Jiří Pehe

25. 06.

Straničtí odpadlíci a český politický systém

Jiří Pehe Přečteno 6543 krát

Odchod poslance Petra Wolfa nejprve z poslaneckého klubu sociální demokracie a vzápětí i ze strany ještě více rozbouřil už beztak neklidné vody české politiky. Zatímco někteří kritici ČSSD tvrdí, že odchod Wolfa—už čtvrtého poslance, jenž opustil řady ČSSD od minulých voleb—je důsledkem autoritářských metod předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, současné vedení ČSSD obviňuje vládní Občanskou demokratickou stranu, že poslance ČSSD přetahuje do vládního tábora buď s pomocí korupce nebo vydírání.

Ať tak či onak, problém politického přeběhlictví je důvodem k vážnému zamyšlení, protože ohrožuje samotné principy parlamentní demokracie. Na prvním místě je problém ústavní.

Ústava České republiky totiž sama k problému přispívá tím, že výslovně zmiňuje tři principy, které jsou ovšem v jistém vzájemném rozporu.

Za prvé, poslanci mají právo řídit se při hlasování svým vědomím a svědomím, přičemž nejsou vázáni žádnými příkazy. Jinými slovy, svědomí je nadřazeno politické disciplíně.

Za druhé, politický systém v České republice je založen na „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

Za třetí, volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě systému poměrného zastoupení. V praxi to znamená, že kandidátní listiny pro volby sestavují politické strany.

Jinými slovy, poslanci nekandidují—na rozdíl od většinového systému—jako osobnosti podporované nějakou politickou stranou, ale jako součást určité množiny kandidátů na kandidátce politické strany, která se řídí uceleným politickým (volebním) programem. Voliči sice mají možnost s pomocí preferenčních hlasů ovlivnit konečné pořadí kandidátů na kandidátce, ale hlavní slovo ve výběru kandidátů a v určování jejich pořadí na kandidátkách mají stranické orgány.

Zmíněný rozpor spočívá v tom, že kandidát je sice volen ve jménu strany, často coby pouhá anonymní veličina na stranické kandidátce, přesto mu ale ústava poskytuje naprostou svobodu hlasovat, jak chce. Ba co víc, když se poslanec zvolený na stranické kandidátce rozhodne stranu opustit a navíc ještě politicky přeběhnout k jiné straně nebo k jinému politickému táboru, neexistují žádné možnosti zbavit ho například poslaneckého mandátu.

Po poslancích samozřejmě není možné vyžadovat otrocké následování stranické linie jenom proto, že jsou zvoleni v prvé řadě za politickou stranu.
Mohou nastat okolnosti, kdy interpretace stranického programu se může u různých poslanců různit. Nebo se hlasuje o záležitostech, o nichž stranický program hovoří jen vágně. Jsou také hlasování, která se týkají morálních dilemat a hodnotově podmíněných témat, jako jsou potraty, eutanázie či registrovaná partnerství. V takových situacích i samotné strany dávají svým poslancům volnou ruku a nedoporučují jim výslovně, jak hlasovat.

Pak jsou ale témata, která se týkají samotné podstaty stranického programu, za nějž byli poslanci zvoleni. I když i v takových případech je možná určitá šíře interpretace, přece jen většina demokracií ctí zásadu, že zákonodárci zvolení za politickou stranu respektují stranickou linii. Ve většině případů by to nemělo by to být v rozporu s jejich svědomím, protože koneckonců stranická linie je přesně to, co je vyneslo do poslaneckých lavic.

Jedním z témat, které se týkají samotné podstaty stranického programu, je například hlasování o důvěře vládě. Patří nepochybně k situacím, kdy poslanci stranickou linii respektují. Pokud se už stane, že z důvodů nějakých vyšších principů—například strachu o stabilitu země—někteří poslanci umožní v rozporu s pozicí své strany vznik vlády složené z politických oponentů, dalo by se předpokládat, že se jedná o jednorázový akt, a že v budoucnu budou v souladu se stranickým programem plnit kontrolní roli vůči vládě.

Pokud se ale po svém zvolení do Poslanecké sněmovny rozhodne nějaký poslanec nejen umožnit vznik vlády vyznávající program, jež není v souladu s programem jeho strany, a navíc se rozhodne trvale hlasovat s vládními stranami (čímž se dostává opakovaně do rozporu s principy programu, pod jehož praporem kandidoval), podminovává de facto ústavní princip volné soutěže politických stran, protože si nárokuje roli, která z ústavy patří politickým stranám.

Pro politické strany je zhola nemožné opravdu plnit své poslání, pokud jsou výsledky voleb, založených na soutěži politických programů jednotlivých stran, negovány jednotlivými poslanci, kteří se rozhodli, že budou jednat jako političtí solitéři nebo jako jakási další strana, která nekandidovala ve volbách. Vyřešit tento problém zákonem není snadné, protože různé zákonné konstrukce, jako je třeba vázaný mandát, které by umožnily, aby poslanci, kteří nehlasují se stranou, za níž byli zvoleni, byli zbaveni poslaneckého mandátu, mohou být snadno zneužity stranickými sekretariáty.

Občané se zdají mít v otázce, co dělat, když nějaký poslanec opustí svou stranu, více jasno než politici. Například v anketě serveru ČTK, českénoviny.cz, se více než 70 procent respondentů přiklání k názoru, že poslanec Wolf by se měl vzdát svého poslaneckého mandátu. Respondenti si zřejmě uvědomují, že v systému, v němž poslanec získal svůj mandát zásluhou svého členství v ČSSD, nemůže dost dobře mandát a členství (popřípadě zásady stranického programu, jež by měl respektovat) od sebe oddělit.

Existují samozřejmě nuance. Například všichni čtyři politici, kteří od voleb v roce 2006 zběhli z ČSSD, se buď vzápětí vzdali svého členství ve straně, nebo byli donuceni se ho vzdát kvůli tomu, že přestali respektovat stranický program. Poslanci Michael Pohanka a Miloš Melčák, kteří podpořili vznik pravicové vlády, dokonce pravidelně hlasují s vládním táborem. Otázka legitimity jejich mandátu je nabíledni.

