Jiří Pehe

25. 02.

Adeptů na Hrad je víc než dost

Jiří Pehe Přečteno 6496 krát

Odpověď na otázku , kdo by mohl být úspěšným kandidátem na prezidenta za pět let, závisí přinejmenším na třech dalších otázkách. První z nich zní, zda bude kandidovat znovu Miloš Zeman. Pokud ano, druhá otázka zní, zda bude prezidentem populárním. Třetí otázkou je, zda bude mít dostatečně dobré vztahy s ČSSD, aby nenominovala vlastního levicového kandidáta.

Budou-li odpovědi na všechny tři otázky znít „ano“, pak může zřejmě mít naděje na výhru pouze kandidát, který stojí napravo od Zemana, protože ten by za sebou měl většinu levice. V současnosti se sice může zdát postavení „napravo“ od Zemana jako politicky sebevražedné, o čemž se koneckonců přesvědčil v druhém kole nedávné prezidentské volby i Karel Schwarzenberg, jenže za pět let může být všechno jinak.

I vláda ČSSD bude neoblíbená

Pokud se volby do Poslanecké sněmovny uskuteční v řádném termínu příští rok, ČSSD bude v té době zřejmě právě končit čtyřleté období v čele vlády, kterou asi v příštím roce převezme. Kampaň před prezidentskou volbou rozbíhající se kampaň před volbami do Sněmovny budou přitom v roce 2018 kolidovat, takže souboj vláda-opozice bude přinejmenším stejně prominentní, jako byl v lednu tohoto roku.

Jak známo, vlády u nás nejsou populární, i kdyby vládly sebelépe. Ve srovnání s vládou Petra Nečase na tom musí zdánlivě být u veřejnosti každá příští vláda relativně dobře, jenže nelze pominout, že případná vláda ČSSD bude přebírat zemi v nedobrém stavu a nelze zaručit, že ji z krize vyvede. Jinými slovy, šance Zemanova protikandidáta bude do značné míry záviset také na tom, jak si levicová vláda bude počínat.
Kdo by měl být „pravicovým“ protikandidátem Zemana, bude přitom záviset na další proměnné: stavu politických stran napravo od středu. Bude-li pokračovat jejich současná krize, nebude mít proti Zemanovi zřejmě velké šance žádný kandidát velké strany.

Příliš mladý na tatíčka

Během příštích pěti let se samozřejmě může v pravicových stranách objevit několik nových politických talentů, zejména pokud budou v opozici, a budou tedy mít jistý prostor na vnitřní obnovu. Jediný stranický politik na pravici, který se momentálně jeví jako osobnost, jež by mohla v delším časovém horizontu být silným kandidátem, je Jiří Pospíšil. Jenže ten je ještě příliš mladý, a ani za pět let zřejmě nebude splňovat „tatíčkovské“ představy, které Češi o prezidentovi mají.

Silným kandidátem „napravo od Zemana“ by mohl být Petr Pithart, pokud by si ve věku sedmasedmdesáti let na kandidaturu troufnul. V první přímé volbě se totiž ukázalo, že čeští voliči, navzdory údajné oblibě „občanských“ a nestranických kandidátů, nakonec poslali do druhého kola dva zkušené politické matadory. Vyhrál bývalý premiér, což je Pithart též. Navíc byl v dlouholetým předsedou Senátu. Zdobí ho i disidentská minulost a aura významného intelektuála. Pokud hrála v úspěchu Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě jistou roli i jeho příslušnost k „havlovskému“ táboru, pak by nejspíš pomoha i Pithartovi. Coby křesťanský demokrat by přitom mohl být přijatelný i pro post-klausovskou občanskou pravici, pokud ta nenajde vlastního kandidáta.

Pravice by se mohla samozřejmě sjednotit okolo nestranického kandidáta. Pokud by se ODS chtěla ve snaze o obrodu vracet ke kořenům, jak z ní v poslední době zaznívá, pak jedním ze dvou principiálních zakladatelů strany byl vedle Václava Klause i Josef Zieleniec. Politických zkušeností coby bývalý ministr zahraničí, senátor a poslanec Evropského parlamentu má na rozdávání. Je to navíc politik, který umí dělat volební kampaně.

„Ano, ano – ne,ne, pane Švejnare

Nestranickým kandidátem, okolo kterého by se voliči v politickém středu a napravo od středu asi semkli nejvíce, by byl Jan Švejnar. Ten by ovšem tentokrát musel svoje jasné „ano“ říct s dostatečným předstihem, a na svém zvolení pracovat, aby rozptýlil obraz nerozhodnosti, který ho doprovází. Pokud by pravicové strany překonaly svoje předsudky vůči kandidátovi, který není jejich členem, a Švejnara nominovaly, měl by proti Zemanovi velmi slušné šance.

Pokud by Zeman znovu nekandidoval, je pole možných kandidátů otevřené. Švejnar by byl i za takových okolností jedním z favoritů, protože by přilákal i hlasy liberální levice. ČSSD by takovém v případě buď mohla znovu nominovat Jiřího Dienstbiera anebo někoho, kdo by stranu méně štěpil. Kandidátem, který by byl přijatelný pro celou levici, a možná i pro část pravice, by nepochybně byl Pavel Rychetský, který ovšem zatím kandidaturu odmítal.

Pánek nebo Wagnerová

Autor tohoto textu by osobně rád viděl v příštím prezidentském klání dvě osobnosti: zakladatele humanitární organizace Člověk v tísni Šimona Pánka a senátorku Elišku Wagnerovou. Zejména pokud by Zeman nekandidoval, oslovovali by oba široké spektrum voličů. Wagnerová, jejíž některé názory se překrývají s levicově-liberální a zelenou částí politického spektra, by oslovovala i voliče nalevo od středu.

Pánek by zase oslovoval nejrůznější segmenty občanské společnosti. Ačkoliv v minulé volbě vystupovali někteří kandidáti jako kandidáti občanské společnosti, stojí Pánek ještě o kus výš, pokud jde o výkony a jeho osobní pověst v občanské společnosti. Jelikož stojí názorově spíš napravo od středu, vymyká se archetypu „občanského“ kandidáta coby „levičáka“. V roce 2018 už navíc bude souznít s „prezidentským“ profilem i věkově: bude mu 51 let.

Výhodou Wagnerové jsou její politické zkušenosti, kterých bude v roce 2018, po téměř šesti letech v Senátu nepochybně mít mnohem více než dnes. Z pohledu ideálního prezidentského profilu je impozantní i zbytek jejího životopisu: žila v zahraničí, a zná tudíž „svět“ i jazyky; byla předsedkyní Nejvyšší soudu a místopředsedkyní Ústavního soudu. Jak už bylo zmíněno, její politické postoje se leckde kryjí s levicově-liberální částí spektra, ale v oblasti „hodnot“ zastávala jako soudkyně často názory konzervativní. Stejně jako Pánek by byla nepochybně prezidentem, který by českou společnost symbolicky posunul kousek za éru „postkomunismu“, jejímž je naopak Zeman politickým ztělesněním.

Text byl napsán na žádost redakce MF Dnes jako příspěvek do diskuse na téma možného příštího prezidenta.
MF Dnes, 23.2.2013

22. 02.

Fiskální pakt jako Zemanova státnická šance

Jiří Pehe Přečteno 3092 krát

Sociální demokracie podmínila souhlas s přijetím tzv. finanční ústavy tím, že se Česká republika připojí k tzv. evropskému fiskálnímu paktu. Ten, zjednodušeně řečeno, zavazuje země eurozóny, aby přijaly pravidla odpovědného hospodaření. Finanční ústava, kterou u nás prosazuje pravicová koalice, zejména pak občanští demokraté, plánuje v rozpočtové politice zavést dokonce o něco přísnější pravidla.

