Jiří Pehe

27. 08.

Problém NERVu

Jiří Pehe Přečteno 7400 krát

Je jistě pozitivní, že jak předchozí vlády, tak vláda současná si vytvořily sbor ekonomických poradců, pro který se ujal název NERV. Zastánci názorů, které bychom mohli popsat jako méně ekonomicky liberální, než má většina členů minulého i současného NERVu, pravděpodobně namítnou, že NERV není ničím jiným než jakousi odborně se tvářící stafáží pro asociální, neoliberální politiku vlády. Pozitivní nicméně je, že vůbec jakési kolektivní přemýšlení o ekonomické politice bylo institucionalizováno.

Někteří kritici sice upozorňují, že NERV v jeho současné podobě není sborem ekonomů, ale spíše finančníků a podnikatelů, takže lze jen těžko určit, na kolik jsou doporučení jeho členů ovlivňována jen ekonomickou teorií a nakolik jsou ovlivňována skrytými lobbyistickými zájmy. I zde bychom ale mohli namítnout, že v kolektivním tělese, jakým NERV je, se případné protichůdné zájmy neutralizují, takže pokud všichni členové NERVu, bez ohledu na jejich institucionální zakotvení, nemají zároveň čirou náhodou nějaký společný zájem, jen těžko by NERV jako lobbyistické uskupení mohl fungovat.

Co je více problematické, je poměrně jednostranně ekonomizující přístup ke světu, který NERV symbolizuje, a který koneckonců reprezentuje i označení „vláda rozpočtové odpovědnosti“. Je totiž možné argumentovat, že právě v kontextu nejrůznějších rozpočtových škrtů, pro něž premiér Petr Nečas použil pojem „škrtforma“ by vláda potřebovala nejen poradní těleso, které dokáže posoudit smysluplnost té či oné úspory, popřípadě té či oné dílčí reformy, ale také dlouhodobé sociální dopady takových změn.

Při vší úctě k mozkovému trustu, který se v podobě NERVU okolo vlády shromáždil, se zdá, že NERV postrádá cosi, co bychom mohli nazvat humanistický rozměr. O reformách se diskutuje, jako by to byla jakési účetní operace bez mimoekonomických následků. Víme tedy, co která reforma ušetří, nebo co bude stát, a dozvídáme se, jaké dopady to bude mít na stání rozpočet, a v dlouhodobějším pohledu snad i na všemi vzývaný ekonomický růst.

Skoro nikdo ve vládním týmu ale nehovoří o tom, jaké budou dopady reforem na sociální strukturu, soudržnost, hodnotový systém. Nikdo neanalyzuje případné negativní dopady rychlých reforem a škrtů v podobě možného nárůstu sociálně patologických jevů. A už vůbec neslyšíme, kam přesně chce Česká republika patřit. Nikoliv v kvantifikovatelné podobě své ekonomické výkonnosti nebo v podobě struktury své ekonomiky, ale tak říkajíc obecně kulturně.

Kdybychom použili pojmů z časů minulých, mohli bychom říci, že se hodně hovoří o základně, ale nikdo nehovoří o nadstavbě. Ta se zřejmě s tím vším, co se děje ve společnosti vyděšené řeckými scénáři, nějak bude muset srovnat.

Potíž je v tom, že mnohé jevy, kterých si v reformním úsilí nikdo nevšímá, nebo mnohé nezamýšlené, neboť nediskutované důsledky ekonomických reforem, mohou být jednou docela drahé. To, že se nedají kvantifikovat teď, je jiná otázka.

Stejně se například ve snaze rozvinout určitá průmyslová odvětví v době komunismu nikdo příliš nezabýval otázkou, zda s tímto rozvojem spojená devastace životního prostředí v určitých oblastech země nebude mít jednou astronomickou cenu. Dnes víme, že ji má. A to dokážeme kvantifikovat jenom škody, které se musí nákladně sanovat. Zmařené lidské životy a zničené zdraví se už nijak vyčíslit nedají.

I proto by bylo dobré, kdyby vláda vedle NERVu naslouchala také třeba sboru sociologů, kulturních antropologů či dokonce filozofů, kteří by mohli posuzovat některé reformní nápady a škrty z hlediska jejich dlouhodobých sociálních dopadů. Bohužel vláda jde spíše v opačném směru, takže například na doporučení svého lidsko-právního poradce Romana Jocha zruší úřad zmocněnce pro lidská práva, který je jednou z posledních připomínek toho, že lidská společnost je o něco složitější organismus, než co vyjadřuje slovník deficitů, růstu, úroků nebo dokonce nezaměstnanosti.

ČRo 6, 27.8.2010

25. 08.

Škrtforma, solidarita a rozpad společnosti

Jiří Pehe Přečteno 14615 krát

Dva celostátní pravicové deníky přinesly ve stejný den (23. srpna) dva texty, které spolu na první pohled nijak nesouvisely. Zatímco Lidové noviny věnovaly skoro celé první dvě strany zprávám o tom (a úvahám nad tím), že čeští občané po posledních povodních přispívají do různých sbírek na pomoc obětem mnohem méně než v minulosti, MF Dnes přinesla úvahu Pavla Párala nad tím, že rozpočtové škrty současné vlády nejsou zatím opravdovou reformou. Spíše se prý hodí termín „škrtforma“, jenž užil premiér Nečas.