Naopak rebelové z řad stran vládní koalice, kteří nyní občas nezvednou ruku pro některé vládní reformy a zákony, jsou z trochu jiného soudku. Nikdo z nich neopouští svojí stranu—často bez předchozího jasného vysvětlení a varování. S vedením svých stran se naopak přou o interpretaci stranického programu, pod jehož praporem byli zvoleni. Všichni tak zatím udržují jistou rovnováhu mezi poslaneckým mandátem získaným především zásluhou jejich stranické příslušnosti a vlastním svědomím, které jim údajně velí oponovat té interpretaci stranického programu, kterou přijalo v rámci koalice stranické vedení.

Příběh čtyřech přeběhlíků z řad ČSSD je tedy o poznání vážnější. Nikdo z nich nevedl se svou stranou zasadní ideové spory o interpretaci stranického programu, jako to činí například lidovecký poslanec Ludvík Hovorka nebo dokonce i rebelové v ODS okolo poslance Vlastimila Tlustého. Všichni sociálně demokratičtí odpadlíci se najednou, za dosti podivných okolností, rozhodli buď opustit svou stranu, nebo podpořit opozici v otázce, která se dotýkala samotné podstaty programu i postojů ČSSD, a nemohla tudíž nevyústit v jejich potrestání.

I kdyby bylo stokrát pravda, že je ve straně takříkajíc dusno—například kvůli metodám Jiřího Paroubka—měli by tito poslanci nejprve veřejnosti vysvětlit, z jakých ideových základů při svém rozhodnutí vycházejí. To zatím nikdo z nich neudělal. Zejména poslanci Pohanka a Melčák měli velké problémy vysvětlit povahu svého ideového přemetu, jenž jim coby bývalým sociálním demokratům nyní dovoluje hlasovat v podstatě o všech důležitých věcech ve shodě s pravicovou vládní koalicí.

Poslanec Wolf již nějakou dobu avizoval, že má jisté problémy s naprosto zamítavým postojem ČSSD k americkému radaru. Kdyby v této opozici vůči oficiálnímu stranickému postoji vytrval, aniž by stranu opustil, jistě by ho veřejnost neodsuzovala. Nejenže ČSSD nemá nic o americkém radaru ve svém volebním programu, ale byli to právě politici ČSSD, kteří kdysi s Američany začali o umístění radaru v České republice jednat.

Wolfův postoj by tak mohl být viděn skutečně jako legitimní projev svědomí, jímž se nijak nezpronevěřuje programu strany, za níž byl zvolen. Bohužel poslancův náhlý, a údajnými výhrůžkami dosti chatrně vysvětlený odchod ze strany jako takové ho nyní řadí spíše do tábora dřívějších přeběhlíků.

Jistě je, že ČSSD bude muset před příštími volbami mnohem důkladněji zkoumat, kdo jsou lidé, jež kandiduje do Poslanecké sněmovny. To, že ODS podle představitelů ČSSD údajně některé přeběhlé poslance vydírala nebo uplatila, je totiž jen jedna strana mince. Pokud by takové obvinění bylo pravdivé, pak ještě stále platí, že ČSSD je evidentně zastupována v parlamentu lidmi, které lze buď snadno vydírat kvůli jejich pochybné minulosti nebo je lze snadno uplácet.

Takže ještě před tím, než začnou politici za ČSSD navrhovat systémové změny, včetně změn ústavních (což již někteří naznačují), měla by se ČSSD zamyslet nad způsobem, jakým vybírá své kandidáty do voleb, jakož i nad tím, zda v některých případech nevyvíjí zbytečný tlak na poslance, kteří mají na určité věci jiný názor než stranické vedení, a ti—raději, než aby byli terči vnitrostranické vendety—ze strany odejdou.

Vysíláno na ČRo 6, 24.6.2008

23. 06.

Opravdu výjimečná česká trapnost

Jiří Pehe Přečteno 5042 krát

Udatný vládní tým z České republiky, který nás reprezentoval na summitu Evropské unie v Bruselu, obohatil dějiny světové politiky o tzv. českou výjimku.

Představitelé EU se na summitu dohodli, že po nedávném zamítnutí Lisabonské smlouvy v irském referendu je dobré pokračovat s ratifikací smlouvy v zemích, jež smlouvy ještě neratifikovaly. „Česká výjimka“ spočívá v tom, že u nás se zatím ratifikovat nebude, protože smlouva byla nedávno poslána senátory za Občanskou demokratickou stranu k Ústavnímu soudu, který má posoudit, zda je v souladu s Českou ústavou.

Pochopit světodějný význam „české výjimky“ není snadné. Nejspíš znamená, že česká vláda obnoví proces ratifikace, když Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, čímž nám vlastně Topolánkův tým nesděluje nic jiného než to, co--i bez výjimek--platí v případě Německa. Tam totiž již ratifikovaná smlouva čeká na přezkum Ústavním soudem, a pokud soud rozhodne, že je smlouva neslučitelná s německou ústavou, nemůže vstoupit v platnost.

Možná vláda ale míní, že i navzdory případnému rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch smlouvy bude teprve přemýšlet, zda obnovit ratifikaci smlouvy, ačkoliv ratifikace je jenom pozastavena a měla by se vlastně automaticky znovu rozjet, rozhodne-li Ústavní soud, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou.

Jako vodítko by mohly posloužit i tajuplné výroky premiéra, který na začátku summitu pravil, že by si na ratifikaci smlouvy u nás nevsadil, zatímco na konci summitu by si už vsadil—i když ně velký obnos. Ještěže máme ve světě, v němž nás ohrožuje bruselská hydra, takové politické vůdce!

„Česká výjimka“ se ovšem po právu může leckomu jevit i jako tradiční česká kulišárna, nebo, chcete-li, alibismus. Topolánek jel do Bruselu s oportunistickou nadějí, že mu irské „ne“ umožní se smlouvou dále nezabývat, neboť je pod tlakem své euroskeptické Občanské demokratické strany a eurofóbního prezidenta Václava Klause. I z premiérových úst zazněla silácká prohlášení, z nichž ovšem vyprchala rezolutnost v okamžiku, kdy hrdinští obranáři českých národních zájmů narazili v Bruselu na Evropu.

Češi rychle ztratili odvahu smlouvu úplně pohřbít, zároveň ale nemohli jet domů s tím, že se v Bruselu zase jednou rozpustili jako kostka cukru v kávě. Vyjednali tedy „českou výjimku“, jež vlastně spočívá pouze v tom, že do oficiálního výstupu ze summitu byla zařazena informace, kterou celá EU dávno zná—tedy, že Lisabonskou smlouvu zkoumá náš Ústavní soud. Bravo!