ODS odmítá evropský fiskální pakt přijmout. Údajně prý proto, že je to zbytečné až do doby, než Česká republika zavede euro. Ve skutečnosti spíše proto, že tak symbolicky vyjadřuje svoje euroskeptické postoje. Češi coby jediná země Evropské unie, s výjimkou Velké Británie, se tak k paktu vloni odmítli připojit.

Na začátku tohoto roku se ovšem premiér Petr Nečas dostal pod tlak TOP 09, která podmínila podepsání nové koaliční smlouvy tím, že ODS bude souhlasit s přistoupením k evropskému fiskálnímu paktu. ODS to nadále odmítá, přičemž se jí dostalo nečekané podpory od čerstvě zvoleného, podle vlastních vyjádření „proevpropského“, prezidenta Miloše Zemana, který řekl, že s přijetím fiskálního paktu lze počkat až do doby, než bude Česká republika zavádět euro.

V otázce fiskálního paktu tedy proti sobě v pomyslných politických zákopech momentálně stojí ČSSD a TOP 9 na jedné straně a ODS a Zeman na straně druhé. S druhým táborem se shodne i odcházející euroskeptický prezident Václav Klaus.

Poté, co ČSSD svým posledním stanoviskem svázala osudy evropského fiskálního paktu a domácí finanční ústavy, otevírá se pro Zemana příležitost ukázat se jako státník, který , že bude překlenovat nejrůznější, často nesmyslné domácí politické války. ČSSD má totiž nepochybně pravdu, když zdůrazňuje spolu s TOP 09, že podepsání fiskálního paktu má i důležitou symbolickou rovinu, protože je výrazem odhodlání ČR pokračovat v evropské integraci. Navíc přistoupení k fiskálnímu paktu nás k ničemu nezavazuje až do doby, než se staneme členem eurozóny.

Právě Zeman by mohl vyjednat mezi oběma tábory kompromis dobrý pro Českou republiku: ODS změní svoje odmítavé stanovisko k fiskálnímu paktu a ČSSD nebude mařit přijetí finanční ústavy. Jistě by přitom bylo možné do tohoto kompromisu nějak zabudovat i požadavek ČSSD na přijetí prováděcího zákona k finanční ústavě nebo posunutí hranice pro aktivaci tzv. dluhové brzdy z rozpětí 40-50 procent na nově požadovaných 45 – 55 procent.

Jelikož postoj ODS k fiskálnímu paktu je spíše jen protievropský „truc“, který nedává obsahově příliš smysl, a jelikož ČSSD je ochotná podpořit v zájmu další evropské integrace fiskální pakt, který je—podobně jako finanční ústava—rozpočtově restriktivní, a tudíž ne úplně v souladu s tradiční sociálně demokratickou filozofií, mohly by z kompromisu vyjít jako vítězové všichni. Je jen zapotřebí, aby jim někdo jako nový prezident, který bude v otázce evropského fiskálního paktu i české finanční ústavy méně ideologický než Klaus, takový kompromis pomohl najít.

Právo, 22.2.2013

21. 02.

Lze zachránit občanské demokraty?

Jiří Pehe Přečteno 11303 krát

Z Občanské demokratické strany se v poslední době ozývají hlasy, že některá protikorupční opatření, jako je přijetí zákona, který by omezil používání tzv. anonymních akcií, jsou v podstatě jen populistická gesta. Aby se upadající strana obrodila, je prý zapotřebí vrátit se ke kořenům a dělat skutečnou pravicovou politiku.

Například europoslanec za ODS Ivo Strejček prohlásil, že anonymnost či neanonymnost akcií je bláhový a pošetilý spor. ODS prý musí především snižovat daně, redukovat dotace a deregulovat všude, kde je to možné. Podobně argumentuje další významný politik ODS Boris Štastný, který hájí anonymní akcie jako projev úcty k soukromému majetku. ODS se prý musí vrátit k hodnotám, z nichž ještě za předsednictví Václava Klause vyrostla.

Tito a další podobně argumentující občanští demokrati si evidentně neuvědomují, že jejich řeči o pravicových hodnotách a skutečné pravicové politice, která by ODS rehabilitovala v očích voličů, jim nebude nikdo věřit přinejmenším do té doby, než přesvědčí veřejnost, že jsou ochotni hrát podle srozumitelných a transparentních pravidel.

Je podivuhodné, že významní politici ve straně, která se ideologicky považuje za jakýsi hybrid mezi liberalismem a konzervatizmem, nechápou, že naprostým základem obou velkých politických filozofií—liberalismu a konzervatizmu—je úcta k pravidlům hry, která jsou nadosobní, srozumitelná a transparentní. Jinými slovy, ať už je stát malý nebo velký, svoboda jednotlivce, kterou pravice vzývá, je jen chiméra, pokud se neuskutečňuje v rámci jasných, vymahatelných pravidel hry.

Když tedy někteří vyznaní občanští demokraté odbývají pokusy o zprůhlednění a upevnění pravidel hry, platných pro všechny s tím, že takové kroky jsou jen populistická gesta, podřezávají si pod sebou rádoby pravicovou větev, na níž sedí. Jestliže jsou pro ně pevná pravidla hry druhotná, proč by měl brát někdo příliš vážně jejich řeči o nižších daních nebo deregulaci?

A co vlastně přesně znamenají v myšlenkovém světě takových politiků ony bájné „kořeny“, k nimž se prý má ODS vrátit? Anebo jinak: jak by bylo možné se vracet k jakýmsi ideovým kořenům, je-li strana prolezlá nejrůznějšími kmotry a svázaná s netransparentními zájmy, přičemž dokonce i křehké pokusy nastolit větší transparentnost odsuzují titíž politici, kteří volají po návratu k ideovým kořenům, jako zbytečný populismus?

Zdá se, že ODS je opravdu v pasti. Ideologičtější vrstva významných straníků by možná opravdu chtěla dělat tzv. pravicovou politiku, jenže takovou politiku nemůže veřejnosti věrohodně prodat v situaci, kdy je strana neprůhledná, a každé její, i sebelepší gesto je vnímáno jen jako další trik různých zákulisních hráčů.

Problém má ODS bohužel i s oněmi bájnými „kořeny“. Byla totiž od počátku vytvořena mnohem více než jako ryzí liberálně-konzervativní strana, které známe ze Západu, jako výtah k moci a nástroj k privatizaci hospodářství. V tomto procesu se bohužel pracovalo s heslem „účel světí prostředky“, takže vláda zákona byla až na druhém místě za ekonomickými zájmy.

Strana, která předsedala privatizaci tak byla do značné míry sama zprivatizována. A to bohužel do rukou skupin a jedinců, jejichž profil byl často jen zrcadlem netransparentnosti privatizačního procesu samotného.

Je sice pravda, že na úplném začátku existence ODS se mluvilo, i v teoretické rovině, o idejích a hodnotách, a mnozí její ideologové se oháněli Fridrichem von Hayekem nebo Miltonem Friedmanem. Jenže je většina z nich nikdy skutečně nečetla. Anebo četla, ale domnívala se, že důraz teoretiků liberalismu a konzervatizmu na pravidla hry je v české postkomunistické praxi nepoužitelný.

Možná se tedy ODS nemá ani k čemu vracet. Aby se zachránila, musela by nejspíš začít skoro od začátku. Jenže aby mohla začít od začátku, potřebovala by zároveň začít od konce. Tedy zbavit se nejrůznějších struktur, které se při slovech, jako jsou pravidla, nebo dokonce ideové kořeny, jen pobaveně usmívají.

Jinými slovy, ODS možná může pomoct už jen nefalšovaná vnitrostranická revoluce. Lze se domnívat, že strana s tak nevalnou pověstí na centrální úrovni, má v krajích a obcích ještě stále lidi, kteří to s pravicovou politikou myslí tak, jak to kdysi mysleli teoretici liberalismu a konzervatizmu, a kteří nejsou ještě beznadějně zapleteni s v nejrůznějšími neprůhlednými ekonomickými zájmy.

