Jiří Pehe

31. 03.

Na co si vlastně stěžují?

Jiří Pehe Přečteno 11629 krát

Někteří pravicoví komentátoři vyjadřují podiv nad rostoucí vlnou společenské frustrace, kterou Václav Bělohradský trefně nazval „tekutý hněv“. I navzdory škrtům a sociálně tíživým reformám jsme se prý nikdy neměli tak dobře jako dnes. Jeden komentátor dokonce bohorovně označil hnutí „rozhořčených“ za hnutí „rozežraných“.

V demokratických systémech prý nebylo vynalezeno nic lepšího než politické strany, pravidelné volby a rovnováha mocí. Místo volání po nějaké „zásadní“ změně celého systému by se tedy lidé měli soustředit na „drobnou práci“, včetně kultivace existujících stran.

To jsou zdánlivě naprosto racionální argumenty. Bohužel neberou v úvahu, že průměrný člověk neporovnává svoje postavení s tím, co bylo před pár desítkami let, nebo s tím, jak se žije v Africe. To, co vyvolává „tekutý hněv“ jsou pocity bezmoci a nespravedlnosti, které jsou zcela současné a vycházejí z místních reálií.

Stojí za nimi přesvědčení, že demokracie, coby vláda lidu, byla lidu vyvlastněna privilegovanými, kteří ze zákulisí ovládají politiku. Kupříkladu v USA podle různých dat kontroluje pouhých 400 nejbohatších rodin více než 50 procent bohatství. Politici se jim přitom neodváží zásadně zvýšit daně. Není divu, že „rozhořčení“ mluví o privatizaci politiky do rukou oligarchických struktur.

Žádné neoliberální plky o tom, o kolik více ti úspěšní pracují, riskují a vymýšlejí, nemohou takové sociální nerovnosti ospravedlnit v situaci, kdy milióny nemají práci, nebo ji mají, ale stejně nedosáhnou na slušné bydlení, studia a zdravotní péči. Nemluvě o tom, že v nových „demokraciích“ mnozí z „úspěšných“ uspěli jenom proto, že cynicky obcházejí pravidla hry, které ti ostatní respektují.

Přitom se tito novodobí „kolibříci“ a „mazánkové“ těm ostatním ještě arogantně vysmívají nejen svými móresy, ale i tím, jak ostentativně staví na odiv bohatství, které si de facto nakradli. Stát, který proti nim nic nepodnikne, diskredituje nepřímo i ty, kteří uspěli poctivě. V obecnější rovině diskredituje smysl tržního hospodářství a demokracie.

Nejslavnější z autorů liberálních teorií spravedlnosti John Rawls argumentoval, že nerovnosti jsou v liberální demokracii přípustné, ale jen tehdy, pokud se jimi postavení nejslabších nezhorší, nýbrž naopak jim přináší absolutní prospěch. Tato premisa je v éře globálního kapitalismu vážně nabourána, a bez ní bude „tekutý hněv“ jen sílit.

Všeobecná naštvanost je přitom paradoxně do značné míry výsledkem některých z vymožeností současnosti, jako je třeba všeobecný přístup k informacím. Z nich se vynořuje obraz světa, který je i navzdory propletenci dluhů a krizím kapitalismu celkově stále bohatší, ale nikoliv spravedlivější. Zprivatizovaná demokratická politika si s touto systémovou poruchou nedokáže poradit.

Někteří komentátoři ironicky mluví o absenci programu „rozhořčených“. Odmítání celého systému nebo příliš radikální požadavky prý nejsou řešeními. I z těchto důvodů „tekutý hněv“ prý nakonec zhasne tak rychle, jako vybuchl. Ideologicky ještě kovanější komentátoři pak dodávají, že česká vláda je možná „tragická“, ale obecně prý kráčí ve svých reformách správným směrem, protože nemáme jinou alternativu.

Nesnesitelná bohorovnost argumentů o tom, že ke šlendriánu, celkovému úpadku mravů i korupci stejně neexistuje alternativa, a že spíše potřebujeme „klid k práci“, ovšem byla v dějinách, naposledy na konci komunistické éry, sama zdrojem „tekutého hněvu“. Vykládat lidem, kteří jsou tímto hněvem zachváceni, o demokratických mechanismech a pochvalách ratingových agentur, bohužel dává při překročení určité míry společenské frustrace asi tak stejný smysl, jako byly odkazy na závěry posledního sjezdu KSČ.

Právo, 31.3.2012

29. 03.

Sebevražda české pravice

Jiří Pehe Přečteno 15647 krát

Formální pravidla parlamentní demokracie jsou taková, že pokud má vládní koalice v dolní komoře parlamentu většinu, nelze ji sesadit, drží-li vládní strany pospolu. To ovšem neznamená, že každá takováto vláda, ač legitimní ve světle ústavních principů, je také legitimní v očích veřejnosti.

Pokud se nůžky mezi těmito dvěma úrovněmi legitimity příliš nerozpojí, může i dočasně nepopulární vláda doufat, že když využije své většiny a vydrží pohromadě, bude nakonec schopná přesvědčit voliče o svém smyslu. Jsou ale situace, kdy už je takové úsilí bez šance na úspěch, a tudíž kontraproduktivní.

Politická kultura v zavedených demokraciích v takových situacích velí, aby se vláda sama poroučela, upustila tak přetlak „pod kotlem“, a nabídla voličům možnost znovu rozdat karty.

V demokraciích méně vyvinutých se vládní politici ovšem často drží u moci, ať to stojí, co to stojí. Výsledkem jsou pak voličské „revoluce“, které zcela přerýsují politické spektrum. I proto jsme byli svědky totálního zdecimování levice v Polsku a Maďarsku, nebo totálního zdecimování pravice na Slovensku.

Česká republika momentálně stojí na podobné křižovatce. Pravicová vláda Petra Nečase, ač se opírala o solidní většinu, ztratila nejprve velmi rychle popularitu, což se ještě dalo přičíst škrtům a nepopulárním reformám. Když ale veřejnost začala zjišťovat, že utahování opasků je dosti chaotické a netýká se nejbohatších, a že údajně protikorupční vláda se jaksi nemá k přijetí skutečně účinných opatření proti masovému rozkrádání veřejných financí, začala vláda ztrácet v očích veřejnosti také legitimitu.

Její zbytky pak zcela vymazaly skandály, které otřásaly jak vládní koalicí, tak jednotlivými stranami. Nejenže hned několik ministrů vlády čelí podezřením z korupce nebo „frivolního“ zacházení s veřejnými financemi, a nejenže několik ministrů muselo ze stejných důvodů už odejít, ale hned dvě vládní strany, ODS a Věci veřejné, čelí vážným vnitřním krizím, které souvisí s vlivem zákulisních ekonomických zájmů na politiku.

ODS měla jakousi šanci se od zcela zprofanovaných VV distancovat v podobě jejich vyhazovu z vlády, což by ji v očích části veřejnosti pomohlo vytvořit přinejmenším zdání, že její skandály a napojení na kmotry jsou jiného řádu:že jde v jejím případě na rozdíl od klinicky mrtvých VV jen o nemoci, které je ochotna léčit. Po posledním vývoji, v němž stojí faktický šéf VV Vít Bárta před soudem, a ODS se potýká s devastujícími dopady odposlechů dua Bém-Janoušek, ovšem začíná podstatná část veřejnosti věřit, že ODS je stejně nevyléčitelná jako voliči již odepsané VV.

ODS by se snad mohla alespoň částečně vymanit ze smrtícího objetí kmotrů, kdyby opustila v očích veřejnosti už zcela nelegitimní vládní projekt, a pokusila se udělat si vnitrostranický úklid. Další setrvávání ve zcela „profláknuté“ vládě totiž mnoho lidí utvrzuje v přesvědčení, že se vládní strany drží moci jen kvůli tomu, aby si ještě mohli jejich politici i kmotři v pozadí „nahrabat“.

To je ovšem pro českou pravici zcela sebevražedná taktika. Reálně ji hrozí podobné vymazání z politické mapy, jakého jsme byli svědky v případě stran bez pudu sebezáchovy v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku.

Každá slušná demokracie přitom potřebuje, jak argumentuje Václav Bělohradský, pravidelné střídání „lib“ a „lab“, tedy v podstatě liberálně-konzervativní pravice a sociálně-demokratické levice. U nás ovšem nyní přímo visí ve vzduchu nejen možnost drtivého vítězství levice, přičemž vláda bez účinné opozice není v nevyspělých demokraciích žádné požehnání, ale také možnost, že do prostoru opuštěného sebevražednou liberálně-konzervativní pravicí vstoupí nějaká forma fašismu. To by bylo zničující pro celou českou demokracii.

Právo, 29.3.2012

28. 03.

Prezident Klaus a skandál Janoušek-Bém

Jiří Pehe Přečteno 6315 krát

Prezident Klaus prolomil mlčení ke skandálu okolo odposlechů rozhovorů mezi bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem až po několika dnech. Neřekl ale, co by mnozí čekali od hlavy státu, která by měla být z titulu své funkce jakýmsi strážcem demokracie u nás.

Neřekl tedy, že obsah rozhovorů mezi Bémem a Janouškem potvrzuje existenci nepřípustných zákulisních čachrů, které jsou přímým útokem na demokratický systém. Nepohoršil se nad tím, že nikým nevolený „lobbista“ de facto rozhodoval o obsazení vysokých funkcí nebo o městských tendrech.

Nechala ho chladným i skutečnost, že Janoušek udržoval čilé styky nejenom s Bémem a úředníky magistrátu, přičemž některé evidentně ovládal, ale i se zástupcem vrchního státního zástupce v Praze Liborem Grygárkem, a měl podle různých zpráv i vliv na policii. Hlava státu také nikterak nekomentuje naprosto nestandardní počínání policie při zadržení a následním propuštění opilého Janouška poté, co se pokusil ujet od nehody, po níž zřejmě úmyslně přejel řidičku jím nabouraného auta.