V LN vysvětlovali oslovení „odborníci“ dramatický pokles v příspěvcích českých občanů do různých sbírek s oběťmi nedávných povodní ve srovnání s předešlými kalamitami vesměs tak, že prý jsou lidé unaveni šňůrou přírodních katastrof. Nepomáhá prý také nápad ministra financí Kalouska na stokorunovou „daň“, která prý odrazuje některé lidi o dobrovolného „dávání“.

Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo zmínit celkovou atmosféru ve společnosti, která souvisí právě s onou „škrtformou“, kterou někteří vydávají za reformu. Politika současné vládní koalice totiž v podobě této „škrtformy“ sděluje veřejnosti dvě zásadní věci.

Za prvé je pokračováním předvolební hysterie okolo údajné cesty České republiky do propasti „řeckého scénáře“, pokud okamžitě nezačneme drasticky šetřit. Za druhé je naplněním sociálně-darwinistické doktríny, jež byla prominentní zejména v programu TOP 09, která vychází z neoliberálních pouček o malém státu a pružném individualismu v prostředí neviditelné ruky (globálního) trhu.

Kombinace těchto dvou postojů vytváří nejenom pocit jakési falešné paniky z toho, že jsme jen o chlup unikli státnímu bankrotu, přičemž ještě není vyhráno, ale především devalvuje hodnoty společenské solidarity. Časy jsou prý zlé, dokonce natolik zlé, že nejrychleji ušetříme, když zapomeneme na investice do budoucnosti, a budeme prostě,…inu škrtat. Nejlépe tak, že zkrátíme dávky těm nejpotřebnějším, donutíme lidi platit ještě více za zdravotnickou péči, nebo omezíme počet hasičů či policistů, a pěkně plošně to „osolíme“ údajně přeplaceným státním zaměstnancům.

To, co odlišuje tuto „škrtformu“od smysluplných reforem není přitom to, o čem sní někteří neoliberálové—tedy co největší omezení role státu a co největší přizpůsobení české ekonomiky nárokům globálního kapitálu v podobě přeměny pracujících, doposud jakžtakž chráněných pracovním právem, v recyklovatelné zdroje námezdní síly. „Škrtformu“ odlišuje od reforem především to, že nikoho, jak se zdá, nezajímají (nebo nikdo ve vládním týmu i jeho slavném NERVu není schopen předvídat) nezamýšlené dopady nepromyšlené škrtací hysterie.

Nejde jen o budoucí patologické jevy, které jsou nevyhnutelně důsledkem například zvýšené kriminality ze strany těch, kteří propadnou stále řidší sociální sítí, a nemají co ztratit. Jde také o narušení sociální soudržnosti, a s ní i přediva společenské solidarity.

Jinými slovy, proti smysluplnému šetření státu, jenž si žil nad poměry, se nedá nic namítat. Proti „šetření“, které bude mít zcela evidentně negativní sociální i finanční dopady v budoucnosti, je třeba protestovat.

Pavel Barša nedávno trefně popsal současnou vládní politiku jako kolonizaci politiky ekonomikou. Nejde přitom jen o to, že českou politiku ovládlo primitivní ekonomizující myšlení, které poměřuje vše (tedy i věci, které se takto počítat nedají, protože souvisí s lidským kapitálem, hodnotami nebo kulturou) aritmetikou „výnosů“ a „ztrát“, která je sama o sobě nekriticky podřízena modle Růstu.

Jde také o to, že smysluplná demokratická politika má mít péči nejenom o ekonomické faktory a účetnické počty, ale i o hodnoty, které drží společnost pohromadě jako společnost.

Jenže v současnosti jsme svědky brutálního útoku na společnost coby komplikovanou strukturu, která existuje nejenom kvůli společné historii, jazyku a kultuře, ale také kvůli hodnotám vzájemné sounáležitosti, solidarity úspěšnějších se slabšími a etickým principům, které se nedají ekonomicky vyjádřit.

Ideologii, která se prosadila, můžeme popsat jako „sociální darwinismus“ nebo třeba vypjatý individualismus, v jehož podloží, když se proklestíme vzletnými frázemi o výkonnosti či modernizaci, je obyčejné sobectví. Předvolební klip „Přemluv bábu a dědu“ byl nejen nepodařenou nadsázkou; byl především symbolem nového trendu: atomizace společnosti.

V případě zmíněného klipu šlo o dělení na poněkud přitroublé „nepotřebné“ staré a dravou mladou generaci, která se na Facebooku narcisticky přesvědčuje o své jedinečnosti. To by se dalo samozřejmě pominout a prominout, neboť i tato mladá generace vystoupí jednoho dne ze své virtuální bubliny a zjistí ke svému překvapení, že existuje něco jako pracovní trh, jenž se řídí úplně jinými pravidly než přesvědčením o vlastní jedinečnosti.