Pokud tito lidé stranu nepřevezmou, zdají se veškeré snahy o její obrodu skoro nemožné. ODS totiž nemá na centrální úrovni personálně už odkud brát. Dokonce i tradičním voličům ODS se při pohledu na mnohé dnešní stranické předáky a jejich argumentaci i činy dělá mdlo. Koneckonců poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž ODS klesla za TOP 09, to potvrzují.

ČRo 6, 21.2.2013

19. 02.

Anonymní akcie korumpují i politiku

Jiří Pehe Přečteno 12555 krát

Dalo se očekávat, že se v politických kruzích zvedne odpor proti vládnímu návrhu zákona, který by znamenal, že tzv. anonymní akcie se budou muset zapsat do centrálního depozitáře nebo uložit v listinné podobě u bank, popřípadě se od 1. ledna 2014 transformují na akcie na jméno. Odkryla by se tak majetková struktura firem vlastněných takříkajíc tajně.

Není také překvapivé, že se odpor zvedl nejprve v Občanské demokratické straně, která proslula svým kmotrovským zázemím a kontakty s neprůhlednými finančními zájmy. Strach musejí mít ale i politici i v jiných stranách. A nikoho asi nepřekvapí, že se svým „ne“ přispěchal i prezident Václav Klaus, jehož amnestie nedávno omilostnila přesně onen typ lidí, kterým odtajnění vlastnických struktur jistě není po chuti.

Pokud by se dalo i zpětně zjistit, kdo měl majetkové podíly v anonymně vlastněných firmách, ohroženi mohou být nejen nejrůznější podnikatelé, jejichž anonymní firmy parazitovaly na státu, ale i řada politiků. Nelze totiž vyloučit, že někteří politici prostřednictvím anonymních akcií vlastní firmy, pro které zároveň zajišťují s pomocí svého vlivu zakázky. V civilizovaných zemích se tomu říká korupce.

Někteří poslanci ODS začali náhle argumentovat, že návrh zákona by se měl upravit tak, aby akcie přestaly být anonymní pouze v případech nově založených firem, zatímco majetková struktura dosud založených by zůstala nadále skryta. Zákaz anonymních akcií by se prý také měl vztahovat pouze na firmy, které soutěží o státní zakázky.

Tím by se ovšem do značné míry vymazaly protikorupční účinky zákona. Dokud se nerozkryje, kdo s pomocí anonymních akcií zakládal firmy i v minulosti, bude neprůhledná i česká politika. Veřejnost by se tak například nedozvěděla, proč někteří politici prosazovali projekty, které se po čase ukázaly jako nesmyslné či předražené. Nebo by se ukázalo, že sami anonymně vlastnili firmy, které tyly ze státních zakázek.

Není také pravda, že korupční nebezpečí hrozí jen v případě státních zakázek. Příkladem budiž skandál okolo solární energie. Tam nejprve vznikl za podivných okolností zákon, který nasadil výkupní ceny za solární energii astronomicky vysoko, načež se do fotovoltaické bonanzy vrhla celá řada soukromých firem, řada z nich anonymně vlastněných. V případě odtajnění anonymních akcií by se mohlo ukázat, kdo a proč stál za plánem, který možná vysaje ze státu až bilión korun.

Jelikož je jasné, že odhalení majetkového zázemí doposud anonymně vlastněných firem by mohlo nejen skončit některé politické kariéry, ale i vyjevit informace, které mohou být popudem k trestnímu stíhání, o návrh zákona, který se dostal až do třetího čtení, se ještě povede tuhý boj. I proto pozorně sledujme, jak se kdo ve vřavě, která se okolo zákona rozpoutává, chová.

Právo, 19.2.2013

16. 02.

Kolik je Václavů Klausů?

Jiří Pehe Přečteno 8898 krát

Odcházející prezident Václav Klaus se nedávno v rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy ostře pustil do svého předchůdce Václava Havla. Řekl, že Havel prosazoval modernistické boření lidského řádu, což byla podle Klause ozvěna francouzského jakobínství. Havel byl prý také extrémní levičák a byl mu vlastní výbojný zahraničněpolitický intervencionismus.

Když byl Klaus několik dní po tomto rozhovoru tázán, zda svá slova myslel vážně, řekl, že je ve svých názorech na Havla dlouhodobě konzistentní. I zběžný pohled do dostupných databází s vyjádřeními politika, který používá jméno Václav Klaus, ovšem ukazují, že konzistentní ve svých názorech jsou dva různí Klausové.

Jak si jinak vysvětlit, že to, co řekl na adresu Havla jistý prezident Václav Klaus na jeho pohřbu v prosinci 2011, se nápadně liší od toho, co údajně tentýž politik řekl ve výše jmenovaném polském periodiku?

Například: „Sešli jsme se, abychom si připomněli život a dílo státníka, který byl natolik světově uznávanou osobností, že se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva. Člověka, který se jako nikdo jiný zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě,…člověka statečného, člověka pevných názorů a životních postojů, které odvážně a vytrvale prosazoval, člověka, který se za své názory nebál nést i osobní oběti. Významnou roli sehrál i svými konkrétními kroky, ve kterých vědomě a rozhodně podpořil ty z nás, kteří v roce 1989 neviděli jen druhý rok 1968 a jen druhý pokus o socialismus s lidskou tváří….“

O několik měsíců později se politik, který vypadal jako Václav Klaus, objevil na vernisáži knihy prezidentského poradce Petra Hájka, s jejímiž závěry souhlasil. Hájek v ní Havla označil za „služebníka Satana“ a představitele „lži a nenávisti“.

Byl to asi tentýž Klaus, který už v lednu 2003 napsal, že Havel se často obracel proti trhu a parlamentní demokracii.

Jakýsi jiný Klaus řekl o pár týdnů později ve svém kandidátském projevu před volbou prezidenta v roce 2003, že odcházejícímu prezidentovi Havlovi děkuje za všechny významné věci, které pro naši republiku učinil. Dodal, že v hodnocení Havlova odkazu bude převažovat znaménko plus. Pravděpodobně tentýž Klaus podepsal v březnu 2012 i tzv. lex Havel, který schválily obě komory parlamentu, a který stručně deklaruje, že se Havel zasloužil o demokracii a svobodu.

Jelikož si lze jen těžko představit, že podepsat takový zákon mohl Klaus, který tvrdí, že Havel by jakobín a extrémní levičák, který se obracel proti parlamentní demokracii a pěstoval výbojný zahraniční intervencionismus, lze se domnívat, že se nám už řadu let zjevují dva Klausové.

Pokud se někdy bude přijímat „lex Klaus“, bude zapotřebí zřejmě hned dvou takových zákonů, protože každý z těchto Klausů se zasloužil o něco úplně jiného a každý z nich si také něco úplně jiného zaslouží.

Pokud by oba Klausové, vyjadřující se s v obou případech s velkou konzistencí, byli ve skutečnosti osoba jen jedna, nezbývá než konstatovat, že na to je politologie krátká. Jde o problém spadající do oboru medicíny.

Právo, 16.2.2013

15. 02.

Trapné politické bitvy o dějiny

Jiří Pehe Přečteno 13362 krát

Zatímco se český stát neúspěšně potýká s narůstajícím státním dluhem, ekonomickou recesí, nerůznějšími projevy státního šlendriánu a systémovou korupcí, politici znovu a znovu bojují minulé bitvy. Ještě jsme si ani nevydechli po prezidentské kampani, kde se z houfnic účelové interpretace dějin střílela těžká munice, a už se politici pohádali o dědictví studenta Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti rostoucí apatii společnosti po sovětské invazi v roce 1968.

