Jiří Pehe

30. 04.

Lidovecká sázka do loterie

Jiří Pehe Přečteno 3924 krát

Oznámení Křesťanské a demokratické unie-Československé strany lidové, že se nehodlá podílet na sestavování vlády úředníků poté, co se na tomto řešení dohodly demokratické strany po pádu koaliční vlády Mirka Topolánka, je velmi riskantní krok.

Na jedné straně je možné pochopit lidovecké rozhodnutí nejen jako taktický krok před předčasnými volbami, ale i jako určité logické vyústění skutečnosti, že KDU-ČSL se jako jediná strana zastoupená v Poslanecké sněmovně nepodílela na svržení Topolánkovy vlády. K pádu vlády přispěli poslanci za sociální demokracii, komunistickou stranu, dva rebelové v Občanské demokratické straně a dvě poslankyně nedávno vyloučené ze Strany zelených.

Na straně druhé se předseda lidovců Jiří Čunek účastnil vyjednávání o vytvoření vlády úředníků a dosaženou dohodu nejprve potvrdil. Celostátní sněm strany v rozporu s tímto závazkem usoudil, že by se strana neměla na vládě úředníků personálně podílet, ačkoliv ponechal straně otevřené dveře k případné podpoře takové vlády v případě, že by s jejím programem lidovci souhlasili.

Odstoupení od dohod nejprve podpořených Čunkem vzápětí vyvolalo ve straně revoltu a někteří poslanci, zejména bývalý předseda strany Miroslav Kalousek a lidé s ním sympatizující, oznámili, že se usnesením sněmu nehodlají řídit. Tato situace v době obsahuje pro lidovce několik nástrah.

Tak především revolta právě Kalouska a lidí s ním spojených akcentovala ještě více, než už bylo zřejmé, rozštěpení strany na dvě skupiny—politiky, kteří stojí za čunkovským vedením strany (i když ne nezbytně za samotným Čunkem) a politiky, kteří následují bývalého předsedu Kalouska. To je z hlediska prezentace strany před veřejností sebevražedné. Čeští voliči nemají rádi stranickou nejednotu a ve volbách jí trestají.

Dalším problémem je, že většinové křídlo, tedy současné vedení strany, má velmi malý morální kredit. Kdyby tato skupina měla v čele věrohodnějšího politika než Čunka, bylo by možné jí uvěřit, že proti dohodám o překlenovací vládě vystupuje z jakýchsi morálních pozic. Jenže Čunek takový kredit nemá, navíc zmíněné dohody, jako už bylo řečeno, nejprve podpořil.

Čunek a jeho spojenci se snažili Kalouska a politiky s ním spojené vykreslovat jako „namodralé“, tedy jako jakousi pátou kolonu ODS v lidové straně. Jenže právě sestavování překlenovací vlády se nezdálo být tím nejlepším tématem, na němž by bylo vhodné tuto „namodralost“ demonstrovat. Na sestavení takové vlády se rozhodly podílet tři ostatní demokratické strany, včetně dříve opoziční sociální demokracie.

Útok na „namodralé“ také, chtě nechtě, vyvolává v očích voličů dojem, že vedení strany se rozhodlo vsadit na povolební spolupráci s „oranžovými“, tedy sociální demokracií. To by nemuselo být špatné rozhodnutí, pokud ČSSD volby opravdu vyhraje a lidová strana se probojuje do Poslanecké sněmovny. Jenže otázkou je, zda voliči nevyhodnotí útok na „namodralé“ jako odklon od středové pozice strany a další z vypočítavých kroků strany—tentokrát taktický příklon k demokratické levici.

Specifická je v tomto kontextu role politiků, kteří aspirují na funkci předsedy strany na nadcházejícím lidoveckém sjezdu. Bývalý předseda strany Cyril Svoboda učinil v uplynulém období několik chybných politických rozhodnutí, včetně cynického tlaku na stranu, aby při volbě prezidenta podpořila Svobodou dříve kritizovaného Václava Klause výměnou za předpokládanou pomoc ODS při prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

Další kandidáti, jako jsou předsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL Marie Šojdrová nebo europoslanec Jan Březina, nejsou pro změnu ve veřejnosti příliš známí, a je otázkou, zda v případě zvolení budou mít několik měsíců před předčasnými volbami dostatek času se do povědomí voličů zapsat a straně dát novou tvář.

Obecně je největším problémem lidovců nedostatek politiků, kteří by mohli stranu sjednotit a dát jí přinejmenším nový nátěr, když už ne směr. Naopak hrozí, že se strana rozštěpí. KDU-ČSL v současnosti prostě nemá dostatečně věrohodné politiky, kteří by veřejnost mohli přesvědčit, že lidovci jednají nikoliv z vypočítavosti, ale na základě principů.

Není také zřejmé, jak moc si po pádu vlády veřejnost přeje stabilní řešení, které lidovci svým krokem ohrozili. Ačkoliv ukázali státotvornost, když se nepodíleli na pádu vlády, nyní nad jejich státotvorností visí otazník. Jejich politický přemet akcentuje nikoliv sílu, ale spíše slabost strany.

Odchod do opozice byl sázkou na radikální gesto, které mělo stranu odlišit od ostatních stran. Otázkou je, zda to nakonec nebude gesto, které dokoná postupný pád lidovců do politické nicotnosti.

Parlamentní zpravodaj, 30.4.2009

29. 04.

Antiradary

Jiří Pehe Přečteno 7764 krát

Podle zpráv v médiích si státní podnik Lesy České republiky do svých nových služebních limuzín Audi pořídil deset antiradarů za celkem 135 tisíc korun.

Pro ty, kdo nevědí, co je antiradar: je to přístroj, který řidiče včas upozorní na blízkost policejního radaru či laseru.