Horší je, že další, a mnohem reálnější dělení společnosti najdeme v různých poselstvích pravicové vlády i neoliberalismem oslněných médiích: úspěšní versus neúspěšní, paraziti versus pracovití, líná a přebujelá státní administrativa versus my ostatní, přizpůsobiví versus nepřizpůsobiví, „slušní“ občané versus třeba bezdomovci, podnikaví versus nepodnikaví…

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Podstatné ovšem je, že v této atmosféře umanuté „úspěšnosti“ a vylučování „neúspěšných“ , jakož i snah přetvořit českou společnost přes noc v jakéhosi pružného tygra globální ekonomiky, možná sice vznikne kasta úspěšných jedinců, ale zároveň zaniká společnost a pocit společenství.

I proto by se stálo zamyslet nad tím, zda výrazný propad v ochotě lidí pomáhat finančně spoluobčanům postiženým například posledními povodněmi souvisí jen s únavou z příliš častých přírodních katastrof, a nemá také něco do činění s postupnou změnou společenské i individuální mysli přesně ve stylu, který propaguje současná vládní politika: ať se každý postará sám o sebe.

Deník Referendum, 24.8.2010

18. 08.

Koncentrák pro bezdomovce jako inspirace

Jiří Pehe Přečteno 7541 krát

Tábor pro bezdomovce na okraji Prahy, jehož vytvoření posvětila městská rada v Praze na návrh radního za ODS Jiřího Janečka, je v plném souladu se stylem myšlení, který se prosadil v české politice i na celostátní úrovni ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Navzdory řečem o efektivitě a racionalitě v řešení problémů bezdomovců je smysl pražského řešení v podstatě stejný jako mnohá řešení navrhovaná současnou vládou, a tudíž krystalicky jednoduchý: společnost nemá smysl integrovat (to je příliš namáhavé a nákladné), ale lepší je jí dezintegrovat (neboli atomizovat) do nejrůznějších sociálních ghett.

Chudým je třeba dát co proto. Ať například dokazují, že si opravdu zaslouží sociální dávky, pokud ještě nějaké dávky budou.

Bezdomovci, tedy ti nejchudší z nejchudších, mohou klidně být bezdomovci, ale ať nám, úspěšnějším, nekazí estetiku historického centra. Pěkně s nimi do koncentráku na nějakém příhodném místě! Zejména vhodný je prý pozemek za malešickou spalovnou . Děsivější symboliku si lze jen těžko představit, ačkoliv v zemi, kde premiér mluvíval o nocích dlouhých nožů, jsme zvyklí na ledacos.

Je velmi pravděpodobné, že při pokračování tohoto trendu budou v ghettech velmi brzo žít i ti bohatí a nejbohatší. Jako je tomu v zemích třetího světa, nebo na některých místech Spojených států, kde neviditelná ruka trhu vládne bez omezení. Když totiž rozdíly mezi bohatými a chudými (relativně malý počet velmi bohatých lidí a dostatečně velký počet chudáků) překročí jistou hranici, nezbývá bohatým nic jiného, než žít v hlídaných, svým způsobem opevněných komunitách ze strachu před zločinem.

Jelikož ideologie postupné dezintegrace (atomizace) společnosti je nyní tak populární, neměli bychom se zastavit jen u dělení na „facebookové mládí“ a neužitečné báby a dědy, nebo bezdomovce a domovce, ale bylo by se možné ve snahách očistit společnost od jevů, na než se „slušný“ člověk raději nedívá, Janečkovým plánem inspirovat.

Lze například argumentovat, že spoustu místa ve středu města zbytečně zabírá magistrát, na nějž, zvlášť při všech těch řečech o masové korupci, není pěkný pohled. Proč by se civilizovaní turisté a „slušní“ Češi měli nechat obtěžovat všemi těmi vypasenými úředníky, co se přes den rojí okolo Mariánského náměstí nebo v okolí budovy v Jungmanově ulici, jejíž majitel je neznámý?

Proč nevybudovat pro magistrát tábor někde u ďáblické skládky odpadu?

Budovy magistrátu může pak zprivatizovat třeba nový náměstek ministra financí Barták, který má už s velkými tendry zkušenosti. Pokud by to nezvládal, lze přizvat bývalého ministra Řebíčka, jakož i schopné magistrátní úředníky, co vymysleli Open Card. Než se to podaří, může na vše dávat pozor bezpečnostní agentura ABL.

Do tábora by se také mohla přestěhovat Poslanecká sněmovna a Senát. Protože vládní koalice má vynikající vztahy s velkopodnikatelem Zdeňkem Bakalou, který nešetřil milióny na podporu současných vládních stran před volbami, možná by připadal v úvahu bezplatný nájem pozemků v ostravsko-karvinském revíru, který Bakala vlastní. Nejenom by se tím výrazně pomohlo státním financím, ale vyřešil by se též problém bezplatného používání městské dopravy.

A co pražský Hrad? Proč se mají turisté a „slušní lidé“ dívat na všechny ty úředníky a prezidenta, co si zarputile odmítá vyvěsit vlajku Evropské unie? Jen zabírají místo. Jako tábor pro environmentalistu Klause a jeho družinu by se nepochybně hodil nějaký pozemek za jadernou elektrárnou Temelín.

Pokud by prezident trval na kopci, lze nabídnout Blaník, kam Václav Klaus vystoupal v den vstupu České republiky do EU. Coby vrchní velitel ozbrojených by se zároveň mohl tvářit, že má pod sebou skutečnou armádu.

