Jiří Pehe

30. 05.

Není Topolánek schizofrenik?

Jiří Pehe Přečteno 8199 krát

Předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek buď trpí rozdvojením osobnosti anebo osobnost žádnou nemá, protože svoje postoje k některým zásadním otázkám, jako je Lisabonská smlouva, evidentně formuluje podle toho, s kým zrovna mluví a komu se chce zalíbit.

Ačkoliv dlouho brojil proti Lisabonské smlouvě, a její předchůdkyni, Evropskou ústavu (s níž je Lisabonská smlouva do značné míry totožná) označil anglickým výrazem pro exkrementy „shit“, nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal a své jméno nechal slavnostně vtesat v Lisabonu do kamene.

Po návratu do České republiky se ovšem choval, jako by byl při podpisu jen jakýmsi notářem, který nenese za podpis tohoto dokumentu odpovědnost. Možná vlastně skutečně nenesl, protože podle české ústavy mezinárodní smlouvy sjednávaná a ratifikuje prezident, který ovšem může tímto pověřit vládu. Jenže kdybychom přijali tuto konstrukci, museli bychom usoudit, že v daném období stali v čele České republiky dva blázni.

Na jedné straně premiér, který z pověření prezidenta vyjednal a podepsal zásadní mezinárodní smlouvu, s níž nechce mít nic společného; na druhé straně prezident, který sice nechce mít nic společného s Lisabonskou smlouvou a aktivně vystupuje proti ní, ale přesto pověří premiéra, aby jí vyjednal a podepsal. Když jí pak premiér vyjedná a podepíše, prezident kvůli tomu na premiéra útočí, aby nakonec kvůli nesouhlasu s přílišným „euro-optimismem“ premiéra rezignoval na post čestného předsedy ODS.

Je zřejmé, že léčit se měli jít—zřejmě už v okamžiku podepsání Lisabonské smlouvy—oba tito čelní politici. Jenže nešli, takže psychodrama pokračovalo.

Topolánek nechal smlouvu, kterou vyjednal a podepsal, poslat k Ústavnímu soudu. Prezident, který—viděno z ústavního hlediska—premiéra podepsáním smlouvy pověřil, a smlouvu by měl tedy hájit, nakonec přišel osobně na zasedání Ústavního soudu, aby učinil proti smlouvě plamennou obžalobu.

Ústavní soud poměrem 15:0 nenašel nic, co by napadnuté části Lisabonské smlouvy činilo neslučitelnými s českou ústavou. Zjevně rozpolcený Topolánek ovšem nejenže rozhodnutí soudu nevyužil k tlaku na ratifikaci smlouvy, ale na sjezdu ODS v prosinci 2008 jen pasivně přihlížel, když sjezd odhlasoval rezoluci, která svazovala případnou ratifikaci Lisabonu s ratifikací smluv o umístění amerického radaru v České republice.

Odchodu neméně rozpolceného prezidenta z pozice čestného předsedy ODS stejně nezabránil. Václav Klaus, který, jak už bylo řečeno, de facto i de jure Topolánka vyjednáním a podpisem, jakož tudíž i usilováním o následnou ratifikaci Lisabonské smlouvy pověřil, odešel z čela ODS. Kvůli čemu? Vlastně kvůli tomu, že Topolánek naplnil jeho zadání.

Od začátku roku 2009 se ovšem Topolánek ujal předsedání Evropské unii, a když zjistil, že někteří z evropských lídrů, kteří se po jeho a Klausových předešlých vystoupeních, dívali na Českou republiku jako na banánovou republiku, jsou ochotni ho mezi sebe přijmout a říkat mu familiárně „Mirku“, začal k Lisabonské smlouvě zaujímat poněkud smířlivější postoj. Navíc si uvědomil, že Lisabonská smlouva se v ODS stala kolbištěm pro souboj mezi ním a Václavem Klausem.

Schizofrenie v tomto okamžiku zdánlivě dostoupila vrcholu. Politicky schizofrenní byl evidentně Topolánek, schizofrenní byl Klaus, přičemž tito dva političtí schizofrenici bojovali o vliv v schizofrenní ODS.

Topolánek se ve funkci prezidenta EU postupně stával stále více „eurorealističtěšjím“, a i když byl nakonec v hlasování o nedůvěře ve svoji vládu z této funkce odvolán, přesto 6. května, před hlasováním českého Senátu o Lisabonské smlouvě, v zásadním projevu k senátorům mimo jiné pronesl tato státnická slova:
Lisabonská smlouva, na rozdíl od předchozí Ústavní smlouvy, není pouze výplodem nějakého shora nadiktovaného Konventu, její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád…je v konečném důsledku vyjádřením politické vůle evropských státníků…
Především musím sám za sebe říci, že odmítnutí Lisabonské smlouvy v té podobě, v jaké jsme ji vyjednali, bych považoval za znak pasivního přístupu k Evropské unii…
V situaci, kdy na východě stále asertivnější Rusko posiluje své sféry vlivu, není vůbec odpovědné zpochybnit rozšiřování Evropské unie. A navíc vyvolat hrozbu štěpení na jádro a periferii. Všem zemím na východ od Německa a Rakouska by pak hrozilo oslabení jejich postavení.

Jenže přišla kampaň před volbami do Evropského parlamentu, v níž se ODS snaží opět nabízet svoji známou euroskeptickou tvář, a když se Topolánek ocitnul vedle šéfa britských konzervativců Davida Camerona, který by chtěl spolu s ODS a polskými nacionalisty vytvořit po volbách v Evropském parlamentu společný euroskeptický klub, zase se mu začalo před očima proti-lisabonsky tmít.

Spolu s Cameronem odcestoval po jeho návštěvě Prahy 30.května do Varšavy, kde na sjezdu populisticko-národnické strany Právo a spravedlnost řekl, že Lisabonská smlouva je mrtvým dokumentem-- bez ohledu na to, zda bude ratifikována, nebo ne. Lisabon podle Topolánka neodpovídá realitě 21. století.

To je stanovisko podobné postoji Václava Klause, který též tvrdí, že smlouva je vlastně mrtvá, a ačkoliv je největším známým zastáncem české suverenity, čeká s podpisem na rozhodnutí Irů v druhém referendu. Pokud Irové usoudí, že smlouva mrtvá není, nejspíš se prezident "suverenního" Česká podvolí vůli voličů v této vzdálené zemi a usoudí totéž. Co ale usoudí Topolánek, není jisté, protože u něj evidentně záleží na tom, zda mu zrovna říká „Mirku“ Barroso nebo Cameron.