Jak všichni víme, náš prezident přitom jinak nešetří názory na téměř cokoliv. Obšťastňuje nás například poněkud dětinskými zápisky z každé svojí zahraniční cesty. Těsně před vypuknutím aféry Bém-Janoušek pro změnu neodolal tomu, aby nenapsal obšírný komentář k nedostatku vajec. Jeho emoce pravidelně rozpalují proponenti globálního oteplování, některé části občanské společnosti, netradiční návrhy na budovu národní knihovny, nebo třeba záštita současného primátora Prahy pro festival gayů.

Ke kauze, jež je útokem na demokracii a může směle soupeřit se slovenskou Gorilou, která převrátila slovenskou politickou scénu vzhůru nohama, ale pan prezident, nemá skoro co říct.

Když už prolomí mlčení, poznamená pouze tolik, že „odposlechy jsou strašně nešťastná věc, která ničí demokracii.“ Dodává, že odposlechy rozhovorů mezi Bémem a Janouškem nečetl a ani je číst nehodlá. Ke vztahu Béma s Janouškem prý nemá, co by řekl. Moc lobbistů údajně lze omezit snad jen tak, že bychom zrušili stát nebo omezili jeho pravomoci.

Nesmyslnost prezidentových argumentů dobře vystihl komentátor Jan Macháček ve svém blogu, když napsal, že toto vyjádření prezidenta člověku přijde snad ani ne na úrovni základní školy. A dodává: „Má cenu s tím vůbec polemizovat? I minimální stát má armádu a policii a ty zase veřejné zakázky. Tady většinou ale vůbec nešlo o stát, ale o město. A město například musí mít fungující dopravní podnik, kanalizaci, vodárny apod. Chceme, aby města vypadala jako na Filipínách nebo v Peru? Chce prezident žít na smetišti? Kdo uklízí Pražský hrad? Kdo tam vaří? Jak se ty firmy vybírají? Prezident opravdu nikdy neslyšel o etických kodexech, transparentnosti, morálce apod.? Malý stát je odpověď na všechno?“

Lze dodat, že dokonce i český prezident určitě dobře ví, že na lobbismus existují různé léky, které různé státy používají s různou mírou úspěchů, přičemž rušení států k těmto lékům nepatří.

A ačkoliv některé věci, jako třeba špinavé peníze, jsou, jak víme, pod Klausovou rozlišovací schopností, docela jistě si je přece jen vědom, že Janoušek není žádný klasický lobbista nebo podnikatel, stejně jako za lobbyisty a podnikatele nelze považovat mnohé další podivné postavy, které se pohybují v zákulisí české politiky. To poslední, co tito lidé chtějí je skutečně transparentní tržní prostředí, s jasnými pravidly hry.

Prostě mezi lobbingem a systémovou korupcí, v níž se ročně ztrácí desítky miliard ze státního rozpočtu, jakož i z rozpočtů měst, existují zásadní rozdíly. Dokonce ani Klaus si určitě nemyslí, že za lobbistu lze považovat někoho, kdo, ač nevolen, rozhoduje například o funkcích ve VZP.

Prezident má pravdu v tom, že zveřejňování odposlechů není nic pěkného, ba že jejich zneužívání může za určitých okolností ničit demokracii. Tu ale mohou ničit, ba dokonce zničit i jevy, na které uniklé odposlechy poukazují.

Jenže komentovat toto skutečné meritum kauzy Bém-Janoušek se Václavu Klausovi evidentně nechce. Nám ostatním nezbývá, než se dohadovat proč. Zde je několik možných důvodů.

Tak především, Pavel Bém byl dlouhou dobu politickým koněm Václava Klause uvnitř ODS. Vedl několik let křídlo strany, kterému se říkalo klausovské nebo hradní. Když v roce 2008 prohrál souboj s Mirkem Topolánkem, Klaus demonstrativně rezignoval na funkci čestného předsedy strany a ODS opustil.

Nadstandardní vztahy mezi Bémem a Klausem vrhají na prezidenta v současné aféře zvláštní světlo. Je totiž dost nepravděpodobné, že vliv Janouška a dalších postav v zákulisí politiky, pro které se i zásluhou Mirka Topolánka ujalo označení „kmotři“, končil u Béma.

Možná pan prezident a jeho Hrad vědí něco, co my zatím nevíme. Třeba se tak z nějakého odposlechu nakonec dozvíme, jak to bylo například s prezidentskou milostí v podobě odkladu nástupu do vězení pro Tomáše Malinu, bývalého spolupracovníka zavražděného bose podsvětí Františka Mrázka.

Například tato milost téměř vybízí k úvahám, zda svoje „kolibříky“ nemá Janoušek nebo někdo podobný i na Hradě. Pokud ano, nelze se divit, že Klaus považuje úniky odposlechů za „strašně nešťastnou věc“.

V této souvislosti si možná leckdo vzpomene, jak popuzeně Klaus reagoval už v roce 2004 na zprávy, že při odposlouchávání jeho známého Ranka Peciče, podezřelého z pochybných finančních transakcí, byl odposlechnut i on sám. Okamžitě se sešel s premiérem Grossem a žádal omezení odposlechů.

Jelikož je možné, že se Vít Bárta před příchodem do politiky zásobil kompromitujícími materiály, o čemž by svědčila skutečnost, že odposlechy Béma a Janouška z dílny BIS našly údajně cestu do Bártovy bývalé bezpečnostní firmy ABL, nikdo nemůže vědět, zda to, co jsme zatím měli možnost číst, slyšet a vidět v případě kauzy Bém-Janoušek, není jen ochutnávka.

Ale i kdyby se ukázalo, že odposlechy unikají do médií přímo z BIS, nebo nějakou úplně jinou cestou, je zřejmé, že ti, kdo tyto odposlechy do médií pouští, mohou mít materiály ještě daleko výbušnější, než jsou ty, co už známe. Třeba o tom, zda se náhodou nepodplácelo při minulé prezidentské volbě.

Takové spekulace se vynořily, už když se spolu před volbou sešli lobbista Miroslav Šlouf a kancléř Jiři Weigl. Celá volba byla velmi nestandardní, mluvilo se veřejně o úplatcích (igelitkách napěchovanými penězi), vydírání, nátlaku. Pavel Bém se ve znovuzvolení Klause velmi angažoval, byl členem takzvaného vyjednávacího týmu. Co tehdy dělal jeho kamarád Janoušek?

Ať tak či onak, když Bém končil ve funkci primátora v roce 2010, prohlásil Klaus při oficiální rozlučce, že „až pominou mediální hrátky, až pominou jedovaté šípy vystřelované z jednotlivých politických stran, tak jsem naprosto přesvědčen, že Pavel Bém bude považován za jednoho z nejúspěšnějších primátora, které Praha měla.“

Ponechme stranou, že Klaus se tradičně mýlí, když mluví o úspěšnosti nebo prospěšnosti těch či oněch. Ať to byl kdysi Viktor Kožený, Vlastimil Tlustý, „kriminalizovaný podnikatel Vladimír Železný, „nejlepší ministr školství“ od vzniku ČR Josef Dobeš, úředník Ladislav Bátora, nebo Bém, jeho favorité skončili dost neslavně.

Jedním z prezidentových favoritů je v současnosti i jeho poradce Ladislav Jakl. Ten o odposleších pro časopis Týden prohlásil, že se podivuje, jak by si mohl někdo myslet, že by si on zveřejňované odposlechy na internetu někdy pustil. Připadalo by mu to prý úchylné.

Jiným zase může připadat „úchylné“, ba pro demokracii nebezpečné, to, co zaznělo v nahrávkách, které by Jakl nikdy, ale opravdu nikdy neposlouchal, a jejichž přepisy by, stejně jako pan prezident, nikdy, ale opravdu nikdy nečetl.

Možná by si je ale přeci jen přečíst měl a pak prezidentu Klausovi podat hlášení či rozbor. Je totiž dost pravděpodobné, že skandál okolo Béma může brzy začít klepat na hradní brány.

Deník Referendum, 27.3.2012

24. 03.

Zásadní otázky v kauze Bém-Janoušek

Jiří Pehe Přečteno 9376 krát

Je jistě důležité vyšetřit, zda, a pokud ano, jak unikly z BIS odposlechy hovorů mezi bývalým primátorem Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem. Důležitější jsou ale tři další otázky.
První otázka zní, co udělal bývalý premiér Mirek Topolánek se zprávou BIS, která informovala o propojení pražské radnice a Janouška?

Vezmeme-li totiž v úvahu varování ze strany BIS, že dochází k propojování politiky, justice a organizovaného zločinu, a že tyto sítě ohrožují demokratický systém, nabízí se otázka, jak je možné, že premiér nekonal, by-li informován nejen obecně o možném ohrožení demokratického systému u nás, ale měl na stole konkrétní důkazy.

Současný premiér Petr Nečas byl tehdy ministrem a místopředsedou ODS. O ničem nevěděl?

Druhou zásadní otázkou je, zda opravdu získal informace od BIS tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta. Pokud Bárta získal takových materiálů od BIS a policie víc, máme co do činění s reálnou možností, že vládní politika po ustavení Nečasovy vlády v roce 2010 nefunguje na základě transparentních pravidel parlamentní demokracie, ale na základě vydírání.

Třetí otázka zní, jaké povahy byly opravdu styky mezi Janouškem a Liborem Grygárkem, náměstkem vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly.

Grygárek styky s Janouškem nepopírá, ale tvrdí, na rozdíl od státního zástupce Stanislava Mečla, který na čas Rampulu nahradil, že prý Janoušek nebyl zapleten do případů, které VSZ prošetřovalo. Mečl tvrdí, že takových případů bylo pět.

Podle Grygárka Janoušek nikdy nebyl za nic odsouzen. Je to vlastně takový normální podnikatel či lobbista. Proč by se sním tedy nestýkal nebo si občas nezavolali?