20. 06.

Zelení už vlastně nejsou

Jiří Pehe Přečteno 4111 krát

Strana zelených čelí paradoxu: v okamžiku, kdy se skutečně začala zaobírat tématy, která mají co do činění s identitou zelených, rozpadá se. Tento paradox se dal čekat.

Do Poslanecké sněmovny se totiž strana sice dostala pod vlajkou zelených, ale s programem, který by bez větších problémů podepsaly liberální strany. V čele strany stál politik, který by se lépe vyjímal spíše v jedné z menších liberálních stran. Mnoho lidí, kteří dali zeleným hlas, tak učinilo právě proto, že ve straně viděli jakousi náhražku za bývalé liberální strany, jako byla Unie svobody nebo Občanská demokratická aliance.

Zatímco ovšem předseda Martin Bursík a lidé okolo něj byli přitažliví pro liberální voliče i jako koaliční partneři pro Občanskou demokratickou stranu, členská základna zůstávala zakořeněna v tradiční zelené agendě. Rozpor mezi tím, čím by zelení podle těchto lidí, reprezentovaných Republikovou radou, být měli, a čím se pod Bursíkovým stali, se dařilo více než rok potlačovat, protože zelení získali v koaličních jednáních tak významné posty, že i idealisté museli souhlasit s Bursíkovou pragmatickou strategií.

Dokud se programové ústupky týkaly témat, jež se dají „ohýbat“ a různě vysvětlovat—například míra liberalismu v otázkách ekonomických reforem—základna strany mlčela, protože zelení koneckonců byli schopni přinejmenším zmrazit v koalici některé projekty, jež ekologičtí aktivisté považují za škodlivé.

Jenže bylo jen otázkou času, kdy se vynoří téma, na němž se začne takříkajíc lámat chleba. Tím se stala otázka amerického radaru v České republice. Ať už toto téma otáčíme jakkoliv, pro běžnou zelenou stranu v Evropě je nepřijatelné. Evropští zelení jsou proti militarizaci i dalšímu zbrojení, nemluvě o ekologických dopadech výstavby vojenských základen.

Část českých zelených se tedy začala projevovat jako…inu, zelení. A ve straně se rozhořel spor, který už nepůjde uhasit. Navíc se v tomto sporu vyhrotily i osobní animosity. Bursíkův projekt „pravicové“ zelené strany se tak hroutí. Co ho nahradí není jisté. Je tak možné, že Česká politika skončí bez zelených v parlamentní politice.

MF Plus, 20.6.2008

17. 06.

České paradoxy irského "ne"

Jiří Pehe Přečteno 5596 krát

Irské odmítnutí Lisabonské smlouvy, která má nahradit euroústavu, zamítnutou před několika lety Francií a Nizozemskem, bude mít přímé dopady na českou politickou scénu. Tím prvním bude prekérní situace premiéra a předsedy Občanské demokratické strany Mirka Topolánka, který Lisabonskou smlouvu za Českou republiku podepsal, a který by měl být garantem toho, že v České republice ratifikace smlouvy přinejmenším proběhne.

Topolánek je už nyní pod tlakem euroskeptického křídla ve vlastníODS, aby ratifikaci takříkajíc odpískal. K čemu prý je, když smlouvu musí schválit všechny členské země Unie?

Proti tomu bude stát tlak velké části Evropské unie, která bude chtít ratifikační proces dokončit přinejmenším z jednoho důležitého důvodu: pokud by smlouvu schválilo 26 z 27 zemí, má to jistou vypovídací hodnotu. Na Iry pak bude možné vyvíjet tlak, aby si referendum zopakovali. Vyloučit se nedá ani scénář, v němž by 26 státu postupovalo víceméně podle nové smlouvy a Irsko by bylo ponecháno na politické periférii.

Topolánek se tak velmi pravděpodobně dostane do střetu s prezidentem Klausem, který už vyjádřil nad irským „ne“ radost. Zvítězil prý rozum a svoboda.

Problémem je, že Česká republika má být v první polovině příštího roku předsednickou zemí Unie, a bude se po ní žádat, aby EU nabídla nějakou vlastní vizi, jak současné problémy řešit. Popřípadě aby konstruktivně navázala na řešení, s nimiž přijde během svého předsednictví v druhé polovině tohoto roku Francie.

To ovšem bude těžké, pokud ODS bude vnitřně rozštěpena, jak dále v otázce budoucí evropské integrace postupovat. Pokud by se Topolánek nakonec podřídil tlaku Klausova tábora, bude Česká republika během svého předsednictví v ještě složitější pozici. Nejenže bude mezinárodně značně oslabena, ale také jen těžko prodá zbytku EU Klausovu vizi o návratu před Maastricht. V této vizi, jak Klaus poznamenal v rozhovoru pro deník Lidové noviny, se prý má Evropa vrátit ke „společenství přátelských, efektivně kooperujících států“.

Vytvoření společenství suverénních, vzájemně kooperujících států, by ovšem bylo návratem k něčemu, co v Evropě neexistovalo až do 90. let minulého století, kam se právě Klaus chce vrátit. Evropská unie a její institucionální předchůdkyně vznikly před téměř 60 lety proto, že v Evropě příliš mnoho přátelství a spolupráce nebylo. Dokonce i během prvních čtyřiceti let existence unie, byla Evropa rozdělena na dva nepřátelské tábory. Maastrichtské smlouvy byly přijaty právě v době, kdy se komunistický svět zhroutil.

Není tedy úplně jasné, k čemu by se vlastně měla současná EU vracet. Navíc dosažená úroveň integrace je taková, že pokusy přetáčet hodinky směrem zpět by vyvolaly chaos. Toho si je vědoma většina evropských politiků.

Je samozřejmě možné zůstat u současného stavu. Jenže smlouva z Nice, jíž se EU v současnosti řídí, byla přijata pro menší společenství, než je současných 27 států. Bez větší flexibility v rozhodování by fungování Unie bylo nejen stále obtížnější, ale většina zemí by také z dobrých důvodů jistě odmítla další rozšíření EU, například o země Balkánu.

I proto se bude muset pokračovat směrem dopředu, nikoliv dozadu. A i proto není Klausova vize použitelná. Bude-li se Česká republika snažit tuto vizi zbytku EU nabídnout během svého předsednictví, je docela dobře možné, že se tvrdé jádro EU, složené se zemí, jež se integrovat dále chtějí, otočí k zemím, jako je Česká republika a Irsko zády.