Čeští politici mají v dějepisu podivnou zálibu. Naše zákonodárství je prošpikováno nejrůznějšími normami, které uzákoňují například zásluhy některých bývalých prezidentů, nebo nám sdělují, že komunistický režim byl zločinný. Vedle toho ovšem klidně dál existuje komunistická strana, a na bývalé prezidenty se ve veřejném prostoru hrne často nevybíravá kritika, někdy i urážky, a to dokonce třeba z úst jejich nástupců, jak jsme toho svědky nyní v urážlivé kritice Václava Havla z úst Václava Klause.

Což o to, ve svobodné společnosti je například kritika i těch nejzasloužilejších bývalých politiků zcela normální. Nenormální je, že existuje zákon, který oficiálně uzákoňuje zásluhy toho kterého politika. A nenormální také je, že když už takový zákon existuje, neexistují žádné sankce za jeho porušování.

To samé platí o již zmíněném zákoně o zločinnosti komunistického režimu. Ten například říká, že komunistická ideologie byla zločinná, ale neříká nic o tom, co se má stát s politickou stranou, která má ve svém názvu slovo „komunistická“ a jejíž někteří přední představitelé nostalgicky vzpomínají na některé z vůdců oné zločinecké strany.

Uzákoňování dějin se naši politici neubránili, ani když vytvořili Ústav pro studium totalitních režimů. Ústav mohli klidně nazvat neutrálně, například Ústav národní paměti, tak jak se jmenuje například v Polsku nebo na Slovensku. Naši političtí přeborníci na dějepis i politologii ovšem neodolali pokušení dát do názvu slovo „totalitní“, což vyžaduje dosti složitou interpretaci.

Což také nakonec museli udělat, takže za totalitní bylo prohlášeno celé období komunismu. To ovšem dost problematizuje objektivní zhodnocení Pražského jara, kdy sice vládla nadále jedna strana, ale občané mohli v prostředí relativní volnosti dělat řadu věcí, které se s totalitním režimem příliš neslučují. Navíc během Pražského jara i několika let před ním vznikaly zcela oficiálně knihy, filmy a divadelní hry, které patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura kdy stvořila. V prostředí skutečné totality by asi jen těžko vznikly.

Politickou interpretací historie byly i nejrůznější restituční zákony, s jejich příslušnými restitučními tečkami. A i tady, jak jsme nedávno byli svědky v dění okolo církevních restitucí, nebo jak jsme byli svědky během prezidentské kampaně ve vztahu k údajně možným sudetoněmeckým nárokům na vrácení majetku, se pohybujeme na velmi tenkém ledě.

Velká část problému naší politické elity s historií spočívá v tom, že během komunistické éry bylo těch, kdo otevřeně vystupovali proti režimu, velmi málo, pokud to srovnáme třeba se sousedním Polskem. Antikomunistické ostruhy si tak mnoho politiků, zejména napravo od středu, pokoušelo vysloužit teprve až po pádu komunismu, což je často možné jen s pomocí deklarativního přihlášení k určité interpretaci historie.

Když se tedy například spustí v Poslanecké sněmovně debata o uzákonění výročí smrti Jana Palacha jako památného dne, můžeme si být jistí, že se přitom strhne jedna z typicky českých, tedy dosti pokryteckých debat o historii. Jedni politici se nám snaží dokázat, že Palach nebyl žádný antikomunista, upálil se naopak na protest proti násilnému ukončení reformního procesu v čele s komunistickou stranou. Druzí tvrdí, že naopak byl antikomunista, který chtěl vyburcovat společnost k vzepětí takříkajíc zdola, mimo komunistickou stranu,jejíž špičky začaly s Moskvou po invazi čile kolaborovat.

Smutné je na celé záležitosti především to, že se politici snaží interpretačně zmocnit Palachova zoufalého činu podle toho, jak chtějí, aby veřejnost vnímala je. Palach je pro mnohé z nich až na druhém místě, pouhý prostředek v jejich politické agendě.

I proto by bylo záhodno, kdyby čeští politici přenechali starost o historii především odborným pracovištím. A když už se rozhodnou například uzákonit jako památný den výročí činu, který se tak či onak osobně dotýká dodnes mnohých z nás, kdo tehdy byli už na světě, mohli by národu prokázat tu nejlepší službu, kdyby se dohodli, že budou hlasovat bez rozpravy. Jejich proslovy, které mají co do činění mnohem více s nimi samotnými a jejich politickými cíly, než s pravdivou interpretací osobnosti Jana Palacha, působí mnohým z nás jen trapné rozpaky.

Bohužel historie se účelově nepoužívá jen v interpretaci dějů, které bychom při troše dobré vůle mohli považovat za skutečně historické, i když se udály ještě během životů mnohých z nás. Například odcházející prezident Václav Klaus se pustil do interpretace odkazu ještě docela živého, tedy odkazu svého předchůdce Václava Havla, kterého nazval dokonce „jakobínem“. A před časem uznale přizvukoval svému poradci Petru Hájkovi, který Havla nazval ve své knize „služebníkem Satana.“

Možná Klausovo počínání není až tak nelogické. Právě on je totiž nejvýraznějším představitelem generace politiků, kteří v minulém režimu neprosluli výraznou odvahou, a nyní, když mají politickou moc, se pokoušejí interpretovat historii tak, aby v ní obstáli. Klaus už v roce 2003 prohlásil, že k pádu komunistického režimu nepřispěli v první řadě disidenti, jako byl Havel, ale mlčící masa občanů, která režim podemlela svojí pasivitou.

Jinými slovy, český národ se zase jednou stal obětí režimu, který ovšem, stejně jako jiné podobné režimy v minulosti, chytře sabotoval svojí pasivitou. Antikomunistou se může v takové interpretaci stát spíše chatař než disident.

Jenže i když taková interpretace zní z míst politicky nejvyšších, přece jen zůstává jakási pachuť. I proto tito politici potřebují nakonec osvědčovat svůj antikomunismus například tím, že se hlásí ke své interpretaci Jana Palacha jako údajného antikomunisty.

Možná jím Palach v duchu skutečně byl. Ale vzpomínat na něj bychom měli nikoliv podle toho, jak ho chtějí vidět politikové, ale na základě jeho činu. A ten byl namířen přesně proti tomu, co spousta i současných politiků dnes a denně předvádí: proti nechutnému oportunismu.

ČRo 6, 13.2.2013

14. 02.

Sníží Zemanova iniciativa státní dluh?

Jiří Pehe Přečteno 11408 krát

Nově zvolený prezident Miloš Zeman přišel s návrhem na vytvoření speciálního fondu, do něhož by bohatší lidé přispívali podle svého zvážení na splácení státního dluhu. On sám chce přispívat ze svého prezidentského příjmu téměř 60 tisíc korun měsíčně, což je zhruba třetina měsíčního platu hlavy státu bez náhrad.

Zeman si je samozřejmě vědom toho, že i kdyby se k němu připojily tisíce bohatších Čechů, státní dluh, který momentálně dosahuje zhruba 1,65 biliónu korun, to výrazně nesníží. Jeho záměrem je především symbolicky poukázat na výši státního dluhu a naznačit, že by jej měli v prvé řadě splácet lidé s vyššími příjmy.

Zemanovu iniciativu není třeba hned odsuzovat jako populistické gesto, čehož se od některých kritiků už dočkal. V politice má svůj velký význam i symbolika, přičemž výzva hlavy státu, aby ho ve snaze umořit státní dluh následovali i ostatní majetnější lidé, je nejen hozenou rukavicí ostatním politikům, vysoce placeným manažérům a úspěšným podnikatelům, ale je také výzvou k větší společenské soudržnosti. A je v souladu se Zemanovou obhajobou progresivního zdanění.

Potíž s jeho gestem spočívá v tom, že je nesystémové. Navíc je těžké cítit solidaritu se státem, který není schopen zajistit, aby peníze ve velkém neodtékaly do černých děr korupce a nekompetence.