V Praze jsou také rozeseta všelijaká ministerstva, která též jenom zabírají místo. Například ministerstva obrany a zahraničí by se mohla při současné obnově silné orientace na Spojené státy přestěhovat do tábora v Brdech, nejlépe poblíž Trokavce, bude-li nejnovější americká základna právě tam.

Ministerstvo práce a sociálních věcí by bylo bezpochyby možné někam přestěhovat společně s hospodářskou komorou. Ministr Drábek by tak nemusel několikrát za den převlékat kabáty. Jako místo pro tábor by se vzhledem k ministrově schizofrenickému oscilování mezi podnikatelem a nejvyšším úředníkem hájícím zájmy sociálně slabších hodila zahrada bohnické léčebny.

Ministerstva, která spravuje firma Věci veřejné, zejména ta dopravy, školství a vnitra, by se docela jistě mohla přestěhovat do nějakého tábora na pozemcích bezpečnostní firmy ABL. Tím by si také nejrůznější ministerští náměstci pocházející z této firmy ušetřili dojíždění za kamarády.

Pro ministerstvo zemědělství a reformované misterství životního prostředí se přirozeně nabízí skvělý pozemek hned vedle důležitého centra živočišné výroby-prasečáku v Letech. Pro ministerstvo zdravotnictví by se jistě dala někde v okolí postavit polní nemocnice.

Pro úřad vlády by se velmi hodil skanzen v Rožnově. Premiér by to měl blízko domů, navíc politická ideologie, kterou vyznává, je svého druhu skazen, s kořeny někde v 18. století. Do skanzenu by se také mohl přestěhovat Úřad pro studium totalitních režimů, i když by vzhledem k bizarnímu chování této instituce by možná byla lepší již výše zmíněná zahrada v Bohnicích.

Něco lepšího si snad zaslouží jen ti, co to všechno vymysleli. Ministr financí Kalousek a jeho tým by se tudíž mohli přestěhovat do nějakého tábora na pozemcích knížete Schwarzenberga, kterého Kalousek tak jako tak už kompletně duševně vyvlastnil. Pokud by se Kalouskovi stýskalo po prezidentovi, jehož tolik obdivuje, je to z Orlíku do Temelína kousek.

18. 08.

Ústav jako Fraška

Jiří Pehe Přečteno 8899 krát

Ústav pro studium totalitních režimů má nového ředitele. Daniel Herman je relativně dobrá volba, jenže ten ústav má prapodivnou schopnost kohokoliv ve svém čele zesměšnit a korumpovat jeho myšlení.

Jako by to chtěl kněz a bývalý mluvčí biskupské konference v jedné osobě dokázat, hned ve svém prvním obsáhlejším rozhovoru pro celostátní deník rozjímá v podobě podivného double-speaku o bratrech Mašínových.

Na otázku, zda bratři měli právo zastřelit pokladníka, který bránil svěřené peníze před loupežným přepadením, nebo podřezat policejního strážmistra, jehož před tím svázali, odpovídá nový ředitel „ústrovsky“—nelze to prý vytrhávat z kontextu. Je to údajně stejné, jako když uvažujeme o atentátech na Reinharda Heydricha nebo Adolfa Hitlera…

Je možné, že kněz Herman má věrohodné informace o tom, co si o takových poukazech na „kontext“ myslí Bůh, zejména pak, ve kterém „kontextu“ už není ten který čin vraždou či loupežným přepadením s následkem smrti a stává se hrdinným odbojem proti „režimu“. Laik si ale možná pomyslí, že vražda pokladníka není totéž co atentát na představitele režimu. A že není odboj jako odboj.

Ale vraťme se k ÚSTRu. Byl zřízen politiky coby státem dozorovaný nástroj „vyrovnávání se s (totalitní) minulostí“. A protože nad pojmem „totalitní“ neexistovala shoda, politici pro jistotu přijali závaznou definici totalitního období, které má ústav zkoumat. Ze zákona se tak stalo „totalitním“ například i pražské jaro v roce 1968.

Kdybychom se zeptali průměrného občana, co ústav zatím vyzkoumal a probádal, a jak tím přispěl k onomu (už téměř bájnému) vyrovnávání se Čechů s minulostí, docela jistě by na nic nepřišel. Zato by věděl, že ÚSTR nepřetržitě produkuje skandály.

Například tím, že z něho vytékají informace, které buď měly zůstat v jeho nitru, protože mohou škodit bezpečnosti státu, nebo se měly dostat na veřejnost až poté, co byly podrobeny skutečnému bádání, včetně kvalifikované oponentury. Dost často se přitom nelze ubránit podezření, že informace vytékají na politickou objednávku.

Nejzajímavější veřejnou produkcí ústavu zatím nebyly publikace či konference, ale nejrůznější souboje o jeho vedení. Zprávy o tom, která klika bojuje s kterou (a to jak ve vedení ústavu, tak v jeho Radě), naznačují, že dění v ÚSTR už dávno přesáhlo hranice běžného demokratického provozu. Zcela flagrantního porušování demokratických pravidel hry pak byla veřejnost svědkem, když se politici, například senátoři, pokoušeli ovlivňovat různá personální rozhodnutí Rady, jež má být ze zákona nezávislá.