Není divu, že mezitím někteří přední představitelé britských konzervativců varovali před snahami Camerona spojit síly s Topolánkovou ODS a Právem a spravedlností bratrů Kaczynských, neboť jsou to podle nich nevypočitatelní extremisté. Člověk znalý středoevropského kontextu by je opravil: extremisté to možná nejsou, jsou zde i horší, ale „nevypočitatelní“ je slabé slovo.

Topolánek totiž může klidně při nějaké jiné přlížistosti říct, že Lisabonská smlouva je největším dílem evropské politiky za posledních sto let. To kdyby zrovna stál vedle třeba Angely Merkelové.

28. 05.

Teror (vajíčkové) anonymity

Jiří Pehe Přečteno 10615 krát

Kulturnost nebo, řečeno trochu nadneseně, civilizační vyspělost toho kterého společenství, včetně národů, se pozná i podle toho, jak se příslušníci takového společenství vztahují k anonymitě. Tedy jak často a kdy mají tendenci se schovávat za anonymitu i v případech, kdy to není nezbytné, a jak se chovají, když jsou anonymní.

Česká společnost na tom není v tomto ohledu dobře. Stačí se podívat na převažující vzorce chování lidí v situacích, kdy se mohou za anonymitu částečně nebo úplně schovat: řidiči na českých silnicích, posluchači volající do různých rozhlasových pořadů, diskutující v internetových médiích, fotbaloví fanoušci. Rychle zjistíme, že agresivita, vulgarita a porušování pravidel slušného chování, nebo i zákonů mají v takových prostředích navrch.

Zároveň je to vše doprovázeno neochotou z anonymity vystoupit i v případech, kdy se takový člověk nemusí nutně bát nějakého postihu. Neochota jít s kůží na trh není přitom nezbytně vždy zbabělost; často je to prostě vypočítavost a nemorálnost. V našem případě jistě i neblahý pozůstatek bývalé éry. Z pozice anonyma prostě můžu beztrestně urážet, kopat kolem sebe. „Nandat“ to těm, na něž útočím, aniž bych musel tváří v tvář oponentovi svoje názory obhajovat.

Teror anonymity zažíváme nyní i v tzv. vajíčkové válce. Na jedné straně stojí konkrétní politici, které třeba nemusíme mít rádi, a s jejichž názory nesouhlasíme, ale kteří mají jména a rozpoznatelné tváře. Na straně druhé stojí anonymní dav, z něhož lítají vajíčka.

Když někteří komentátoři tyto mladé lidi obhajují vzletnými slovy o vzepjetí občanské společnosti, apod., často opomíjejí právě aspekt anonymity. Občanská společnost je totiž adresná. Lidi se v ní neschovávají; naopak pod svými jmény obhajují svoje názory.

Anonymní, masové házení vajec na konkrétní politiky, kteří pod svými jmény obhajují svoje názory—jakkoliv nepopulární—je zbabělost. A to navzdory skutečnosti, že mnozí mladí lidé mohou být po právu znechuceni agresivní a přitom obsahově prázdnou kampaní největších politických stran, účelovou konfrontací, populismem, či všudypřítomnou atmosférou klientelismu a korupce.

Bohužel způsob, kterým reagují se ale moc neliší od konfrontačního chování fotbalových chuligánů a jim podobných. Vtipné, neboť pochopitelné jako jakýsi vykřičník, bylo možná první vejce. Masové házení vajec na demokraticky zvolené politiky, bez dalších argumentů, které bych si měl umět obhájit, je jen akce davu.

Jak správně napsal sociolog Jan Keller, není v tom všem navíc ani špetka individualismu, který v případě vajíčkové války podle některých komentátorů vede válku proti údajné stádnosti ČSSD. Většina těch mladých hází vejce, protože si myslí, že je to „cool“. A být „cool“ je v době internetu být jako ti ostatní. „Originalita“ se projevuje ve skutečnosti jen kopírováním těch druhých.

Tahle forma anonymity má navíc ještě jednu vrstvu. Házení vajec na politiky sociální demokracie je navzdory jejích reakcím víceméně bezbolestné. Házejícím se nic nestane.

Je příznačné, že tyto mladé „demonstranty“ proti údajně špatným politickým mravům neuvidíme na shromážděních Dělnické strany. Tam by totiž mohli dostat od sympatizantů strany, včetně holých lebek, řečeno lidově „přes hubu“. Anebo by mohli dostat výprask od policie, která, zdá se, chrání pochody neonacistů mnohem důsledněji než volební shromáždění sociální demokracie.

Nelze bohužel než souhlasit s prezidentem Klausem, že to, co se na volebních shromážděních sociální demokracie děje, je svým způsobem útok na demokracii.

Je příznačné, že zatímco dav mladých „hrdinů“ vrhal beztrestně na smíchovském Andělu vejce na představitele demokratické politické strany, bez větší pozornosti se ve stejný den odehrál další útok zápalnou lahví na romskou rodinu. Na facebooku se kvůli tomu nikdo neorganizuje, demonstraci určitě neuvidíme.

25. 05.

Co čekat od evropských voleb?

Jiří Pehe Přečteno 6376 krát

Červnovým volbám do Evropského parlamentu bude v České republice opět předcházet kampaň, která akcentuje domácí politická témata. Zejména dvě největší politické strany přistupují k volební kampani před evropskými volbami jako k testu témat, která chtějí využít v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny.

Tento přístup může být po právu kritizován, jenže z hlediska politického marketingu má svoji logiku. Průměrný občan, jak koneckonců ukazují průzkumy veřejného mínění, neví příliš mnoho o institucích Evropské unie, včetně toho, jaká je role EP.

Neví tedy například, že pokud bude přijata Lisabonská smlouva, role EP v evropské politice výrazně posílí, což vyústí do jeho spoluúčasti při schvalování norem, které budou mít po přenesení do národních právních systémů leckdy závažné dopady.

Mnoho občanů také žije v přesvědčení, že europoslanci zvolení v jednotlivých státech primárně reprezentují národní zájmy. Ve skutečnosti jsou europoslanci zástupci „evropského lidu“, a po svém zvolení se neorganizují v EP do národních klubů, nýbrž vstupují do klubů hlavních evropských stran. V mnoha případech tedy například europoslanec organizovaný v klubu evropských socialistů bude hlasovat jinak, než poslanec z téže země, organizovaný v klubu evropských lidovců.

Zneužívání eurovoleb pro domácí politická cvičení se dá v současnosti ovšem jen těžko zabránit. Nejenže se eurovolby konají v řadě zemí uprostřed domácích volebních období, a voliči je tudíž vnímají jako jakési referendum o domácí politice, ale navíc kandidátky staví převážně strany, které hrají hlavní roli na národní úrovni.