Nesystémovost Zemanova gesta spočívá v tom, že zatímco mu nelze upřít váhu morálního apelu, mnohem účinnější by bylo, kdyby prezident Zeman, který chce aktivně působit na vládu i parlament, navrhl a prosazoval v rámci svých možností zákony, které by mohly ke snížení státního dluhu přispět. Patří k nim nejen zákony, které by mohly omezit zbytečné utrácení státu v některých oblastech, ale především zákony omezující korupci a státní šlendrián.

Aby totiž vůbec měla smysl gesta, jako je dobrovolné přispívání do speciálního fondu na umoření státního dluhu, musel by nejprve stát zajistit, aby se u nás výrazně snížila systémová korupce . Podle konzervativních odhadů se v České republice ze zhruba 600 miliard korun, které stát utratí na veřejné zakázky, „poztrácí“ v podobě korupce, takzvaných provizí a předražování okolo 100 miliard korun.

Jen málokdo z majetnějších i méně majetných občanů bude chtít pomáhat s umořováním státního dluhu, jehož nemalá část vzniká rozkrádáním veřejných prostředků. Vezmeme-li v úvahu že deficity státního rozpočtu se momentálně pohybují okolo 100 miliard korun, pak i jen snížení systémové korupce o polovinu, by deficit snížilo o polovinu. Než se stane přinejmenším toto, bude se každý soudný člověk ptát, zda v podobě dobrovolného přispívání nebo třeba státem uzákoněného vyššího zdanění neposílá peníze zase jen do kapes „podnikatelů“ a kmotrů, kteří paraziticky vysávají státní finance.

Zeman se ve své kampani proti korupci vymezil. Navrhl jako hlavní nástroje majetková přiznání spojená se zabavováním majetku s neprokázaným původem a urychlené přijetí zákona o státní službě. To by jistě byly důležité kroky, které by korupci mohly snížit a posílit tak pocit, že solidarita se zadluženým státem má smysl.
Jenže dokud se tak nestane, a dokud nebudou přijata i další opatření, která zamezují státnímu šlendriánu a rozkrádání státních peněz, bude bohužel iniciativa nového prezidenta na mnohé působit jako zapřahání povozu před koně.

Právo, 14.2.2013

11. 02.

Je přímá volba prezidenta hrozbou demokracii?

Jiří Pehe Přečteno 3016 krát

Mnozí politologové se v souvislosti s první přímou volbou prezidenta předhánějí v nabízení pesimistických a závěrů a předpovědí. Dozvěděli jsme se kupříkladu, že přímá volba je riskantní implantací prvků přímé demokracie do demokracie zastupitelské. Tím, že zvyšuje úlohu emocí na úkor rozumu, zpovrchňuje prý politiku a umožňuje demagogické zneužívání veřejností silně prožívaných symbolů, jako jsou v českém případě například Benešovy dekrety.

Podle jiných přímá volba zbytečně polarizovala českou společnost. Navíc je prý přímo zvolený prezident v naší parlamentní demokracii cizorodým prvkem, který může destabilizovat dosavadní politické uspořádání. Zrodil se prý dokonce až jakýsi Golem české politiky, který bude oslabovat vládu.

Na všech těchto argumentech něco je, ale zároveň by neuškodilo podívat se i na pomyslnou druhou stranu mince. Tak především emoce k politice patří a důležitou roli hrají i ve volbách méně personifikovaných, než je přímá volba prezidenta. Můžeme dokonce argumentovat, že vysoký emoční náboj společnost zdravě politizuje. Nutí zaujímat postoje i lidi, kteří jsou jinak apolitičtí, a aktivizuje občanskou společnost. To vše se u nás při přímé volbě stalo.

Nic dramaticky špatného není ani na předvolební polarizaci společnosti. I ona nutí lidí zaujmout stanoviska--i kdyby to mělo být jen rozhodnutí volit menší zlo. Navíc polarizace společnosti před přímou volbou prezidenta byla jiného druhu, než je zákopová válka mezi levicí a pravicí. Vytvořila v české společnosti brázdu, která pravolevou osu protíná. Toto „kulturní“ rozdělení české společnosti, které volba vyjevila, je přitom zajímavým zrcadlem toho, kdo vlastně jsme. Ukazuje, že česká společnost je složitější organismus, než co naznačuje její dost černobílá polarizace, kopírující střet mezi vládou a opozicí.

Nelze také zcela přijmout ani tezi, že přímo zvolený prezident je v parlamentní demokracii nutně cizorodým prvkem. Prezident je v současnosti volen přímo ve dvanácti parlamentních demokraciích v Evropské unii, a ačkoliv například přímo volení prezidenti polští a rakouští mají ústavně silnější pravomoci než ten český, hrůzostrašným Golemem se nestali.

Je pravda, že náš přímo volený prezident je raritou v tom, že zůstal ústavně neodpovědným, a že historicky požívá autority, která přesahuje jeho ústavní postavení. V tomto ohledu je škoda, že se zákonodárci při zavádění přímé volby neodhodlali k úpravě prezidentských pravomocí, ale co se nestalo, může být, pokud prezident bude příliš aktivistický.

Jinými slovy: demokratické systémy jsou pružné organismy, které na případné „cizorodé“ prvky reagují. I přímou volbou symbolicky posílené české prezidentství si v ústavním systému, řečeno lidově, „sedne“, přičemž je poněkud ukvapené varovat už dopředu před destabilizací politického systému.

Nově zvolený prezident má stejné pravomoci jako jeho předchůdci, a některých z těch, které jeho předchůdci nevyužívali, by jistě využíval, i kdyby byl zvolen parlamentem. Je to prostě jiná osobnost. I zneužívání „veřejností silně prožívaných symbolů“ jsme si užili více než dost dávno před posledním prezidentským kláním. Stačí si připomenout nejrůznější předvolební mobilizace.

Navíc lze argumentovat, že jistá „destabilizace“ našeho místy nefunkčního a voliči opovrhovaného stranického systému nemusí být špatná věc, pokud „prezidentský Golem“ způsobí jistou katarzi. Jinými slovy, naše upadající politické strany se možná budou muset probrat z letargie.

Možná také není špatné, že i budoucí premiéři si budou muset svoje postavení skutečné hlavy exekutivy obhájit podobně, jako si tuto bitvu musel svého času vybojovat polský premiér Donald Tusk ve střetu s aktivistickým prezidentem Lechem Kaczynským. Politické strany si prostě budou muset příště rozmyslet, zda si v pozici premiéra vedle „lidem“ zvoleného prezidenta mohou dovolit někoho, jako je Petr Nečas.

Právo, 9.2.2013

08. 02.

Zemanologie

Jiří Pehe Přečteno 14150 krát

Zatímco se ve světě dějí nepodstatné věci, jako je summit Evropské unie nebo intervence proti islamistům v Mali, v české kotlině rozkvetlo po skončení přímé prezidentské volby plodné a důležité odvětví žurnalistiky zvané „zemanologie“.

Spočívá v bedlivém a úporném sledování i analyzování toho, kdy, v jakém pořadí, na jak dlouho, a s jakou mírou srdečnosti nově zvolený prezident Miloš Zeman (dále jen MZ) přijal různé politiky. Od toho se pak odvozují složité analýzy a předpovědi o budoucnosti světa, Evropské unie, české politiky a jednotlivých politiků i politických stran. Televize poskytují každé z těchto návštěv mnohaminutový prostor ve svých pronikavých reportážích.

V nich daný politik vystoupí z automobilu nebo přijde po svých ke kanceláři MZ, kde se ho houf nedočkavých reportérů dotazuje, s čím že na návštěvu jde a co panu budoucímu prezidentovi MZ nese. Odpověď na první otázku je někdy tajnosnubná, odpověď na druhou zní unisono „slivovice“.