Odposlechy hovorů mezi Bémem a Janouškem tuto bohorovnost zcela demolují. Řídil Janoušek kromě magistrátu také Grygárka, potažmo Rampulu? Zametaly se na jeho pokyn pod koberec kauzy stejně, jako před určitými věcmi na jeho pokyn „zavírali oči“ vysocí úředníci magistrátu?

I kdyby se provalily další „humorné“ odposlechy, v nichž Janoušek oslovuje Grygárka třeba „broučku“, ve skutečnosti máme problém větší než Gorila a nedávný humbuk okolo Rampuly je třeba vnímat v novém světle. Jde opravdu o samotný demokratický systém.

Právo, 24.3.2012

23. 03.

Kolibřík, mazánek, kotě

Jiří Pehe Přečteno 12661 krát

Občanští aktivisti i profesionální analytici, kteří se pokoušejí odhalit, jak funguje zákulisí oficiální české politiky, v němž propletenec politických, osobních a ekonomických zájmů vysává skrze manipulaci státních zakázek miliardy z veřejných financí, jsou jistě mile překvapeni, když slyší odposlechy, v nichž figurují bývalý pražský primátor Pavel Bém a lobbista Roman Janoušek.

Nedýchne na ně krutý duch italské mafie, na jejímž vrcholu sedí nemilosrdný Capo di Tutti Capi, jehož případný polibek je polibkem smrti, ale skutečné kamarádství, ba téměř něžnost. Protagonisti se oslovují „kotě“, „mazánku“, „kolibříku“ a dojemně se starají, zda si ten druhý vzal na cestu do Himalájí nebo Anktartidy slipy, kartáček na zuby a ponožky. Pokud se náhodou také líbají, nemá to evidentně fatální důsledky.

Kdo z voličů by pak mohl postavy z politického a ekonomického pološera podezřívat, že si z našich daní berou miliardy na svůj luxusní životní styl nebo že předražené obchvaty, tunely a čističky zajišťují luxusní život jejich kamarádům, když je to prostředí plné něhy a vzájemného pochopení? Osoby tak citlivé se dokonce možná čas od času zastaví před úřadem práce a ze svých tvrdě vydělaných miliard dají drobné lidem stojícím ve frontě.

Prostě to nejsou postavy, které vzbuzují hrůzu. Jsou to hoši, co spolu mluví přes tenisovou síť nebo nad golfovou jamkou, a když potřebují věci probrat opravdu do detailu, dají si zápas v koňském pólu na Štrbském plesu nebo opalování a jachtaření italském letovisku. V horším případě posedí ve Žlutých lázních či ve Špindlu.

Velmi pozitivní také je, že se kultura tohoto světa kultivuje evidentně mnohem rychleji než oficiální politika. Zatímco Capo František Mrázek ještě docela neosobně nazýval Ivana Langera „íčko“ a Vlastimila Tlustého „téčko“, nyní se můžeme radovat z „kolibříků“.

Potvrdí-li se, že si bývalý šéf bezpečnostní agentury Vít Bárta shromažďoval před vstupem do politiky kompromitující materiály na své případné politické soky i partnery, neměl to nikterak lehké. Vždyť kdo by se opravdu pohoršoval nad zákulisním obsazováním vysokých postů, například ve VZP, když si to v zákulisí dokáží zařídit mile a hravě jako skutečná „koťata“?

Jelikož je pravděpodobné, že Bártův archív je mnohem rozsáhlejší, než je ochutnávka, která se k nám dostala, tušíme nyní možná, proč je vládní koalice tak soudržná a proč se z prezidenta země, který nemohl Věcem veřejným po volbách v roce 2010 přijít na jméno, stal jejich spojenec. Možná se nebudeme stačit divit, kolik milých kolibříků a mazánků se ještě skrývá za nepřívětivou fasádou české politiky.

Právo, 23.23.2012

22. 03.

Kdo útočí na demokracii

Jiří Pehe Přečteno 7402 krát

Ministr financí Miroslav Kalousek označil nedávné protesty organizované pod záštitou Holešovské výzvy za útok proti demokratickému systému. Měl pravdu přinejmenším v tom, že některé požadavky, které na demonstracích zazněly, nesměřovaly k nápravě věcí s pomocí mechanismů zastupitelské demokracie, ale útočily přímo na demokratický systém, tak jak ho známe.

Nad čím se Kalousek bohužel nezamyslel, je otázka, co vlastně slouží jako palivo protidemokratických nálad. Musel by dojít k názoru, že takové nálady často vznikají tehdy, když demokratická politika není schopná artikulovat a prosazovat veřejné zájmy, je netransparentní a zkorumpovaná, čímž selhává ve své samotné podstatě.

Političtí analytici upozorňují už drahnou dobu, že katastrofální stav české politické kultury i všudypřítomná systémová korupce přímo vybízejí k nástupu nedemokratických, populistických sil nabízejících jednoduchá řešení. Dodávají, že jsme doposud měli vlastně štěstí, že se zatím nezjevila charismatická osobnost, která by se postavila do čela takového hnutí.

Obviňovat v tomto kontextu Holešovskou výzvu z nějaké zásadní nedemokratičnosti je pokrytectví. Její požadavky na odstoupení vlády a prezidenta, zavedení vlády odborníků, zastavení některých reforem či posílení přímé demokracie, jsou jistě radikální, ale ve srovnání s tím, co by přijít mohlo, pokud bude česká politika hlavního proudu pokračovat v zajetých kolejích, jsou to ještě stále požadavky „uvnitř“ systému, spíše než útok na samotný demokratický režim.

Tím byla spíše vyjádření některých skupin a lidí, kteří se na Holešovskou výzvu nalepili, což jsou ty síly, kterých bychom se měli bát. Jisté ovšem je, že „tekutý hněv“ lidí podporujících Holešovskou výzvu, jakož i hněv skupin, které protesty Holešovské výzvy využily či zneužily, by mohl být o poznání méně rozšířený, kdyby oficiální demokratická politika byla schopná nabízet věrohodná řešení nakupených problémů.

K tomu by ovšem bylo zapotřebí hluboké sebereflexe ze strany hlavních politických sil. Že toho nejsou schopny, jsme si mohli ověřit během debaty při pokusu opozice o vyslovení nedůvěry vládě.

Je sice pěkné, že vládní koalice ukázala neochvějné odhodlání přežít za každou cenu, ale každý další den jejího přežívání bude posilovat „tekutý hněv“, jehož jeden proud se může snadno přelít od frustrace a bezmoci k protidemokratické akci. I kdyby totiž byly vládní reformní záměry stokrát správné, vláda opírající se o zcela zprofanovanou politickou sektu, vytvořenou bezpečnostní agenturou, a prolezlá obviněními z korupce, navíc ovládaná prezidentem utrženým ze řetězu, jen zvyšuje pocit nelegitimnosti demokratické politiky jako takové.

Nálady, které mají vysoký potenciál vybouchnout, a možná ohrozit samotnou demokracii u nás, posiluje ideologicky zabedněná, brutálně asociální vládní politika, faustovsky věřící, že se lze pro „dobrou věc“ spojit i s ďáblem.

Nic totiž „nevybouchne“ jenom proto, že před takovou hrozbou varuje levice, nebo proto, že levicová opozice vyvolá hlasování o nedůvěře. Naopak, ČSSD možná pomohla v podobě kritické rozpravy o vládě zmírnit na krátký čas tlak pod přetopeným kotlem.

Právo, 22.3.2012

20. 03.

Holešovská výzva, aneb Tekutý hněv

Jiří Pehe Přečteno 11374 krát

Na adresu tzv. Holešovské výzvy poznamenávají někteří politici a komentátoři ironicky, že její program je zmatený a nerealistický. Totéž bylo před časem slyšet o tzv. „rozhořčených“, jejichž hnutí se rozlilo z Madridu do ostatních evropských měst, nebo o americkém hnutí Okupujte Wall Street.

Ti, kdo tato hnutí odbývají tímto poněkud povýšeneckým způsobem, by si ale možná měli položit otázku, zda projevy „tekutého hněvu“, jak esenci rostoucích masových protestů současnosti pojmenoval trefně Václav Bělohradský, nejsou jen odvrácenou stranou neschopnosti politických elit nabízet smysluplná východiska ze situace, kterou stále více lidí vnímá jako hlubokou krizi demokratického systému.

S tím souvisí i otázka, zda se tudíž nejedná o jev potenciálně mnohem nebezpečnější, protože zneužitelnější různými populisty, než jsou třeba masové protesty různých hnutí a odborů, které alternativy k systému, jenž vidí jako nefunkční, asociální či zkorumpovaný, nabízejí.

Jinými slovy: nabízí se otázka, zda „tekutý hněv“ není poslední fází zloby na systém, který je neschopný reflektovat svá selhání a „opravovat se“ zevnitř.

Když ministr financí Miroslav Kalousek odsoudí Holešovskou výzvu jako útok na demokracii, má v jistém slova smyslu pravdu, ale možná by se měl obratem zeptat, kdo zahnal tisíce lidí do pocitu takové bezvýchodnosti, že už nevěří smysluplnosti změn „uvnitř“ systému, ale chtějí rovnou smést celou existující politickou třídu?

Bylo možné zaslechnout, že organizátoři a účastnici protestů pod záštitou Holešovské výzvy mají prý v hlavách názorovou „bramboračku“, přičemž ukazují neschopnost či neochotu artikulovat nějaký strukturovaný program. S tím se prý dá jen těžko pracovat na politické úrovni.

Je na místě se otázat, zda k vytváření takové „bramboračky“, která ovšem nebezpečně vře jakousi beztvarou zlobou vůči „systému“, nemají zásluhu právě ti, kdo by v politice měli vytvářet prostor pro strukturovanou diskusi.