Další potíž pro Českou republiku souvisí s tím, že Lisabonská smlouva byla odmítnuta v referendu. Čeští euroskeptici se snaží irské rozhodnutí interpretovat jako vítězství lidu nad byrokraty a proevpropskými politickými elitami. Prezident Klaus řekl o irském referendu, že je to dokonalá ukázka toho, co si myslí o evropském vývoji obyčejní lidé.

Jenže právě ty české politické síly, které jsou tak nadšeny referendem v Irsku, jsou ve velké většině proti používání referenda u nás. Pro mnoho českých občanů, z nichž 70 procent je proti umístění amerického protiraketového radaru v České republice, bude jen těžko pochopitelné jásání nad referendem v Irsku, které to, lidově řečeno, „natřelo“ politikům údajně odtrženým od lidu, jestliže nemají možnost se v lidovém hlasování vyjádřit k otázce, v níž se česká vláda zdá být od lidu skutečně odtržená.

Je také poněkud problematické obviňovat z odtrženosti od lidu irské politické strany, které se všechny postavily za schválení smlouvy. Za prvé je jasné, že v referendech o složitých věcech je vždy přítomná velká míra demagogie, a že se taková referenda snadno zvrhnou v hlasování o zástupných problémech.

Za druhé není jasné, o co je schválení mezinárodního dokumentu parlamentem, jak se to stalo už v 18 dalších evropských zemích, méně demokratické, než referendum. Politiky koneckonců volí coby své zástupce stejný lid, který může jít příště k nějakému referendu. Odpověď na otázku, v čem je lid méně odtržený od reality než politici, které si zvolil, je dosti problematická. Navíc si lid volí své zástupce i proto, aby nemusel rozhodovat o složitých otázkách, jež potřebují odborné posouzení.

Když vůlí lidu argumentuje například český prezident Václav Klaus, ocitá se na velmi tenkém ledě. Kdyby totiž například prezidentská volba u nás byla přímá, tedy jakési referendum, není vůbec jisté, že by byl dnes prezidentem. Nakonec byl zvolen po šesti kolech hlasování, až v druhé prezidentské volbě, právě politiky v parlamentu. Kdybychom se českého prezidenta zeptali jeho otázkou, kterou použil v souvislosti s Irskem a EU, co si o tom myslí obyčejní lidé, a zda nebyli politici při volbě prezidenta od lidu tak trochu odtržení, asi bychom se dozvěděli, že nemáme míchat dvě různé věci dohromady.

V neposlední řadě jsou pro Českou republiku problematické jednostranné silácké reakce některých politiků na hlasování v Irsku. Prezident Klaus prohlásil, že je to vítězství rozumu a svobody. Tím ovšem také prohlašuje, že úspěšná ratifikace v 18 dalších zemích je vítězstvím nerozumu a nesvobody. Anebo tím dává najevo, že za správný považuje názor naprosté menšiny, pokud souzní s jeho osobním přesvědčením.

To je ovšem z politického hlediska dosti sebevražedný přístup. I proto byl premiér Topolánek mnohem diplomatičtější. Kdyby totiž začal vysvětlovat například francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu při jeho návštěvě České republiky, že v podání mírné většiny 47 procent irských voličů, kteří o Lisabonské smlouvě rozhodli, jde o projev rozumu a svobody, zatímco poměrně jednomyslné schválení smlouvy francouzským parlamentem je projevem nerozumu a nesvobody v podání politických elit odtržených od reality, asi by se daleko nedostal.

I proto bude Česká republika muset hledat střední cestu. Zbytek EU od nás bude očekávat umírněnost a konstruktivní návrhy. Bude to velká zkouška současné vlády.

Vysíláno v ČRo 6, 17.6.2008

13. 06.

Na omluvě už nezáleží

Jiří Pehe Přečteno 5336 krát

Když soudce Vojtěch Cepl ml. vynesl nedávno rozsudek, podle něhož se bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nemusí omlouvat špičkám české justice, včetně současné Nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, za to, že je nazvala justiční mafií, někteří vládní politici tvrdili, že nic neděje. Rozsudek se prý zatím nestal pravomocným a navíc se Vesecká a spol. proti rozsudku odvolali.

Jenže na tom, jak soudce Cepl rozhodl, skoro vůbec nezáleží, pokud jde o politické dopady. To samé platí při posuzování věrohodnosti žalujících představitelů justice. Zdali se bude nakonec muset Benešová omlouvat, je totiž podružné ve světle toho, co se během soudního řízení s ní vyjevilo. Pro vládní koalici i již zmíněné špičky justice to bude mít devastující účinky.

Pro ilustraci lze zmínit například anketu Českých novin, serveru ČTK, v nichž byl čtenářům položen následující dotaz: „Souhlasíte s Benešovou, že některé kauzy ovlivňuje zákulisní justiční mafie?” Jen 12 procent s Benešovou nesouhlasí.

Vezmeme-li v úvahu, že se nařčení Benešové týkalo především kauzy Jiřího Čunka, má vláda Mirka Topolánka vážný problém. Naprostá většina obyvatel, a tedy i voličů, si totiž evidentně myslí, že vysocí justiční činitelé se snažili—buď na politickou objednávku nebo pod nepřímým politickým tlakem—zařídit, aby byla kauza Čunek smetena se stolu.

Premiér Topolánek by snad ještě mohl zachránit svou reputaci, kdyby nejen rychle odvolal Veseckou z funkce, ale také se zbavil Čunka. Jenže má svázané ruce, protože pokud skutečně špičky justice pracovaly na politickou objednávku, těžko se nyní šéf výkonné moci ve státě, z jejíchž špiček by taková objednávka musela vzejít, může účinně distancovat od těch, kdo se v kauze Čunek ušpinili.

Když slyšíme nabádání premiéra i Čunka, abychom se neukvapovali a vyčkali rozhodnutí dalších instancí, zdá se, že ztratili i poslední zdravé politické instinkty. I kdyby se totiž nakonec na základě rozhodnutí soudu vyšší instance musela Benešová nakrásně omluvit, politická škoda pro Topolánka a spol. bude už jen narůstat.

MF Plus, 13.6.2008

12. 06.

