Jiří Pehe

30. 05.

Parta, partaj, důstojnost

Jiří Pehe Přečteno 10338 krát

Na ideové konferenci Věcí veřejných krom jiného zaznělo, že toto uskupení není žádnou sektou, jak je občas obviňováno, a že chce důstojné místo ve vládě, jinak prý připouští odchod.

Potíž je v tom, že důstojnost, a s ní spojené důstojné zacházení, jakož i nálepky méně hanlivé, než je výraz „sekta“, si nelze vymoci prohlášeními na nějaké konferenci. To jak o druhých smýšlíme, se odvozuje od jejich činů. Pravda, mediálně zdomácnělé výrazy dost často nepopisují realitu v celé její šíři, ale pokud zkratkovitě zachycují něco podstatného, z dobrých důvodů přežívají.

VV mají v tomto ohledu problém. Chtěly by být vnímány jako respektovaná politická partaj, jenže jsou jen parta. Zatímco skutečné partaje mají relativně čitelné vnitřní struktury a mechanismy rozhodování, party nemají ani jedno. V čele nemají demokraticky zvoleného předsedu, ale vůdce. Pokud nemůže být vůdce z formálních důvodů též předsedou, nějaký předseda, který dělá vůdcovi křoví, se vždy najde.

Vůdcové part se do svých pozic dostávají s pomocí „autority“, která má mnohem více společného s atavistickými rysy lidské smečky, než s jasnými pravidly hry, na nichž stojí demokratické strany.

Jsou-li důvody, proč nějaký vůdce ovládá smečku nebo partu, pro zbytek moderní společnosti racionálně těžko uchopitelné, vcelku logicky nastupuje přesvědčení, že v dané smečce funguje kromě tradičních forem autority, jako jsou síla a peníze, i nějaká forma iracionality, která k závislosti členů smečky na vůdci přispívá. Výraz „sekta“ tuto iracionalistu postihuje.

Nedostatek důstojnosti s tím souvisí. Respekt si lze v racionálně fungující společnosti pravidel vymoci, když hraji v rámci daných pravidel, ke kterémužto kontextu může paradoxně patřit i to, že taková pravidla občas vědomě porušuji, čímž se vystavuji možnosti srozumitelného trestu. VV ovšem hrají podle pravidel nějaké jiné, vlastní hry, kterou vymyslel vůdce.

Důstojné místo ve vládě už mít nemohou, protože je pod důstojnost jejich koaličních partnerů, jakkoliv pro mnohé politicky nevábných, dělat rozhodnutí s partou založenou na sektářské iracionalitě. Dokonce i k asociální politice je zapotřebí jisté racionální předvídatelnosti a důstojnosti, přinejmenším pro voliče pravice.

Parta, která si hraje na partaj, a jejíž výše postavení členové si chodí pro instrukce k vůdcovi, jímž není předseda spolku, je v demokratické politice nebezpečnou anomálií. Konferencí si může taková parta dělat, kolik chce; ani ta poslední ji netransformovala z politické smečky v politickou stranu.

Důstojné místo ve vládě ji rozhodně nepřísluší. Ostatně kdyby měla skutečnou důstojnost, přestala by svůj odchod „připouštět“, ale jednoduše by odešla.

V sázce je ovšem asi víc než důstojnost. Co přesně, to ví ovšem jenom vůdce party. My, občané, víme na druhou stranu to, že v parlamentní politice skončí VV tak brzy, jak brzo se budou konat volby.

Právo, 30.5.2011

26. 05.

Bude hůř aneb Řecká cesta

Jiří Pehe Přečteno 12400 krát

Nedávná odborová demonstrace, které se zúčastnilo mnohem více lidí, než její organizátoři předpokládali, je jen předzvěstí další radikalizace české společnosti. Nemuselo by tomu přitom tak být, kdyby naše politická reprezentace dokázala rozumně vládnout. To ale bohužel neumí.

Téměř každý důležitější krok současné vlády dále rozbíjí sociální soudržnost, která i navzdory nejrůznějším selháním předešlých vlád byla v České republice poměrně silná. Důvodem není jen neschopnost vládních politiků své kroky vysvětlovat, popřípadě rostoucí znechucení občanů z nepřetržité řady skandálů, vládních rozmíšek a systémové korupce. Problematičtější je politická kultura, v níž se nevyjednává, a opozice, reprezentující nemalou část obyvatel, je vnímána téměř jako třídní nepřítel.

Někteří politologové rozdělují politické systémy v Evropě na středomořský neboli polarizovaně-pluralitní model, severo-středoevropský neboli demokraticko-korporativistický model, a severoatlantický neboli liberální model.

Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, jsou zpolitizované. Sociální politika je často zneužívána, levicí i pravicí, ke skórování laciných politických bodů, a v prostředí intenzivního populismu se sociální stát snadno mění v nenasytného Otesánka.