Četní pozorovatelé české politiky už drahnou dobu varují, že katastrofální stav politické kultury u nás přímo vybízí k tomu, aby nastoupilo hnutí, které už nebude usilovat o „pokrok v mezích zákona“, ale bude chtít smést celý systém, anebo bude v lepším případě populisticky útočit na současné elity, které bude vykreslovat jako neschopné skutečné změny.

Současná vláda je bohužel možná zatím asi nejhorším projevem této politické „kultury“, jež dláždí cestu k nástupu v podstatě nedemokratických hnutí. Bylo by vlastně překvapující, kdyby se taková hnutí nezjevila, když to, co se vydává za demokracii v české politice, dnes uspokojuje jen naprostou menšinu občanů.

Uchyluje-li se Kalousek v reakci na Holešovskou k historickým příměrům a v této souvislosti mluví o nástupu Hitlera, měl by se možná coby představitel establishmentu, který se tak rád ohání demokracií, zamyslet nad tím, jaké společenské a politické patologie ve Výmarské republice Hitlerův nástup k moci umožnily.

Měl by si především položit otázku, co jeho vláda dělá pro to, aby dále zbytečně nerostla společenská frustrace do té míry, že mnoho lidí může vidět demokracii a kapitalismus jako nereformovatelné, a nechtějí už nic jiného, než systém smést bez toho, že by formulovali skutečně pozitivní alternativy.

Současná česká vláda bohužel pocit bezmoci v širokých vrstvách společnosti jen posiluje. O „reformách“ se nevedou žádné velké diskuse, protože si je prý vynucují „trhy“. Politika se tak jeví jako stále více zprivatizovaná do rukou skupin, které nejsou odpovědné voličům, ale řídí se kritérii vlastního zisku.

Přitom „zisku“, který by v nepokřiveném tržním prostředí měl být výsledkem soutěže a nových idejí, se stále častěji dosahuje tak, že nejrůznější mafie manipulují politiky a ovládají politické strany. Občan, který by možná v transparentním prostředí uznal, že je třeba si utáhnout opasky, pociťuje jen zlobu a bezmoc, když si uvědomí, že peníze na něm „asociálně“ ušetřené putují zčásti do kapes korupčních souručenstev.

Nikdo by se také neměl divit, že v prostředí tekutého hněvu se na iniciativy, jako je Holešovská výzva, okamžitě nalepí nejrůznější extremně pravicové, utopicky libertinské, nebo neostalinské skupiny. Všechny je spojuje hněv vůči „systému“.

Pokud tento systém nebude ústy politiků schopen nabídnout společnosti dialog a nepřestane arogantně přijímat rozhodnutí, která vytvářejí, často zcela zbytečně, v lidech pocit ohrožení, bude tekutý hněv sílit. A jak známo, „tekutost“ je ošidná kvalita. Tisíce malých potůčků se nakonec vždy spojí v jeden proud. Nečasova vláda si opravdu zahrává.

Deník Referendum, 20.3.2012

17. 03.

Kolosální průšvih s evropskými penězi

Jiří Pehe Přečteno 7918 krát

Zatímco vláda Petra Nečase obden přichází s nápady, kde ještě ušetřit miliardu nebo dvě s pomocí škrtů, které začínají mít vážné sociálně-patologické dopady a dusí ekonomiku, dozvídáme se, že Česká republika může přijít až o stovky miliard z evropských fondů. Systém čerpání evropských peněz u nás je totiž natolik prolezlý šlendriánem, nekompetentností a korupcí, že EU uvažuje o úplném zastavení vyplácení evropských peněz.

To by v praxi znamenalo, že České republice nebudu proplaceny ani projekty, které už začala financovat ze svých zdrojů. Výsledkem by byly možná až stamiliardy, o něž by se rozrostl státní deficit.

Jak už to u nás chodí, reakce vlády v takovéto potenciálně katastrofické situaci, není politická mobilizace, včetně snah dát hlavy dohromady s odborníky, nebo dokonce i s opozicí, ale zlehčování problému a snaha hodit vše na vládu dnešní opozice, jakkoliv ta naposledy vládla v roce 2006.

Premiér Nečas mluví alibisticky o tom, že prý byl systém „špatně nastaven“ vládou ČSSD. Co na tom, že tři různé vlády, dvě z nich vedené ODS, měly mezitím šest let na to, aby systém opravily, pokud nefungoval efektivně! Koneckonců byl vytvářen v době, kdy s čerpáním peněz ještě u nás neexistovaly praktické zkušenosti.

A co na tom, že signály o korupci, nekompetentnosti a „jánabráchovství“ při čerpání evropských peněz se už pár let množí jako houby po dešti, aniž by vláda „rozpočtové odpovědnosti“ nějak výrazně zasáhla. Když se provalilo vskutku až tragické neumětelství ministra školství Josefa Dobeše v této oblasti, dostal benevolentně několik měsíců na „nápravu“.

Mezitím se v euroskeptických kruzích objevují první náznaky, že místo toho, aby tvůrci veřejného mínění bez ohledu na svůj postoj k EU, volali vládu k odpovědnosti, bude se vést další ideologická bitva o Evropu. Lobby „dávkařů“, závislých na evropských penězích, prý teď bude vyvíjet na vládu
tlak, aby byla obecně vstřícnější k EU.

Zdá se, že tito lidé ztratili kvůli své předpojatosti vůči Bruselu už veškerou soudnost. Nejde totiž o „evropské“ peníze, ale o naše peníze. A o velké.

A v tomto kontextu jde také o zbytky legitimity, které ještě má Nečasova vláda, o legitimitu dalších úsporných opatření, a potažmo o legitimitu demokracie. Není totiž vůbec jasné, jak chce vláda vysvětlovat těm či oněm sociálním skupinám, že je musí s pomocí nových nepřímých daní, zmrazení důchodů, dávek a bůhvíčeho všeho ještě dále „skrouhnout“, když není schopná si vzít civilizovaným způsobem „dar“ v podobě stamiliard, které nám vyspělejší země EU nabízejí z peněz svých daňových poplatníků.

Ochota většiny občanů utahovat si opasky je už dost podlomená nekončícím seriálem případů systémové korupce, v níž mizí desítky miliard, a s níž vláda „bojuje“ jen na oko, neboť vládní strany se neodváží skutečně šlápnout na kuří oka kmotrů. Vědomí, že nejsme schopni ani použít stamiliardy, které v podobě „daru“ z EU leží před námi na stříbrném podnose, přiblíží toleranci občanstva vůči dalším škrtformám k nule.

Někteří čeští národovci a euroskeptici se už pokouší svalit vinu na „zlou“ EU, která se nám prý možná mstí za postoje Nečasovy vlády k evropskému fiskálnímu paktu. Samozřejmě že tomu tak není, na vině je jen a jen český šlendrián, ale kdyby tomu tak náhodou bylo, měli bychom si sami odpovědět na otázku, proč by zemi, která zbytku EU jen okopává kotníky, někdo něco dávat měl.

Byla to totiž primárně česká euroskeptická lobby, která převedla primárně politický projekt evropské integrace, založený od počátku na solidaritě, do jazyka „účetnictví“, v němž se vedly nekonečné diskuse například o tom, zda bychom měli přispět půjčkou Mezinárodnímu měnovému fondu, jenž by peníze případně využil ke stabilizaci eurozóny. Nebylo by divu, kdyby EU teď na oplátku řekla: Chcete s námi hrát čecháčkovsku účetnickou hru? Dobře, máte ji mít, se všemi důsledky.

Právo, 17.3.2012

15. 03.

Prezident, slepice a neviditelná ruka trhu

Jiří Pehe Přečteno 10856 krát

Měli pravdu příznivci našeho nejvýznamnějšího myslitele, že nezpomalí své myslitelské a pracovní tempo ani v posledním roce prezidentství. Historici tak zaznamenají, že přesně 358 dní před odchodem z funkce se Václav Klaus vyjádřil k dalšímu zcela zásadnímu civilizačně-ekonomicko-politickému problému, když v novinovém článku osvětlil, proč se na českém trhu neodstává vajec.

Tento zásadní text, publikovaný nejprve v Lidových novinách a vzápětí na webových stránkách pana prezidenta, je pravděpodobně jakousi ochutnávkou toho, čeho se národ od svého předního myslitele může dočkat, až si založí po odchodu z funkce Institut. V břitké analýze nám Václav Klaus sděluje, že nedostatek vajec je způsoben, jak jinak, necitlivými zásahy Evropské unie do fungování trhu.

Pro ty, co snad neznají všechny detaily skandálu, k němuž se musí vyjadřovat už i hlava českého státu, shrňme fakta. EU před časem nařídila, že klece, v nichž jsou drženy evropské slepice musí být o něco větší, řekli bychom „humánnější“, kdyby ovšem slepice byla člověk. Česká republika pak využila skutečnosti, že polští výrobci vajec prý nadále nutí slepice snášet v nehumánních podmínkách a omezila dovoz vajec z Polska, jehož vajíčkové importy decimovaly české drůbežárny.

A právě zde došlo k čemusi, co by naivnější pozorovatelé mohli považovat za selhání neviditelné ruky trhu, protože české slepice nevyužily nabízené příležitosti, aby začaly snášet více, a díru na trhu rychle zaplnily. Ceny vajec šly dramaticky nahoru.

Pan prezident moudře vysvětluje, že jakkoliv musíme vzít v potaz pár týdnů trvající mrazy, kdy slepice prostě nenesly, hlavní příčinou je nesmyslná politika zcela levicové EU vůči slepicím, která pokřivuje trh. Kdyby evropské slepice mohly nadále snášet svá vajíčka v klecích, jejichž velikost si určí bez poručníkování eurokratů suverénní státy samy, mohli by si čeští občané dát jedno vajíčko k snídani navíc, i když by bylo pravděpodobně polské.

Ať tak či onak, je dobře, že zásluhou dalšího myšlenkového výboje Václava Klause, nyní víme, že kalamitu nezpůsobil trh, ale stát, přičemž státy prý máme dokonce už přímo dva: náš český, útulný jako slepičí klec původní velikosti, a dominantní evropský, který se pořád do něčeho míchá.