Zdeněk Škromach svoji odpověď rozvedl slovy, že meruňkovici nese coby prý plod moravské země. Kateřina Klasnová také přinesla meruňkovici, ale ukryla ji v kabelce.

Když pak politik kancelář MZ opouští, dozvíme se na minutu přesně, jak dlouho tam pobyl, a jaký měl výraz ve tváři. Většina odcházejících politiků se usmívá a ujišťuje, že setkání bylo buď příjemně srdečné nebo věcné. Probírala se „různá témata“.

Pak nastupuje analytická „zemanologie“. Ta duchaplně rozebírá, jak dalekosáhlé důsledky bude mít například skutečnost, že MZ přijal jako prvního ze sociálně demokratických politiků Zdeňka Škromacha. A jaké potenciálně nedozírné dopady pro ČSSD může mít skutečnost, že po Škromachovi přišla z politiků ČSSD na řadu rozšafná Marie Benešová, zvlášť když pak oznámila, že MZ chce sjednotit českou levici po slovenském vzoru.

Nechce se ani domýšlet, co mohlo znamenat, že po Benešové následoval Michal Hašek, který přišel v posledních dnech za MZ hned podruhé, protože už po prvním kole prezidentské volby iniciativně přispěchal sám, jak jinak, se slivovicí. Teprve až po Haškovi byl pozván k MZ předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Média si nad tím vším lámou hlavu, asi prý tak MZ naznačuje, koho v ČSSD upřednostňuje. Zdá se, že se řídí heslem "sjednocováním k rozdělelní".

Zajímavé je, že nikoho nenapadlo, že pořadí Škromach, Benešová, Hašek a Sobotka také vyjadřuje pokles v tělesné hmotnosti, ubývání dvojitých či trojitých brad, a zřejmě také pořadí v konzumaci jitrnic, prejtu a tlačenky. Co by to proboha mohlo znamenat? Je také možné, že budoucí prezident MZ, který je znám svou pronikavou inteligencí, postupuje během přijímání významných sociálních demokratů od nižších k vyšším hodnotám IQ.

Ale záhad je víc. MZ přijal jako úplně prvního politika po svém zvolení poslance za VV Petra Skokana. Co nám tím asi chtěl naznačit? Vždyť Kateřině Klasnové z VV se dostalo cti oblažit budoucího prezidenta MZ šedesátirpocentím alkoholem až o několik dní později. A Radek John nebyl pozván k MZ vůbec!

Stejně napínavé bylo setkání s Petrem Nečasem, který nás ujistil, že prý MZ nechce předčasné volby, jak se po několik dní před touto státnickou schůzkou mylně tvrdilo. Všem se ulevilo.

Eurofederalista MZ též podpořil Nečase v jeho úsilí o sabotáž evropského fiskálního kompaktu. Jak vysvětlil o pár dní později, když podpořil také Nečasovu hrozbu, že bude vetovat rozpočet EU, „český politik musí chránit české zájmy“. Tož tak.

Úžasné bylo i setkání s „nesmrtelným nepřítelem“ VK, za nímž pro změnu jel limuzínou celých tři sta metrů ze své kanceláře na Hrad sám MZ. Dozvěděli jsme se cosi o vzájemně se respektujících velkých osobnostech, protože jen velké osobnosti, jakými jsou MZ a VK, se respektují, zatímco malé osobnosti svoje nepřátele nerespektují.

Společně prý tito vzájemně se respektující nesmrtelní nepřátelé také položí květiny na hrob TGM. Možná by média měla zjistit v rámci oboru „zemanologie“, zda se přitom TGM v hrobě neobrací.

MZ dále prozradil, že si přečetl inventuru majetku z dílny Správy pražského Hradu, a zjistil, že se počet ukradených předmětů blíží za vlády jeho nesmrtelného nepřítele VK nule. Vskutku státnický čin. Média se nemýlila, když už před časem z Vysočiny hlásila, že MZ čte úplně všechno, co mu přijde pod ruku.

Oba státníci se pak shodli, že za vlády pravdoláskaře VH na Hradě takový pořádek nebyl. O tom, zda se v rámci inventury našlo i pero ukradené v Chille prezidentem VK jsme se nic nedozvěděli.

Na konci pracovně náročného týdne se MZ rozhodl přijmout ještě předsedu komunistů Vojtěcha Filipa a předsedu TOP 09 a svého oponenta z prezidentské volby Karla Schwarzenberga. Do uzávěrky tohoto blogu nebyly výsledky těchto státnických schůzek známy, jisté je, že nám jejich důležitost, symbolické přesahy i atmosféru nově vzniklé odvětví „zemanologie“ plně objasní. Co nezvládnou televizní noviny a první stránky deníků, o to se postarají týdenní televizní magazíny, investigativní reportáže a tištěné týdeníky. MZ zatím bude odpočívat na Vysočině.

07. 02.

Nepovedená derniéra Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 4366 krát

Václav Klaus během svého prezidentství mnohokrát zkoušel, kam až může zajít jak ve vztahu k ústavě, tak ve vztahu k veřejnosti. Ve vztahu k ústavě těžil Klaus z toho, že nejvyšší zákon definuje řadu prezidentských pravomocí poněkud nejasně, a testoval tudíž pravidelně, kolik si toho může dovolit vůči vládě v zahraniční politice, kolik vůči premiérovi, například při odvolávání či neodvolávání ministrů, anebo vůči justici, jejíž některá rozhodnutí prostě odmítl respektovat.

Ve vztahu k veřejnosti pro změnu využíval skutečnosti, že prezidentský úřad se u nás těší mimořádné úctě, takže lidé prezidentovi naslouchají a o jeho nejrůznějších výrocích vážně přemýšlejí, ať už říká cokoliv. Toho Klaus využíval mistrně zejména ve své kritice Evropské unie. Média sice často tvrdila, že Klaus je v prosazování svých názorů a ovlivňování veřejnosti v této oblasti úspěšný proto, že nemá kvalitní oponenturu mezi ostatními politiky a představiteli proevpropských intelektuálních elit, jenže je možné argumentovat, že především zdatně využíval mediální převahy, kterou prezident coby jakási nejvyšší autorita má.

Jak velkou váhu prezidentský úřad u nás má, dosvědčuje i skutečnost, že když Klaus končil v prosinci 2002 ve stranické politice coby odcházející předseda Občanské demokratické strany, pohybovala se jeho popularita pod 30 procenty. Hned po jeho zvolení prezidentem se usadila nad 60 procenty, ačkoliv byl zvolen až ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, navíc jen díky podpoře některých komunistických zákonodárců.

Jinými slovy, průzkumy prezidentské popularity odrážejí z velké části úctu k majestátu prezidentského úřadu, a politik v úřadu prezidenta by se musel dopustit skutečně mimořádných přešlapů, aby jeho popularita klesla pod 50 procent. Klausovým postavením v průzkumech popularity tak neotřásla výrazně dokonce ani fraška, do níž se zvrhla volba prezidenta v roce 2008.

V průzkumech popularity se mu podařilo propadnout pod 50 procent jen několikrát, a nakrátko, například v dubnu 2012 během vládní krize. Jinak ovšem podpora pro něj zůstávala stabilní, i navzdory jeho nejrůznějším intelektuálním provokacím, například kritiky tzv. „humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu, jakož i útokům na tzv. soudcokracii. Výrazně mu neublížil dokonce ani mezinárodní trapas, kdy během tiskové konference při své návštěvě v Chille zcizil v přímém přenosu drahé plnící pero.