Tato zpráva je téměř neuvěřitelná hned z několika důvodů. Nejenže státní podnik Lesy České republiky plýtvá penězi a zaslouženou pozornost už před časem vzbudil nákupem drahých limuzín. Podnik je také opakovaně terčem stížností nejrůznějších firem na podivné tendry.

Nákup antiradarů je ale jiné kafe. Státní podnik totiž nakupuje zařízení, jehož hlavním účelem je umožnit řidiči, aby mohl obcházet zákon.

Jinými slovy: jedna část státu (státní podnik) si za peníze, které patří teoreticky státu, nakoupí zařízení, jehož hlavním účelem je obelstít jinou státní složku (policii) tak, aby řidiči státního podniku (se spěchajícími podnikovými papaláši v autech) nebyli přichycení při porušování zákona (překračování povolené rychlosti).

Je sice pravděpodobné, že nám mluvčí podniku nabídne nějaké další neuvěřitelné vysvětlení (podobně jako při nákupu drahých limuzín), proč podnik zakoupil zařízení, jehož hlavním účelem je vyhnout se polapení při porušování zákona, ale těžko někoho zmate. Například tvrzením, že držení antiradaru není podle českých zákonů trestné.

Nezbývá než s napětím čekat, jaké důsledky z takového jednání vyvodí odstupující ministr zemědělství Petr Gandalovič, popřípadě jeho nástupce. Minulé průšvihy tohoto státního podniku byly vesměs zahrány do ztracena, možná by ale ministr, který ve funkci končí, popřípadě jeho úřednický nástupce, mohli pro jednou ukázat, že určité věci prostě nemohou zůstat pod jejich rozlišovací schopností, pokud má Česká republika alespoň budit zdání, že je ještě pořád právním státem.

27. 04.

Hvížďala a Rupnik: rozhovor dvou Evropanů

Jiří Pehe Přečteno 5114 krát

Kniha „Příliš brzy unavená demokracie: rozhovor s Karlem Hvížďalou/ Jacques Rupnik“ (Portál, 2009) je v českém prostředí závanem čerstvého větru —ostatně stejně jako všechny předchozí knihy rozhovorů Hvížďaly se známými osobnostmi. Hvížďala si totiž pro své rozhovory důsledně vybírá lidi, kteří výrazným způsobem transcendují provinční české poměry (Havel, Bělohradský, Schwarzenberg, Sidon). Navíc rozhovory vede způsobem, který je v českých poměrech neobvyklý.

I právě vydaná kniha rozhovorů s politologem Rupnikem, s nimiž oba protagonisti začali po 11. září 2001, je výjimečná zejména svým kontextem. Anebo, lépe řečeno, tím, že oba účastníci rozhovoru zasazují své vstupy do poučeného globálního kontextu—Hvížďala své otázky, Rupnik své odpovědi. Jistě i proto, že oba strávili dlouhé části svého života mimo českou kotlinu. Hvížďala žil v Německu, Rupnik vystudoval na Sorboně a Harvardu, žije a přednáší v Paříži.

Rozhovor o tématech, o nichž se během let diskutovalo i v českých mediích, je tak zajímavý nejenom pro hloubku a pestrost Rupnikových postřehů, ale i proto, že každá Hvížďalova otázka, jakož i každá Rupnikova odpověď, jsou jaksi samozřejmě podepřeny velkou erudicí. Právě samozřejmost, s jakou se oba pohybují ve „velkém světě“, s jakou diskutovaná témata uchopují, je ojedinělá ve srovnání s většinou rozhovorů, které si člověk může přečíst v českých novinách nebo poslechnut v různých domácích televizích.

Samozřejmá přítomnost globálního kontextu je tím, co z každé výměny otázek a odpovědí mezi Hvížďalou a Rupnikem činí v českých poměrech nezvyklé intelektuální dobrodružství. „Česká“ kniha dvou „českých“ intelektuálů je tak paradoxně čtivá a zajímavá především proto, že je oproštěna od typických šablon českého provinčního diskursu.

Hvížďala svými otázkami tázaného nemanipuluje nebo se nesnaží, jak to dělají někteří čeští novináři, dávat si už ve svých otázkách odpovědi. Nepotřebuje nás poněkud „upoceně“ přesvědčovat v každé otázce, že je znalý věcí, že má názor, že si nezadá s tím, s kým rozhovor vede. Jeho erudici rychle rozeznáme a oceníme, ale bez toho, že by se nám agresivně vnucoval.

Rupnikovy odpovědi mají v českých poměrech též zvláštní příchuť. Nepotřebuje nám sdělovat, (tak jak to často činí mnozí čeští političtí analytici a filozofové politického myšlení), že má to či ono přečteno. Nepotřebuje se točit okolo politologických pojmů a teorií tak, jako kdyby právě učinil světoborný objev. Přichází prostě z určitých intelektuálních „kruhů“, kam mají „vstup“ pouze ti, kdo už nemusí před svým publikem neustále skládat zkoušky ze svých znalostí.

Počíná si ve svých odpovědích tak, jak je to běžné na Západě. Neupozorňuje nás tudíž neustále, jak jsme toho často svědky u autorů domácí provenience, že zná základní teorie a pojmy, které se vzdělaní lidé ostatně učí už v prvních ročnících západních universit, ani že zná všechna relevantní díla ve svém oboru z poslední doby. Je nejenom sám originálním myslitelem, ale ze všech jeho odpovědí je zřejmé, že je takříkajíc „v obraze“ ve vztahu k myšlení jiných autorů, jejichž myšlenky často originálně rozvijí.

Za svoje odpovědi ručí nikoliv tím, že má zaručeně „správný“ názor, usazený v nějaké „jedině správné“ ideologii, ze které se s notnou dávkou předvídatelnosti odvíjí vše, co nám často sdělují ideologiemi očarovaní domácí autoři. Za své odpovědi ručí nebývalým rozhledem, domýšlením věcí do hloubky, skutečnou intelektuální odpovědností. Výsledkem je čtenářův pocit, že má co do činění s neobyčejně otevřenou myslí.