Zdá se, že se v neúnavné mysli pana prezidenta rodí po zásadních teoretických výbojích, jakými jsou dnes už proslulé teorie „humanrightismu“, „NGOismu“, „globálního neoteplování“ a „evropeismu“, teorie „egg(o)ismu“. Slovo „egg“ znamená v angličtině „vajíčko“. Písmeno „o“ v závorce pak škádlivě naznačuje, že v tržním prostředí zdeformovaném Unií, mohou i české slepice lehce sklouznout k egoismu a lhostejnosti, takže velké tržní příležitosti nevyužijí k intenzivnějšímu snášení.

Právo, 15.3.2012

14. 03.

Estráda a demokracie

Jiří Pehe Přečteno 4885 krát

Nemalá část médií přistupuje k soudnímu procesu s faktickým lídrem Věcí veřejných Vítem Bártou kvůli údajné snaze kupovat si s pomocí úplatků loajalitu některých členů strany jako k jakési televizní estrádě. A soudní líčení s Bártou a Jaroslavem Škárkou, který je na rozdíl od Bárty obviněn nikoliv z uplácení ale z přijetí úplatku, vskutku pokleslou estrádu nebo reality show připomíná.

Jenže tato estráda má bohužel poměrně zničující účinky na poslední zbytky důvěry občanů této země v demokracii. Hlavním problémem přitom není fraška čtvrté cenové skupiny, kterou ve svých výpovědích, vzájemném osočování i trapném emocionálním vydírání předvádějí hlavní aktéři.

I do slušné společnosti se občas vloudí podvodník nebo pobuda s nekalými úmysly. S tím se musí počítat, a demokracie coby systém počítající s tím, že lidé nejenže nejsou dokonalí, ale naopak mají v průměru spoustu špatných vlastností, si s tím ve své zdravější podobě umí poradit.

Ta naše ale nikoliv, což je také hlavní problém kauzy Bárta. Současnou politicko-soudní a především mediální estrádu okolo Bárty by totiž bylo možné poměrně lehce proměnit jen v epizodu, pokud by demokracii brali vážně alespoň koaliční partneři Věcí veřejných.

Za současný zničující účinek Bártova procesu na demokratický proces u nás nesou hlavní vinu občanští demokraté a TOP 09. Především tyto dvě strany měly už dávno dojít k závěru, že je nemožné jakékoliv jejich další setrvání v koalici s uskupením, které šlo do politiky coby politická divize velké bezpečnostní agentury s cílem profitovat ze státních zakázek, a které nese veškeré znaky sekty ovládané nyní souzeným Bártou.

Pravda, budeme-li féroví, premiér Petr Nečas se o odříznutí některých ministrů VV před rokem pokusil, a svoje dílo, které by skončilo nejspíš pádem koalice, nedokonal především proto, že prezident Václav Klaus protiústavně odmítnul odvolat ministra, kterého premiér odvolat chtěl. Jenže právě v tomto okamžiku se měl Nečas vzepřít, pokud by mu byla přednější demokracie než politické kalkulace.

Od tohoto okamžiku se vztahy uvnitř koalice, které bylo před tím možné ještě nazírat jako vzájemné politické postrkování tří stran, změnily ve frašku. Především bylo právě od této krize, která vznikla kvůli odhalením Bártových plánů před vstupem do politiky, jasné, že jedna z vládních stran není skutečně politická strana, ale jakýsi podivný, poměrně nebezpečný spolek se záměry které nemají nic společného s demokratickou politickou soutěží a politikou chápanou alespoň do jisté míry jako naplňování veřejných zájmů.

Zároveň se začaly na případech Kristýny Kočí a dalších údajně uplácených politiků Věcí veřejných vyjevovat praktiky, které skutečně patří spíše někam do světa bezpečnostních služeb, a to ještě služeb třetí kategorie. Zároveň bylo dosti pravděpodobné, že stejné šmírácké, odposlouchávací a úplatkářské praktiky, které začaly vyhřezávat z Věcí veřejných, bude Bártova strana používat proti ODS a TOP 09.

Co je možná ještě horší, je docela reálná spekulace, která automaticky napadne nejednoho pozorovatele patologického koaličního koexistování, že vládní ODS a TOP 09 se véčkařů zatím nezbavily jenom proto, že, řečeno lidově. „Bárta na ně něco má“. Nebo, lépe řečeno, „něco má“ na jejich čelné představitele, a možná i na prezidenta. Jak si jinak vysvětlit jejich zcela nepochopitelnou shovívavost ke straně, kterou by v každé slušnější demokracii už dávno poslali do propadliště dějin?

I nynější nechutná „estráda“ okolo Bártova procesu by se dala rychle utnout, kdyby ODS a TOP 09 jednoduše řekly, že v koalici se spolkem, jako jsou Věci veřejné, dál nebudou, protože se to neslučuje s jakoukoliv demokratickou kulturou. Místo toho musíme uprostřed této frašky snášet neumětelství ministrů za VV ve vládě, poslouchat jejich nejapná vysvětlení dalších a dalších průšvihů, jakou jsou například ty Josefa Dobeše.

Dál se hraje hra na legitimní koalici, která má prý před sebou důležité reformy, prováděné pro blaho ratingových agentur a údajně i národa. Ministrům za stranu, která se stále více jeví jako poměrně nebezpečný spolek psychopatů, protékají přitom pod rukama stovky miliard.

Žádná z vládních reforem nemůže mít jakoukoliv dlouhodobou legitimitu, pokud byla přijata s pomocí Věcí veřejných, takže se chtě nechtě nabízí úvaha, že ODS a TOP 09 vlastně vyhovuje kouřová clona skandálů, které generují VV. Pak se ovšem nelze vyhnout nepříjemné otázce „proč asi?“

Neochota ODS a TOP 09 udělat v zájmu české demokracie jediný možný krok a spolupráci s VV ukončit, bude mít navíc i devastující dopady na českou pravici obecně. Ta si připravuje podobné „Waterloo“ jako ta slovenská.

Takový scénář je o to reálnější, že v případě, že bude Bárta odsouzen, budou se ODS a TOP 09 nejspíš tvářit, že je vše v pořádku, a že ve vládě sedí s véčkaři, kteří jsou „čistí“, zatímco většině národa bude jasné, že sektu vždy řídí její guru, a to i když je ve vězení.

Pokud bude Bárta naopak osvobozen, budeme svědky neuvěřitelných licoměrností v podobě snah přesvědčit veřejnost, že spolupráce s VV je vlastně v pořádku, a že možná není od věci vrátit „očištěného“ Bártu do ministerského křesla. V demokracii u nás bude po tom všem věřit už opravdu jen hrstka lidí.

Deník Referendum, 13.3.2012

14. 03.

Česko a Slovensko za dva roky

Jiří Pehe Přečteno 3954 krát

Převážná většina českých reakcí na jednoznačné vítězství sociálně demokratické strany Směr na Slovensku, které umožní jejímu předsedovi Robertu Ficovi zformovat jednobarevnou vládu, se nese v katastrofickém duchu. Fico je prý populista, jeho předešlá vláda, do níž přizval Hnutí za demokratické Slovensko a Slovenskou národní stranu, byla strašná. Teď když má absolutní většinu, může prý být ještě hůř.

Úplně nejhorší je, zejména v očích neoliberálů, kteří dominují názorovým stránkám českých pravicových deníků, jsou pak prý Ficovy záměry zdanit nejbohatší Slováky, monopoly i banky, nebo rozpumpovat hospodářství s pomocí velkých veřejných projektů, jako je stavba dálnic či budování nových reaktorů v atomových elektrárnách.

Jaksi nepřímo z toho vyplývá přesvědčení, že současná česká vláda je pro demokracii lepší než Fico, a že její ekonomická politika je prospěšnější. Zda tomu tak je, si budeme moci ověřit brzy. Až totiž bude česká vláda za dva roky končit, pokud samozřejmě nezkolabuje už před tím, budeme si moci poměřit výsledky dvou let Ficova vládnutí a čtyřletého vládnutí kabinetu Petra Nečase.

Už teď je ale možné předpovědět, že toto srovnání nemusí být pro Českou republiku lichotivé. Ano, Fico je populista, ale je zároveň pragmatik, mnohem méně očarovaný ideologickými poučkami, než současná vládní pravice u nás. Styl jeho vládnutí, kdy musel spoléhat na anti-demokratické a nacionalistické koaliční partnery, nebyl líbivý, za což si vysloužil oprávněnou kritiku i v zahraničí.

Ale byla to jeho vláda, která nakonec dokázala splnit konvergenční i další kritéria pro přijetí eura, a z reforem předchozí pravicové vlády pragmaticky ponechala to, co slovenské ekonomice sloužilo. S ekonomickou krizí v roce 2009 se nevypořádala o nic hůře, než vláda česká. V roce 2010, kdy se konaly na Slovensku volby, a jehož ekonomické výsledky ještě stále určovala politika Ficovy vlády, vzrostlo HDP na Slovensku o 4 procenta, zatímco v České republice jen o 2.2 procenta.

Srovnáme-li politickou kulturu Ficovy vlády a současné české koalice, ani tam se nemá naše země čím pyšnit, jakkoliv nelze pominout skutečnost, že vláda jedné strany bude pro Fica ještě větší zkouškou, než byla vláda s nacionalisty.

Demokracii ovšem těžce zkouší i současná česká vláda, podivný toť spolek, složený z bezpáteřní politické divize bezpečnostní agentury, ideologií neoliberalismu okouzleného politického klubu shromážděného okolo postaršího aristokrata, a národnická strana vláčená kmotrovskými strukturami. To vše zaštítěno politicky v podstatě nesvéprávným premiérem, se kterým eurofóbní a právním státem pohrdající prezident země cvičí, jak potřebuje.