Severo-středoevropský model je naopak založen nejen na spolupráci politických stran různého zabarvení okolo politického středu, ale také na permanentní diskusi vládnoucích stran s dalšími aktéry. Politický pluralismus je méně živelný. Demokratický korporativismus zatahuje do hledání racionální politiky odbory, profesní komory a občanskou společnost, což vede k řešením, která jsou dlouhodobě stabilní.

Liberální model, který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.

Náš politický systém bohužel mnohem více patří svými rysy do středomořského modelu, než do severo-středoevropského, kam by patřit měl. A je na hony vzdálen i anglosaskému liberálnímu modelu, který někteří politici naivně považovali za náš vzor.

Vysoce konfrontační politická kultura středomořského modelu je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko. V globální ekonomické krizi příliš dobře neobstály ani modely liberální, kde se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit. Nejlépe si naopak vedly typické demokraticko-korporativistické země, se silnými sociálními státy, jako jsou skandinávské státy, Německo nebo Nizozemsko.

Současná vládní koalice založila svoji politiku „reforem“ na strašení „řeckou cestou“. Ta nám v hospodářství sice nehrozila a nehrozí, ale zato jsme se s Nečasovou vládou o kus posunuli směrem k Řecku, a obecně ke středomořskému modelu, politicky. Jelikož tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, a navíc je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy, čekají nás těžké časy. Včetně radikalizace, která může ohrožovat samotnou demokracii.

Právo, 25.5.2011

25. 05.

Většinový sen

Jiří Pehe Přečteno 7753 krát

Někteří čeští politici nepřestávají snít sen o zavedení většinového volebního systému. Naposledy se takto zasnila v televizní debatě předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová.

Většinový systém by prý umožnil vládnout vítězi voleb, čímž by odpadly nestálé koalice a nutné ústupky z volebních programů.

„Bavíme se o vážném problému volebního systému v ČR, který generuje nestabilní vlády, obrovské programové kompromisy. Pak strany musí klopotně vysvětlovat, proč nesplnily, co před volbami slibovaly,“ řekla Němcová.

Je škoda, že moderátoři televizních debat nedokážou při takovýchto výletech politiků do oblasti politické teorie položit alespoň několik kontrolních otázek. Moderátor výše zmíněné debaty s Němcovou v TV Prima by se tak například byl mohl zeptat, proč je podle Němcové a dalších politiků toužících po většinovém vládnutí systém poměrného zastoupení takovým problémem právě v ČR.

Většinový systém v čisté podobě totiž používá v Evropě jen Velká Británie. Zbytek Evropy používá systém poměrného zastoupení nebo volební systémy smíšené, které, až na výjimky, dávají vzniknout koaličním vládám. V některých zemích dokonce vznikají poměrně pravidelně vlády menšinové.

Ve všech těchto zemích, opět až na výjimky, se vládne rozumněji než u nás. Problém s vládnutím a efektivností vlády tedy evidentně leží někde jinde než ve volebním systému. Má co do činění s neschopností našich politiků hledat rozumné kompromisy a přijímat transparentní rozhodnutí, tedy s politickou kulturou.

Jelikož Miroslava Němcová je z Občanské demokratické strany, představme si pro názornost, jak by její sen o většinovém vládnutí u nás fungoval, kdyby se stal realitou. ODS by mohla čtyři roky plně prosazovat svůj program, který by ve skutečnosti podporovalo v nejlepším případě jen asi třicet procent voličů, ale který by byl volebním inženýrstvím vnucen celé společnosti jako program vlády.

Navíc: co to vlastně v našich podmínkách program takové ODS je? Veřejně deklarované politické priority, tak jak je artikuluje vedení strany, nebo priority kmotrů a zákulisních klik? Vládl by nám Petr Nečas nebo lidé, kteří ze zákulisí stranu ovládají a o kterých nikdo nic neví?

Jsou-li už dnes česká policie, státní zastupitelství a soudní moc pod tlakem, aby vycházely vstříc politické objednávce vlády a politických stran, lze si snadno představit, jaké tlaky, a s jakými důsledky, by na ně byly vyvíjeny, kdybychom měli co do činění s vládou jedné strany.

Sen se změní v noční můru ještě více, když si uvědomíme, že i v situaci, kdy se většinová vláda skládá ze tří stran, mají vládní politici pramalou chuť cokoliv konzultovat s opozicí a snaží se svoje představy prosadit silou. Vláda jedné strany by nepochybně v našich podmínkách vyústila do ještě extrémnější podoby tohoto „válcování“ politických soupeřů.

Jak víme, v Maďarsku se sen o většinovém vládnutí našich volebních a sociálních inženýrů splnil. Pravicová strana Fidesz Viktora Orbána rozdrtila socialisty a získala v parlamentních volbách ústavní většinu. Pokud jde o ekonomické reformy, začala svůj program naplňovat jen velmi pomalu, zato ale pilně začala podle svých představ, a ke svému prospěchu, měnit ústavu, regulovat média a obecně omezovat nezávislost institucí, na nichž stojí liberální demokracie. Začala si také okamžitě vyřizovat účty s politickými protivníky.