Nemá smysl prozrazovat základní argumenty, které se objevují v rozhovorech na široké spektrum témat—od důsledků 11. září 2001 až po krizi evropských hodnot nebo vztah mezi Evropskou unií a českými tradicemi. Každé z těchto témat je zajímavě osvětlováno nejenom Rupnikovými odpověďmi, ale i Hvížďalovými otázkami. Je to prostě výjimečný rozhovor, vedený dvěma výjimečnými osobnostmi o výjímečně závažných otázkách složité doby.

20. 04.

ODS na námluvách s Pravdou a láskou

Jiří Pehe Přečteno 10211 krát

Média jsou plná zvěstí o tom, jak Občanská demokratická strana otevírá svojí náruč politickému táboru Pravdy a lásky. Ráda by prý využila Václava Havla a lidí s ním spojených ve volební kampani. K tomu lze přičinit několik poznámek.

Mnohým příslušníkům tzv. Pravdy a lásky nebude stačit k tomu, aby začali podporovat ODS, jenom skutečnost, že se Topolánkovo křídlo, které v ODS momentálně převažuje, emancipovalo od Václava Klause. Odklon od Klause sice otevírá mnohým lidem z Havlova okruhu k ODS cestu, jenže tábor Pravdy a lásky není ideologicky nikterak jednotný.

Jsou to vesměs středoví liberálové, z nichž někteří tíhnou spíše k liberální pravici, jiní k liberální levici. Zatímco pravicově laděným liberálům, kteří kdysi podporovali například Unii svobody, nebude nikterak vadit přetrvávající neoliberální rétorika ODS, levicovým liberálům vadit bude. A neoliberálního programu se ODS, jak se zdá, nemíní vzdát ani po rozchodu s Klausem—jakkoliv tento dští na současnou ODS oheň a síru kvůli jejímu údajnému zběhnutí z pravicových pozic kamsi až prý k pozicím bývalého Občanského hnutí.

Co spojuje jak pravicové, tak levicové liberály z havlovského tábora je ovšem jejich silná podpora pro Evropskou unii, včetně další integrace, kterou reprezentuje Lisabonská smlouva. Tady zatím ale ani Topolánkova ODS tyto lidi nijak nepřesvědčila, že se s Klausovým odchodem zbavila i jeho euroskeptismu.

Topolánek se i nadále chová k Lisabonské smlouvě tak, že je mu v podstatě jedno, zda bude schválena. Nebo, přesněji řečeno, tak, že se nehodlá ve prospěch schválení smlouvy nijak přemrštěně angažovat. Takový vlažný postoj k „Lisabonu“ ovšem mnoho členů Pravdy a lásky bude vůči ODS udržovat ve střehu.

Stejně jako je budou udržovat ve střehu plány zveřejněné bývalou Klausovou pravou rukou, europoslancem Janem Zahradilem, který coby jednička na kandidátce ODS pro nadcházející eurovolby mluví o tom, jak ODS v Evropském parlamentu vytvoří společnou frakci s britskými konzervativci. Evropská lidová strana je pro ODS evidentně příliš eurooptimistická.

Zahradil navíc vyzývá senátory za ODS, aby znovu odložili hlasování o Lisabonské smlouvě. Co na tom, že Česká republika je už téměř půl roku poslední zemí v EU, která ratifikační proces v parlamentu zatím nedokončila.

Je možné, že pravicoví liberálové z tábora Pravdy lásky nakonec nějak euroskeptické brblání ODS skousnou, protože—podobně jako Havel—věří více v euroatlantické zakotvení České republiky. Například s pomocí amerického radaru v Česku. Byl to koneckonců Havel, kdo se na začátku roku nechal slyšet, že ratifikace smluv s USA o radaru je důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Mnozí voliči z tábora Pravdy lásky ale tento názor nesdílejí. Proti radaru mnozí z nich nezbytně nic nemají, ale myslí si, že evropská smlouva, která spoluurčuje osud dalších 26 zemí a bude mít zásadní vliv na budoucnost EU, je o dost důležitější než bilaterální smlouva o radaru, k níž se navíc nyní staví dost vlažně i Obamova Amerika.

Snad ještě více než iritují „pravdoláskaře“, ať už ty zprava nebo ty zleva, obecně postoje ODS k EU, irituje je vyjádření nedůvěry Topolánkově vládě uprostřed českého předsednictví EU. Jsou to lidé většinou kosmopolitně orientovaní a společně s Havlem mají zato, že pád vlády byl uprostřed předsednictví mezinárodní trapas, který vážně poškodil prestiž nejen České republiky, ale i ostatních nových členských zemí. Ty všechny teď vypadají tak, že na politické vedení EU prostě nemají.

Mnoho lidí z tábora Pravdy a lásky, včetně levicových liberálů, se tudíž zatvrdilo proti ČSSD, která svým hlasováním o nedůvěře zpochybnila to, kvůli čemu ji někteří „pravdoláskaři“ především podporovali—tedy svojí proevropskost. Jenže pro mnohé z nich, na rozdíl od Havla, neznamená tento odklon od ČSSD automaticky příklon k ODS. Tahle rovnice není prostě tak jednoduchá, jak jí prezentují některá média, nebo jak se jeví v Havlových výrocích.

Spíše se zdá, že mnoho ze středově a levicově orientovaných příslušníků tábora Pravdy a lásky zase jednou nebude mít koho volit.

15. 04.