Nejzajímavější bude ale srovnání ekonomického výkonu. Zatímco česká vláda věří, že se proškrtá k prosperitě, přičemž postupně ničí sociální smír v zemi, Fico si chce deficity pohlídat s pomocí nových daní, přičemž chce zároveň rozjet ekonomiku s pomocí prorůstových opatření.

Zatím nic nenapovídá tomu, že na konci škrtforem české vlády, i jejích snah vyloučit zemi z hlavního proudu evropské integrace, bude vedle celé řady sociálně-patologických jevů, zanedbané infrastruktury, zdevastovaného školství a do chudoby propadlých částí bývalých středních vrstev, nějaký ekonomický růst. V polovině Ficova vládnutí se naopak ekonomický růst na Slovensku zdá být docela reálný, o stabilitě Slovenska, pevně zakotveného v hlavním proudu evropské integrace, nemluvě.

Právo, 14.3.2012

13. 03.

Hrozí Slovensku maďarský scénář?

Jiří Pehe Přečteno 5478 krát

V reakci na výsledky slovenských voleb nelze obejít v zájmu objektivity komentář, který jsem napsal v reakci na výsledky parlamentních voleb v Maďarsku v roce 2010 (Právo, 27.4.2010). Ten varoval, že tak přesvědčivé vítězství jedné strany nepřinese Maďarsku nic dobrého, stejně jako by nepřineslo jinde v postkomunistickém světě.

Mladé demokracie v našem regionu jsou ještě stále „demokracie bez demokratů“. Demokracie se ustavila, i s pomocí Evropské unie a dalších mezinárodních organizací, poměrně rychle coby institucionální systém, jenže vytvoření demokracie coby kultury, tedy jako stavu společenské i individuální mysli, je běh na dlouhou trať, takže demokratické kultury v našem regionu se zatím zoufale nedostává.

I proto jsem v komentáři argumentoval, že Fidesz svoji absolutní moc využije nikoliv k ekonomické a politické modernizaci země, ale zejména k masivnímu útoku na nezávislost institucí, které jsou základem modernách liberálních demokracií: veřejnou správu, média, centrální banku, justici. Neodolatelné bude pokušení změnit ústavu i volební zákon tak, aby v budoucnosti bylo těžší vystřídat Fidesz u moci.

Jelikož se tento temný scénář z větší části naplnil, nelze zcela ignorovat obavy komentátorů, kteří nyní varují před podobným scénářem na Slovensku, kde Směr Roberta Fica získal téměř ústavní většinu. Vláda jedné strany prostě vyžaduje určitou politickou kulturu, jakou je třeba ta britská.

Pokud se takové kultury nedostává, může být vláda jedné strany, jména v prostředí roztříštěné opozice, zhoubná nejen na celostátní úrovni. Stačí vzpomenout vládu občanských demokratů v Praze v letech 2006-2010.

Přesto v případě Slovenska existují důvody věřit, že volby nepovedou k „ficoizaci“ Slovenska, podobné „orbánizaci“ Maďarska. Tím hlavním je skutečnost, že na Slovensku už během pozdní fáze vlády Vladimíra Mečiara došlo k impozantnímu vzedmutí občanské společnosti, která zůstává dodnes relativně silná, což koneckonců ukázala v kauze Gorila i před těmito volbami.

Václav Havel říkával, že každá postkomunistická země potřebuje dvě „revoluce“—nejprve proti komunismu, později proti „postkomunismu“. Slovensko si prošlo oběma--jak tou sametovou, tak tou proti mečiarismu--a z tohoto hlediska je zemí, dalo by se říci „ politicky modernější“ a liberálnější než Maďarsko.

Důležitý je i rozdíl mezi hrozbami souvisejícími s většinovou vládou národně-konzervativní strany a strany sociálně demokratického typu.

Zatímco pravicoví populisti sní o „změně režimu“ od „dekadentního“ liberalismu, kam řadí i levici, směrem k nacionalizaci politiky, včetně vzývání národní jednoty a údajné národní velikosti v minulosti, nekomunistické levicové strany, jakkoliv populistické, mají v případě velké moci spíše tendence experimentovat s drahými sociálními projekty, což je politika, která se nepojí automaticky s „anti-demokratismem“, který vidíme u populistické pravice.

Fico se navíc ukázal během své minulé vlády spíše jako pragmatik. Kromě střetů s médii, neukázal výrazné autoritářské tendence. Jeho vláda dovedla Slovensko k přijetí eura, nepouštěla se do neodpovědných experimentů, a nežila si „nad poměry“.

Jasná proevpropská orientace Slovensku významně pomohla. Jakkoliv pokušení zneužívat absolutní většinu bude silné, přeci jen, zdá se, Slovensku maďarská cesta automaticky nehrozí.

Právo, 12.3.2012

07. 03.

Klausův finiš a příští pravidla

Jiří Pehe Přečteno 4641 krát

Václav Klaus vstupuje do posledního roku svého prezidentství. Je jisté, že bude pokračovat více méně v aktivitách, které definovaly jeho prezidentství v posledních letech, jen možná s větší intenzitou, jak se sluší na finiš v cílové rovince.

Budeme tedy svědky dalších kontroverzních výroků, útoků na Evropskou unii i dalších snah zviditelnit se na mezinárodní scéně, pochybných milostí a také soubojů se soudcovským stavem i vládou, naskytne-li se k tomu příležitost. A protože v poslední fázi prezidentství jde také o historický odkaz, jehož podoba bude dost záviset na tom, kdo Klause na Hradě vystřídá, dá se předpokládat, že se Klaus bude pokoušet ovlivnit, koho by si měli lidé vybrat jako jeho nástupce.

Jelikož Klaus se po více než dvaadvaceti letech ve vrcholné politice už nezmění, mnohem důležitější než lamentovat nad jeho výstřelky, bude pro jeho kritiky z řad politiků, aby se poslední rok s Klausem pokusili využít k jasnějšímu nastavení mantinelů prezidentství u nás. Už proto, že příští prezident bude volen přímo, a bude mít tedy poněkud silnější mandát.

V tomto kontextu je velmi důležité, že se na prahu posledního roku Klausova prezidentství odhodlala sociální demokracie, která má většinu v Senátu, přímo i nepřímo prezidentské pravomoci lépe definovat. Jedním z kroků v tomto směru je další pokus, v podobě navrhovaného ústavního dodatku, podmínit udílení milostí prezidentem podpisem premiéra nebo ministra spravedlnosti.

Ještě důležitější je, že v podobě výzvy Senátu Klausovi, aby ratifikoval Evropskou sociální chartu, což už několik let odmítá udělat navzdory parlamentnímu souhlasu s touto mezinárodní smlouvou, si ČSSD připravila půdu pro kompetenční spor s prezidentem. Odmítne-li, poputuje nejspíš tentokrát jeho svérázný výklad ústavy ze Senátu k Ústavnímu soudu. Pokud ten rozhodne, že Klaus ratifikovat musí, nikoliv jen může, a prezident Chartu ratifikovat odmítne, může Senát podat na Klause ústavní žalobu s cílem ho odvolat z funkce.

Účelem přitom není v posledních měsících prezidentství ještě Klausovi „zavařit“, ale nastavit jasná pravidla hry i pro každého příštího prezidenta.

V tomto kontextu lze jen litovat, že parlamentní i vládní politiky nenapadlo podobným způsobem řešit Klausovo odmítnutí podřídit se rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci soudního čekatele Langera nebo jeho loňské odmítnutí odvolat ministra Josefa Dobeše poté, co mu toto odvolání oficiálně navrhnul premiér.

Prezident nestojí nad zákonem, a vůbec už ne nad ústavou, a bylo by proto, už z hlediska jakési hygieny právního státu, důležité, aby Ústavní soud dostal příležitost nejen osvětlit Klausovi a jeho příznivcům, v čem si vykládají postavení prezidenta v ústavním systému dosti svévolně, ale také, a to zejména, nastavit pravidla pro všechny budoucí prezidenty.

Právo, 7.3.2012

07. 03.

O národních zájmech (polemika s Petrem Robejškem)

Jiří Pehe Přečteno 6380 krát

V rozsáhlém textu nazvaném „České národní zájmy dnes“ (příloha Kavárna deníku MF Dnes, 3.3.2012, a Aktuálně.cz, 5.3.2012) politický analytik Petr Robejšek vychází z premisy, že existují jen dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Jejich dosahování se prý odehrává v rozdílných podmínkách, protože státy se od sebe liší například polohou nebo velikostí. Navíc to, co prospívalo konkrétnímu státu před deseti lety, může prý dnes škodit.

Když mluvíme o českých národních zájmech, máme podle Robejška na mysli jedinečnou situaci České republiky a zdroje, které má k dispozici. Úlohou národních elit je prý „překládat“ cíl bezpečnosti a blahobytu národa do konkrétních rozhodnutí.

V současnosti je podle něj ale překážkou takových rozhodnutí odmítavost částí elit vůči národním zájmům, protože cílem těchto elit je evropské sjednocení, s nímž jsou národní zájmy údajně v přirozeném rozporu.

Evropskou unii prý nahlíží řada politiků a komentátorů jako spolek ve jménu hodnot, což jim brání vidět ji jako spolek ve jménu zájmů. Přitom vzhledem k dnešní situaci EU je prý namístě otázka, zda další prohlubování evropské integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí.

Podle Robejška zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné nebo škodlivé. EU prý omezuje stále více nezávislost svých členských zemí, ale neposkytuje jim za to „přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů“.

Blahobyt a bezpečnost

Zastavme se nejprve u výchozí premisy Robejškova textu, že totiž existují jen dva základní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt.

To je samo o sobě problematické tvrzení, protože existuje celá řada států, které jsou, například z důvodů velkého ropného bohatství, blahobytné, a které si užívají vysokou míru bezpečnosti, neboť je nikdo neohrožuje, a přesto to často jsou zároveň státy s autoritářským zřízením, v nichž jsou potlačována lidská práva.