Snad jediný způsob, jak by se tomu dalo zabránit, je přenést evropské volby na skutečně evropskou úroveň. Tedy například tak, že by se ve volbách kandidovaly celoevropské strany, které by na své kandidátky vybíraly kandidáty v primárkách v národních státech. Takové strany by pak také mnohem více akcentovaly evropská témata, než témata momentálně důležitá v jednotlivých národních státech.

To je ale samozřejmě v současnosti nereálné, takže i nadcházející volby do EP se ve většině zemí promění v národní minireferenda o vládách, které jsou právě u moci. V českém kontextu se v podobě boje o Lisabonskou smlouvu sice schylovalo k tomu, že—docela netypicky—se jedno zásadní evropské téma stane i hlavním tématem volební kampaně. Jenže schválení Lisabonské smlouvy v obou komorách parlamentu učinilo z Lisabonské smlouvy—a potažmo další evropské integrace—téma spíše okrajové.

Za evropské téma může být samozřejmě považována i kritika ze strany občanských demokratů na adresu sociálních demokratů, že ČSSD v polovině českého předsednictví EU neodpovědně přispěla k pádu vlády Mirka Topolánka. Jenže poukazování na „neodpovědnost“ ČSSD vůči EU je pro ODS poměrně riskantní, neboť navzdory schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, většina poslanců i senátorů zvolených za ODS hlasovala proti Lisabonské smlouvě.

Pro ODS je v tomto kontextu také problematická skutečnost, že část senátorského klubu ODS chce na smlouvu podat stížnost k Ústavnímu soudu s cílem, aby tento přezkoumal soulad smlouvy s českou ústavou. Navíc nelze z rovnice vynechat prezidenta Václava Klause, který je i poté, co ODS formálně opustil, mnoha voliči s ODS nadále spojován. A ten s podpisem Lisabonské smlouvy váhá.

Jelikož „máslo na hlavě“ mají ve vztahu k těm voličům, kteří si přejí další evropskou integraci a důstojné postavení České republiky v EU, obě největší politické strany, je pravděpodobné, že jak ODS, tak ČSSD budou svoje postoje k EU zdůrazňovat v kampani méně, než by například ČSSD činila v případě, že by zatím nebyla schválena Lisabonská smlouva a Topolánkova vláda by přežila březnové hlasování o nedůvěře.

Důležitou roli ve volební kampani bude hrát i zkušenost z voleb do regionálních zastupitelstev a třetiny Senátu vloni na podzim. Tam se jasně ukázalo, že mnohem účinnější než kampaň zaměřená na regionální a místní témata, kterou by bylo možné v takových volbách logicky očekávat, je agresivní negativní kampaň akcentující nějakou výraznou slabinu politických oponentů—nejlépe v podobě symbolického tématu, jakým byly poplatky ve zdravotnictví.

Billboardy, které zaplavují zemi před volbami do EP ukazují, že největší strany se budou řídit stejnou logikou, která přinesla vítězství ČSSD v krajských volbách. To opět povede k silné polarizaci, jejíž zásluhou budou vytlačeny ze zorného pole voličů menši strany, z nichž některé se poctivě snaží upozorňovat ve svých kampaních na evropská témata.

Parlamentní zpravodaj, 25.5.2009

20. 05.

Havlovy politické přešlapy

Jiří Pehe Přečteno 8282 krát

Bývalý prezident Václav Havel zatím v tomto roce působí politické rozpaky. Začalo to hned v první den roku, kdy se Havel v televizním rozhovoru jal srovnávat Lisabonskou smlouvu s česko-americkými smlouvami o umístění amerického radaru na našem území.

Prohlásil tehdy, že schválení smluv o radaru je důležitější než schválení Lisabonské smlouvy. Nabídka USA umístit u nás radar a s ním spojenou vojenskou základnu se prý už nebude opakovat; odmítnutí radaru by poškodilo českoamerické vztahy, jakož i zpochybnilo transatlantickou orientaci naší země. Na druhé straně, nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, nebude to sice dobré, ale Unie si prý nějak poradí a časem přijme smlouvu jinou.

Tímto konstatováním Havel nejenže zcela podcenil případné negativní dopady odmítnutí Lisabonské smlouvy na Evropskou unii a na postavení České republiky v ní, ale především ignoroval skutečnost, že naše rozhodnutí o Lisabonské smlouvě se přímo dotýká šestadvaceti dalších zemí. Jeho prohlášení po zásluze vyvolalo rozpaky i v evropských médiích.

O několik měsíců později exprezident vyvolal kontroverzi, když v novinovém rozhovoru odsoudil podíl sociální demokracie na pádu vlády uprostřed českého předsednictví EU, přičemž jedním dechem prohlásil, že doufá, že to voliči ČSSD spočítají. Jistě tím vystihnul pocity mnohých voličů, kterým leží na srdci pověst země více než domácí politické tahanice. Jenže Havel přitom zároveň dosti nekriticky obhajoval i vládu Mirka Topolánka.

Topolánek měl přitom na pádu své vlády značný podíl. Už proto, že na začátku českého předsednictví odmítnul dohodu s ČSSD o klidu zbraní, přičemž nejvíc mu vadil požadavek Jiřího Paroubka na vypsání předčasných voleb na podzim. Těm nakonec stejně neuniknul.

Nejproblematičtější na argumentech prezidenta ve výše zmíněném rozhovoru bylo ovšem jeho prohlášení, že na Nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou je prý pořádán jakýsi mediální hon. K tomu přidal podivení nad rozsudkem soudce Vojtěcha Cepla ml., který rozhodl, že se bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nemusí omlouvat za to, že Veseckou a další vysoké představitele justice nazvala „justiční mafií“ kvůli jejich počínání v kauze Čunek. Havel se ironicky ptal, zda má Cepl nějakou nahrávku, která by Veseckou usvědčovala.

Jeho argumenty navazovaly na předešlou obhajobu přeběhlíků ze sociální demokracie, kteří pomohli Topolánkově vládě. Exprezident si evidentně natolik přál přežití Topolánkovy vlády, že potlačit i pochybnosti o možné politické manipulaci Čunkova případu.

Od politika, který v době vlád Václava Klause mluvil o mafiánském kapitalismu, zní zpochybňování justiční mafie trochu podivně. Mnohem více „havlovské“ by bylo prohlášení, že snahy manipulovat Čunkův případ jsou nepřípustné, a že Topolánkova vláda, založená na přeběhlících a obtížená čunkovskými i balíkovskými skandály, si možná zasloužila padnout. Nemělo se tak ovšem stát uprostřed českého předsednictví Unie.