Zatímco například ve Velké Británii se nikdo nestrachuje, když jedna z velkých stran nadpolovičně vládne, neboť většinu politiků, odchovaných v respektu k opozici a nezávislosti určitých institucí, by ani nenapadlo své moci zneužít k útoku na některé pilíře demokracie, absolutní vláda jedné strany v našem regionu, kde převažují „demokracie bez demokratů“, je bohužel i dvacet let po pádu komunismu noční můrou.

Jestliže už dnes bezmocná opozice u nás slibuje, že jelikož se s ní vláda nesnaží hledat kompromisní podobu důležitých reforem, řadu opatření současné koaliční vlády prostě zruší nebo změní, představme si, co by se dělo za vlády jedné strany. Pokud by taková vláda rovnou nezměnila pravidla hry tak, aby vládnoucí stranu bylo těžké nebo nemožné u moci vystřídat, tak jak to vidíme v Maďarsku, je jisté, že strana zahnaná do bezmocné opozice by po nástupu k moci rušila většinu toho, co zavedla její předchůdkyně.

V zemi, kde se už teď vládne ode zdi ke zdi, by vláda jedné strany docela jistě nevedla k úsilí hledat i v pozici absolutní většiny taková řešení, která mají šanci přežít více než jedno volební období. Možná tedy, že až příště začne nějaký český politik snít v přímém přenosu opět o většinovém systému, měli by se ho novináři zeptat, zda by nebylo lepší, kdyby se čeští politici naučili politice. Vládu z pozice síly jsme více než čtyřicet let měli, a nebyl to velký úspěch.

Deník Referendum, 24.5.2011

18. 05.

Vláda bez (sebe)úcty

Jiří Pehe Přečteno 11985 krát

V reakci na tajnou nahrávku s groteskními výroky faktického předsedy strany Věci veřejné Víta Bárty, které vrhají podivné světlo na stranické financování a Bártův vztah s prezidentem, prohlásili někteří koaliční partneři, že budou prý po Bártovi „žádat vysvětlení“. Toho se jim vzápětí dostalo: Bárta prý jen tak blábolil v opilosti.

„Žádat vysvětlení“ je taková standardní politická formulka, kterou politici občas pronášejí, když nevědí, jak se zachovat, anebo se nechtějí zachovat tak, jak by jim velely slušné mravy, kdyby je měli. Patří do stejné kategorie výrazů, jako třeba „umím si představit“.

„Žádat vysvětlení“, a hrát tak o čas, má ovšem smysl, když se něco dá vysvětlit tak, že na základě poskytnutého vysvětlení lze mezi partnery obnovit více méně normální vztahy. To ovšem v případě Bártových výroků možné není.

I kdyby jen opilecky fabuloval, znamená to, že nejmenší vládní stranu ovládá individuum, které za jistých okolností neví, co říká. Buď proto, že pod vlivem alkoholu vůbec neručí za své výroky, nebo proto, že je opilé mocí tak, že ztrácí veškerou soudnost.

Jak ale máme vědět, kdy mluví pravdu? Jak máme vědět, které z množství rozhovorů, jež poskytl v poslední době médiím, často na závažná témata celospolečenského dosahu, učinil střízlivý nebo v duševním stavu, v němž dokázal potlačit chorobnou megalomanii natolik, že nelže?

Potíž je v tom, že zatímco některé z výroků Bárty na nahrávce jsou úplný blábol, přinejmenším část toho, co vykládá, není zřejmě daleko od pravdy, zejména pasáže o prezidentovi a stranických financích. Je to podobné jiné nahrávce: té, v níž před lety vykládá, jak hodlá využít politickou stranu jako divizi své bezpečnostní agentury pro prosazování ekonomických zájmů.

A co na to koaliční partneři, kromě toho že „budou žádat vysvětlení“?

Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg reaguje na bizarní chování VV a jejich faktického šéfa, jak už bývá v poslední době jeho neblahým zvykem, pomyslným pokrčením ramen: jestli prý novinář, který ho zpovídal, ví o nějakém lepším koaličním partnerovi, ať Schwarzenbergovi zavolá. A stranické finance s pomocí černých peněz? Má prý dlouhodobě „temný“ pocit, že VV nejsou v české politice osamělé…

Důležitější než tohle všechno jsou prý plánované reformy.

Jak má ale veřejnost oněm údajně veledůležitým reformám věřit a podporovat je, když se vláda ze všeho nejvíc jeví jako cirkus druhé kategorie? A nejde zdaleka jen o VV.

Koneckonců i vládní garant oněch slavných reforem, místopředseda a faktický šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, po večerech volá šéfredaktorům hlavních deníků a tvrdí jim, že má tajnou nahrávku z jejich zasedání, načež vše příštího dne vysvětlí jak o „mystifikaci“. Údajně je přitom úplně střízlivý.

„Vysvětlování“ je těžištěm vládních aktivit, ale bohužel se netýká reforem, které, pokud projdou, mohou ovlivnit milióny lidí na mnoho let dopředu. Týká se především nepřetržité řady koaličních a vnitrostranických průšvihů a skandálů.