Leckdo by mohl namítnout, že ač takové státy naplňují beze zbytku Robejškovu definici naplněných národních zájmů, může být ve skutečnosti „národním“ zájmem lidí žijících v takové zemi například nějaká forma svobodného politického uspořádání. Je také například možné, že dosahování „blahobytu“ v takové zemi se děje na úkor životního prostředí do té míry, že „národním zájmem“ může být i méně blahobytu, pokud to bude znamenat lepší životní prostředí.

Jinými slovy: ani blahobyt, ani bezpečnost neexistují nikdy mimo svět hodnot, ba bychom mohli argumentovat, že „národními zájmy“ mohou být i některé hodnoty.
Jestliže Robejšek kritizuje část politických elit za to, že nahlíží EU jako spolek ve jménu určitých hodnot, spíše než jen jako spolek ve jménu „zájmů“, bylo by na místě nejprve nade vší pochybnost dokázat, že hodnoty, nebo přináležitost k nadnárodnímu celku vyznávajícímu určité hodnoty, nemohou být součástí národních zájmů.

Nezávislost a národní zájmy

Těžko udržitelná je v tomto kontextu i další Robejškova teze, že EU stále více omezuje nezávislost členských států, ale neposkytuje jim za to „přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů“.

Především neexistuje jakási entita „nad“ členskými státy, která má dostatek moci k tomu, aby sama omezovala nezávislost národních států. EU je spolek národních států, které si sice vytvořily společně určité nadnárodní rozhodovací struktury, ale každé skutečně důležitější omezení nezávislosti a suverenity členských zemí se odehrálo jen se souhlasem těchto států.

Pokud jim EU neposkytuje „přírůstek účinnosti při dosahování národních zájmů“, proč v integraci pokračují? Dělají to proto, že jsou jejich politici hloupí, nebo proto, že jsou, stejně jako údajně části českých elit, zaslepeny pojetím EU jako spolku ve jménu hodnot?

Navíc: jak se onen „přírůstek účinnosti při dosahování národních zájmů“ členských zemí EU vlastně měří?

I kdybychom zůstali u poněkud úzkého Robejškova vymezení národních zájmů coby bezpečnosti a blahobytu, jak se dá změřit například přírůstek nebo úbytek bezpečnosti ve společenství, které od svého vzniku nebylo terčem útoku zvenčí a jehož navzájem propojené státy mezi sebou nejen neválčí, ale ani se, kromě občasných verbálních přestřelek politiků, v ničem zásadním navzájem neohrožují, ba si navzájem pomáhají?

Dokonce i v případě, že bychom chtěli údajný nedostatek „přírůstku účinnosti při dosahování národních zájmů“ dokazovat současnými ekonomickými problémy EU, může leckdo argumentovat, že EU zůstává nejbohatším celkem na světě, z čehož členské státy v konečném součtu jen profitují. Pokud bychom to chtěli vyvrátit, museli bychom například nějak dokázat, že kdyby Česká republika v roce 2004 nevstoupila do EU, byla by na tom dnes ekonomicky lépe. Ve skutečnosti se dá spíše dokázat, že by se takovém případě naší zemi vyhnula řada investičních příležitostí, a byla by tedy podstatně chudší.

I kdybychom bezpečnost zúžili jen na například energetickou bezpečnost, můžeme samozřejmě spolu s Robejškem lamentovat nad neschopností EU rychle postavit ten či onen ropovod, popřípadě nad německým energetickým flirtováním s Ruskem mimo struktury EU, jenže i v tomto případě bychom potřebovali nejprve prokázat, že individuální energetická politika menších členských států EU by byla účinnější, než je společná energetická politika EU.

Čeho dosáhla EU

Podle Petra Robejška prý v EU možná existuje hodnotová sounáležitost, ale jistě zde chybí základní materiální předpoklady pro sjednocení. Robejšek se ptá: „Jak to, že spolek nedokázal za desetiletí své existence zorganizovat hospodářský vývoj svých zaostalých členů?“

Tvrdí, že se prý přesouvaly v rámci kohezních a infrastrukturálních programů gigantické sumy na jih Evropy, ale neexistovala promyšlená modernizační strategie a kontrola toho, jak se s penězi zachází. Dnes prý tyto státy přivedly EU na pokraj zániku.

Co na tom, že o pokraji zániku, a to ještě za přispění mnoha dalších krizových faktorů, by bylo možné mluvit tak nanejvýš v souvislosti s eurem. EU na pokraji zániku není, snad jen ve zbožných přáních euroskeptiků.

Navíc si autor evidentně protiřečí. Na jedné straně volá po větší nezávislosti členských států, když například tvrdí, že „nepotřebujeme bruselskou kuratelu“ a už vůbec nepotřebujeme další omezování vlastní nezávislosti. Na straně druhé vyčítá EU, že prý nedokázala zorganizovat modernizační program a kontrolu vynakládaných prostředků, což by vlastně nevyžadovalo nic jiného než bruselskou kuratelu a další omezování nezávislosti členských zemí.

Není také jasné, odkud se bere tvrzení, že EU nedokázala zorganizovat hospodářský vývoj svých zaostalých členů. Ano, mnoho peněz se jistě utratilo na zbytečné projekty, mnoho se projedlo, ale infrastrukturální modernizace evropského jihu s pomocí evropských fondů je viditelná. Navíc, pokud bychom chtěli tvrzení o nedostatku modernizace na jihu Evropy udržet, museli bychom nejprve prokázat, že se by se tyto země zmodernizovaly více a rychleji bez pomoci EU.

Problémy s evropským jihem nastaly teprve se zavedením eura, aniž by zároveň byla vytvořena fiskální unie. Společná měna v této podobě skutečně zvýraznila rozdíly mezi severem a jihem Evropy, navíc umožnila méně výkonným zemím masivní přísun levných peněz, které dnes nedokáží splácet.

Problém je ovšem i v tomto případě spíše v nastavení celého projektu společné měny, než ve společné měně jako takové. USA mají též chudý jih a bohatý sever, občas se v bankrotu ocitne dokonce i tak bohatý stát jako je Kalifornie, jenže mají zároveň „federální“ fiskální politiku, takže jednotnou měnu takové výkyvy neohrožují.

Manévrovací prostor

Maximální starostí vůdců zejména malých zemí by podle Robejška mělo být zachování maximálního manévrovacího prostoru. Podpis nedávného fiskálního paktu by prý byl pro českou republiku jen krokem do bažin evropských smluv. Nejen česká kvadratura kruhu prý proto zní: Nemůžeme EU opustit, avšak nesmíme dopustit, aby nás stále více zatahovala do svých problémů.

Tento argument předpokládá, že jsme v Evropě „my“ a vedle nás je jakási EU, která „nás“ zatahuje do svých problémů. EU ale není něco mimo členské státy. Buď v ní jsme, a spolu s ostatními členskými státy tedy jsme Evropskou unií, anebo v ní nejsme.

Navíc mluvit v případě země, která vyváží téměř 80 procent svých exportů právě do zemí EU, především pak zemí eurozóny, o „zachování maximálního manévrovacího prostoru“, je čímsi, co jsem v jiném textu přirovnal k situaci člunu vlečeného velkou lodí, tedy vlečeného zeměmi, kam exportujeme naprostou většinu našeho zboží.

Naše ekonomická stabilita (vlastně tedy onen národní zájem, který Robejšek nazývá blahobyt) závisí tedy téměř cele na oné velké lodi. Můžeme si na našem malém člunu zkoušet organizovat tolik „manévrovacího prostoru“, kolik máme fantazie, nakonec ale stejně musíme plout tam, kam pluje loď, v jejímž závěsu jsme.

V takové situaci je snaha o manévrovací prostor a vlastní suverenitu jen hrou pro obecenstvo na člunu. A tato ve skutečnosti neexistující suverenita také odpovídá na otázku po národních zájmech: ty jsou nejenom v tom, aby se náš člun nepotopil, ale také v tom, kam a jak pluje velká loď, která nás vleče. Odmítnutí „bažin“ evropských smluv nám v tomto směru příliš nepomůže. Momentálně jsme jen ztratili část vlivu na to, abychom spoluurčovali, kam velká evropská loď, v jejímž jsme tak jako tak vleku, vlastně jede.

Vrátíme-li se k Robejškově kritice části českých elit, jejichž zájmem je evropské sjednocení, s nímž jsou národní zájmy údajně v přirozeném rozporu, lze se ve světle výše zmíněných argumentů a příkladů tázat, proč by měly být národní zájmy s evropským sjednocením v rozporu?

Robejšek tuto tezi ve svém rozsáhlém textu nijak nedokázal. Lze se s ním shodnout na tom, co je zřejmé, že totiž eurozóna a potažmo EU čelí problémům. Názor, že je možné takové problémy vyřešit větší integrací, není ale nijak nesmyslný, a už vůbec není jasné, proč by měl být jako takový v „přirozeném rozporu“ s národními zájmy.

Deník Referendum, 6.3.2012

06. 03.

Proč je soud s Bártou (ne)důležitý

Jiří Pehe Přečteno 6075 krát

To nejdůležitější, co se vynořuje ve vztahu k právnímu státu ze soudního přelíčení s předsedou poslaneckého klubu Věcí veřejných Vítem Bártou kvůli údajnému uplacení členů jeho strany, je skutečnost, že ani politici ve vysokých ústavních funkcích nestojí nad zákonem, a že dění uvnitř politických stran není a nesmí být mimo dosah státní moci. To je bezesporu jakési pozitivní novum.

Pokud ale má být nakonec tento krok také pozitivním posunem vpřed pro českou demokracii, musela by skončit u nás zatím obvyklá politická praxe, v níž politici odmítají vyvodit ze svých činů odpovědnost, pokud prý nebudou usvědčeni z nelegálního jednání příslušnými soudními institucemi. Vládní koalice má ve svých řadách hned několik takových výtečníků.