Takové porušování demokratických pravidel v nevyzrálé české demokracii vzrušuje ovšem jen ústavní experty a některé politické analytiky. Do mysli průměrných občanů se ÚSTR zapsal spíše setrvalou produkcí fraškovitých příběhů hodných bulváru, ve kterých kdosi neustále někoho odvolává nebo jmenuje, aby ho pak odvolal. Řečeno lépe, celý ten podařený ústav je už delší dobu jen jedna velká Fraška.

Lze tvrdit s jistotou větší než menší, že ať už tato státní instituce pro studium totality „vybádá“ v budoucnosti cokoliv, i ctihodný muž, jakým je Daniel Herman, bude mít hodně práce, bude-li chtít, aby byl takový výstup brán vážně. Jen těžko totiž přesvědčí veřejnost o tom, že ta či ona informace, popřípadě to či ono údajně nové zjištění o naší minulosti, nevyhřezlo z útrob ústavu na základě telefonátu z nějaké partajního sekretariátu nebo ministerstva.

Těžko také vnese jakousi vážnost do provozu instituce, která si v povědomí veřejnosti vydobyla image srovnatelný s telenovelou, v níž se to hemží intrikami, zákulisními souboji a padlými bojovníky za jedinou správnou interpretaci historické Pravdy.

Na druhou stranu, i kdyby ústav o naší totalitní minulosti už nic nového nevybádal, morbidní dění uvnitř a okolo ÚSTR je z edukačního hlediska jakési užitečné retro, zejména pro mladou generaci. Vždyť všechny ty intriky a tahanice, jakož i dusná atmosféra uvnitř ústavu a černobílé ideologické diskuse o něm, jsou docela případnou připomínkou toho, jak to v těch časech totality vlastně chodilo.

Deník Referendum, 17.8.2010

10. 08.

Tony Judt

Jiří Pehe Přečteno 9005 krát

Těžko bychom v dnešní Americe hledali lepší příklad „veřejného intelektuála“, než byl historik, profesor na Newyorské univerzitě Tony Judt, který zemřel 6. srpna v New Yorku na následky amyotrofní laterální sklerózy, známé také jako Lou Gehrighova nemoc. Zmiňuji tuto příčinu jeho smrti proto, že i způsob, jakým se s ní snažil vypořádat, o něm hodně vypovídá.

Ještě vloni v říjnu, ač se už nemohl pohybovat a mluvil jen s pomocí umělé ventilace, přednesl na Newyorské univerzitě zásadní přenášku. Shlédnout je jí možné ZDE

V New York Review of Books později popsal postup této nemoci, která člověka postupně paralyzuje, ale přitom nezasahuje mozek. U někoho, jako třeba u slavného astrofyzika Stephena Hawkinga, se její postup zpomalí, ale to je bohužel dost vzácné. I proto je obdivuhodné, že Tony Judt dokázal s vědomím blízké smrti nejen dále přednášet, ale i napsat několik zásadních esejů a dokonce i knihu Ill Fares the Land.

Tony (budu používat nadále jen jeho první jméno, neboť jsme byli přátelé) byl nejenom autorem mnoha knih (u nás vyšlo nedávno jeho monumentální dílo Poválečná Evropa), ale také častým přispěvatelem do různých časopisů a novin, zejména kmenovým autorem New York Review of Books.

Rozsah jeho znalostí, stejně jako schopnost nastolovat zásadní otázky doby, byly obdivuhodné. Byl v centru mnoha zásadních intelektuálních kontroverzí i debat v USA i v Evropě. V našem kontextu bychom Judta zařadili mezi levicové liberály.

Ve skutečnosti ho bylo těžké zařadit do jakékoliv škatulky. Podobně jako mnoho předních intelektuálů druhé poloviny 20. století, prošel několika názorovými obraty. Žil v 60. letech dva roky v Izraeli (jako člen kibutzu), později ve Francii, Velké Británii, a v posledních letech v USA.

Kvůli tomu, že se svých názorech na Izrael posunul od zaníceného zastánce národního izraelského státu ke kritice některých politických kroků současného Izraele, si vysloužil ostré odmítnutí ze strany ortodoxních zastánců současné izraelské politiky. Zejména kontroverzní byl jeho text, publikovaný roce 2003, v němž navrhnul transformaci Izraele do státu dvou národů, Židů a Palestinců, což vyvolalo intenzivní diskuse jak v USA, tak v Izraeli.

Ačkoliv Tony působil především v Americe, byl Evropan. Narodil se ve Velké Británii, kde také získal vzdělání, především na univerzitě v Cambridge. K jeho původním zájmům patřily dějiny poválečné Francie, zejména její intelektuální život. Napsal na toto téma dvě knihy.

Po roce 1989 se zaměřil na změny ve východní Evropě. Naučil se i obstojně česky. Už předtím ale spolupracoval s některými disidenty.