Předseda vlády tak nemá čas už na téměř nic jiného, než neustále žádat jakási „vysvětlení“ od svých koaličních partnerů, nebo naopak „vysvětlovat“ obvinění z korupce ze strany vysokých představitelů občanských demokratů. A když se konečně jednou vzmuží, dostane výchovný politický výprask z Hradu, jehož hlava zastává názor, že „vláda je křehké sdružení, a vypadne-li z ní jakýkoliv kamínek, je to zneklidňující.“

My, občané, si zase máme právo myslet, že zneklidňující je, že tímto kamínkem, který nesmí z křehké vlády vypadnout, jsou véčkaři Víta Bárty, který prohlašuje, že si může dělat s prezidentem, co chce. Není divu, že lze zaslechnout spekulace, že na politické scéně prošpikované tajnými nahrávkami má jednu v sejfu, s prezidentem v hlavní roli, i bývalý šéf bezpečnostní agentury Bárta.

Máme vládu, která nemá úctu občanů, a důvěru tudíž nemohou požívat ani její reformy. To není třeba pracně dokládat. Stačí číst průzkumy veřejného mínění. Smutné je, že úctu jeden k druhému nemají ani aktéři vládní koalice, kteří tráví nemálo času vzájemným okopáváním.

Ještě smutnější ovšem je, že jednotliví představitelé vládní tragikomedie nemají dokonce ani sebeúctu. Kdyby ji měli, nemohli by setrvávat v koalici a koaliční vládě s lidmi, kteří je svým chováním degradují.

V případě lidí, kteří už do politiky šli s tím, že budou podvádět, odposlouchávat, vydírat, apod., to možná není překvapivé. V případě lidí, jako je Schwarzenberg nebo Alexandr Vondra, což byli v minulosti úctyhodní muži, se ukazuje, že moc korumpuje i myšlení těch, u nichž by to jeden nečekal.

Deník Referendum, 17.5.2011

12. 05.

Další krize Klausovy vlády

Jiří Pehe Přečteno 5777 krát

Prezident Václav Klaus se už dvakrát zasadil o to, aby pokračovala vláda složená z občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných. Poprvé se tak stalo na základě „tajné dohody“ uzavřené před koncem minulého roku na Hradě, jejímž garantem měl být právě Klaus.

Dohoda ovšem evidentně nefungovala, snad jen s výjimkou toho, že se kontrola nad kabinetem de facto přesunula z rukou slabého premiéra Petra Nečase do rukou prezidenta. Klaus tedy musel nastoupit v roli zachránce „svojí“ vlády znovu, když vypukla druhá, tentokrát o poznání vážnější krize, jejímž katalyzátorem byla mediální odhalení o někdejších plánech šéfa bezpečnostní agentury ABL Víta Bárty využít VV jako nástroj k prosazení ekonomických zájmů jeho firmy.

V ohnisku krize byl ovšem také souboj o to, jak bojovat s korupcí. VV se snažily prosadit některá protikorupční opatření—jakkoliv to mohla být jen taktika, jak oslabit kmotry a korupční bratrstva spjatá v zákulisí politiky zejména s ODS.

Klaus tyto skutečnosti zcela ignoroval. Nejenže se nepokrytě vměšoval do dění v ODS, ale pomohl stvořit vládní kompromis, s nímž nemohla být spokojena ani ODS, kterou donutil spolupracovat nadále se stranou, jejíž ministry se premiér ostentativně rozhodnul vyhodit z vlády, ani véčkaři, kteří nakonec ztratili dva ministry, aniž by je Nečas „kompenzoval“ odvoláním některých ministrů za ODS a TOP 09. Upatlaný kompromis se nelíbil ani veřejnosti.

Je příznačné, že v situaci, kdy vládu kontroluje nepřímo prezident, se Radek John po oznámení svého úmyslu odejít z vlády obrátil nejprve osobně na Klause, který ještě před setkáním s ním pronesl hluboce „filozofickou“ větu, že „vláda je křehké sdružení, a vypadne-li z ní jakýkoliv kamínek, je to zneklidňující.“

Otázkou je, proč prezident tolik trvá na tom, aby ve vládě zůstal „kamínek“, který si tam premiér evidentně nepřeje,a proč má vůbec zůstat za každou cenu u moci vláda, kterou nechce veřejnost. Vede to ke zbytečným spekulacím o Klausových motivech, a navíc to je další důkaz postupného zhoršování jeho politického úsudku.

Zdá se, že VV vyhodnotily situaci realističtěji než prezident. Jejich nedávný požadavek spojit s hlasováním o důvěře vládě hlasování o zákonu o veřejných zakázkách, jehož součástí by mělo být zrušení anonymních akcií na doručitele v listinné podobě, což je zásadní zdroj korupce, byl jen logickým krokem v jejich, zdá se naplánovaném „odcházení z vlády.

VV jsou politicky téměř na dně a vědí, že v této vládě se ode dna už neodrazí. Chtějí tedy evidentně odejít s image bojovníků proti korupci, které si ODS a TOP 09 ve vládě nepřejí. Do jisté míry mají pravdu, a i proto se Klaus dopustí fatální chyby, bude-li vládu zachraňovat napotřetí.