Vezmeme-li případ Bárta jako příklad, je z hlediska demokratické praxe zničující, že po celý rok od okamžiku, kdy se Bártovo možné úplatkářství provalilo, funguje tento politik dál jako poslanec, ba dokonce jako předseda poslaneckého klubu VV.

Navíc jde o politika, který před vstupem do politiky otevřeně plánoval využít politickou stranu k prosazení zájmů své soukromé bezpečnostní agentury. Koaliční partneři VV se nejprve nad touto skutečností pohoršovali, došlo dokonce k vládní krizi, ale když se do celé věci cynicky vložil prezident Klaus coby obhájce udržení vládní stability „za každou cenu“, koalice, i s VV, pokračovala dál.

Zatímco tedy proces s Bártou možná nastaví pozitivní precedens z hlediska práva, „precedens“, který vzniknul rozhodnutím, že udržení „reformní“ koalice je důležitější než základní demokratické principy, je katastrofální. O to víc, že už předchozí vláda se řídila podobnou logikou v kauze Jiřího Čunka.

Jistý pozitivní posun tak lze spatřit snad jen v tom, že se kauzu Bártových možných úplatků jakási „justiční mafie“, pracující pro vládu, nesnažila tentokrát zamést pod koberec, když už nakonec koalice „skousla“ zveřejnění Bártových plánů privatizovat politiku do rukou ABL.

V relativně zdravé demokratické společnosti jsou určité meze, za něž politici nejdou, aniž by museli čekat na rozhodnutí soudu. U nás ovšem Bárta ještě rok po zveřejnění výše zmíněných obvinění zastává vysokou ústavní funkci, což zásadním způsobem podlamuje věrohodnost vlády, včetně jejích prý tak potřebných reforem.

Pokud bude Bárta nakonec odsouzen, české demokracii by se naskytla ještě jedna šance částečně se v očích veřejnosti očistit, pokud by toho ostatní dvě koaliční strany využily k ukončení koaliční spolupráce se stranou, jejíž „majitel“ byl shledán vinným z kriminálního jednání. Toho se ale nejspíš nedočkáme, takže proces s Bártou bude možná malým vítězstvím pro právní stát, ale jen další porážkou pro českou demokracii.

Stejný úder demokracii přijde, pokud by soud neshledal Bártu vinným, načež by se VV domáhaly návratu tohoto politika do ministerského postu, a koalice by předstírala, že VV jsou legitimní vládní partner. Právní očištění totiž není totéž jako demokratická legitimita, což by si měli opakovat všichni vládní politici, na nichž ulpělo podezření z korupce či dokonce jen neschopnosti uhlídat korupčníky, které si vybrali jako svoje podřízené.

Právo, 6.3.2012

03. 03.

Cestou na summit

Jiří Pehe Přečteno 7051 krát

Před summitem Evropské unie v Bruselu, svolaném k podpisu paktu o fiskální odpovědnosti, si premiér Petr Nečas nechal od vlády konečně vystavit „mandát“. Na předchozích dvou summitech totiž argumentoval, že nemůže o ničem rozhodnout a nic podepsat, protože mandát nemá.

Reputaci jsme si ale v Bruselu ani tentokrát nenapravili, protože Nečasův mandát působil stejně matoucím dojmem jako předchozí „nemandát“. Nespočíval totiž ve věcných důvodech, ale podstatě v tom, že jelikož vládní koalice nebyla schopná kvůli neshodám vybavit premiéra mandátem k podpisu, přijel vybaven mandátem k „nepodpisu“.

S tímto „mandátem“, hodným národa Josefa Švejka, odjel pak premiér před summitem do Londýna, aby sladil noty s britským premiérem Davidem Cameronem. Ten novou evropskou dohodu též odmítnul podepsat, ale učinil tak z důvodů tradičně britských, nikoliv tradičně švejkovských.

Oba premiéři přijeli na summit společně vlakem z Londýna, což je z hlediska EU dnes taková spíše vedlejší kolej. Je docela symbolické, že po téhle vedlejší koleji jela s Británií právě Česká republika.

S odbočováním na vedlejší koleje historického vývoje máme totiž bohaté zkušenosti. Tentokrát neuplynulo ani čtvrt století od návratu z kolejí sovětského impéria a už česká politika, trpící poněkud zbytnělými představami o našem místě v Evropě a ve světě, opět neomylně přehodila výhybku špatným směrem.

Na fotografiích pořízených na cestě českého a britského premiéra na summit si oba muži hledí pevnými pohledy z oka do oka. Leckdo by mohl podlehnut dojmu, že proti sobě sedí dva rovnocenní spojenci.
Zdání ale klame. Na fotografiích je premiér mocné ostrovní země a jeho přičinlivý pomocník. Británie má tradičně problémy s kontinentem, a pro své cíle si obvykle dočasně najde na kontinentu nějakého partnera. Cynik by řekl „užitečného idiota“.

Ten samozřejmě vůbec netuší, že až Britové změní stanovisko, stačí jim, coby velké a bohaté zemi, zmáčknout pomyslné tlačítko „reset“, a z vedlejší koleje Brusel-Londýn bude rázem zase hlavní. Jejich malý a relativně chudý partner má naopak skvělé šance skončit zase jednou na koleji slepé, protože jeho hlavní kolej vede přes Berlín.

S trochou fantazie si lze představit rozhovor, který se mezi oběma muži ve vlaku cestou na summit odehrál. Cameron: „Jsme vděčni za vaši podporu, Slovinsko bylo vždy dobrým spojencem“. Nečas: „Pane premiére, naše země se ale jmenuje Česko…“. Cameron: „No ano, ovšem Československo…“

Obrací se s otázkou v očích ke svému tajemníkovi. Tajemník: „Pane premiére, jak řekl už lord Chamberlain, když přijel z Mnichova, to je ta daleká země, o které nic nevíme“.

Právo, 3.3.2012

01. 03.

Proč Schwarzenberg nebude prezidentem

Jiří Pehe Přečteno 12802 krát

Po smrti bývalého prezidenta Václava Havla následovalo masové vzedmutí emocí, jež hodně souviselo s hodnotami, které reprezentoval. V této souvislosti si leckdo vzpomene na emotivní projev předsedy TOP 09 a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na Havlově pohřbu, v němž sliboval bojovat nadále za havlovské hodnoty, pro něž se u nás ujalo označení Pravda a Láska.

Pro mnohé se tak Schwarzenberg stal novým představitelem tohoto volného názorového společenství, což částečně posílilo jeho šance uspět v prezidentské volbě. Do ní ho jako prvního oficiálního kandidáta navrhla vloni jeho strana, jejíž konzervativní ideologie, asociální vládní aktivity a relativně slabé voličské zázemí Schwarzenbergovi ovšem velké šance na úspěch nedávaly.

Jenže kdyby chtěl Schwarzenberg většinu „havlovského“ tábora za sebou skutečně sjednotit, musel by být schopen se k jeho idejím, jako je například evropanství, nejenom verbálně hlásit, ale také za ně skutečně bojovat, což je stejně podstatná část Havlova dědictví jako samotné hodnoty. Namísto toho se do povědomí voličů stále více zapisuje jako politik, který ve jménu údajných principů občas bouchne do stolu, ale pak nenásleduje čin.

Do stolu bouchal už v případě korupční aféry Jiřího Čunka ve vládě Mirka Topolánka. Nakonec vládní agonii jen prodloužil použitím soukromě financované detektivní agentury, která mu prý měla dát odpověď na něco, co bylo většině národa jasné. Tedy že Čunek nepatří do vlády, anebo, ještě přesněji, že „muž principů“ Schwarzenberg nemůže zůstat ve vládě, v níž je Čunek.

Později Schwarzenberg párkrát bouchnul do stolu v případě jím kritizovaného působení politického extrémisty Ladislava Bátory na ministerstvu školství, ale ani tehdy se neodhodlal následovat svá varování odchodem z vlády, pokud Bátora, popřípadě Bátoru kryjící ministr školství, okamžitě neskončí.

Nejposledněji Schwarzenberg oznámil, že by nemohl být ve vládě, která vede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace. Premiér Petr Nečas ovšem v takové politice nadále pokračuje, přičemž Schwarzenberga dokonce veřejně uráží. Ten jen mlhavě naznačuje, že snad ještě bude nějaká příležitost zvrátit Nečasovo „ne“ nové evropské smlouvě i poté, co ji na nadcházejícím summitu EU premiér odmítne podepsat, tentokrát už oficiálně.

Když už se Schwarzenberg přihlásil k Havlovu odkazu, možná by si měl připomenout, že Havel, jakkoliv ho lze za mnohé kritizovat, v důležitých momentech jednal vždy na základě svého přesvědčení. I proto se stal vůdčí postavou disentu.

Jak by se zachoval nyní, na Schwarzenbergově místě? Jistě by se v něm, stejně jako nyní ve Schwarzenbergovi, svářela loajalita k vládě, jakkoliv nepopulární, do níž už jednou vstoupil, s oddaností určitým hodnotám, v tomto případě evropanství. Jenže by měl jasno v tom, co v současné situaci stojí „výš“. I proto by Nečasovi dal jasné ultimatum, a v případě jeho nevyslyšení by vládu, která si bere na svědomí odchod České republiky z hlavního proudu evropské integrace, položil.

Bohužel principy se současnému ministru zahraničí pokaždé tak nějak rozplynou v moři praktických úvah. Prezidentem se nestane, a to nejen proto, že žádný představitel extrémně nepopulární vlády nemá reálnou šanci se jím stát. Nebude jím především proto, že kandidát jeho typu může prezidentskou volbu na rozdíl například od Jana Fischera vyhrát nikoliv tím, že většině lidí nevadí, ale jen tak, že je pevně spojen s hodnotami, za něž je ochoten se skutečně prát.

Právo, 1.3.2012

Archiv článků: březen 2012