Nejposlednější prezidentův politický přešlap se odehrál během tiskové konference, na níž vyjádřil svojí politickou podporu před volbami do Evropského parlamentu Bursíkově Straně zelených. Na pováženou je už skutečnost, že se tak jednoznačně postavil právě za ty zelené, které už od vstupu do Poslanecké sněmovny a vlády zmítaly těžké vnitřní boje, a které i mnozí jejich dřívější podpůrci opustili kvůli tomu, co považovali za autoritářské metody předsedy Martina Bursíka.

Ještě horší bylo toto Havlovo prohlášení: „Slyšel jsem v televizi, jak nějaký politik říkal, že mladoboleslavská automobilka musí vyrábět víc aut. Oni se ho zeptali proč a on řekl, aby ti lidi měli co dělat. Mě to přijde lehce zrůdné, je to jako kdyby někdo řekl: koncentrační tábory být musí, protože dozorci a věznitelé přece potřebují zaměstnání“.

Tato slova jsou a budou po zásluze kritizováno jako naprostý „úlet“. Nelze bohužel než souhlasit s kritiky, kteří se posmívají Havlově poněkud elitářskému ignorování skutečnosti, že mnozí lidé prostě potřebují práci a docela určitě nemají zato, že jsou v práci, která jim poskytuje obživu, zajatci jakéhosi koncentračního tábora. Další po právu kritizují exprezidenta za jisté pokrytectví, když právě on—milovník automobilů—se pustil do Škodovky.

Ještě horší je skutečnost, že dramatik Havlova kalibru spadnul svým přirovnáním na úroveň politiků, kteří si ve svém politickém zápalu neváhají lacině vypůjčovat příměry z dob nacismu a komunismu. K Topolánkově „osvětimské lži“ a „noci dlouhých nožů“, jakož třeba i k pochvalným narážkám Davida Ratha na hospodářskou politiku Třetí říše, se teď přidal Havel svým srovnáním největší české firmy s koncentračním táborem.

Zdá se, že loňský rok, kdy se Havel věnoval převážně přijímání cen za svou divadelní hru Odcházení, v níž mistrovsky pojednal absurdity politického provozu, byl úspěšnější než první měsíce roku 2009, kdy se Havel sám do politického provozu aktivně opět zapojil.

Ačkoliv i vloni byl občas po právu kritizován za svoji poněkud černobílou podporu americkému radaru a zejména pak za tvrdé—řekněme nehavlovsky netolerantní--odsudky protiradarových aktivistů, přece jen se Havlovy politické přešlapy z roku 2008 nedají srovnat s kontroverzemi, které zatím vytvořil letos.

Psáno pro ČRo 6, 20.5.2009

19. 05.

Politická krize bude pokračovat

Jiří Pehe Přečteno 7775 krát

Jmenování vlády úředníků pod vedením Jana Fischera ukončilo jednu etapu české politické krize, ale jisté uklidnění na politické scéně je nejspíš jen dočasné. Existuje pro to několik důvodů.

Ekonomická krize

Ačkoliv se začíná v médiích prosazovat názor, že ekonomická krize, která vypukla naplno vloni na podzim, je na ústupu, nezdá se, že se skutečně zásadním způsobem změnily systémové předpoklady této krize. Ve zlepšení doufají především ti, kdo věří, že hlavní příčinou krize byla neodpovědnost některých finančních institucí, zejména v USA, která způsobila krizi důvěry.

Lze ale poněkud pesimističtěji argumentovat, že skutečný výkon světové ekonomiky, i jejích národních komponent, byl zkreslenými údaji přicházejícími z finančních trhů dlouhodobě značně nadhodnocen , a po prasknutí bubliny na finančních trzích si nyní ekonomika takříkajíc „sedá“ tam, kde by měla být. A protože její skutečný výkon je nižší než ten, za jaký byl považován při započítávání falešných údajů z uměle nafouknutých finančních trhů, návrat k ekonomickým ukazatelům z doby před podzimem 2008 nebude běh na krátkou vzdálenost.

Navíc obrovské dluhy vytvořené finančními institucemi, firmami a domácnostmi, byly v podstatě pouze jen přesunuty z těchto institucí na vlády jednotlivých zemí a mezinárodní instituce. Tyto dnešní dluhy bude přitom možné bez velkých rizik splatit pouze v případě, že masivní finanční injekce do ekonomiky skutečně nastartují robustní růst. V opačném případě se může stát, že některé státy tíhu dluhů „zaparkovaných“ ve státních kasách neunesou a začnou bankrotovat. To by mohlo vyvolat řetězovou reakci.

Když český prezident Václav Klaus mluvil o krizi jako o chřipce, která odezní, měl v jedné rovině jistě pravdu. Problémem je, že nevíme, zda virus, který už způsobil globální ekonomickou epidemii, nezmutuje do horší podoby, jež vyvolá globální pandemii.

Způsob, jakým se bude ekonomika vyvíjet, notně ovlivní českou politiku. Naše země, se svojí silnou exportní orientací, je totiž obzvláště zranitelná, pokud by se ekonomická situace měla dále zhoršovat. Přitom je stále zřejmější, že jedním z průvodních jevů krize je už nyní radikalizace extrémní pravice. Přispívá k tomu i fakt, že nevyzrálá česká demokracie jen těžko hledá obranné mechanismy proti demagogickým názorům, že ke zhoršení situace většinové veřejnosti připívají „nepřizpůsobivé“ menšiny a přistěhovalci.

Řešeni dopadů ekonomické krize by při jejím případném prohlubování bylo složité i proto, že česká politika zůstává nadále hluboce polarizovaná, takže hlavní političtí aktéři jen těžko dospívají přes politický střed ke společným kompromisům. Ideologická řešení, namísto racionálních kompromisů, krizi ve svých konečných důsledcích mohou ještě prohloubit. To jsme koneckonců zažili už v posledních měsících vlády Mirka Topolánka, kdy byl z ideologických důvodů podceněn dopad krize na české hospodářství.

Politická krize

Česká republika se navíc s ekonomickou krizí potýká ve vysoce nestabilním politickém prostředí. Topolánkova vláda byla slabá a nestabilní po celou dobu svého vládnutí. Částečně tomu tak bylo proto, že spoléhala na politické přeběhlíky a byla obestřena spekulacemi o politické korupci. Částečně pak proto, že navzdory svému slabému mandátu odmítala hledat kompromisy okolo politického středu a pustila se do ideologicky motivovaných reforem, jejichž politické dopady zdaleka přesahovaly schopnost vlády situaci ustát.

Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed českého předsednictví Evropské unie jenom akcentovalo hrozivou míru nestability české politiky, v níž je státotvornost opakovaně obětovávána momentálním politickým ziskům a ideologickým poučkám. Tento trend může pokračovat i ve vztahu k Fischerově vládě, kdy se největší politické strany začnou proti tomuto svému politickému výtvoru vymezovat místo toho, aby ho podpořily. Za určitých okolností by se tak dokonce mohlo stát, že „překlenovací“ vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny.

Nestabilita je umocňována i faktem, že schizofrenní postoje české pravice k další evropské integraci způsobily, že se občanská pravice rozštěpila na demokratickou a nesystémovou, což vlastně napodobuje rozštěpení levé části spektra na demokratickou a nesystémovou levici, jež bylo v posledních letech zdrojem velkých problémů v české politice. Občanská demokratická strana se sice emancipovala od svého zakladatele, prezidenta Václava Klause, a posunula se k modelu pravicové lidové strany, ale ortodoxní „klausismus“ (opírající se o nacionalismus, konzervativní populismus a ekonomický neoliberalismus) se stal ideologickou bází pro jednu část ODS i několik nově vzniklých menších stran.

Vezmeme-li v úvahu současné oslabování politického středu v podobě chátrání Strany zelených a lidovců, nevypadá budoucnost českého politického systému nijak vábně. Důležitou otázkou je, zda se komunistům nalevo od ČSSD a silám politického „klausismu“ napravo od ODS podaří odčerpat dostatečně velkou voličskou podporu od sílících extrémistických stran tak, aby se jedna nebo více těchto stran neprobojovaly do parlamentní politiky. I pak ale zůstává otázka, s kým by velké strany v případě vítězství ve volbách vlastně byly schopny utvořit stabilní vládu.

Krize ústavní

Celkově pochmurná situace české politiky je komplikována také skutečností, že rostoucí schizma mezi Klausem a jeho bývalou stranou, jehož nejviditelnějším výrazem je boj o českou pozici v integrované Evropě, posunulo hranice politické krize ke hranicím krize ústavní. Prezident, který ve druhém volebním období již nemá co ztratit, se stal „neřiditelnou“ střelou--tak jak mnozí varovali před jeho znovu zvolením na začátku roku 2008.

Politici s ním spojení nejprve přispěli k pádu Topolánkovy vlády, přičemž hrozba mimoústavního řešení vládní krize ze strany Klause v podobě „prezidentské“ vlády vládnoucí bez mandátu Poslanecké sněmovny, urychlila vznik vlády úředníků a snahy o přijetí jednorázového ústavního zákona o předčasném ukončení mandátu Poslanecké sněmovny a o předčasných volbách. Strach z Klausova mimoústavního řešení tak nakonec přispěl k řešení, jež se také pohybuje na hraně ústavnosti.

Klaus vzápětí ovšem přiblížil další možnou ústavní krizi, když po schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách Parlamentu odmítl smlouvu podepsat—a to přinejmenším do doby, než Ústavní soud rozhodne o zatím nezformulované stížnosti skupiny senátorů z ODS. Někteří zákonodárci vzápětí reagovali návrhy na omezení pravomocí prezidenta nebo dokonce na ústavní žalobu pro velezradu.

Česká politika se tak nyní pohybuje v mocenském trianglu (topolánkovská) ODS-ČSSD-Klaus (opírající se o menšinovou část ODS). Případná ústavní krize by mohla být rychle zažehnána, kdyby se předseda ČSSD Jiří Paroubek a Topolánek dokázali dohodnout na společné taktice vůči Klausovi. Už jen vážná hrozba, že společně prosadí ústavní dodatky, které by omezily nebo zpřesnily prezidentovy pravomoci, zejména v zahraniční politice, by zřejmě Klause přinutila ke spolupráci.

Jenže obě největší politické strany se budou kvůli evropským a národním volbám v příštích měsících vymezovat především proti sobě, takže prezidentovi zřejmě zůstane dostatečný prostor k tomu, aby ústavní limity své funkce dále testoval. Navíc je třeba brát v úvahu, že přinejmenším Paroubek má zřejmě v úmyslu kandidovat na funkci prezidenta v roce 2013, a nebude tudíž asi chtít omezovat prezidentské pravomoci.

Prezidentská volba

Zmínka o prezidentské volbě je důležitá i z jiného důvodu. Supervolební rok, jak se začíná říkat roku 2009, totiž nebude jen soubojem o postavení politických stran v evropském i národním parlamentu. Bude také soubojem o příštího prezidenta.

Politické strany sice v Poslanecké sněmovně projednávají ústavní dodatek, který by zavedl přímou volbu prezidenta, jenže je velmi pravděpodobné, že se tato iniciativa zadře na technických detailech. Navíc, v závislosti na výsledku podzimních voleb může některým stranám přímá volba přestat vyhovovat.

Kdyby například ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny výrazným rozdílem, budou případné Paroubkovy šance na prezidentství mnohem větší ve volbě Parlamentem než volbě přímé. Skutečnost, že se svým způsobem bude už nyní rozhodovat o příštím prezidentovi, bude ovšem dalším destabilizujícím prvkem v české politice, neboť se tak vytváří další zdroj politické tenze. Fischerova vláda tedy znamená nejspíš jen chvilkové uklidnění před dalším kolem politických turbulencí.

Psáno pro Literární noviny, 18.5.009

14. 05.

Způsobí Lisabonská smlouva ústavní krizi?

Jiří Pehe Přečteno 5544 krát

Zatímco se na české politické scéně vědou vášnivé debaty o tom, zda je potřeba znovu posílat Lisabonskou smlouvu, schválenou nyní ústavní většinou v obou komorách parlamentu, k Ústavnímu soudu, aby tento posoudil soulad smlouvy s Ústavou, skutečný ústavní problém, zdá se, vzniká někde jinde.

Netýká se již tolik obsahu smlouvy ale ratifikační procedury. Poté, co obě komory Parlamentu vyslovily s Lisabonskou smlouvou ústavní většinou souhlas, prezident Václav Klaus oznámil, že smlouvu nepodepíše přinejmenším do okamžiku, než Ústavní soud znovu rozhodne o souladu smlouvy s Ústavou, i když případné rozhodnutí Ústavního soudu je po loňském jednoznačném nálezu, že tehdy napadené části Lisabonské smlouvy neodporují ústavě, předvídatelné.