Lidovci u konce s dechem

Jiří Pehe Přečteno 5105 krát

Když byl začátkem roku znovu zvolen prezidentem Václav Klaus, stalo se tak především zásluhou části zákonodárců z lidové strany. Zatímco někteří z nich volili Klause už v roce 2003, a jejich rozhodnutí nebylo tudíž překvapující, část lidoveckých volitelů vyslyšela výzvu Cyrila Svobody, podle něhož byly hlasy pro Klause nezbytnou cenou za to, že občanští demokraté podpoří majetkové vyrovnání s církvemi.

Ještě před volbou prezidenta lidovce před takovým cynickým obchodem opakovaně varoval respektovaný katolický intelektuál Tomáš Halík. Miroslav Kalousek hned po zvolení Klause prohlásil, že údajně právě Halíkovo naléhání nakonec některé nerozhodnuté lidovce přimělo, aby ze vzdoru dali svůj hlas Klausovi.

Poněkud dětinská logika, chtělo by se říci. Ale možná Kalousek za touto dětinskostí skrýval jakousi hlubokou racionalitu, kterou nemohl otevřeně vyjevit. Ať tak či onak, jaká je tedy celková bilance lidovecké politiky o několik měsíců později? Odpověď je jednoduchá: katastrofální.

Majetkové vyrovnání s církvemi je u ledu. Vládní koalice se rozpadá—i zásluhou lidovecké subverze. V čele lidové strany stojí politik „očištěný“ od podezření z korupce za okolností, které kompromitují špičky české justice do takové míry, že rozhodnutím soudu se těmto justičním špičkám nemusí omlouvat bývalá Nejvyšší státní zástupkyně poté, co je označí za „justiční mafii“. Jedinou konstantou, která údajně proevropským lidovcům zbývá, je nejznámější český eurofób na Hradě.

Co na to Cyril Svoboda? Politik, do něhož Josef Lux kdysi vkládal jisté naděje, a který byl svého času českým vyjednavačem o vstupu do EU, aby stál později v čele strany, když lidovci spolupracovali na úspěšném projektu čtyřkoalice. Politik, který byl navzdory novému předsedovi strany Kalouskovi mostem mezi sociální demokracií a svou stranou, když KDU-ČSL vstoupila do vlády vedené Vladimírem Špidlou.

Příběh politického pádu Svobody je příběhem lidovců. Z Luxovy křesťanské politiky zbývají jen trosky symbolizované nejen osudem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ale i cenou, kterou se lidovci rozhodli za tento zákon zaplatit. Až se budou jednou psát knihy o cestě české polistopadové politiky od jistého nadšení pro ideály do naprostého marasmu, příklad lidové strany, smutně symbolizované Svobodou, k tomu dobře poslouží.

Vyšlo v Právu, 12.6.2008

09. 06.

ODS neumí vládnout

Jiří Pehe Přečteno 13240 krát

Během osmileté vlády sociální demokracie tvrdila opoziční Občanská demokratická strana, že ČSSD neumí vládnout. Zadlužovala prý nehorázně stát a odkládala reformy, bez kterých se české hospodářství mělo brzy zhroutit. Větší část českých médií pořádala pravicově-svazácké hony na vrcholné politiky ČSSD. V letech 2002 až 2006 se museli poroučet dva premiéři z řad ČSSD.

Ten třetí nakonec těsně prohrál volby, do značné míry zásluhou pamfletu zvaného Kubiceho zpráva, z něhož se dodnes nepotvrdilo téměř nic. Pomohla i „komunistická hrozba“—dnes už stejně omšelá, jako je přestárlé členské i voličské jádro KSČM.

S ponurým obrazem sociálně-demokratického vládnuti se ovšem jaksi nesrovnávala realita. Když v roce 1997 končila své vládnutí ODS, země byla v ekonomické krizi. Mnoho privatizačních projektů skončilo v bezedných tunelech. Evropská unie vystavovala České republice jedno nelichotivé vysvědčení za druhým.

Potřebné změny víceméně uskutečnila až ČSSD. Česká republika vstoupila do NATO i do EU. Vláda zprivatizovala banky, pročistila finanční trhy, a skončila klausovské blouznění o „české cestě“. Přijetí norem EU a investičních pobídek udělalo ze země žádanou destinaci pro zahraniční investory.

Když voliči dali ODS v roce 2006 znovu možnost vládnout, ekonomika „zděděná“ od ČSSD rostla tempem okolo 6 procent. A jak se ukázalo během prvního roku nové vlády, která ještě pracovala s údajně katastrofální rozpočtovou politikou vlády ČSSD, země se de facto vešla i do maastrichtských kritérií pro přijetí eura.

Ne že bychom nepotřebovali další reformy státních financí, zdravotnictví, podnikatelského prostředí, nebo školství. Jenže ODS místo reforem vyzkoušených jinde v Evropě nabídla riskantní experimenty. Navázala tím na své vládnutí v letech 1992-1997. Země se opět stala pokusnou laboratoří, čemuž v některých oblastech nezabránily ani koaliční kompromisy. Výsledkem je „reformní“ guláš, jehož dopady na české hospodářství jsou nepředvídatelné.

Česká cesta napodruhé

Z evropské cesty se opět stala česká. Vláda oddaluje přijetí eura a partnerům v EU ukazuje vztyčený prostředníček stejně často, jako ho ukazuje arogatní premiér domácí opozici. Nekompetence vlády a ideologické zanícení v otázce radarové základny USA na českém území, jež má údajně posílit trans-atlantickou vazbu, už dosáhly přesného opaku: nadělaly v postojích české veřejnosti vůči USA škody na desetiletí dopředu.

V některých aspektech se obě největší české strany příliš neliší. Obě jsou do značné míry jen nástroji k působení nejrůznějších zájmových skupin. Ani jedna si neví rady s korupcí. Je tu ale přeci jen jeden podstatný rozdíl. ČSSD už ukázala, že přes zmíněné nedostatky umí vládnout. I proto, že je ochotna naslouchat zkušené západní Evropě. Druhý vládní pokus ODS se naopak začíná řítit do stejné slepé „české“ uličky, v níž země skončila v roce 1997.

Tato slepá ulička nemusí mít stejně silný ekonomický podtext jako v roce 1997, protože ekonomický růst nastartovaný vládami ČSSD ještě nějakou dobu potrvá. Ekonomický podtext může spočívat zejména ve zdražování a nejrůznějších poplatcích, které zavedla současná vláda, jakož i v rostoucím odporu různých organizací vůči sociálním a ekonomickým dopadům—i nepromyšlenosti—vládních reforem. Můžeme zmínit obecný odpor odborů, části zdravotnické obce, i některých universit.