Pro nás je důležitý nejenom kvůli svým studiím procesu transformace, ale zejména svými posledními díly na téma demokratické levice. Jak už bylo zmíněno, přednesl na toto téma vloni v říjnu na Newyorské univerzitě zásadní přednášku pod názvem „Co je živoucí a co odumřelo v současné sociální demokracii.“ Zkrácený text přednášky byl pak publikován v New York Review of Books, a vyvolal rozsáhlou diskuzi.

Přednášku pak rozšířil do podoby své poslední knihy, nazvané Ill Fares the Land (Zle se vede zemi). Recenzi tohoto zásadního díla publikoval u nás Zdeněk Suda v Orientaci Lidových Novin 17.7.2010. Vybrané pasáže z jeho přednášky byly též publikovány v Literárních novinách a v Britských listech.

Tony varoval, že dnešní doba je dobou sobectví a individuálních zájmů. Charakterizuje ji rostoucí nerovnost, zvětšující se rozdíl mezi osobním bohatstvím a upadajícím veřejným sektorem. Prospěch jednotlivce se stal měřítkem dobra.

Katalyzátorem v tomto posunu k bezbřehému, sobeckému individualismu byl pád komunismu, který zkompromitoval zásadní potřebu přítomnosti státu v ekonomice, a tím otevřel dveře neoliberální ideologii neviditelné ruky trhu. Potenciál roku 1989, který byl jedinečnou šancí na změnu v mezinárodních vztazích i chápání kapitalismu, byl promarněn.

Jednu ze zásadních myšlenek knihy sumarizuje Suda ve své recenzi takto: Trh byl „uvolněn“ a deregulován. Nic už nebránilo rozvinutí jeho přirozeného sklonu k oligopolizaci amonopolizaci. V tomto ovzduší se vytratil hlavní tmel sociální soudržnosti: důvěra v systém, pocit sounáležitosti a vědomí společného zájmu. Proto nepřekvapuje, že v současné západní společnosti není místa pro ctižádostivé myšlenky a cíle, které charakterizovaly léta šedesátá, jako bylo například americké hnutí za občanská práva, konkrétně za uvedení do praxe ústavou zaručené rovnoprávnosti ras a pohlaví nebo „válka za odstranění bídy“ vedená pod patronátem prezidenta Lyndona Johnsona.

Tony apeloval na sociální demokracii, aby se vymanila z defenzívy, do níž se po roce 1989 postupně dostala. Sociálně-mravní klima společnosti se bude odvíjet od toho, zda převládne konzervativní přístup ke společenským změnám, v oblasti ekonomie reprezentovaný neoliberalismem, nebo duch „kolektivní odpovědnosti a společných zájmů“, které reprezentuje sociální demokracie.

K tomu se bude ale sociální demokracie muset vymanit z defenzivy, do níž se dostala v posledních letech, bude muset přesvědčit, že má kreativní odpovědi na nové politické a ekonomické jevy. Zejména buse muset tvořivě předefinovat roli sociálního státu v kontextu globálního kapitalismu.

Odpověď na tento nový globální kontext bude vyžadovat intelektuální reformu srovnatelnou s časy, kdy se sociální demokracie formovala v konfliktu s národním kapitalismem. Je především třeba postavit hráz postupnému odumírání smyslu pro potřeby a zájmy celku a podrytou společenskou soudržnost a solidaritu.

Tonyho poslední kniha, která by měla být povinnou četbou všech levicově smýšlejících intelektuálů i politiků, by snad u nás měla brzy vyjít. Práva na ní získalo nakladatelství Rybka Publishers.

Deník Referendum, 9.8.2010

05. 08.

Pohřeb v okurkové sezóně

Jiří Pehe Přečteno 12434 krát

Smůla, že Milan Paumer, člen skupiny bratří Mašínů, umřel v okurkové sezóně. Nikoliv pro něj. Pro nás.

„My“ jsme ti, kdo mají zato, že to, co se kolem smrti Paumera rozpoutalo, je----možná z nedostatku jiných událostí uprostřed léta—trapný jarmark rádoby hlubokomyslných slohových cvičení na téma, jak se mělo bojovat s komunistickým režimem.

Jeden mladý novinář se s tím nepáral a rovnou napsal, že se Paumer „prostřílel do nebe“. V některých redakcích se evidentně rozhoduje už i o tom, kdo skončí v nebi a kdo v pekle. Doufejme, že tohoto mladého odbojáře proti komunismu nesežehne za jeho zpupnost blesk božího hněvu. Budiž mu polehčující okolností, že když se režim hroutil, teprve se učil abecedu, z níž dnes skládá do slov své pozoruhodné myšlenky.

Obecně je zajímavé, kolik novinářů a dalších veřejně-činných osobností, publikujících své názory, by neváhalo střílet na různé lidi coby údajné symboly komunistické moci, popřípadě se nekompromisně prostřílet ke svobodě, kdyby bývali žili před padesáti lety. Stejně jako Mašínové by si, jak se zdá, nevybírali: policajt jako policajt, účetní jako účetní, stoh jako stoh. Odboj je prostě odboj.

Opožděným odbojářem je i jeden bývalý ministerský předseda. Zřejmě aby se naučil lépe střílet, šel v pozdním komunismu na vojenské gymnázium. Ani neví, jaké měl štěstí, že Mašínové už byli za kopečky; kdyby se jim připletl do cesty v uniformě komunistické armády, zastřelili by ho, takže by dnes nemohl dávat lekce v antikomunismu.