Klause čeká těžké prezidentství

Jiří Pehe Přečteno 6451 krát

Prezident Václav Klaus je momentálně na vrcholku své prezidentské moci. S přispěním poslanců věrných Klausovi padla vláda Mirka Topolánka a úřednický kabinet nebude až do předčasných voleb pro Klause rovnocenným soupeřem. Spekuluje se, jak velkou roli prezident získá během zbytku českého předsednictví Evropské unie a kolik škody coby známý euroskeptik napáchá.

Jenže Klausovo vítězství nad Topolánkem i jeho očekávaná ofenzíva v příštích měsících mohou být na dlouhou dobu jeho posledními úspěchy. Zdá se totiž, že prezident politické šachy překombinoval.

První neúspěch přišel, když po pádu Topolánka nenásledoval rozvrat v ODS. Naopak: ODS se okolo Topolánka semkla. Ať už Klaus skutečně k pádu vlády sám výrazně přispěl, nebo je jako politický intrikán pouze vnímán, skutečností je, že pokud ODS neutrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, bude to Topolánek, a nikoliv jeden z Klausových politických klonů, kdo povede ODS do předčasných voleb.

Klaus by mohl utrpět porážku i ve svém boji za odmítnutí Lisabonské smlouvy. Někteří senátoři za ODS, kteří byli spíše proti smlouvě, mají nyní údajně za to, že by měli podpořit Topolánka, a hlasovat tudíž pro smlouvu.

Dalším neúspěchem Klause je skutečnost, že ODS i opoziční soc. dem. ze strachu před nevypočitatelným prezidentem spojily síly k vytvoření překlenovací vlády úředníků, kterou budou de facto kontrolovat. Kdyby Klaus dostal šanci jmenovat vládu svou, mohl až do voleb zcela opanovat politickou šachovnici.

Prezidentovo pole působnosti zmenšuje i dohoda o předčasných volbách. Jakkoliv zvolená metoda jednorázového ústavního dodatku může být po právu kritizována jako nečistá. Jenže kdyby se mělo postupovat striktně podle ústavy – například s využitím tří neúspěšných pokusů sestavit vládu s důvěrou – opět by to Klausovi nabízelo čas i možnosti k vlastní ofenzívě.

Skutečně důležité ovšem je, že prezident si bude schopen užívat jisté politické převahy ve vztahu k vládě a největším stranám jen do předčasných voleb. Ať už volby vyhraje ODS, nebo ČSSD, Topolánek i Paroubek budou mít pro prezidentův aktivismus až do skončení jeho mandátu malé pochopení. Je dokonce pravděpodobné, že i když se obě strany vrátí k vzájemné konfrontaci, shodnou se na jedné věci: Klause je třeba vykázat do patřičných mezí.

Klausova situace může být natolik vážná, že by možná měl zvážit i svoje obvyklé provokace a naschvály, jako je odmítání některých mezinárodních smluv již schválených parlamentem.

ODS a ČSSD budou mít po volbách nejspíše společně ústavní většinu opět i ve Sněmovně, a nemusel by pro ně být problém domluvit se na ústavních dodatcích výrazně omezujících pravomoci prezidenta.

Právo, 15.4.2009

14. 04.

Vláda úředníků jako fackovací panák médií

Jiří Pehe Přečteno 5260 krát

Vláda, kterou dává dohromady předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, se stala oblíbeným terčem mediálních útoků nejrůznějšího druhu. Je to prý vláda podržtašků, údržbářů, v horším případě lobbyistů. Jenže vláda úředníků, která je mylně označována jako „úřednická“ (což je typ „prezidentské“ vlády, který ústavně existoval za první republiky, ale který nezná současná ústava), dostává od médií na frak zcela neoprávněně.

Jako obvykle uniká mnoha našim novinářům širší kontext. Ten spočívá v tom, že když už byla vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka (což byla během předsednictví EU jistě chyba), nabízely se kromě vlády úředníků, zaštítěné politickými stranami, jen tři další varianty—jedna neprůchodná, druhá hroší, třetí naprosto nerealistická.

Neprůchodnou variantou bylo vládnutí Topolánkova kabinetu v demisi buď až do konce českého předsednictví EU nebo do řádných voleb. O neprůchodnost takového řešení (alespoň do konce předsednictví) se hned po pádu vlády postaral prezident Václav Klaus, který trval na tom, že nová vláda musí být jmenována rychle, přičemž požadoval pro novou vládu nejméně 101 podpisů poslanců. Tím „poopravil“ představy sociální demokracie, která původně mluvila o možnosti nechat Topolánkovu vládu dokončit české předsednictví.

Bylo jasné nejen to, že Klaus nemá v úmyslu nechat Topolánka vládnout do konce předsednictví (o vládnutí do předčasných voleb nemluvě), ale že si připravuje půdu pro rychlé jmenování vlastní vlády—bez Topolánka.

Čímž se dostáváme od varianty neprůchodné k variantě horší, než je vláda úředníků pod záštitou politických stran. Je jí „prezidentská“ vláda Václava Klause.

Tedy vláda (ať už složená z úředníků, expertů nebo politiků), kterou by prezident jmenoval sám, bez ohledu na mínění stran, poté, co by se politické strany nedokázaly dohodnout na vlastním řešení a nemohly by prokázat, že jejich vláda má většinovou podporu Poslanecké sněmovny. Taková vláda by s velkou pravděpodobností nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, ale jelikož ústava nepředepisuje prezidentovi, dokdy musí jmenovat nového premiéra, mohl by „svou“ vládu nechat teoreticky vládnout až do řádných nebo předčasných voleb.

Taková vláda by byla nejenom ještě slabší, než ta, kterou skládá Jan Fischer, protože by neměla podporu největších politických stran, ale mohla by být složena například z vyhlášených euroskeptiků. Jako taková by mohla například stáhnout Lisabonskou smlouvu ze Senátu nebo činit na evropském poli kroky, které by ještě více pošramotily pověst České republiky v EU. Posílila by dále již beztak zbytnělou roli prezidenta v českém politickém systému.