Podání k Ústavnímu soudu se ovšem teprve rodí, a senátoři za Občanskou demokratickou stranu, kteří ho chtějí zaštítit, nijak nespěchají. Jinými slovy: zdá se, že účelem tohoto politického cvičení není ani tak dosáhnout jasného stanoviska Ústavního soudu, jako je jím spíše zdržet proces ratifikace až do doby, než o Lisabonské smlouvě znovu rozhodne Irsko v druhém referendu.

Zdržovací taktika prezidenta a s ním spojených senátorů má v sobě ovšem značný potenciál vyprovokovat skutečnou ústavní krizi. Někteří poslanci i senátoři, včetně předsedy Senátu Přemysla Sobotky, obviňují prezidenta, že porušuje demokratický pořádek země—a to nejen proto, že smlouvu odmítá ratifikovat, ale i proto, že po schválení smlouvy v Senátu napadnul některé senátory z řad ODS za změnu názorů, a v obecnější rovině mluvil o selhání politických elit.

V tomto okamžiku tak už nejde tolik o samotný obsah Lisabonské smlouvy, neboť politická debata o její výhodnosti či nevýhodnosti pro Českou republiku byla teoreticky ukončena okamžikem, kdy ji ústavní většinou posvětily obě komory parlamentu. V parlamentní demokracii je Parlament nejvyšším suverénem, a i když prezident má na Lisabonskou smlouvu jiný politický názor než ústavní většiny v obou komorách, měl by jí podle mínění mnohých bez otálení ratifikovat.

Problém je o to zapeklitější, že vyjednávání o Lisabonské smlouvě, její podpis premiérem, jakož i následné schvalování v Parlamentu nejsou něčím, za co prezident nenese od počátku spoluodpovědnost. Podle ústavy totiž prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž může tuto odpovědnost přenést na vládu nebo jednotlivé ministry. Zároveň je ale tato prezidentova pravomoc definována jako pravomoc kontrasignovaná, tedy jako pravomoc, k jejímuž výkonu potřebuje prezident souhlas vlády.

Jakkoliv se taková ústavní konstrukce jeví jako notně zamotaná, skutečností zůstává, že po právní i politické stránce se celý proces vyjednání a ratifikace Lisabonské smlouvy až dosud odehrával s formálním souhlasem prezidenta. Aby premiér Mirek Topolánek mohl smlouvu vyjednat i podepsat, a následně ji předložit k ratifikaci, potřeboval k tomu, přinejmenším teoreticky, již zmíněné přenesení pravomoci sjednat tuto smlouvu z prezidenta na premiéra.

I proto mají nyní silnou pozici ti, kteří argumentují, že prezident není v této chvíli už ničím jiným než jakýmsi „notářem“, jehož podpis je formalitou. Sjednání Lisabonské smlouvy se nemohlo odehrát bez jeho souhlasu, a po podpisu smlouvy pak vláda udělala jen to, co ji ukládá Ústava: podstoupila smlouvu k projednání v obou komorách Parlamentu. Ty vyslovily se smlouvou souhlas ústavní většinou, a vláda i parlament nyní mají plné právo očekávat, že prezident formálně dokončí ratifikační proces svým podpisem.

Problémem pro prezidenta je i skutečnost, že Lisabonská smlouva patří k onomu druhu smluv, pro jejichž schválení Parlamentem je třeba ústavní většiny. Projevená politická a právní vůle je tedy tak silná, že kdyby se nejednalo o mezinárodní smlouvu, ale o ústavní dodatek, podpis prezidenta by se vůbec nevyžadoval.

Pokud by se prezident otevřeně postavil proti vůli projevené ústavními většinami v obou komorách Parlamentu, hrozí mu vážné nebezpečí, že se stejně silná většina najde například k prosazení ústavních dodatků, které by omezily jeho pravomoci, včetně ratifikace mezinárodních smluv. V některých politických kruzích se už údajně diskutuje o přijetí ústavního dodatku, podle které by mezinárodní smlouva, s níž Parlament vyslovil souhlas ústavní většinou, mohla být ratifikována usnesením vlády, pokud prezident do třiceti dnů smlouvu nepodepíše.

Objevily se i radikálnější názory, jako je třeba názor senátorky za ČSSD Aleny Gajdůškové, že by prezidenta v případě dalších obstrukcí bylo možné obžalovat z velezrady. Tento názor zatím považuje většina politické scény za krajní, skutečností ovšem je, že za hrozivě znějícím slovem „velezrada“ se skrývá vlastně institut ústavní žaloby proti prezidentovi, který nějakým způsobem ohrožuje celistvost země nebo porušuje demokratický pořádek země, což je i pořádek ústavní.

Přemysl Sobotka, který v silném prohlášení napadl chování prezidenta, sice odmítnul obžalobu z velezrady, ale ve svém prohlášení tvrdil, že prezident zpochybňuje suverénní zákonodárný sbor, pilíř zastupitelské parlamentní demokracie. To by ovšem bylo možné interpretovat i tak, že prezident porušuje demokratický pořádek země—což je přesně jeden z důvodů pro žalobu o velezradě.

Ať tak či onak, zdá se, že pokud Václav Klaus bude nadále odmítat Lisabonskou smlouvu podepsat, jen těžko si to Parlament nechá líbit. Největší nebezpečí plynoucí z Lisabonské smlouvy tak nakonec nemusí být žádné z těch, které uváděli euroskeptici při debatě v Parlamentu, ale zase jednou nestravitelná domácí bramboračka a pohrdání jistými ústavními principy. Hustá pára nad hrncem téhle české politické bramboračky tentokrát naznačuje, že by se na Lisabonské smlouvě mohly vážně zadřít domácí ústavní mechanismy.

ČRo 6, 14.5.2009

08. 05.

Návrh na malou změnu Ústavy aneb co s Klausem

Jiří Pehe Přečteno 6522 krát

Navzdory tomu, že Lisabonskou smlouvu nyní schválily obě komory Parlamentu ústavní většinou, prezident Václav Klaus odmítá v tuto chvíli smlouvu podepsat. Bez jeho podpisu nemůže být v současné ústavní konstrukci smlouva ratifikována.

Tato ústavní konstrukce je jedním z mnoha nedostatků Ústavy. Vychází z článků 10, 39, a 63 Ústavy, které k problému ratifikace takových mezinárodních smluv, jakou je například Lisabonská smlouva, říkají:

Článek 10
(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Článek 39
…
(4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.