Právo, 12.5.2011

11. 05.

Češi a ti "jiní"

Jiří Pehe Přečteno 5809 krát

Palcový titulek v Lidových novinách z 9. května zní: „Češi se bojí žít s jinými lidmi“. Článek, který následuje, vychází z průzkumu veřejného mínění, provedeného agenturou STEM, který si objednalo ministerstvo vnitra. Vyplývá z něj, mimo jiné, že většina Čechů nestojí o „odlišné“, přičemž nejvíc jim vadí Romové, Čečenci, Arabové, Afghánci, ale také Ukrajinci, Rusové, Číňané a Vietnamci.

Průzkum jenom potvrzuje, co už víme z mnoha průzkumů předešlých. Z nich také víme, že Češi mají mezi národy celého světa nejraději sami sebe.

Výše uvedená zjištění se vztahují k českým Romům nebo k lidem, kteří přicházejí žít do České republiky, jenže lze bohužel argumentovat, že „strach žít s jinými“ se v případě Čechů evidentně vztahuje na mnohem širší okruh etnik a národů, než vyplývá z průzkumu STEM. Vztahuje se totiž i na chování České republiky v rámci Evropské unie, v níž jednáme tak, jako by koexistence s jinými byla tím posledním, co si přejeme.

Občanská demokratická strana, některé mimoparlamentní politické strany, i prezident Václav Klaus se na hluboce zakořeněném českém „strachu z jiných“ nejen politicky přiživují, ale ještě ho dále posilují. Když se má Česká republika rozhodnout k podpoře nějaké evropské iniciativy, jejímž cílem je třeba jen formální vyjádření solidarity s ostatními zeměmi, můžeme si být jisti, že v ní bude česká vláda zaručeně hledat především všemožné nástrahy, rizika i nevýhody pro Českou republiku.

Strach z jiných se v tomto kontextu projevuje i jinak: například brbláním sílících řad českých euroskeptiků nad údajnou neschopností Evropské unie poradit si efektivně s tím či oním--třeba s finančními karamboly v Řecku, Irsku nebo Portugalsku. Že bychom sami nějak konstruktivně do debaty na téma „co dělat“ přispěli, o tom nemůže být řeči.

Když se v reakci na problémy EU vcelku logicky ozývají argumenty, že neschopnost Unie řešit některé problémy souvisí s neochotou pokročit o kus dál v politické integraci, která by umožnila pružnější rozhodování, můžeme si být pro změnu jistí, že případná další politická integrace bude stejnými lidmi, kteří žehrají na neschopnost EU řešit problémy, jakož i na její údajný demokratický deficit, odmítnuta s tím, že se nejspíš jedná o nějakou záludnou snahu německo-francouzského tandemu ovládnout zbytek Evropy.

V odmítání produktivní koexistence Čechů s „jinými“ se skrývá podivná ambivalence. Většině lidí v České republice rozhodně nikterak nevadí, že jejich země obdrží v letech 2006-2013 od „jiných“ finanční pomoc ve výši několika set miliard. Když ale EU vyžaduje na oplátku dodržování určitých standardů, například i kvůli strachu z korupčního jednání a defraudace evropských peněz, lze zaslechnout stížnosti, že nám kdosi z Bruselu chce diktovat.

Ambivalenci lze najít i postojích vůči etnikům a přistěhovalcům, jimiž se zabývá výše zmíněný průzkum. Romové jsou podle 83 procent Čechů nepřizpůsobiví, ale přitom většina lidí nijak neprotestuje proti politice státu, která nejrůznějšími způsoby—od diskriminačních postupů ve vzdělávání, až po vytváření nových ghett-- romskému etniku ztěžuje, aby se do většinové společnosti integrovat mohlo.

Stejně ambivalentní je postoj k ekonomickým migrantům. Jejich levná pracovní síla přispívá nepochybně k ekonomickému růstu země, což většině nevadí, ale proč nemohou být proboha zároveň stejní jako „my“? Co na tom, že kdyby byli se vším všudy jako my, jen ztěží by se nechali vykořisťovat pochybnými pracovními agenturami, žili v ponižujících podmínkách, a ještě čelili pravidelným nájezdům cizinecké policie.

Ti „jiní“ jsou dobří na to, aby „nám“—až už v podobě evropských fondů nebo levné pracovní síly—zvyšovali životní úroveň, ale zároveň „nám“ nahánějí strach. To je reakce z psychologického hlediska pochopitelná a nikoliv jen specificky „česká“.

Specificky česká je ovšem snaha čelit těmto trendům, kterým se v procesu akcelerující globalizace nevyhneme, strkáním hlav do písku. Výsledkem je, že v EU tak nějak jsme a tak nějak nejsme, nebo že nepohrdneme levnou pracovní silou, ale vadí nám její konkrétní nositelé. Anebo že o českých Romech mluvíme, jako by u „nás“ byli jen na nevítané návštěvě, jakkoliv jsou to v občanském slova smyslu prostě Češi.