Zdá se, že tak končí období sociálního smíru, které trvalo v podstatě po celou dobu vládnutí ČSSD. Je přitom paradoxní, že k sociálním konfliktům se nakonec schyluje kvůli „reformám“, které jsou jen poněkud pomateným odvarem toho, co plánovala ODS. „Reformy“ totiž postrádají vnitřní konzistenci. Jejich celkový smysl zcela zmizel za kouřovou clonou poněkud byzantského vládního stylu a konfliktů uvnitř vládní koalice.

Neohlížet se na nikoho

To, co zůstává společné pro ODS z roku 1997 a ODS z roku 2008 je jen těžko stravitelná míra arogance. Projevuje se nejen lpěním na zaručené správnosti originálních českých experimentů, vymyšlených mozkovým trustem ODS, nebo lpěním na jednostranném, s Evropou příliš nekonzultovaném prosazování věcí, jako je americký radar či snah o zrušení víz pro české občany cestujících do USA.

Projevuje se i naprostou komunikační neschopností, která se mnohým jeví jako pohrdání veřejností. Takovým jednáním se často vyznačují především ideologicky zanícení jedinci a subjekty. Nepotřebují to, co dělají, nikomu příliš vysvětlovat, protože mají přece „pravdu“. A tu mají proto, že k ní mají zaručený ideologický recept. Ti, kdo takovému receptu nerozumí, jsou prosťáčci, s nimiž se netřeba bavit.

Bohužel z ODS tento postoj přímo sála, stejně jako z ní sálal během jejího prvního pobytu u moci. Tento postoj také bude jednou z hlavních příčin krachu současného pokusu ODS o vládní reparát, který začal po volbách v roce 2006.

Neevropská strana

ČSSD nakonec ve srovnání s ODS těží právě z toho, že je ideologicky mnohem volněji ukotvená. Je to levicová strana, ale vějíř levicových řešení je poměrně široký. Strana je nakonec často velmi flexibilní. I proto pro ní nebyl problém prosazovat v letech 1998 až 2006 reformy, z nichž některé mohly být viděny jako pravicové.

Sociální demokraté také mají mnohem větší zázemí, než má ODS, v sociálně demokratickém hnutí v Evropě. Mohou těžit z jeho zkušeností, a taky tak činí. I proto nemají problém s EU.

ODS se sice vymezila jako pravicová strana, ale rozhodně ne jako pravicová strana patřící k hlavnímu evropskému proudu. Ke křesťansko-demokratickým stranám, jež ovládají Evropskou lidovou stranu, má rezervovaný postoj—i kvůli svému euroskepticismu. Smíchání její původně rádoby liberálně-konzervativní identity s národnictvím a s odporem k EU z ní vytvořilo subjekt, pro který se v Evropě najde málo partnerů. Strana tak musí spoléhat na svá „originální“ řešení, jež jsou zvláštní směsí neoliberalismu v ekonomické oblasti, rádoby konzervativizmu, nacionalismu, a uspokojování neprůhledných klientských zájmů.

Neschopnost poučit se z věcí, které se osvědčily jinde v Evropě, podemílá schopnost ODS úspěšně vládnout. To, co se může jevit jako zajímavá a „moderní“ řešení, dokud je strana v opozici—zejména ve srovnání s poněkud strýcovským stylem ČSSD—se nedlouho po převzetí vládní moci začne jevit jako arogance. Navíc spojená se značnou dávkou nekompetentnosti, při níž se ukáže, že strana ve skutečnosti buď nemá úplně jasno v tom, co vlastně dělá, anebo přijímá řešení, která jsou až příliš náchylná k tomu, čím se Česká republika pod jejím vedením už jednou „proslavila“—tunelování. Viz. současná reforma zdravotnictví a vize reformy penzijního systému, které se přímo nabízejí ke zneužití.

Proč vláda ODS opět neuspěje

V roce 1997 vládnutí ODS skončilo ze dvou důvodů: kvůli vnitřním rozporům ve straně a kvůli rostoucímu znechucení koaličních spojenců. Přesně z těch samých důvodů nejspíš předčasně skončí i současná vláda ODS.

Vnitřní spory v ODS jsou nevyhnutelné, protože strana je organizována jako neslučitelná kombinace dvou aspektů: výtahu k moci pro ambiciózní pragmatiky a ideologického zanícení. Dokud je strana v opozici, mocenské ambice jsou potlačovány a ideologické zanícení činí ze strany zdánlivě jednolitý monolit. V okamžiku, kdy se ODS dostane k moci, sílí přetlak, tvořený příliš velkou masou příliš ambiciózních politiků, kteří se chtějí uplatnit.

Spokojeni nemohou být ani ideologové, protože logika českého politického systému je taková, že velké strany mohou nakonec vládnout jen v koalicích. Musí proto činit kompromisy, které ideologové považují za zradu.

Kombinace pragmatické snahy urvat si z podílu na moci co nejvíc a ideologické snahy prosadit na úkor koaličních partnerů priority ODS nakonec nejen vytvoří vnitrostranickou opozici, ale také postupně znechutí koaliční partnery. S Mirkem Topolánkem v čele ODS a vlády se sice zelení a lidovci mohou cítit méně ponižování, než se cítili být lidovci a Občanská demokratická aliance Václavem Klause v čele vlády a ODS v roce 1997, ale výsledek bude nakonec podobný. Možná částečně i proto, že Klaus nyní zastává funkci prezidenta země, a k rozporům v koalici bude připívat.

Ať už současná vláda vedená ODS skončí předčasným pádem, jako skončila druhá vláda Klausova, nebo nějak doklopýtá k volbám v roce 2010, je už nyní jasné, že se ODS pokus o vládní reparát opět nevyvedl. Mnozí analytici a komentátoři naklonění ODS to budou interpretovat jako nedostatek českého volebního systému nebo jako důsledek nějaké příčiny ležící mimo stranu. Ve skutečnosti je problém zabudován hluboko v samotné ODS. Ta, pokud se nezmění, neuspěje ani při svém příštím pokusu o vládnutí.

Vyšlo v Lietrárních novinách, 9.6.2008

05. 06.