Článek 63
Prezident dále
…
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Z výše řečeného v prvé řadě vyplývá, že vyjednání Lisabonské smlouvy se dělo se souhlasem Prezidenta, který podle současné Ústavy přenesl na vládu právo tuto smlouvu za Českou republiku vyjednat. Prezident si podle Ústavy mohl teoreticky nárokovat, že se vyjednávání ujme sám. Je možná i interpretace, že když s obsahem vyjednávané smlouvy nesouhlasil, mohl do procesu vstoupit, vzít si dokončení vyjednávání na starost a v této roli smlouvu odmítnout.

I když tento výklad poněkud komplikují odstavce (3) a (4) článku 63, které praví:

(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Přesto je zřejmé, že prezident je za vyjednání Lisabonské smlouvy přinejmenším spoluodpovědný, takže jeho současné výhrady ke smlouvě i vyhrožování tím, že jí nepodepíše ani navzdory schválení Parlamentem, odporují logice Ústavy.

Ještě podivnější je v tomto případě ovšem samotná ústavní konstrukce. Podle článku 62 Ústavy se totiž prezidentův podpis nevyžaduje pro zákony schválené ústavní většinou. Článek 62 pod písmenem h) říká, že prezident
„má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“.

Proč stejná konstrukce neplatí v případě mezinárodních smluv, které vyžadují souhlas ústavní většiny obou komor Parlamentu, je záhada.

Problém s Klausem, i jakýmkoliv budoucím prezidentem, který by odmítal podepsat mezinárodní smlouvu schválenou ústavní většinou v obou komorách parlamentu, by se dal vyřešit jednoduchou logickou úpravou Ústavy tak, že by se článek 63 Ústavy změnil následujícím způsobem.

Článek 63
Prezident dále
…

x) podepíše mezinárodní smlouvu, s níž vyslovily souhlas ústavní většinou obě komory Parlamentu ČR, do 30 dnů od dne, kdy mu byla doručena; odmítne-li Prezident takovou smlouvu podepsat, považuje se po uplynutí 30 dnů ode dne doručení za ratifikovanou.

Popřípadě by bylo možné konstatovat, že k ratifikaci mezinárodní smlouvy schválené ústavní většinou v obou komorách Parlamentu se prezidentův podpis nevyžaduje.

Tato malá úprava by nejen odstranila většinu možných obstrukcí, které v současnosti vidíme, když Prezident odmítá navzdory souhlasu obou komor Parlamentu některé smlouvy ratifikovat, ale odstranila by také jistou nelogičnost v Ústavě. Je totiž opravdu podivné, že u ústavních dodatků, na rozdíl od běžných zákonů, není zapotřebí Prezidentova podpisu k tomu, aby se staly součástí našeho právního řádu, zatímco u mezinárodních smluv stvrzených ústavní většinou v obou komorách Parlamentu, se Prezidentův podpis vyžaduje.

Samozřejmě si lze představit i radikálnější změnu Ústavy, která by předefinovala současný stav, v němž Prezident „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.“

Bylo v by totiž logické, aby v parlamentní demokracii, v níž je hlavou exekutivy premiér a vláda, Ústava konstatovala, že mezinárodní smlouvy sjednává vláda a s jejím souhlasem její jednotliví členové nebo Prezident.

Článek 63 by pak pouze pravil, že Prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy; mezinárodní smlouvu, s níž vyslovily souhlas ústavní většinou obě komory parlamentu ČR, Prezident podepíše do 30 dnů od dne, kdy mu byla doručena; odmítne-li Prezident takovou smlouvu podepsat, považuje se po uplynutí 30 dnů ode dne doručení Prezidentovi za ratifikovanou.

Nebo, jako už bylo řečeno výše, by bylo v článku 63 možné zcela jednoduše konstatovat, že

Prezident dále
...

(x) ratifikuje mezinárodní smlouvy; pro mezinárodní smlouvy schválené ústavní většinou v obou komorách Parlamentu se k ratifikaci Prezidentův podpis nevyžaduje.

07. 05.

Klaus jako kůl v evropském plotě

Jiří Pehe Přečteno 10167 krát

Prezident Václav Klaus po schválení Lisabonské smlouvy Senátem nezakrýval zklamání a pronesl v této souvislosti řadu ostrých výroků, které bohužel jen dále ukazují, že český prezident se už zcela pohybuje mimo jakýkoliv kontext. Klaus například tvrdí, že schválení Lisabonské smlouvy v českém Parlamentu „je velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie.“

Náš pan prezident si jako vždy ani na okamžik nepřipouští, že selhává především on, i když—snad s výjimkou svého polského kolegy Kaczynského—je zřejmé, jako moc je se svými názory v Evropské unii osamocený. Ba co víc, většina politických elit EU ho považuje za poněkud trapného exota.

Není vůbec jasné, jak Klaus může argumentovat selháním českých politických elit v situaci, kdy čeští zákonodárci neudělali nic jiného, než že schválili mezinárodní smlouvu, kterou už v prosinci 2007 podepsal Mirek Topolánek—premiér a předseda strany, jejímž čestným předsedou byl tehdy ještě Klaus.

Není také jasné, jak české politické elity selhaly, když schválily dokument, který už schválilo 25 dalších parlamentů demokratických členských zemí EU.

Tvrdí Klaus, že selhaly politické elity celé EU, a pravdu má mezi vrcholnými politiky v EU tudíž jen on (a Kaczynski), nebo argumentuje, že selhaly především české politické elity?

Pokud je pravda to první, bylo by zapotřebí mnohem sofistikovanější obhajoby vlastních názorů, než jakou Klaus nabízí. Neboť argumentovat, že já jediný mám pravdu proti politickým elitám celé EU, nejen zavání trapným mesianismem, ale je také dost urážlivé. Nás pan prezident zbytku EU sděluje, že vrcholní politici v ostatních členských zemích EU jsou vlastně nezodpovědní hlupáci.

Pokud se Klausova kritika v tomto okamžiku týká především českých politických elit, měl by on i další čeští kritici Lisabonské smlouvy v prvé řadě vysvětlit, co je ono naprosté specifikum České republiky, jež jí zabraňuje schválit dokument, který bez větších problémů ratifikovalo dalších 25 zemí. Už dopředu si přitom mohou dát kritici za klobouk argumenty o chystané nadvládě velkých zemí, protože 19 zemí z oněch dalších 25, které smlouvu schválily, jsou země malé a středně velké. Proč se ony nebojí diktátu velkých, a proč se bojí Klaus a další čeští kritici?