Je ironické, že výše zmíněný průzkum byl v Lidových novinách zveřejněn 9. května, což bylo dlouhou dobu oficiální datum konce 2. světové války u nás. Právě tohle datum totiž dobře dokumentuje, že Češi, vzhledem ke své geografické poloze a historii, nikdy nemůžou „těm jiným“ uniknout.

Mají pouze možnost se snažit, aby ze střetu s „jinými“ vyšli co nejlépe. Bohužel to, že jsme po 9. květnu 1945 skončili v sovětském náručí, bylo mimo jiné výsledkem podobné krátkozrakosti ve vztahu ke světu za hranicemi české kotliny, jakož i podobného nenávistného rozdělování společnosti (tehdy „třídního“), jaké vidíme ve vzrůstající míře i dnes.

Deník Referendum, 10.5.2011

10. 05.

Jak stát zradil svoje zaměstnance

Jiří Pehe Přečteno 12735 krát

Z nedávné televizní reportáže jsme se dozvěděli, že přibývá policistů a dalších státních zaměstnanců, kteří po loňských „úsporných“ škrtech v svých platech nejsou schopni splácet hypotéky,úvěry a leasingy, které si pořídili ještě před škrty. V případě policistů to znamená nemalé bezpečnostní riziko, protože někteří mohou při řešení svých finančních svízelí hledat pomoc u kriminálního podsvětí, proti kterému by za normálních okolností měli bojovat.

Tato situace je výsledkem hysterické „škrtformy“, v níž si vláda vybrala státní zaměstnance jako nejviditelnější terč svých snah odvrátit prý u nás „řecký scénář“. Jak se na vládu reprezentující především soukromý sektor sluší, škrty se nesly v duchu téměř třídního boje proti veřejné sféře, v němž byli státní zaměstnanci vykreslováni některými médii a politiky jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru.

Vláda tak svým chováním porušila jeden z nejzákladnějších nepsaných kontraktů, na němž stojí moderní státy. Ten spočívá v tom, že stát garantuje lidem, kteří pracují pro stát, jistotu stabilního příjmu a kariérního postupu, pokud se nezpronevěří svým povinnostem.

Tito lidé z různých důvodů obětují existenční jistotě možnost, že by si mohli v soukromém sektoru vydělat často mnohem více. Ať už tak činí proto, že preferují bezpečí, a nechtějí tudíž čelit rizikům soukromé sféry, nebo proto, že práci pro stát považují za poslání, přijímají práci pro stát s tím, že pokud nepodlehnou svodům korupce, budou celoživotně patřit do příjmového pásma, které jim sice zaručí určité materiální jistoty, ale žádný luxus.

Od státu, jemuž slouží, očekávají, že když se jim podaří získat na základě svých nikterak oslnivých příjmů například menší hypotéku, slušné nájemní bydlení nebo auto na leasing, budou schopni, i zásluhou stálosti své pozice, těmto závazkům dlouhodobě dostát. I proto mnoho státních zaměstnanců finančně plánuje jinak, než lidé, kteří pracují v soukromém sektoru, jehož nejistoty je nutí vytvářet si větší finanční rezervy. Ve slušné demokracii se prostě nepředpokládá, že by stát nakonec nepsané smlouvě se svými zaměstnanci nedostál.

Kdyby Česku skutečně hrozil „řecký scénář“, přičemž by bylo zřejmé, že stát opravdu nemá kde šetřit, bylo by porušení výše zmíněného kontraktu mezi státem, reprezentovaným vládou, a jeho zaměstnanci možná srozumitelné, i když i v takových případech řeší slušné státy problémy spíše zmrazením platů státních zaměstnanců, než jejich snížením. Jenže žijeme v zemi, jejíž vláda odmítá progresivní zdanění i boj se systémovou korupcí, v níž se ročně poztrácí desítky miliard, takže oněch zhruba deset miliard, které vláda na stáních zaměstnancích ušetřila, byl zcela umělý problém.

Státní zaměstnanci mají tedy veškeré důvody svému zaměstnavateli, českému státu, nevěřit. Ti morálně méně odolní mají o důvod víc ke korupčnímu jednání, které by jim výpadek v příjmu pokrylo, což je opravdu špatná zpráva pro budoucnost české demokracie.

Právo, 10.5.2011

04. 05.

Neškodný strašák vládnutí s komunisty

Jiří Pehe Přečteno 13248 krát

Když předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka připustil jako jednu z možností menšinovou vládu jeho strany s podporou komunistické strany po příštích volbách, začala z některých médií a úst pravicových politiků zalévat českou kotlinu tradiční a už dost obehraná vlna falešné morální paniky. ČSSD se i pod novým vedením konečně ukázala v pravém světle!

Téměř se vnucuje ironická poznámka, že politická a mediální pravice, které jsou ve světle dosti příšerného počínání pravicové vládní koalice v těžké defenzivě, si oddechly, že při prudce stoupajících preferencích levice mají konečně nějaké téma. Mobilizace proti zaručenému návratu komunistů k moci je navíc cosi, co má česká pravice takříkajíc „zmáknuté“. Nevyžaduje to žádné intelektuální úsilí, jen oprášení moralizujících či politicky apokalyptických formulek z dílny opožděného českého antikomunismu.