Možná i proto Klaus začal před koncem svého prezidentství agresivně testovat, kam až může zajít. Výrazně přitvrdil nejen ve své nacionalistické rétorice, odmítání Evropské unie, či odsudcích svých kritiků, o nichž po tzv. chrastavském atentátu, během něhož na něj střílel útočník plastovými kuličkami, mluvil jako o rozeštvávačích, kteří prý ničí českou politiku.
Pustil se také do otevřené války s premiérem a předsedou strany, kterou sám kdysi založil, a stěžoval si na přímou prezidentskou volbu s tím, že mezi kandidáty nevidí sobě rovného.

Ještě v prosinci 2011 mluvil o zesnulém prezidentovi Václavu Havlovi jako o „velké osobnosti“, ale o rok později už otevřeně přizvukoval knize svého spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se rozplývá nad myšlenkovou hloubkou Hájkových nejapností, nicméně v české kotlině ani to Klausovi výrazně neublížilo.

Když už se zdálo, že Klaus dokončí svoje prezidentství, aniž by mu mohlo u většiny české veřejnosti něco výrazně ublížit, udělal, dalo by se říci, osudovou chybu v podobě vyhlášení rozsáhlé amnestie, v jejímž rámci bylo zastaveno trestní stíhání řady tunelářů. Byl za to vystaven nemilosrdné kritice médií i politiků, včetně řady svých dřívějších spojenců, přesto ale odmítl uznat chybu. V emotivním televizním projevu dokonce argumentoval, že jeho četní odpůrci jen hledali, a v podobě amnestie nakonec našli, záminku, aby si mohli vyřídit účty především s ním. Veřejnost byla podle něj zmanipulována masivní mediální kampaní.

Václav Klaus zásadním způsobem podcenil symboliku, kterou jeho amnestie v sobě nese. Je to totiž především on, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedal. Vytváření tržního hospodářství bylo doprovázeno četnými skandály, které Klaus odbýval jako jakousi nezbytnou daň budování kapitalismu. Výrazně nekritizoval ani rozsáhlou systémovou korupci, která se rozmohla v minulých letech.

Nemalá část veřejnosti Klausovu interpretaci četných ekonomických přešlapů a tunelů coby nezbytné daně transformačnímu procesu, zdá se, akceptovala. Amnestie, kterou vyhlásil, nicméně tuto interpretaci zásadním způsobem narušila. Veřejnost se vzbouřila nejen proti zjevné nespravedlnosti, která omilostněním řady tunelářů vznikla, ale také, jak se zdá, většinově přijala názor jeho dřívějších kritiků, že Klaus je vlastně špičkou mocenské skupiny, kterou svými reformami pomohl stvořit.

Že tedy jeho amnestie měla zcela programově zabránit stíhání lidí, kteří se obohatili s pomocí pochybných metod. Část veřejnosti ve světle amnestie tak odmítla interpretaci ekonomických zločinů během Klausem zaštítěné transformace coby „nezbytné daně“ způsobené omyly, a je nyní náchylná věřit, že celá řada tzv. transformačních omylů byla de facto vymyšlena záměrně tak, aby se někteří lidé s pomocí části politické třídy, v jejímž čele stál Klaus, nelegálně obohatili.

Pokles prezidentovy popularity o polovinu, na pouhých 26 procent, ve srovnání s obdobím těsně před amnestií, ukazuje, že Václav Klaus hrubě přecenil, co vše mu je veřejnost ochotná tolerovat. Jeho pád v preferencích ovšem má hlubší smysl, než jen okamžitou reakci veřejnosti na nepovedenou amnestii. Tak, jak se Klausovy nejrůznější přešlapy během let kumulovaly, existovala reálná možnost, že přijde jeden, který nejen neustojí, ale který také změní interpretaci jeho politické minulosti.

Největším problémem, kterému Klaus svým propadem v očích veřejnosti čelí, je tak nikoliv jen jakýsi momentální trest za nezdařenou amnestii, ale skutečnost, že svým činem spustil reinterpretaci svojí politické kariéry jako celku. V jiném světle bude nyní mnoho lidí vnímat i jeho letitou kritiku Evropské unie, přičemž mnozí dají zapravdu Klausovým kritikům, kteří tvrdili, že mu šlo mimo jiné o zachování právního šera, tedy o odmítnutí těch evropských standardů, při jejichž důsledném uplatňování by byla nemožná nejen řada ekonomických zločinů, k nimž u nás došlo, ale nakonec i jeho amnestie.

Pro Klause, který si pečlivě budoval svůj obraz v historii coby proti proudu jdoucího, ale nakonec pravdu majícího politika, bude napříště velkým handicapem, že historici už nikdy nebudou moci o jeho politické dráze psát a mluvit bez toho, že by vzali v úvahu, čím tuto dráhu symbolicky i prakticky završil, a do jakého světla to staví jeho dřívější politické aktivity. Jinými slovy, Václav Klaus, tento skvělý hráč politického šachu, nakonec udělal tah, který vážně poškodí jeho zápis v historii.

ČRo 6, 6.2.2013

06. 02.

Na obzoru konec postkomunismu

Jiří Pehe Přečteno 4036 krát

Na první přímou prezidentskou volbu je možné se dívat i tak, že se v ní srazila kultura „postkomunismu“ a kultura, kterou můžeme popsat jako aspiraci na vykročení za „postkomunismus“, tedy aspiraci na jakousi „post-postkomunistickou“ modernitu.

Ačkoliv zvolení Miloše Zemana do funkce prezidenta se při prvním pohledu jeví spíše jako zabetonování české společnosti v éře postkomunismu, ve skutečnosti prezidentská volba ukázala, že je česká společnost v bodu zásadní generační změny, která způsobí i změnu v politice.

Nemělo by nám uniknout, že zatímco si v Zemanovi a jeho okolí budou v příštích letech užívat ještě větší renesance než během prezidentství Václava Klause určité symboly éry postkomunistické transformace, jakož i arogantní politický styl, který má kořeny v éře normalizace, ve skutečnosti Zeman vyhrál jen kvůli špatně zvolené taktice „post-postkomunistického“ tábora.

Vezmeme-li totiž v úvahu, že navzdory pomýlené sázce části médií i tzv. kulturní fronty na Karla Schwarzenberga, pětasedmdesátiletého aristokrata a představitele „profláknuté“ vlády, coby symbolu vykročení do éry post-postkomunistické modernity, získal nakonec Schwarzenberg 45 procent hlasů, je zřejmé, že se česká společnost politicky mění.

Tato změna je přitom méně patrná v parlamentních nebo krajských volbách, kde se preference rozdělují mezi politické strany s jejich programy, a k nimž mladí lidé chodí méně. Nicméně důrazné varování od mladé generace dostala současná politická elita, zejména politici ve velkých stranách, už ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.

Ve vysoce personifikovaném druhém kole prezidentské volby hraje symbolika mnohem větší roli než ideologie. A analýza této symboliky naznačuje, že to, co spojovalo lidi, kteří volili proti Zemanovi, byl odpor k jistému stylu i typu politiky, excesům bohorovně zameteným v minulosti pod koberec, jakož i odpor k neúctě k demokracii, kterou reprezentovala opoziční smlouva.

Všechny tyto negativní rysy lze přitom s jistou mírou zjednodušení připsat právě postkomunismu coby politické kultuře i éře, v níž se za fasádou budování demokratických a tržních institucí skrývá deficit demokratického ducha. A v českém případě pak i ustrašený provincialismus, kombinovaný s pocitem vlastní výlučnosti, čehož lze politicky snadno zneužívat.

Jak už bylo řečeno, Miloš Zeman coby poslední politik z tria politických velikánů transformační éry je symbolem této odcházející éry postkomunismu, s jejími úspěchy i selháními. Politické kultury i průšvihů této éry sice má u nás plné zuby i mnoho z těch voličů, kteří Zemana nakonec volili, ale pomohlo mu, že byl čitelnější, zejména pro méně vzdělané a starší voliče, než Schwarzenberg, a, zejména, že stál jako prezidentský kandidát v opozici proti zatím nejpokleslejšímu projevu postkomunistikcé politiky od roku 1989, kterým je současná vláda.