Klaus by měl navíc dostatek času pokusit se změnit poměry v Občanské demokratické straně, v níž—zřejmě k jeho zklamání—nedošlo po vyslovení nedůvěry k rozkolu a pádu Topolánka. Fischerova vláda je vítězstvím Topolánka nad Klausem; „prezidentská“ vláda by byla vítězstvím Klause nad Topolánkem.

Klaus by navíc mohl do své vlády najmenovat lidi, kteří by působili rozvratně i v sociální demokracii. Často byl zmiňován scénář, v němž by se stal premiérem „zkušený“ Miloš Zeman.

Třetí—nerealistickou--variantou byla vláda plně politická. Výsledky voleb v roce 2006 jsou takové, že by to buď musela být vláda velké koalice ODS a ČSSD, nebo „duhová“ vláda všech demokratických stran, popřípadě nějaká vláda opírající se o přeběhlíky a komunisty.

Všechny tyto scénáře jsou před volbami, kdy se stany budou proti sobě vymezovat, nejen nerealistické, ale navíc by všechny byly v médiích po právu kritizovány ještě tvrději než Fischerova vláda.

Není tedy jasné, proč některá média na Fischerovu vládu s takovou vervou útočí. Není to jistě řešení ideální, ale také ne nejhorší. Nebo řečeno jinak: při zvážení všech ostatních scénářů z hledisek politických i z hlediska jejich uskutečnitelnosti, je to nejlepší možné řešení.

Pokud už chceme někoho mermomocí kritizovat, pak by to měli být politici, kteří nás svojí neodpovědností do současné situace dostali, a pak prezident Klaus. Právě kvůli strachu politických stran, že zvolí nějaké „vlastní“ řešení, s jehož pomocí by dokonal zkázu v ODS a způsobil rozvrat v ČSSD, dohodli se straničtí politici na vládě úředníků.

To samé platí i o dohodě o předčasných volbách. Ústavní puristé si jistě po právu stěžují, že jednorázový ústavní dodatek, na jehož základě bude rozpuštěna Sněmovna a na říjen vypsány předčasné volby, je ústavně nečistý. Jenže strany tak částečně činí proto, že nedůvěřují prezidentovi, že by použil ústavně čisté řešení—tedy, že by například bez zdržování jmenoval dvě po sobě jdoucí vlády, které by nedostaly důvěru, načež by třetí (neúspěšný) pokus připadnul předsedovi Poslanecké sněmovny, což by automaticky vedlo k rozpuštění Sněmovny a předčasným volbám.

A i kdyby se prezident takového scénáře držel, mohl by nejrůznějším způsobem natahovat působení jím jmenovaných vlád, protože, jak už bylo řečeno, ústava mu neukládá žádné časové limity pro jmenování nového premiéra. Přičemž prezident už dopředu vyšachoval politické strany z podílu na tomto řešení (tedy na vytvoření politických vlád s pomocí stran, které by si šly do Sněmovny pro nevyslovení důvěry), když (mimoústavně) trval na tom, že strany musejí ukázat nejméně 101 podpisů poslanců podporujících vládu.

11. 04.

Na obranu šrotovného

Jiří Pehe Přečteno 6578 krát

Šrotovné se v České republice stalo předmětem tuhého ideologického boje, v němž se nešetří tvrdými výrazy. Ministr financí v demisi Miroslav Kalousek dokonce označil šrotovné za „ekonomický zločin“, který je prý daní za dohodu se sociální demokracií. Šrotovné zlobí i mnohé komentátory odkojené idejemi neoliberalismu. Myšlence, že by stát měl vyplácet lidem peníze za to, že nechají sešrotovat stará auta, aby zakoupili auto nové, se vysmívají nejrůznějšími způsoby: proč bychom neměli prý mít třeba „ledničkovné“?

Ty, kdož proti šrotovnému brojí s pozic dogmatického ekonomického (neo)liberalismu, opírajícího se o přesvědčení, že my Češi zase jednou víme něco lépe než třeba Němci, Slováci, Francouzi a další národy, kde šrotovné funguje, docela dobře usadil ve svém blogu z 10.4. komentátor Jan Macháček.

Nejsem ekonom a nechci se pouštět do debat o ekonomických přínosech šrotovného, či o schopnosti tohoto opatření přispět k řešení ekonomické krize. Spíše mě udivuje, že se v záplavě úvah téměř neobjevily argumenty o možných příznivých „neekonomických“ efektech šrotovného.

V České republice je průměrný věk automobilů téměř čtrnáct let—vysoko nad průměrem vyspělejších západních států. Několik set tisíc těchto vozů ještě stále tvoří například staré Škody 105 a 120, jakož i Favority, které jezdí na tzv. Speciál, benzín s přísadou olova, a obecně—stejně jako ostatní starší ročníky aut—produkují mnohem větší množství emisí než auta nová. Nemluvě o tom, že nové modely aut jsou bezpečnější.

Když už si ekonomičtí analytici dávají tu práci, aby vypočítali, kolik stát údajně na šrotovném zbytečně utratí, a nabízejí i další zajímavá čísla, ukazující údajnou nesmyslnost tohoto opatření, možná by si někdo mohl dát práci s tím, že by zjistil, kolik podle dostupných údajů ročně zemře nebo těžce onemocní v České republice lidí na následky automobilových zplodin nebo nehod, v nichž k úmrtím či těžkým zraněním bezpochyby přispěly nevyhovující bezpečnostní standardy starých aut.

Samozřejmě: zastánci zelených řešení mohou argumentovat, že obrovské sumy, jež státy investují do šrotovného, by bylo lepší investovat do rozvoje „zelených“ způsobů dopravy. Tak argumentují například zelení v Rakousku. Když už se ale státy rozhodly ve snaze pomoct ekonomice právě pro šrotovné, proč vidět jenom temné stránky takové politiky?

