práci happeningem. Ale samotné buřičské nadšení a víra nové generace ještě nezaručují úspěch.

Pro modernizaci levice je klíčové zvládnutí generační obměny bez zbytečných šoků. Její zanedbání zhoršuje nezbytnou slučitelnost generačních zkušeností. Mladí, kteří přitom vsadí na poskytování útěchy nostalgikům, se zase odcizí svým vrstevníkům. Role maskotů recyklující i zjevně přežilou část tradic z nich skutečné leadery neudělá. Politická nekromancie je opakem omlazení levice. Obecně pak k vítězství nestačí romantické iluze slovního odmítnutí starých poměrů. Antisystémové horlení není ještě pozitivní program. V skutečné avandgardě se musí potkat rozum vědy a rozum kultury. Od utopie k vědě a od protestu k projektu. Prostě aby lidé cítili, že ví jak na to a že jim to může zlepšit životy. Volby za 14 dní ukáží, zda se zastaví odcházení české levice. Bez ní by politická scéna kulhala na jednu nohu.