Jenže se zdá, že tentokrát bude oživení antikomunistického strašáka dost těžké. I ti z nás, kdo se ke kýčovitému antikomunismu bývalých konformistů odmítají připojit, ale zároveň si vládu ČSSD s podporou KSČM z různých důvodů nepřejí, se totiž mohou legitimně ptát, zda kterákoliv ze stran současné vládní koalice by byla pro vítěznou ČSSD jako koaliční partner lepší alternativou.

Jinými slovy: pokud by ČSSD nebyla schopná vytvořit většinovou koalici s lidovci, popřípadě i se zelenými, má kterákoliv ze současných vládních stran ještě právo nabízet se pro případnou koalici s ČSSD jako lepší a demokratičtější alternativa než KSČM?

Nejenže jsou všechny tři strany vládní koalice politicky víceméně zcela zdiskreditované, pokud jde o jejich reálné schopnosti spravovat stát či prostě rozumně vládnout, ale všechny jsou také ve větší či menší míře spojovány s korupčními skandály, „mystifikacemi“ a vazbami na neprůhledné skupiny v politickém zákulisí.

Kolaps politiky a privatizace státu dostoupily za vlády této koalice míry, kdy se je nutné ptát, zda právě tyto strany, jejichž počínání už ohrožuje samotné základy demokratického vládnutí, mají právo tvrdit, že jsou jakousi alternativou k údajně nedemokratické KSČM.

Je smutné, a o české neschopnosti provozovat skutečnou demokracii leccos vypovídající, že více než dvacet let po pádu komunismu dosáhly patologické jevy ve většině „demokratických“ stran takové intenzity, že se ve srovnání s nimi KSČM vůbec nejeví jako nějaké nedemokratické monstrum, za které ho s oblibou vydávají.

Dokonce lze tvrdit, že právě proto, že „demokratické“ strany tak dlouho vylučovaly KSČM ze své údajně slušné společnosti, jeví se (a pravděpodobně i je) ve srovnání s nimi současná KSČM méně zkorumpovaná a, což je ještě pikantnější, méně prolezlá takovými nedemokratickými praktikami jako je vzájemné fízlování různých stranických klik, uplácení členů či zasahování kmotrů v pozadí do politických rozhodnutí.

Skončí-li KSČM nakonec ve vládě nebo bude podporovat menšinovou vládu ČSSD, bude projevem vrcholného pokrytectví, pokud média a pravice spustí moralizující kanonádu proti ČSSD. Situaci, kdy se může většině společnosti KSČM jevit ve srovnání s „demokratickými“ stranami jako docela slušná strana, způsobily především strany současné vládní koalice. Pokud budou chtít obviňovat z přivedení KSČM k vládnutí sociální demokracii, měly by vysvětlit, v čem, kromě netotalitní minulosti, jsou dnes „demokratičtější“ a „čistější“ než KSČM.

Deník Referendum, 3.5.2011

03. 05.

Klausovo okolí je mediální fikce

Jiří Pehe Přečteno 39576 krát

Podle jistého Petra Hájka, který je prý zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, jsou život i úmrtí Usámy bin Ládina jen fikce. „Tak jak se zrodil, tak také zemřel, za podivných, téměř mystických okolností. Je to moderní pohádka pro dospělé—dobro a zlo,“ míní Hájek, který prý skutečně existuje.

Podle něj se ani 11. září 2001nestalo tak, jak nám to bylo předvedeno a zafixováno. Nemáme prý věřit oficiálním pohádkám jenom proto, že „to bylo v televizi“.

To jsou pronikavé myšlenky hodné géniů, kterými se obklopuje prezident naší země, ale bohužel lze s vysokou pravděpodobností, hraničící s jistotou, tvrdit, že i Petr Hájek je pouhou fikcí. Považujeme se přeci za víceméně normální demokratickou zemi, a v takové zemi nemůže být doopravdy poradcem prezidenta člověk, který médiím pravidelně sděluje ptákoviny hodné pacientů psychiatrické kliniky.

Ano, někteří z nás pana Hájka viděli v televizi, někteří dokonce četli knihy, které prý napsal, ale to nejsou žádné důkazy jeho reálné existence, jen moderní pohádky pro dospělé. Spíše je pan Hájek jen jedním z mnoha fantomů, kteří se za téměř mystických okolností vynořili v okolí prezidenta země. Jejich pohádková existence mohla být stvořena například proto, že vedle jejich šílených myšlenek se jeví prezidentovy bizarní názory jako normální.

I když názory, že prezidentovo okolí je vlastně jen mediální fikcí, se mohou někomu zdát být šílené, jsou prostě bohužel méně šílené, než možnost, že v okolí hlavy českého státu se pohybují reální lidé, někteří z nich dokonce vysocí státní úředníci, kteří v hospodě u Magistra Kellyho vymýšlejí fantasmagorické konspirační teorie, jimiž pak oblažují veřejnost, aniž by k tomu prezident údajně normální demokratické země cokoliv řekl.