Všechny argumenty, které činí Klaus a další čeští kritici Lisabonu už tisíckrát zazněly v parlamentních diskusích v oněch dalších 25 zemích, které nakonec bez problémů Lisabon ratifikovaly. Pro člověka znalého evropského kontextu bylo opravdu téměř k nevydržení sledovat vystoupení českých kritiků Lisabonu v Poslanecké sněmovně a Senátu už proto, že tím, že Česká republika zůstala poslední zemí v EU, kde se smlouva v Parlamentu ještě neratifikovala, byly „objevy“ českých kritiků ohledně katastrofických dopadů smlouvy asi tak „objevné“ jako zjištění, že když je člověk nachlazen, obvykle má rýmu.

Ačkoliv si i někteří zastánci Lisabonské smlouvy v Senátu pochvalovali, jak jsme vše hezky do hloubky prodiskutovali, když se český Parlament nebyl schopen rok a půl ke smlouvě vyjádřit, mělo zdržení ratifikace pro české zákonodárce i prezidenta jeden nemilý efekt: všechno, co říkali, bylo už řečeno jinde, a přesto se všechny ostatní členské země EU nakonec rozhodly smlouvu ratifikovat.

Čeští objevitelé údajně katastrofických dopadů Lisabonu vypadali v tomto ctihodném seskupení evropských demokracií jako hysterický cestující v letadle, který si je na rozdíl od všech ostatních pasažérů jist, že se letadlo při přistání zřítí. V lepším případě se snažili české televizní diváky (a potažmo snad i Evropu) ohromit rádoby vtipnými citacemi z klasiků nebo z prohlášení jiných euroskeptiků. Jinými slovy: potřebnou úroveň neměla ani jejich poněkud upocená snaha po originalitě.

Když Klaus mluví o selhání elit, měl by být opatrný. Je totiž stále zjevnější, že selhává především on. To je obzvláště patrné nejen proto, že obě komory českého Parlamentu schválily Lisabon ústavní většinou, a že k tomu přispěla Klausova bývalá strana, která se postupně emancipuje nejen od Klause, ale i od „klausismu“, který Topolánek pro jistotu ještě stále vychvaluje. Je to patrné i ve světle loňského rozhodnutí Ústavního soudu, který neshledal rozpory mezi Lisabonem a českou ústavou poměrem 15:0. A je to patrné i ze skóre v EU: smlouva je nyní schválena v 26 parlamentech.

I kdyby nakonec smlouvu znovu odmítlo Irsko v opakovaném referendu, ani pak Klaus nenajde spojence mezi evropskými politickými elitami. I v Irsku je totiž celá politická elita pro schválení smlouvy.

Klaus silně loboval za to, aby Senát smlouvu odmítnul především proto, že by se mohl za jeho rozhodnutí schovat. Teď je náš „eurodisident“ na evropské politické šachovnici jedinou černou figurou ve vítězné armádě bílých. Je jako larva vytažená na světlo, jejíž pohyby pozorovatelé sledují s odtažitou zvědavostí a mírným odporem. Nové podání k Ústavnímu soudu je v tomto kontextu opravdu, ale opravdu trapné. Pouhá zdržovací taktika či snaha odvést pozornost.

Když se vrátíme ke Klausovým slovům o selhání politických elit, je nutné připomenout, že byly doby, kdy v české historii selhaly skupiny politiků, a byly doby, kdy selhali někteří prezidenti či jiní vrcholní politici. Klaus je velmi blízko tomu, aby se do historie zapsal jako někdo, o kom se bude v horším případě mluvit jako o politikovi, který ve svém velikášství malému Česku pěkně zavařil, v lepším případě jako o trapné historické figurce.

02. 05.

ODS v evropské pasti

Jiří Pehe Přečteno 5051 krát

Po pádu vlády Mirka Topolánka se v evropských médiích spekulovalo především o tom, jaký dopad bude mít tato událost na schválení či neschválení Lisabonské smlouvy českým Senátem. Panovaly obavy, že někteří nerozhodnutí senátoři za Občanskou demokratickou stranu, na nichž osud smlouvy při současném poměru sil v Senátu především záleží, se budou chtít pomstít proevpropské sociální demokracii a smlouvu nepodpoří.

Ještě větší obavy panovaly ohledně role prezidenta Václava Klause. Pokud by pád vlády vedl k rozštěpení ODS, přičemž by se těžiště moci začalo přesouvat k zastáncům Klause, mohlo by být schválení Lisabonské smlouvy ohroženo. Spekulovalo se, zda případná neschopnost ODS a ČSSD dohodnout se na řešení vládní krize, neumožní Klausovi jmenovat vlastní „prezidentskou“ vládu, která by Lisabonskou smlouvu ze Senátu stáhla.

Vývoj se ale ubíral jiným směrem. Spolupráce Topolánka a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na vytvoření vlády úředníků i vyvolání předčasných voleb vzala iniciativu na vládní úrovni z rukou Klause. I v ODS došlo k poměrně nečekanému vývoji, když se strana semkla okolo Topolánka proti Klausovi.

ODS se navíc rozhodnula využít negativní reakce části veřejnosti na svržení jeho vlády uprostřed českého předsednictví EU ve volební kampani před volbami do Evropského parlamentu i před předčasnými volbami v říjnu. Chce v nákladné kampani vykreslit ČSSD jako stranu, která svojí nezodpovědností vážně poškodila naši prestiž v EU.

To ovšem zásadně zužuje manévrovací pole ODS při schvalování Lisabonské smlouvy. Bylo by totiž naprosto kontraproduktivní, kdyby ODS na jedné straně pranýřovala údajnou evropskou nezodpovědnost ČSSD a sama přitom, na straně druhé, torpédovala schválení smlouvy.

Volební strategie ODS by se mohla zhroutit i v případě, že by její senátoři hlasování o smlouvě znovu zablokovali a opět odložili. Strana by jen těžko vysvětlovala voličům, že její rozhořčení nad škodami naší prestiži, způsobených pádem vlády, je opravdové. Pokud ODS nechce voliče znechucené pádem vlády ztratit, musí si dát pozor, aby k jedné ostudě sama nepřidala další, mnohem větší.

Topolánek by také měl vysvětlit volební jedničce ODS v evropských volbách, Janu Zahradilovi, že v kontextu zvolené volební strategie ODS se jeví jako dosti kontraproduktivní--neboť českou prestiž v EU poškozující--jeho výroky o tom, jak po volbách do EP odejde ODS z frakce Evropské lidové strany a v europarlamentu vytvoří opravdu, ale opravdu euroskeptickou frakci spolu s britskými konzervativci.

Právo, 2.5.2009

Archiv článků: květen 2009