Proč se naopak stal symbolem tábora aspirujícího na vykročení za postkomunismus právě Schwarzenberg, bude ještě předmětem mnoha diskusí. Kdyby se tomuto táboru podařilo sjednotit okolo někoho, kdo byl méně obtížen politickými handicapy, mohla volba dopadnout opačně. Tak jak už by koneckonců asi dopadla v roce 2008, pokud by Václav Klaus musel čelit Janu Švejnarovi v přímé volbě.

Výsledky prezidentské volby nicméně potvrdily, že se česká politika mění, a to zejména proto, že, jak už bylo řečeno, do veřejného prostoru postupně přicházejí příslušníci mladé generace. A tento trend bude pokračovat, protože v příštích pěti letech se posune mezi voliče zhruba půl milión mladých lidí, kteří jsou nyní ve věkové kategorii 13 až 18 let. A zhruba půl miliónu současných voličů, zejména těch starších, nás opustí.

Pokud mladé voliče něco spojuje, pak je to téměř instinktivní odmítání „postkomunismu“ coby éry, která se sice pyšní zaváděním demokracie a tržního hospodářství, ale v rovině politické kultury, estetiky, neúcty k právu , nostalgie starší generace po pokleslé normalizační kultuře a účelového zneužívání českých historických traumat zůstává jednou nohou ukotvena v éře komunismu.

Jinými slovy, mladá generace si s postkomunismem spojuje nejen politickou zátěž éry transformace, včetně systémové korupce a klinetelismu, ale i určitý způsob politického vystupování, který je pořád dost spojen s estetikou i arogancí komunistického papalášství. I proto tato generace Zemana za svého prezidenta nepřijme. I kdyby se totiž stokrát snažil politicky vykročit za éru postkomunismu, tak jak ji reprezentoval Václav Klaus, nemůže se zbavit nemoderní papalášské estetiky, která se mladým téměř instinktivně protiví.

Většina této nové generace je, jak už bylo řečeno, nespokojená s velkými stranami, které si spojuje s nejrůznějšími patologiemi naší postkomunistické éry. Ani v prezidentské volbě se mladí voliči nemobilizovali primárně podle stranických preferencí, ale právě proti kultuře „postkomunismu“. Vezmeme-li v úvahu, že i při všech handicapech Schwarzenberga nakonec „post-postkomunistický“ tábor prohrál jen o půl miliónu hlasů, je konec éry, která začala v roce 1989 na spadnutí.

Sociální demokracii zatím hrálo do karet, že o poznání více „postkomunistická“ než ona je u nás v poslední době „občanská“ pravice, spojená symbolicky s Václavem Klause a praktikami „kmotrovství“. To ale nemusí platit i v budoucnosti, protože pravice má nyní paradoxně v podobě Zemanova zvolení a Klausova odchodu větší prostor se reformovat, jakkoliv – naštěstí pro ČSSD – nemá momentálně kde personálně brát.

ČSSD se v podobě nejrůznějších intelektuálních diskusí i omlazení svého vedení pokusila v posledních letech modernizovat. Jenže nyní musí usilovně přemýšlet, co dělat s tím, že vynucené volební spojení se Zemanem, který zůstane chtě nechtě symbolem politiky i estetiky postkomunistické éry, jí může poškodit u mladých voličů, kteří budou už za několik let většinově určovat směr české politiky.

Tento úkol je o to naléhavější, že i mladá generace, která byla v době raného postkomunismu oblouzněna neoliberalismem, začíná být více otevřena idejím levice. Nikoliv ale levice zabředlé v kultuře postkomunismu.

ČSSD si v tomto směru bohužel zatím nepočíná dobře. Jak tím, že se nedistancovala od Zemanova zneužívání nacionalismu a xenofobie ve volební kampani, tak svojí podporou pro Zemana v druhém kole i nedostatkem podpory pro Jiřího Dienstbiera v kole prvním, se stala nejen spojencem Zemana, ale v symbolické rovině sklouzla v očích mladých voličů i levicových liberálů, které před tím získala na svou stranu, zpět do minulosti. Na to bohužel nemůže v dlouhodobé perspektivě nedoplatit.

Deník Referendum, 5.2.2013

05. 02.

Zeman není český Fico

Jiří Pehe Přečteno 9238 krát

Místopředsedkyně sociální demokracie Marie Benešová oznámila po své schůzce s nově zvoleným prezidentem Milošem Zemanem, že Zeman chce sjednotit českou levici. Zeman se prý přiklání k tomu, co se podařilo na Slovensku Robertu Ficovi. Benešová, stejně jako další z místopředsedů ČSSD Zdeněk Škromach se prý nebrání spolupráci se Stranou práv občanů – zemanovci. Ani první místopředseda Michal Hašek se prý spolupráce nezříká.

Tyto úvahy mají dva „malé“ kazy. Za prvé, česká levice nemá žádného Roberta Fica. Za druhé, na Slovensku neexistuje silná komunistická strana. Té české se zatím na údajné Zemanovy plány nikdo nezeptal.

Vrátíme-li se k „českému Ficovi“, nepřibližuje se mu ani nikdo v ČSSD, ani nikdo v SPOZ nebo v KSČM. O Ficovi si můžeme myslet, co chceme, jisté je, že je to svého druhu ojedinělý politický úkaz. V české politice obecně nikdo takový není.

Není jím ani Miloš Zeman, ač by možná rád byl. Před prezidentskou volbou byl čestným předsedou strany, která nedosahuje ani pěti procent voličské podpory, potřebných pro vstup do Poslanecké sněmovny. V prezidentské volbě sice vyhrál 55 procent, jenže to nic nevypovídá o popularitě a schopnostech politika Zemana coby případného sjednotitele stranické levice.

Pokud by se vůbec mohl českou levici někdo pokusit sjednotit, musel by být mladý, charismatický a energický jako právě Fico. Jinými slovy, nemohl by to být postarší matador české politiky, spojený s nechvalně proslulou érou raného postkomunismu, kterého odmítá mladá generace do té míry, že její větší část raději v prezidentské volbě volila pětasedmdesátiletého aristokrata obtíženého závažnými politickými handicapy.

ČSSD má sice velkou politickou naději v Jiřím Dienstbierovi, jenže dělá vše pro to, aby neuspěl. Navíc Dienstbierova politická agenda a styl přímo vylučují, aby se stal vůdcem „sjednocené levice“, v níž by spolupracovaly napůl zemanovská ČSSD, postkomunistická SPOZ, a KSČM.

Ano, mohl by být lídrem levice, ale pouze levice moderní. Jinými slovy, mohl by z ČSSD za určitých okolností vytvořit moderní levicovou stranu, která by učinila z KSČM a SPOZ vytrácející se stíny postkomunistické éry.

Žádnou moderní levici ovšem nelze vytvořit jakýmsi mechanickým sjednocením sobotkovsko-dienstbierovsko-zaorálovské části ČSSD , páté kolony zemanovců v ČSSD, SPOZ a KSČM. Představa sjednocené české levice, kterou zaštiťuje Zeman, jehož pobočníky jsou lidé jako Škromach, Benešová, Dryml či Palas, a v ČSSD pod jeho vlivem přebírá iniciativu haškovské křídlo, je dost otřesná.

Možná lze na čas vytvořit jakousi účelovou alianci levicových subjektů, které Zeman zaštítí svými prezidentskými perutěmi, jenže taková aliance by ve svém výsledku byla jen dočasným prodloužením postkomunismu u nás, nikoliv vykročením k vytvoření levice, kterou mohou v budoucnosti volit i mladí lidé. A ti budou už za pár let v české politice rozhodovat. (Více na toto téma v textu Na obzoru konec postkomunismu).

Archiv článků: únor 2013