Paumerův skon znovu ukázal, kolik opožděných odbojářů mezi námi žije. Poměr mezi mizivým počtem těch, kteří jsou hrdiny, když to má smysl, a těmi, kdo jsou hrdiny, když už o nic nejde, je v českém národě konstantně velmi nepříznivě vychýlen ve prospěch oportunistů, což jaksi komplikuje naše vytrvalé „vypořádávání se s minulostí“.

Pozoruhodné též je, jak tito opoždění bojovníci definují hrdinství. Zbraně evidentně hrají v jejich představivosti velkou roli. Zejména ti mladší, odchovaní už Hollywoodem, dělí svět na hrdiny a padouchy. Na padoušský režim se v jejich světě střílí, teče krev, a někteří lidé bohužel bývají v nesprávný čas na nesprávných místech. Když se kácí les, létají třísky, když hoří stoh, létá sláma.

Autora tohoto textu od chvíle, co si přečetl, že se Paumer prostřílel přímo do nebe, ale zaměstnává následující představa: Paumer se v nebi potkal se strážmistrem Jaroslavem Honzlátkem, kterého podřezal Ctirad Mašín, a účetním Josefem Rošickým, kterého zastřelil Josef Mašín, zatímco Paumer přihlížel. Co si asi povídají? A co na to soud boží?

Právo, 5.8.2010

04. 08.

Jak lze také zadlužovat budoucnost

Jiří Pehe Přečteno 9342 krát

Pravice prý zvítězila v českých volbách především kvůli tomu, že se v podobě obav z „řeckého scénáře“ postavila čelem neodpovědnému zadlužování státu. Tedy proti zadlužování budoucnosti, které by údajně v lepším případě skončilo tím, že dnešní děti by musely zaplatit rozmařilé hospodaření generace starších, v horším případě brzkým státním bankrotem, v němž by to, lidově řečeno, odnesli všichni. Navíc by se na dlouhou dobu zadřel bájný růst Růstu.

Proti zadlužování budoucnosti, jež prý zaplatí dnešní mladí, varoval i slavný klip „Přemluv bábu a dědu!“ Pravil, že „staří lidé nám tady zvolej komunisty a socialisty, pak si v klidu umřou, a my, mladá generace, budeme splácet čtyřicet let dluhy.“

Pravicová koalice na základě voleb, které jen o fous údajně odvrátily buď oněch čtyřicet let splácení socialistických dluhů nebo přímo řecký scénář, společnosti naordinovala v podobě své koaliční smlouvy tuhá úsporná opatření. Zřejmě je prosadí, i když to není zatím úplně jisté ve světle poněkud zmateného chování strany Věci veřejné.

Pokud se ovšem začnou „reformy“ uskutečňovat, je už nyní jasné, že sice možná vyspraví současné státní finance, ale pokud jde o zadlužování budoucnosti, nevyřeší nejspíš vůbec nic. Ba naopak. Proč?

Proti úsporám v rozpočtu státu, jenž utrácí mnohem víc, než co si vydělá, se nedá nic namítat. Jenže koaliční program namísto hledání smysluplných úspor, například ve fungování státní administrativy, nebo hledání zdrojů, například v podobě radikálního omezení systémové korupce i předražených nebo zmanipulovaných státních zakázek, jakož i ve vyšších daních pro bohaté a bohatší (což je běžné v zemích, které se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách indexů kvality života, jako jsou země skandinávské), chce šetřit především na sociálně slabších obyvatelích a chudácích.

V programu koalice zvítězila asociální agenda TOP 09, spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.

Jak už jsem napsal nedávno v textu „Rizika nové vlády“ v Právu, to vše posune českou společnost nikoliv k modernímu sociálnímu státu skandinávského typu, ale k transformaci existujících sociálních nerovností v systém sociální nesouměřitelnosti, jak neúnosné rozevření nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti nazývá Jan Keller.

Zadlužením budoucnosti může být například i to, že společnost napadená virem sociálního darwinismu ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír a soudržnost, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.

V konkrétnější rovině povede krácení různých sociálních dávek, ekonomické kádrování nezaměstnaných, zvyšování regulačních poplatků ve zdravotnictví, méně peněz pro postižené, či redukce porodného k jinému typu zadlužování budoucnosti: k sociálně patologickým jevům, jež nakonec někdo bude stejně muset zaplatit.

Keller ve své knize Tři sociální světy vcelku přesvědčivě ukazuje, že od druhé světové války až do časů Reaganovy administrativy v osmdesátých letech minulého století se v USA postupně zvyšovaly náklady na sociální stát. Reaganova administrativa učinila radikální obrat, když se rozhodla především zvyšovat náklady na represivní opatření proti sociálně vyloučeným a „nepřizpůsobivým“. USA dnes vydávají na kriminální represi desetkrát více než na sociální pomoc.

Je to vcelku logické, protože lidé, kteří zcela propadli řídkou záchytnou sítí sociálního systému, popřípadě jim byla možnost sociální solidarity upřena úplně, nemají často jinou možnost, než se uchýlit ke kriminálnímu jednání. Stát pak musí reagovat tak, že kriminalizuje chudobu. To je ovšem docela nákladné.