Mimoekonomické efekty šrotovného je samozřejmě těžké vyčíslit, ale je jasné, že kdyby zásluhou tohoto opatření zmizelo z českých silnic několik desítek tisíc, nebo možná stovek tisíc starých aut, které zdaleka nevyhovují dnešním ekologickým a bezpečnostním standardům, získáváme něco, co se čísly nedá ani přesně vyjádřit. Můžeme se samzřejmě pokusit vyčíslit, kolik společnost ušetří peněz, jestliže zásluhou modernizace vozového parku v České republice nezemře o x-let později tolik či tolik tisíc lidí na rakovinu nebo tolik či tolik lidí nebude „sešrotováno“ spolu s jejich bezpečnostně nevyhovujícími auty při automobilových nehodách.

Jenže cena lidského života se vyčíslit nedá. Přitom je jasné, že šrotovné má slušný potenciál přispět k záchraně mnoha zbytečně ztracených životů. Jinými slovy: vše souvisí se vším, a když už se stát snaží v boji s recesí povzbudit—převážně z ekonomických důvodů—průmyslové odvětí, které je v dnešní době klíčové, proč se nějaký novinář nepokusí na celé věci najít alespoň něco pozitivního?

09. 04.

Zelené zničil podíl na moci

Jiří Pehe Přečteno 8576 krát

Když se Strana zelených pod vedením Martina Bursíka probojovala v roce 2006 do Poslanecké sněmovny, stálo před ní zásadní dilema: stát se vládní stranou nebo zůstat v opozici. Rozhodnutí podílet se na vládnutí je přitom třeba nahlížet v kontextu toho, o jakou vládní koalici se jednalo.

Zelení se totiž nakonec rozhodli přijmout účinkování ve vládě, která byla nejen složena z ideově dosti odlišných stran, ale také byla až do hlasování o důvěře menšinová, protože vládní strany měly k dispozici pouze 100 hlasů v dvousetčlenné Sněmovně. Zelení, kteří vstoupili do Poslanecké sněmovny s puncem nezkorumpované alternativy k údajně prohnilému politickému establishmentu, pak připustili, aby vládní koalice za jejich účasti získala důvěru s pomocí přeběhlíků ze sociální demokracie.

To byl první vážný šrám na pověsti strany, která se před volbami vymezovala proti (dle jejího soudu zkorumpovaným) praktikám parlamentních stran. Druhým byl pak samotný ideový profil vlády.

V ní hrála prim konzervativní Občanská demokratická strana, která své menší koaliční partnery nakonec přesvědčila o potřebě přijmout jakousi mírně rozředěnou verzi své neoliberální Modré šance. Zelení byli do té doby vnímání spíše jako levicová strana, ačkoliv Bursík do strany vnesl už před volbami prvky tradičního liberalismu, který před nástupem zelených reprezentovaly strany, jako byla například Unie svobody.

Přijetí vládního programu s neoliberálními akcenty ovšem posunulo zelené opticky ještě více napravo, což nutně muselo narazit na odpor ekologických aktivistů, kteří tvořili podstatnou část členské základny strany. Bursík zdůvodňoval tyto programové ústupky, jakož i účast v pravicové vládě obecně tím, že zelení budou i navzdory převažující programové identitě vlády mít příležitost uskutečnit některé významné priority zeleného programu.

Další ambivalence, která musela mnoho tradičních podpůrců strany mást, byla skutečnost, že ačkoliv strana prosadila do pozice ministra zahraničí proevpropského Karla Schwarzenberga, nechala si občanskými demokraty vyvlastnit evropskou politiku. Dohled na ní si ponechala ODS v podobě funkce místopředsedy vlády pro Evropskou unii, která byla svěřena Alexandru Vondrovi.

Politika vlády vůči EU se pak vskutku nesla převážně v duchu euroskeptických názorů ODS z dob její opoziční činnosti. Zelení tak ztratili další významný programový prvek, na jehož základě je bylo možné odlišit od ODS.
I když se i nadále považovali za proevpropskou stranu, dělali velmi málo, aby veřejnost přesvědčili, že se nějak snaží korigovat skeptické postoje ODS k Unii, jakož i některé konkrétní vládní kroky, jež působily v Bruselu rozpaky.

Jedním z důvodů, proč bylo údajně nutné přijmout podíl na vládní moci, byla podle Bursíka obava, že kdyby zelení do vládní koalice nevstoupili, vznikla by velká koalice ODS a sociálních demokratů, neboť patový volební výsledek neumožňoval nic jiného. Ta by údajně přijala nový volební zákon nepřátelský vůči malým stranám, který by mohl zelené poškodit.

Bursíkovy argumenty pro účast ve vládě byly samozřejmě silné, včetně skutečnosti, že jeho strana získala ve vládě pozice, které byly vzhledem k tomu, že měla jen šest poslanců, neobyčejné významné.

Úvahy o tom, co by se stalo, kdyby strana zůstala v opozici, jsou pochopitelně jen spekulativní. Je samozřejmě možné, že by skutečně vznikla velká koalice, která by přijala volební zákon, jež by malým stranám ztížil vstup do Poslanecké sněmovny. Na druhé straně je možné argumentovat, že by se Strana zelených nerozštěpila, tak jak se tomu stalo během jejího vládního angažmá, protože by v ní nepůsobily odstředivé síly, které podíl na moci vyvolal.

Problémem zelených byla totiž od počátku jistá mlhavost jejich identity. Bursík, jak už bylo řečeno, vnesl do tábora tradičních zelených nové prvky, které strana potřebovala buď postupně přijmout za své, nebo se jich zbavit. Tak či onak, strana by v opozičních lavicích mohla mnohem razantněji akcentovat ekologické a další priority, jež činí zelené zelenými. Měla by také čas se vnitřně uspořádat bez toho, že by každá sebemenší rozmíška byla propírána v médiích coby hrozba pro stabilitu vlády.