Politické nekrology pro Clintonovou jsou předčasné

Jiří Pehe Přečteno 4217 krát

Demokratická strana ve Spojených státech má důvod k radosti i k obavám. Skutečnost, že prezidentský kandidát Barack Obama získal v posledních primárkách počet delegátů potřebný pro nominaci coby oficiální kandidát strany na prezidenta, zbavuje demokraty nutnosti řešit až na stranickém sjezdu v srpnu otázku, zda má být jejich kandidátem Obama nebo jeho soupeřka Hilary Clintonová. Bylo jasné, že takové rozhodování by mohlo stranu rozdělit ještě více, než už jí rozdělil nelítostný souboj mezi oběma finalisty stranických primárek.

Jenže i Obamův úspěšný finiš neznamená konec všech problémů. Jeho celkové vítězství je nejtěsnější v historii. Průzkumy také ukazují, že voliči jak Obamy, tak Clintonové jsou se svými kandidáty emociálně silně spjati. Dokonce do té míry, že v tuto chvíli 30 procent voličů, kteří v primárkách podpořili Clintonovou, tvrdí, že nebudou hlasovat pro Obamu. Mnozí dokonce tvrdí, že k volbám půjdou, ale raději podpoří republikánského kandidáta Johna McCaina.

Dalším důvodem k obavám v Demokratické straně je skutečnost, že podle průzkumů má McCain zatím docela slušnou šanci Obamu porazit, zatímco v měření sil s Clintonovou by podle posledních průzkumů spíše prohrál.

Je tedy jasné, jak důležité je dnešní prohlášení Clintonové, že vítězství Obamy nejen uzná, ale vyjádří mu plnou podporu. Zároveň je zřejmé, že je v bytostném zájmu Obamy, aby nabídnul Clintonové prestižní pozici ve svém týmu, protože jinak by opravdu mohl o její voliče přijít.

To ovšem nebude pro Obamu nikterak snadné. Spekuluje se sice o tom, že by Clintonové mohl nabídnout místo ministryně ve své vládě, ale to nemusí být pro bývalou soupeřku, která s ním prohrála jen velmi těsně, dost. Nabídnout Clintonové funkci víceprezidentky by sice dilema elegantně vyřešilo, a mnozí k tomu Obamu nabádají, jenže Clintonová je velmi silná osobnost, se silným politickým zázemím, jež by mohla Obamovi snadno přerůst přes hlavu.

Problémem je i manžel Clintonové, bývalý populární prezident Bill Clinton. Dobře to shrnuje výrok senátora Jo Bidena, který, když byl před časem dotázán, zda by přijal kandidaturu na místo víceprezidenta v Bílém domě Hilary Clintonové, lapidárně odpověděl, že to místo je už zadané—pro jejího manžela. Podobné dilema by nyní řešil Obama, neboť je velmi pravděpodobné, že nominací Clintonové do funkce víceprezidentky by v případě svého prezidentského vítězství získal de facto víceprezidenty dva. Tandem Clintonová-Clinton by ho pak mohl buď úplně zastínit anebo mu komplikovat vládnutí.

Vítězství Obamy je každopádně, alespoň ve světle současných průzkumů, dobrá zpráva pro republikány. Obama bude mnohem zranitelnější, pokud jde o mínění nezávislých voličů, jakož i bílých voličů z nižších středních vrstev, než by byla Clintonová.

Demokratické primárky ještě neskončily a McCain už podrobil Obamu tvrdé kritice za jeho postoje v zahraniční politice, například ochotu sednout si k jednomu stolu a vyjednávat s diktátory, jako je kubánský Raul Castro. Za naivní a hazardní označil Obamovi představy, že by se američtí vojáci měli co nejrychleji stáhnout z Iráku.

Pod lupu se v mediálních debatách před prezidentskými volbami také dostane Obamovo obecné nabádání ke změně. Demokratický kandidát tím má na mysli zejména zásadní změny v politickém establishmentu ve Washingtonu, jakož i celkovou změnu atmosféry změny v zemi. Jenže je přitom dosti nekonkrétní, což, jak se zdá, začal být do jisté míry problém v posledních primárkách, z nichž několik s Clintonovou prohrál.

Jak už naznačují někteří republikánští stratégové, McCain bude mnohem více, než to činila Clintonová, vyhrocovat ve svém soupeření s Obamou rozdíl mezi reformami a změnou. Zatímco reformy nabízené MacCainem jsou údajně konkrétními, promyšlenými recepty pro zlepšení ekonomické situace i zahraniční politiky Spojených států, Obamovo volání po změně je prý jen bezobsažná rétorika.

Ve světle skutečnosti, že McCain může Obamu nakonec porazit, také nabývá nového smyslu taktika Clintonové. O té v posledních dnech vyšla v médiích celá řada politických nekrologů. Porážka z rukou Obamy je prý její politický konec, ztratila tak definitivně šance stát se americkou prezidentkou.

Jenže politička, která získala téměř polovinu všech delegátů pro nominační sjezd strany, a která zvítězila v podstatě ve všech velkých státech americké unie, dobře ví, že pokud Obama na podzim nezvítězí, má velmi slušné šance, že se v roce 2012 bude opět ucházet za Demokratickou stranu o úřad prezidenta právě ona. Jistě si je vědoma i toho, že McCain může být s nemalou pravděpodobností v případě svého vítězství v listopadu prezidentem jen na jedno období. Už vzhledem ke svému věku a zdravotním problémům.

Clintonová nemá co ztratit ani v případě, že by jí Obama nabídnul pozici víceprezidentky. Pokud by Obama byl coby prezident v prvním období velmi neúspěšný, může se od něj distancovat a připravit si půdu pro vlastní kandidaturu. Pokud naopak Obama úspěšný bude, bude to pomáhat i jeho víceprezidentce. Koneckonců právě víceprezidenti končí ve většině případů jako oficiální kandidáti své strany na úřad prezidenta, když prezident stávající už znovu kandidovat nemůže. Clintonová si může počkat. Za osm let jí bude 69 let. Bude tedy o tři roky mladší, než je v současnosti John McCain.

I kdyby Clintonová nakonec z horních pater americké politiky zmizela, což je nepravděpodobné, může se pyšnit tím, že se stejně jako Obama už navždy zapsala do historie. Je první ženou, která v nominačním klání došla tak daleko.