Možnost, že prezident takové země podporuje Hájkem doporučeného poradce ministra školství Ladislava Bátoru, který byl volebním lídrem extremistické strany a účastnil se antisemitických přednášek, se může mnoha lidem jevit jako prostě nemožná.

Anebo si vezměme dalšího z prezidentových favoritů, jistého Adama Bartoše, který nejen sepsal slavný „seznam“ nepolepšitelných pravdoláskařských petentů, ale pravidelně nabízí rozsáhlé konspirační teorie, včetně například té, že nedávné zemětřesení v Japonsku (jakož i zemětřesení jinde, například to na Haiti) jsou výsledkem práce temných sil v supertjaném americkém vojenském výzkumu.

Petr Kamberský upozorňuje v Lidových novinách, že když někomu straší na věži, tolik to nepřekvapuje. Horší je když straší na Hradě.

Ač se to zdá nemožné, ideová vzepětí vicekancléře Hájka překonává právě výše zmíněný Bartoš, který je, jak upozorňuje Kamberský, podle prezidenta geniální. A dodává, že Bartoš například na webu píše, že Jan Pavel II. nejenže byl asi Žid, ale také „byl podle všeho nástrojem a služebníkem (ne-li přímo členem) zednářských kruhů, které přesně potřebovaly takového papeže dosadit—a také jej s největší pravděpodobností dosadily.“

Prezident normální země by se docela jistě od podobných lidí distancoval, a ty, kteří jsou vysokými státními úředníky v jeho okolí, na minutu vyhodil po zveřejnění názorů podobných těm Hájkovým. Jelikož tak nečiní, měla by možná slušná část společnosti, včetně slušných médií, použít recept Hájka a tyto lidi ignorovat coby jakousi nevkusnou fikci.

01. 05.

Korupce versus politika

Jiří Pehe Přečteno 6038 krát

Václav Bělohradský má kus pravdy, když varuje, že boj s korupcí se může stát morálním kýčem. Je-li povýšen nad vše ostatní, rozežírá politiku coby strukturovaný proces pro artikulaci a prosazování veřejných zájmů i správy státu.

Zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci, a že demokracie obsahuje i špínu. Politika napadená takovým virem se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence a anti-elitářské populisty.

Bělohradský ve své kritice „kýčovitého“ boje s korupcí ovšem ne úplně rozlišuje, kdy se demokratická politika ocitá na pokraji kolapsu kvůli přehnané snaze bojovat s korupcí, a kdy se ocitá na pokraji kolapsu právě kvůli reálné systémové korupci.

Vezmeme-li jako příklad českou politickou současnost, vidíme obě tendence. Na jedné straně umožnilo obecné znechucení z klientelismu a korupce, živené a využívané některými novými stranami a iniciativami, úspěch některých nových stran a výměnu řady politiků, přičemž se po volbách rychle ukázalo, že ono „nové“ není nezbytně lepší, než to staré, ba že se za ním může skrývat nebezpečí pro demokracii.

Jinými slovy: boj s korupcí, povýšený na nerealistický boj o čistotu politiky, může zastřít, že se pokoušíme vymítat čerta ďáblem. Na to už doplatila řada demokracií, jejichž zveličovaná zkorumpovanost vydláždila cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.

Jenže v české politické realitě můžeme vidět i druhou tendenci: systémová korupce, aniž bychom zveličovali, reálně rozkládá schopnost i zavedených stran a institucí dělat politiku. Tento kolaps politiky jako strukturovaného procesu, v němž by měly být artikulovány celospolečenské zájmy, pak ještě více posiluje společenskou frustraci.

Téměř každé rozhodnutí politických elit je vnímáno jako cosi, co odkudsi za scénou manipulují mocné ekonomické skupiny. Politici jsou v této optice viděni jako nesvéprávní, politické strany jako pouhé agentury pro obchodování s vlivem. Téměř nikdo také nevěří, že by politické strany, rituálně se ohánějící bojem s korupcí, myslely protikorupční opatření vážně.

Česká politika je momentálně v těžké krizi proto, že se u nás sešly ve stejné míře obě výše zmíněné tendence: zneužívání boje s korupcí pro cíle, které ohrožují demokracii, a systémová korupce, zejména v podobě rozsáhlého parazitování na státních zakázkách, která znemožňuje zavedeným stranám dělat racionální politiku a přijmout alespoň rudimentární protikorupční opatření.

Budoucnost české demokracie přitom paradoxně závisí na tom, zda politické strany, téměř proti své vůli, nebo vůli „kmotrů“ za scénou, budou schopny taková opatření přijmout. Nepodaří-li se jim to, hrozí, že boj za „čistou“ politiku bez korupce zneužijí uskupení, pro která bude synonymem čisté politiky vláda silné ruky bez demokracie.

Právo, 30.4.2011

Archiv článků: květen 2011