Pobyt v opozici by také mohl ukázat veřejnosti, že zelení jsou skutečně tím, co o sobě tvrdili před volbami—tedy alternativou k systému, v němž české politické strany před očima veřejnosti předvádějí bitvy na „život a na smrt“, zatímco v zákulisí čile spolupracují na dělení nejrůznějších prebend. Zelení tento prvek své identity oslabili, když souhlasili se vstupem do vlády, a zcela ho později eliminovali, když zůstali ve vládě založené na přeběhlících, jejichž odchod k vládnímu táboru byl obklopen zásadními otázkami o možné korupci či vydírání.

Ba co víc, Bursík tento způsob vzniku většinové vlády začal aktivně ospravedlňovat. Ačkoliv strana několikrát hrozila možným odchodem z vlády, když se zdálo, že vláda a s ní spojená „justiční mafie“ chtějí za každou cenu zachránit pozici místopředsedy vlády a šéfa lidovců Jiřího Čunka, obtíženého podezřeními z korupce, zelení nakonec neudělali nic. Naopak, jimi vybraný ministr zahraničí Schwarzenberg zaplatil z vlastní kapsy audit Čunkových financí, jež se jevil v kontextu ostatních událostí jako totální šaráda, jejímž smyslem bylo zabránit pádu vlády, jež mohl nastat v případ odstranění Čunka.

Rozdíl mezi vládní praxí za účasti zelených a původními idejemi, z nichž strana vznikla, působil stále větší vnitřní problémy. Křídlo ekologických aktivistů, vedené Danou Kuchtovou a Martinem Stropnickým, zcela po právu začalo poukazovat na skutečnost, že politická praxe Bursíkovy Strany zelených má jen velmi málo společného s tradiční zelenou agendou.

Nejjasněji se tento problém vyjevil ve stranických rozporech ohledně možné podpory strany pro umístění amerického radaru a s ním spojené vojenské základny na území České republiky. Toto téma totiž nejjasněji symbolizovalo skutečnost, jak radikálně se Bursíkovi zelení odchýlili od idejí, které jsou vlastní většině zelených stran v Evropě. Žádná významnější Strana zelených v Evropě by totiž nemohla s umístěním takového vojenského zařízení na území svého státu souhlasit.

Výše řečené není soudem o radaru samotném. Je pouze konstatováním faktu, že čeští zelení museli pod tlakem svého vládního angažmá v koalici vedené konzervativní stranou značně ohýbat nejen své programové priority, ale také nově definovat svoji „identitu“.

Je možné argumentovat, že kdyby zelení zůstali v opozici, tento problém by nevzniknul, protože strana by přijala vůči radaru pro její tradiční voliče srozumitelný, jednotný postoj, v podobě odmítnutí tohoto zařízení. Vládní angažmá, spojené s podporou radaru a některých dalších „nezelených“ opatření, jí naopak začalo rozkládat na dvě nesmiřitelné skupiny: pragmatické liberály toužící zůstat u moci a křídlo ekologických aktivistů, jež bylo s podílem na vládní moci ve vládě vedené ODS stále více nespokojené.

Je symbolické, že největší podporu si zelení v Bursíkově pragmatickém podání udrželi u voličů, kteří dříve podporovali malé liberální strany v politickém středu. Ač mnozí tito sympatizanti, včetně bývalého prezidenta Václava Havla, byli lidé zvučných jmen, autentickými zelenými nikdy nebyli, ač mnozí jistě sympatizovali s některými aspekty zeleného programu. Stranu podporovali především proto, že zaplnila mezeru po Unii svobody či Občanské demokratické alianci.

Naneštěstí pro stranu se Bursík rozhodnul řešit vnitřní spory konfrontací. Měl jistě pravdu v tom, že to bylo jeho politické charisma, které stranu dovedlo do poslaneckých lavic, jenže, jak se zdá, zapomněl, že bez voličů, kteří se názorově shodují spíše s Kuchtovou a Stropnickým, se jeho strana může rychle propadnout pod hranici volitelnosti. Navíc také zcela ignoroval skutečnost, že právě u mnohých voličů, kteří podporují zelené, vyvolají odpor jeho autokratické metody, neboť pojetí vnitřní demokracie v zelených stranách ve všech evropských zemích je založeno na velké míře svobodomyslnosti.

Snaha Bursíka zkonsolidovat svojí mocenskou bázi ve straně na úkor oponentů nakonec přispěla zásadním způsobem i k pádu vlády. Bursík coby předseda strany měl jistě silné důvody k nespokojenosti s odbojnými poslankyněmi Věrou Jakoubkovou a Olgou Zubovou, které se klonily spíše ke křídlu Dany Kuchtové, jenže tím, že je nechal vyloučit ze strany, přímo přispěl k pádu koaliční vlády, když se ČSSD rozhodla vyvolat další hlasování o nedůvěře. Tyto poslankyně totiž už neměly žádný důvod ani k elementární loajalitě vůči straně a vládní koalici.

Pád vlády je i pádem Bursíkova konceptu zelené politiky. Je pravděpodobné, že pád vlády posílí dále odstředivé tendence ve straně, protože zmizelo i lepidlo moci, které drželo dohromady lidi, jako jsou Bursík a Ondřej Liška, ministr školství a dnes druhý nejmocnější muž ve straně. Jinými slovy: Bursíkův koncept zelených coby pragmatického výtahu k moci pro malou skupinku lidí zcela selhal. Otázkou je, zda zřícení tohoto výtahu přežije strana.

Parlamentní zpravodaj, duben 2009

07. 04.