Podobně je tomu s Obamovou kandidaturou. On i Clintonová, coby představitelé sociálních skupin, které zatím na nejvyšší politický post v USA nedosáhly, budou v knihách historie zmiňováni jako političtí průkopníci. Jak nedávno napsal jeden vlivný americký komentátor, Amerika se zásadně promění, i kdyby demokratický kandidát na úřad prezidenta nakonec nezvítězil.

Vysíláno na ČRo 6, 5.6.2008

03. 06.

Je za Tlustým Klaus?

Jiří Pehe Přečteno 40831 krát

Z Hradu se šíří zvláštní zvěsti. Václav Klaus je prý skálopevně přesvědčen, že se jej při prezidentské volbě premiér a předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek pokoušel takříkajíc „potopit“. Právě proto prý tolik usiloval o tajnou volbu. Paradoxně tak Klausovi pomohl ke zvolení—vědomky či nevědomky—předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, když prosadil volbu přímou a tím znemožnil topolánkovskému křídlu, aby v tajné volbě podpořilo Jana Švejnara.

Informace o Klausově údajné teorii spiknutí mohou být samozřejmě jen „klepy“, a tak je také nutné tyto informace brát. Jisté ovšem je, že Topolánek, který ve veřejných projevech tolik stál o Klausovo znovuzvolení, si s čestným předsedou ODS na Hradě ještě užije své. Nepomůže ani Topolánkova ochota přenechat prezidentovi podstatnou úlohu v zahraniční politice, kterou předvedl například v dubnu, když si s Klausem „konstruktivně“ rozdělil role na summitu NATO v Bukurešti.

Nejen autor těchto řádků, ale i někteří další političtí komentátoři předpovídali, že znovuzvolený Klaus bude znamenat pro Topolánka velké nebezpečí. Nebude se už muset ohlížet na hlasy v ODS pro případné další znovuzvolení, a tak bude mít volné ruce k tomu, aby si takříkajíc vyřídil účty s některými stranickými kolegy. K nim jistě patří „prázdný a falešný“ Topolánek, který od Klause převzal ODS, jež pod vedením Klause prohrála volby v roce 2002 i v roce 1998. Topolánek jde zatím od té doby v různých volebních kláních od vítězství k vítězství.

Klaus má ovšem důvody se Topolánka zbavit nejenom proto, že nepatří k jeho okruhu spřízněných politiků, ale i proto, že s ním, tak jako tak, bude muset vybojovat zásadní politickou bitvu. Týká se Evropy.

Topolánek totiž po vytvoření své koaliční vlády začal praktikovat stále pragmatičtější politiku vůči Evropské unii. Z původního vzdoru a okopávání evropských kotníků v tandemu s bratry Kaczynskými v Polsku se posunul až k poměrně konstruktivnímu vyjednávání o nové evropské smlouvě. Tu stvrdil svým předběžným souhlasem navzdory tomu, že ODS přijala na podzim roku 2006 usnesení na svém sjezdu, že žádný politik ODS nesmí dovolit přenášení národních kompetencí na úroveň EU.
Kongres ODS na podzim roku 2007 pak musel narychlo toto usnesení měnit, aby rozvázal Topolánkovi ruce k podpisu smlouvy v Lisabonu v prosinci 2007. Ve straně tak Topolánkovo pragmatické křídlo sice dosáhlo vítězství nad eurofóby, jenže Klaus i poté nepřestal Lisabonskou smlouvu odmítat.

Z jeho nejrůznějších prohlášení je zřejmé, že si z celého srdce přeje, a udělá vše pro to, aby smlouva schválena nebyla. ODS učinila taktický úkrok, když její senátoři poslali smlouvu k přezkoumání Ústavním soudem, ale kritická masa jejích zákonodárců říká, že pokud soud smlouvu nepotopí, se skřípěním zubů pro ní zvednou ruce.

Kdyby smlouva neprošla, byla by to Topolánkova prohra i ve straně, protože coby politik, který smlouvu jménem České republiky podepsal, ručí za její ratifikaci. Klausovi by naopak její ne-ratifikace (abychom mluvili jeho jazykem) přišla vhod. Bylo by to vítězství jeho postojů a idejí—i v evropském měřítku.

Chystá se tedy, i když třeba jen zákulisní, střet mezi premiérem a prezidentem, z nichž má každý vůči EU dnes už odlišné zájmy. Pro Klause by bylo elegantním východiskem, kdyby se nadcházející spor vyřešil demontáží Topolánka.

Jisté ovšem je, že politik Klausova formátu a postavení nepůjde s Topolánkem do čelního střetu tak, že by vyzýval k jeho odstoupení. Na to má v ODS takříkajíc svoje lidi.

I proto se vtírá otázka, zda nejposlednější, tentokrát už čelní útok Vlastimila Tlustého na Topolánka i vládu, není s prezidentem tak trochu „předjednaný“. V ODS má totiž Klaus dva nejbližší spojence, s nimiž má i úzké osobní vztahy: Tlustého a pražského primátora i prvního místopředsedu strany Pavla Béma.

Kdyby se o „puč“ v ODS pokusil Bém, jistě by to bylo okamžitě interpretováno jako vzpoura řízená Klausem. Tlustý ovšem zdánlivě bojuje jako solitér a z pozic idejí. Jde mu prý o konzervativní identitu strany, jakož i o oprávněný odpor k některým zákonům, jako je majetkové vyrovnání s církvemi či nové policejní zákony. Jmenovitě vyhlásil válku nejen Topolánkovi ale i ministru vnitra Langerovi, který se v minulosti dostal do sporu s Klausem a nepatří k jeho vnitřnímu okruhu.

Klaus se sice v minulosti od některých útoků Tlustého na vládu distancoval, když zaujal mírně rezervovaný postoj k Tlustého požadavkům na změny reforem státních financí, jenže to bylo před volbou prezidenta, kdy nutně potřeboval hlasy všech zákonodárců ODS.

Ať už Klaus za současným útokem Tlustého na Topolánka stojí nebo ne, jisté je, že si jen málokdo bude současný útok na Topolánka a jeho vládu s prezidentem spojovat. Tlustý se do Topolánka pustil právě v okamžiku, kdy prezident odchází na operaci kyčle, z níž se bude zotavovat i během okurkové sezóny. Nikdo by takto upozaděného politika nepodezříval z nějakých intrik. Jisté ovšem je, že až se Klaus plně vrátí do politického provozu, mohou se již počítat poslední dny Topolánkovy politické kariéry.

Archiv článků: červen 2008