S vymetáním Klausova dědictví se česká pravice zbavila ekonomů. V devadesátých letech jste nemuseli s politikou souhlasit, ale odbornost Dlouhého, Ježka, Kočárníka, Rudlovčáka, Třísky nebo Dyby byla faktem. Dnes pravice národohospodáře nemá. Není schopna do debaty vyslat fundovaného partnera. Vládě chybí ekonom s čestnou výjimkou úřednického kabinetu pět let.
Tenhle blog jsem napsal tady na Aktuálně.cz v říjnu roku 2007. Měl úsměvně shrnout práci člověka, který byl tenkrát lidem ještě poměrně neznámý. Jeho hodina v čele českých financí měla teprve přijít. Přišla. Dnes ale zaplatil dlouholetý správce rozpočtu svůj poslední účet. Nechápu proč. Tahle pohledávka přece ještě nebyla splatná...
Ničemu nerozumím v české politice, ačkoli jsem za to nehorázně placen. Mám totiž leštěné koryto v Bruseli, bych dělal politiku českou a evropskou. Ale k porozumění té české politice nestačí ani hříšné peníze, co nám tu platí zejména Němci. Nestačí ni zástup politológů, kteří pro mne politiku předžvýkávají, analýzují a mají vkládat do mé sprosté huby oduševnělé věty... Jsem v troubě a nechápu nic. I v té nehostinné Bruseli jsou z toho Česka národové celí tumpachoví.
Když se v seriálu "Jistě pane ministře" bojovalo s Evropskou unií za hnusný britský párek, netušil jsem, že se sám se stanu směšným účastníkem čehosi podobného. Opravdoví Češi nyní bojují za pomazánkové máslo a já odrodilec jsem si troufl říci, že my v tomhle sporu s Unií prostě taháme za kratší konec. Tak abyste věděli: Nemám nic proti pomazánkovému máslu a občas ho omylem jím. Přeji jeho výrobcům mnoho zdaru a přál bych jim samozřejmě i ten název.
V příhodě z britského seriálu "Jistě, pane ministře" si získal hlavní hrdina popularitu bojem proti Evropské unii za britský párek. Repríza tohoto povedeného dílu nyní probíhá v Česku s pomazánkovým máslem. Historka je stejně iracionální: Většina autorů ostrých slov na adresu Unie si jen nedohledala údaje.
9. května 1950 přednesl francouzský ministr Robert Schuman svou představu o společné evropské regulaci trhu s ocelí a uhlím. Tak začal příběh současné Evropské unie. Na počest této události vzpomínáme Den Evropy, který se též nazývá Schumanovým dnem. U příležitosti Dne Evropy jsem odpověděl na anketní otázky serveru Evropské zprávy.
Zatímco doma se všichni ohánějí národními zájmy a vrdlouhají, jak v té bruselské nehostinné cizině za ty národní zájmy bojují, na místě jsou takové příležitosti spíš výjimečné. Pokud by se národové v Evropském parlamentu brali za své národní zájmy, dohodlo by se několik největších zemí mezi sebou a ti ostatní by utřeli. Je tedy trapas hovořit o izolovaných zájmech jednotlivých zemí. Mluví se o věcech, prospěchu celku, ale nikoli o tom, jak jeden převeze druhého.