Je svět s Obamou na cestě do pekel?

Jiří Pehe Přečteno 7215 krát

Americký prezident Barack Obama před svou evropskou návštěvou nejprve rozlítil americké konzervativce i jejich evropské protějšky, když se v rámci vládní podpory na podporu americké ekonomiky rozhodnul celkově utratit mnohem víc, než co ve srovnání zdánlivě hodlá na záchranu hospodářství dát Evropská unie.

Český premiér Mirek Topolánek označil pak v Evropském parlamentu Obamovy plány za cestu do pekel. Později se sice snažil vysvětlit, že to myslel trochu jinak, nebo že se nechal unést textem jedné písničky hard-rockové kapely AC/DC, ale Obamova "cesta do pekel" byla na světě. Pravicová média v USA jásala nad tím, že se současný předseda Evropské unie odvážil pojmenovat věci pravým jménem, evropští politici se vesměs snažili od Topolánka distancovat.

V diskusi, která následovala, se ukázalo, že věci jsou zase jednou poněkud složitější, než jak je pojmenoval český politik, vyrostlý ve světě černo-bílých myšlenkových schémat. Například se ukázalo, že když vezmeme v úvahu, že evropské státy utrácejí dlouhodobě v průměru podstatně více než Amerika za sociální výdaje, a do ekonomiky tedy v podobě takzvaných mandatorních výdajů pumpují už tak peníze, které Amerika ve svých rozpočtech nemá, není celkově rozdíl mezi stimulačními balíčky Ameriky a Evropy nakonec až tak velký.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda cestou do pekel není ona filozofie, kterou USA i Evropa sdílejí, a jež spočívá v tom, že se vlády všech západních států rozhodly více méně převzít odpovědnost za obrovské dluhy napáchané soukromými institucemi, které si bezstarostně užívaly benevolentního přítmí neviditelné ruky trhu. Pumpování státních peněz do ekonomiky se v konečném součtu nestane cestou do pekel pouze za předpokladu, že tyto injekce světové hospodářství znovu nastartují, a že náš zítřejší růst zaplatí dnešní dluhy.

Cesta do pekel může nastat, jakmile pod touto zátěží zbankrotuje první větší západní země. Jenže to nebude Obamova cesta do pekel, ale cesta do pekel, na kterou nás poslal jistý typ západního myšlení, založený na víře v neustálý pokrok. Tedy na víře, že světlejší a bohatší zítřek nakonec vždy nějak vyřeší naši dnešní neodpovědnost a neukázněnost.

Závěry londýnského summitu zemí G-20, který předcházel Obamově návštěvě v Praze, byly nakonec nadějné alespoň v tom, že kromě dalšího pumpování stovek miliard do světové ekonomiky se politici také dohodli na zpřísnění regulačních rámců pro finanční trhy, jakož například i na eliminaci daňových rájů.

Zdálo se, že silné výroky o Obamově cestě do pekel jsou ve světle summitu, jenž byl interpretován jako úspěch, zcela zapomenuty, jenže v Praze pronesl americký prezident zásadní projev o plánech na globální jaderné odzbrojení. Někteří čeští komentátoři obratem označili Obamu za naivku. Věří prý chudák, že se lze na tak zásadní věci rozumně dohodnout s Ruskem, nebo že bude možné kontrolovat nedemokratické režimy.

Z jednoho obzvláště ostrého komentáře jsme se dozvěděli, že kdyby něco podobného tomu, co navrhnul Obama, napsal ve slohovém cvičení žáček třetí třídy, paní učitelka ho pohladí po vláskách a řekne: "Pěkné, Pepíčku, moc pěkné." V páté třídě už ale dodá: "Dobrá, ale zkus se více zamyslet právě nad tím, jak něčeho takového skutečně dosáhnout." Podle komentátora nás spolupráce s Rusy a možné odložení projektu protiraketové obrany (pokud se ukáže, že Írán chce opravdu sekat dobrotu) k bezpečnému světu bez jaderných zbraní asi moc nepřiblíží.

Je otázka, zakončuje pochmurně český komentátor, jestli takoví lidé jako Obama nemohou za jistých nepříznivých okolností napáchat větší škody, než severokorejský jaderný program...

Co k tomu říct? Možná tolik, že stejně jako tomu bylo s Topolánkovým výrokem o cestě do pekel, by bylo dobré, kdyby se kritici Obamovy iniciativy nenechali zbytečně unášet stejnou černobílou logikou. Naivní totiž není Obama. Naivní jsou ti, kdo si myslí, že naivní jsou dnešní Spojené státy.

Obama dobře ví, jak složité by bylo jaderného odzbrojení dosáhnout. A ve svém projevu hned nastínil kroky, včetně mnohem důkladnějšího mezinárodního systému inspekcí i donucování neposlušných, které by v podstatě znamenaly totální přestavbu současné architektury mezinárodních vztahů a práva. To se nejspíš nepovede, ale proč to nezkusit? A proč hned předpokládat, že se Američané pustí do jednostranného odzbrojování?

Pokud jde o Rusko, Obamova iniciativa by Rusy přinejmenším učinila součástí globálního projektu, který vyžaduje neustálý dialog. Skeptiky lze jednoznačně ujistit, že Američané dobře vědí, s kým mají v případě Ruska tu čest.

Jenže politika, i ta mezinárodní, má nejen praktické, ale i symbolické dimenze. Pokud do ní někdo jako Obama vnese jistou dávku optimismu a ochoty spolupracovat, může se leccos podařit.

Nikdo by ale neměl amerického prezidenta, který absolvoval nejlepší university na světě a je obklopen skvělým mozkovým trustem, podezřívat, že je naivní jako žáček třetí třídy nebo že se bezhlavě vydal na cestu do pekel.

ČRo 6, 7.4.2009

Archiv článků: duben 2009