V USA, jak poznamenává Keller, „byla neviditelná ruka trhu doplněna železnou pěstí státu a stavba vězení se stala hlavním programem sociálního bydlení.“ Výsledkem je zvláštní politický režim, který je současně vrcholně liberální (k bohatým a majetným středním třídám) a krajně autoritativní (vůči těm dole).

USA dnes mají v přepočtu na sto tisíc obyvatel zdaleka nejvyšší počet vězňů mezi vyspělými demokraciemi. Mezi těmi méně vyspělými jim zdatně konkuruje jen Rusko. Celkový počet vězňů v USA snižuje uměle nezaměstnanost v zemi o jedno až dvě procenta. V amerických věznicích je už mnoho let v průměru okolo 1,5 miliónu lidí, což je navíc skvělý zdroj výdělku pro soukromý byznys, jenž ve stále větší míře od zchudlého státu přebírá správu věznic.

Další forma zadlužování budoucnosti souvisí s tím, že chudší lidé méně dbají na své zdraví. Výskyt nejrůznějších nemocí spojených s nezdravým životním stylem sociálně slabších vrstev se pak projevuje rostoucími náklady ve zdravotnictví.

Nápad vládní koalice zavést stokorunový „regulační“ poplatek za jeden den pobytu v nemocnici, se nepochybně jeví jako jen symbolické gesto lidem, kteří vydělávají desetitisíce měsíčně nebo mají vysoké důchody. Důchodci, které lze v supermarketech vidět, jak přemýšlejí nad počtem rohlíků, které si mohou dovolit koupit, ovšem žijí v jiné aritmetice. Už při důchodu do sedmi či osmi tisíc měsíčně se měsíční pobyt v nemocnici, stojící 3000 korun, může stát sociálně likvidačním, pokud taková osoba musí například platit i několika tisícový nájem a provozní náklady.

Výsledkem bude nepochybě u řady chudších lidí odkládání pobytu v nemocnici až do okamžiku, kdy nebude zbytí. V mnoha takových případech ovšem nemoci, které bylo možné léčit během kratšího pobytu v nemocnici, už přerostou ve zdravotní stav, který si bude vyžadovat dlouhodobou, drahou léčbu. Tu stejně bude muset zaplatit stát.

Dalo by se pokračovat. Zadlužováním budoucnosti může být i špatná péče o životní prostředí, která vede k civilizačním nemocem, jejichž léčení stojí stát, potažmo daňové poplatníky, nemalé prostředky. A zbytečná úmrtí takto způsobená už nikdo nezaplatí.

To samé platí o mizerné dopravní infrastruktuře, která je spoluodpovědná za vysokou nehodovost, zvýšené emise v ovzduší, apod. Nemluvě o tom, že například při ubohé úrovni veřejné dopravy, zejména té vlakové, mnoho lidí preferuje zbytečně druhy dopravy, které zatěžují životní prostředí.

Svoje finanční dopady, pokud jde o zadlužení budoucnosti, mají i podfinancované systémy školství a zdravotnictví. O práci institucí, jako je policie, které se zabývají prevencí sociálně patologických jevů, nemluvě.

Je jasné, že opravdu chudý stát si nemůže dovolit financovat vše, natož pak velkoryse. Česká republika ale není chudý stát; přitom její údajně přebujelý sociální systém se, měřeno nejen absolutními čísly ale i podílem na HDP, nemůže měřit s většinou států západoevropských.

Navíc neoliberální logika, že nejlépe si na budoucnost vyděláme, když budeme šetřit na sociálním státu a dalších programech, má háček: neviditelné ruce trhu se bude dařit jistě dobře, jenže si přitom zároveň vybírá zálohu na budoucnost v podobě nejrůznějších sociálně patologických jevů, jako jsou nemoci, sociální deprivace, snížená porodnost, zvýšená kriminalita a špatné životní prostředí. To všechno bude muset někdo nakonec zaplatit.

Každá vláda, která chce šetřit, si tedy musí vybrat: může zdánlivě radikálně ušetřit hned teď a tady, ale někdo bude muset v budoucnosti zaplatit cenu, která se teď nedá ani přesně spočítat. Účetní, kteří se u nás vydávají za ekonomy, mají ovšem rádi přesná čísla. A ta se nejlépe počítají teď.

Pojmy jako je sociální soudržnost, sociální kapitál, lidská důstojnost, utrpení nebo třeba i kvalita demokracie se do takového účetnictví, vydávajícího se za reformně orientovanou politiku, nedají započítat vůbec.

Alternativou je samozřejmě šetření, které se nemusí sice projevit například vyrovnaným rozpočtem do tří let, ale projeví se tím, že Isssová a Mládl nebudou muset v budoucnosti platit sociální náklady, o kterých se jim v jejich hloupé agitce proti levici ani nesnilo. Dalo by se tak také předejít zbytečnému utrpení—nejen těch, kdo upadnou do naprosté chudoby, ale třeba i obětí vzrůstající kriminality ze strany těch, kdo už nemají, co ztratit.

Denik Referendum, 3.8.2010

Archiv článků: srpen 2010